ECLI:CZ:US:2014:4.US.2889.14.1
sp. zn. IV. ÚS 2889/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Kvapila a společnosti Josef KVAPIL, a. s., se sídlem Praha 10, Kubánské náměstí 1391/11, zastoupených JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. 6 To 9/2014 a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pobočky v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 4 VZV 2/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti stěžovatelů o zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu. Dále navrhují, aby Ústavní soud zrušil označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta jejich stížnost proti uvedenému rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci.
Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti brojí výhradně proti důvodnosti dalšího trestního stíhání stěžovatele Mgr. Pavla Kvapila, které je vedeno pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku a v rámci kterého bylo rozhodnuto o zajištění náhradní hodnoty spočívající v zajištění peněžních prostředků na účtu obchodní společnosti Josef KVAPIL, a. s. Stěžovatelé mají za to, že i když uvedené trestní stíhání trvá již asi jeden a čtvrt roku, doposud z něj nevyplynul dostatečný a konkrétní důkaz potvrzující vznesené obvinění. Dále poukazují na to, že policejní orgán ignoroval většinu důkazních návrhů předkládaných obhajobou. Ve výsledku pak stěžovatelé tvrdí, že probíhající trestní stíhání je stále založeno jen na nekonkrétních dohadech, tudíž nejsou splněny podmínky pro další trvání zajištění peněžních prostředků.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Do pravomoci trestních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08, IV. ÚS 1935/09 a další).
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů podle citovaných ustanovení trestního řádu přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Ve vztahu k posuzované věci Ústavní soud musí předně konstatovat, že posouzení důvodů pro zahájení a další pokračování trestního řízení je v kompetenci orgánů činných v trestním řízení. Totéž platí i pro zvažování toho, které z důkazů navrhovaných obhajobou je nutné provést. Tyto úvahy jsou povinny vysvětlit ve svých rozhodnutích, zejména v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě a rozsudku či v jiném meritorním rozhodnutí.
Odůvodnění napadených rozhodnutí, primárně pak usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, vysvětluje důvody, na základě kterých podle názoru orgánů činných v přípravném řízení trvá důvodné podezření ze spáchání stíhaného skutku stěžovatelem Mgr. Pavlem Kvapilem. Ústavní soud neshledal v těchto úvahách zásadní vady, které by svědčily o libovůli ze strany těchto orgánů, a neztotožňuje se s názorem stěžovatelů, že z napadených rozhodnutí nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující trestní stíhání. Vysvětlení charakteru obchodů, jež jsou předmětem trestního stíhání, vazeb stěžovatele na další osoby, informací zjištěných z odposlechů a dalších okolností je srozumitelné a dostatečně odůvodňuje další trvání přípravného řízení, které ze své podstaty je vedeno v rovině pravděpodobnosti; jistota o odpovědnosti obviněného za stíhaný skutek je až podmínkou pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Ústavní soud proto nehodlá přehodnocovat stávající názor orgánů činných v trestním řízení o tom, že vedení trestního stíhání je nadále důvodné, takže je splněna i základní podmínka pro zajištění peněžních prostředků.
Ústavní soud dále považoval za nutné posuzovat proporcionalitu zásahu spočívajícího v zajištění peněžních prostředků s ohledem na hledisko časové, neboť v minulosti se ke kasaci napadených rozhodnutí trestních soudů uchýlil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07). V uváděných případech však tento stav trval výrazně delší dobu, než v případě aktuálně posuzovaném, a navíc v napadených rozhodnutích je racionálně vysvětleno, proč vyšetřování doposud nemohlo být uzavřeno, a to s odkazem na potřebu rozsáhlé právní pomoci, na nutnost analýzy velkého počtu zajištěných dokumentů a na zpracování znaleckého posudku. Vzhledem k charakteru a rozsahu stíhané hospodářské trestné činnosti páchané v rámci organizované zločinecké skupiny nelze proto považovat dosavadní délku trestního řízení a zajištění peněžních prostředků za nepřiměřené.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu Ústavního soudu