ECLI:CZ:US:2001:4.US.30.01
sp. zn. IV. ÚS 30/01
Usnesení
IV. ÚS 30/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Z.K., zastoupeného JUDr. J.T., proti usnesení ředitele Policie ČR, ze dne 22. 11. 2000, ČVS: KVV-796/22-1998, za účasti Policie ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení ředitele Policie ČR, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, ze dne 24. 10. 2000, ČVS: KVV 796/22-1998, o tom, že není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení.
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 25. 9. 2000 podal prostřednictvím svého obhájce návrh na vyloučení mjr. ing. J.P. z vykonávání úkonů v trestním řízení proti němu vedeném, jenž zdůvodnil tím, že vyšetřovatel v odůvodnění sdělení obvinění nerespektoval zásadu presumpce neviny, jakož i tím, že od samého počátku porušuje základní zásady trestního řádu, na vyšetřovatele byl podáno v tomto směru i trestní oznámení, které je předmětem prověřování, o jehož existenci nepochybně vyšetřovatel ví, neboť původně bylo prověřováno u útvaru, jehož je příslušníkem, a do podání ústavní stížnosti nebylo skončeno. O vznesené námitce podjatosti rozhodl jmenovaný vyšetřovatel dne 24. 10. 2000 tak, že vyloučen není. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal stížnost, v níž namítal, že postačí důvodná pochybnost o nepodjatosti vyšetřovatele a že není třeba prokazovat, že je skutečně podjatý, přičemž podjatost byla demonstrována na postupech vyšetřovatele v průběhu celého vyšetřování. O této stížnosti rozhodl ředitel K.ú.v., Policie ČR plp. JUDr. Ing. S.Š. tak, že ji zamítl s odůvodněním, že vyšetřovatel postupuje v souladu s trestním řádem a pokyny státního zástupce, který rovněž neshledal důvod ke změně vyšetřovatele. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když kromě již uvedených důvodů podjatosti vyšetřovatel od doby, kdy na něj stěžovatel podal trestní oznámení pro zneužívání pravomoci veřejného činitele, dával vůči němu najevo i osobní averzi a porušoval trestní řád i tím způsobem, že nad rámec svých povinností vypracovával tzv. "rozbory" vyšetřovacího spisu, které dával k dispozici nepovolaným osobám. Dále je stěžovatel přesvědčen o tom, že ředitel krajského úřadu vyšetřování nemá procesní způsobilost k rozhodnutí o stížnosti, a proto o jeho stížnosti bylo rozhodnuto nepříslušným orgánem. Při úvaze o tom, o jaký orgán ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 trestního řádu jde v případě, že napadené usnesení bylo vydáno vyšetřovatelem, je podle jeho názoru nutno vycházet z ustanovení §141 a násl. trestního řádu, který upravuje řízení o stížnosti, z ustanovení §174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, které upravuje působnost státního zástupce tak, že jedině on je oprávněn rušit nezákonná a neodůvodněná rozhodnutí a opatření vyšetřovatele a policejního orgánu (výjimkou autoremedury, upravené §146 odst. 1 trestního řádu) a v neposlední řadě je třeba přihlížet i k ustanovení §4 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, který upravuje vyšetřování Policie ČR, podle jehož odst. 2 jsou vyšetřovatelé ve věcech, které vyšetřují, vázáni pouze Ústavou ČR, zákony a ostatními právními předpisy a v rozsahu stanoveném trestním řádem též pokyny státního zástupce. V ostatních věcech týkajících se výkonu služby jsou podřízeni vedoucím útvarů vyšetřování a z tohoto ustanovení je tedy zřejmé, že vedoucí útvaru vyšetřování nemá a nemůže mít žádnou procesní působnost v konkrétní trestní věci, a nemůže tedy přezkoumat ani to, že vyšetřovatel postupuje objektivně nebo podjatě, neboť jemu přísluší pouze kontrola organizační povahy. Pokud tedy o stížnosti proti rozhodnutí o tom, že vyšetřovatel není vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, rozhodl ředitel úřadu, je podle stěžovatele zřejmé, že rozhodl nadřízený orgán, který není vyšetřovateli nadřízen procesně a není tedy způsobilý k rozhodnutí upravujícímu průběh přípravného řízení, neboť takovým orgánem je výlučně státní zástupce.
Policie ČR, K.ú.v., ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti, jako vedlejší účastník tohoto řízení, dává najevo, že napadené usnesení bylo vydáno plně v souladu s trestním řádem, podle jeho názoru je orgánem bezprostředně nadřízeným vyšetřovateli krajského úřadu vyšetřování příslušný ředitel úřadu, který rozhodnutí vydal, přitom při rozhodování v daném případě byla hodnocena skutečně jen případná podjatost, nikoliv důkazní stavu, ředitel úřadu vycházel i z prověrek dozorového státního zástupce a předchozích stížností, které byly podávány na postup vyšetřovatele, přitom státní zástupce v práci vyšetřovatele pochybení neshledal a ředitel úřadu rovněž nezjistil, že by vyšetřovatel byl podjatý.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, připojenými přílohami včetně napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Úkolem Ústavního soudu v posuzované věci bylo posoudit, zda s ohledem na tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je možno považovat v daném případě zvolený postup za postup stanovený zákonem, jímž je v tomto případě trestní řád. Ustanovení §31 tohoto předpisu v odst. 3, jenž stanoví, který orgán rozhoduje o stížnosti proti rozhodnutí vydaném podle odst. 1 uvedeného ustanovení (o vyloučení z důvodů uvedených v §30), neoznačuje jmenovitě orgán, který je v poměru k tomu kterému, v různých fázích trestního řízení vydanému rozhodnutí o vyloučení, povolán rozhodovat o podané stížnosti, ale operuje pojmem "orgán bezprostředně nadřízený" tomu, jenž napadené rozhodnutí vydal. Je tedy věcí interpretace uvedeného pojmu, jak vyložit, který orgán je v případě stížnosti podané proti rozhodnutí vyšetřovatele tím orgánem, který má o stížnosti rozhodovat.
Stěžovatel vychází z názoru, že v takovém případě je třeba za orgán bezprostředně nadřízený vyšetřovateli - z důvodů v ústavní stížnosti uvedených, tedy s odkazem na ustanovení §141 a násl., 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu a §4 odst. 2 zákona o Policii ČR, považovat státního zástupce. Naopak dosavadní praxe, jak tomu nasvědčuje i stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, vydané dne 9. 10. 1995 ve Sbírce výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství I/1995 i jemu korespondující obsah čl. 3a odst. 3 Pokynu obecné povahy Nejvyššího státního zástupce ze dne 29. 8. 2000, který upravuje podrobnosti postupu státních zastupitelství v trestním řízení stanoveného trestním řádem a dalšími předpisy, považuje v takových případech za orgán bezprostředně nadřízený vyšetřovateli ředitele úřadu vyšetřování, přičemž shodný názor zastávají i autoři komentáře k trestnímu řádu (C.H.Beck, 3. vydání 2001), kteří ustanovení §31 odst. 3 trestního řádu chápou jako ustanovení speciální k obecné úpravě obsažené v ustanovení §146 odst. 2 a sledující urychlení řízení o podané stížnosti.
I když Ústavní soud uznává váhu argumentů stěžovatelem uváděných na podporu jeho názoru, kladoucích důraz na to, že vedoucí útvaru vyšetřování nemá žádnou procesní působnost v konkrétní trestní věci, nepovažuje ani výklad opačný za protiústavní, přičemž pouze v takovém případě by byl oprávněn zasáhnout, a to jednak z toho důvodu, že při řešení otázky podjatosti příslušného orgánu, resp. při rozhodování o vyloučení z důvodu podjatosti podle ustanovení §31 odst. 1 trestního řádu, jde "pouze" o posouzení důvodů taxativně uvedených v ustanovení §30 trestního řádu, a nejedná se tedy o přímé úkony vyšetřovací, především však z toho důvodu, že práva osoby, proti níž je vyšetřování vedeno, a to i právo na posouzení rozhodnutí vyšetřovatele, vydaného podle §31 odst. 1 trestního řádu, i rozhodnutí ředitele úřadu vyšetřování jsou dále zaručována a chráněna ustanovením §167 trestního řádu, podle něhož právě státní zástupce na žádost obviněného je povinen přezkoumávat mimo jiné také závady v postupu vyšetřovatele, které mohou spočívat nepochybně i v tom, že vyšetřovatel učinil vadné rozhodnutí, neboť v uvedeném ustanovení použitý pojem závad je pojem natolik široký, že pod něj lze vztáhnout jakýkoliv postup i rozhodnutí vyšetřovatele, který není v souladu se zákonem nebo je jinak nesprávný. V přípravném řízení je to tedy právě státní zástupce, jehož zákonnou povinností je vykonávat dozor nad průběhem a vedením řízení vyšetřovatelem a dbát na dodržování všech práv obviněného, a to nepochybně i práva na řádné rozhodnutí o jím vznesené námitce podjatosti, přičemž jako prostředek k tomu mu trestní řád dává k dispozici nejen oprávnění rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí vyšetřovatele a policejního orgánu, která může nahrazovat vlastními (§174 odst. 1 písm. e) trestního řádu), ale i možnost odejmutí kterékoliv věci určitému vyšetřovateli a její přikázání jinému (§174 odst. 1 písm. f) trestního řádu) a důvodem použití tohoto opatření může být právě například podjatost vyšetřovatele.
Z uvedených důvodů Ústavní soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, a to v části tvrdící, že o stížnosti stěžovatele nerozhodoval příslušný orgán, ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a v části argumentující nesprávností samotných rozhodnutí pak za nepřípustnou (§43 odst. 1 písm.e) citovaného předpisu, neboť stěžovatel před podáním ústavní stížnosti, alespoň to z obsahu jeho podání nebylo patrno, v poměru ke konkrétnímu rozhodnutí vyšetřovatele o jím vznesené námitce podjatosti a ředitele úřadu vyšetřování o přezkoumání podle §167 trestního řádu státního zástupce nežádal. Ústavní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozhodnutí uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu