ECLI:CZ:US:2002:4.US.311.99
sp. zn. IV. ÚS 311/99
Nález
Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez nařízení ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti JUDr. P. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 10/99, ze dne 24. 3. 1999, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 5456/150/1998, ze dne 22. 12. 1998, a rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově, čj. 17228/98/094971/5948, ze dne 9. 9. 1998, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10
Ca 10/99, ze dne 24. 3. 1999, rozhodnutí Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích, čj. 5456/150/1998, ze dne 22. 12. 1998,
a rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově, čj. 17228/98/094971/5948,
ze dne 9. 9. 1998, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 4 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4
odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1,2 a čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, zrušení shora označených rozhodnutí
finančních orgánů a správního soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím
Finančního ředitelství v Českých Budějovicích, čj. 5456/150/1998,
ze dne 22. 12. 1998, bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí
Finančního úřadu v Pacově ze dne 9. 9. 1998 čj.
17228/98/094971/5948, platební výměr č. 980000682 na daňové penále
na daň z nemovitostí za zdaňovací období od 1. 1. 1994 do 31. 12.
1994, podle něhož je stěžovatel povinen zaplatit penále ve výši
2.380,- Kč , a to s odůvodněním, že podle ustanovení §13b zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí (dále jen zákon o dani
z nemovitostí), přecházejí na nového vlastníka i daňové nedoplatky
předchozích vlastníků, přičemž stěžovatel za uvedené období
uhradil své daňové povinnosti opožděně. Jeho žalobu, jíž se
domáhal přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, Krajský
soud v Českých Budějovicích rozsudkem, sp. zn. 10 Ca 10/99, ze dne
24. 3. 1999, zamítl s odůvodněním, že penále se váže
k nemovitosti, jíž je vlastníkem, a na stěžovatele přešla ze
zákona povinnost toto penále zaplatit.
Nesprávnost vydaných rozhodnutí stěžovatel spatřuje zejména
v tom, že nový vlastník nemovitosti je povinen zaplatit penále za
to, že včas nezaplatil daň z nemovitosti, o které nevěděl, že
existuje. Nesouhlasí přitom s výkladem ustanovení §13b zákona
o dani z nemovitostí, učiněným finančními orgány a správním
soudem, že nový vlastník je povinen uhradit nedoplatek předešlého
vlastníka, a považuje tento výklad za účelový. S ohledem na to, že
ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou vydána v rozporu se
zákonem č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 337/1992 Sb.), a porušují
jeho základní práva a svobody zaručená ve shora zmíněných článcích
Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, navrhuje stěžovatel zrušení
těchto rozhodnutí Ústavním soudem.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis
Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 10/99,
a vyžádal si vyjádření tohoto soudu a Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti uvádí, že při svém rozhodování vyšel
z názoru, že na stěžovatele, který se stal vlastníkem nemovitosti
v roce 1996, přešla ze zákona podle ustanovení §13b zákona o dani
z nemovitostí povinnost uhradit dluh na dani a o této své
povinnosti byl informován výzvou podle §73 zákona č. 337/1992
Sb., která je rozhodnutím podle §32 odst. 1 citovaného zákona.
Jestliže byla dlužná daň uhrazena opožděně, bylo na daňovém
dlužníku, aby zaplatil dlužné penále.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve svém vyjádření
zastává názor, že nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení
zmíněných článků Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod
a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť
stěžovatel využil svého práva a dovolal se ochrany nezávislé
soudní moci. K dalším stěžovatelovým námitkám pak uvádí, že
stěžovatel se stal vlastníkem nemovitostí, na kterých vázne daňový
nedoplatek za rok 1994, v roce 1996. Platba daně z nemovitostí,
zaplacená stěžovatelem v roce 1997, byla však v souladu
s ustanovením §59 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. použita na
úhradu nejstaršího daňového nedoplatku. Předpis daňového penále
byl proveden v souladu s ustanovením §63 výše citovaného zákona
za rok 1994, protože původní vlastník nemovitostí daň nezaplatil,
i když mu bylo rozhodnutí o vyměření daně řádně doručeno a stalo
se pravomocným. Pokud daň z nemovitostí nezaplatí původní
vlastník, pak přechází povinnost uhradit daňový nedoplatek na
nového vlastníka podle §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí.
Tímto novým poplatníkem daně z nemovitostí je stěžovatel, na
kterého přešla ze zákona povinnost zaplatit daňový nedoplatek
váznoucí na jím vlastněné nemovitosti. Tato povinnost mu byla
sdělena napadeným rozhodnutím finančního úřadu. Sporné penále
a jeho předepsání stěžovateli k úhradě bylo provedeno v souladu se
zákonem o správě daní a poplatků, nebylo mu uloženo mimo meze
zákona, ani způsobem, kterým by správce daně zasahoval do jeho
základních práv a svobod. V závěru vyjádření finanční ředitelství
navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Z obsahu připojeného soudního spisu a dalších vyžádaných
podkladů Ústavní soud ověřil, že Finanční úřad v Pacově vydal dne
9. 9. 1998 platební výměr na daňové penále ve výši 2.380,- Kč na
daň z nemovitostí za zdaňovací období od 1. 1. 1994 do 31. 12.
1994, jehož součástí byl podrobný výpočet daňového
penále. Odvolání stěžovatele proti tomuto platebnímu výměru bylo
rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích
zamítnuto a napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 24. 3. 1999 pak byla zamítnuta i stěžovatelem
podaná správní žaloba. Své rozhodnutí správní soud odůvodnil
především odkazem na ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani
z nemovitostí, podle něhož, jak soud uvádí, daňový nedoplatek na
dani z nemovitostí přechází ze zákona na nového poplatníka.
K úhradě daňového nedoplatku byl stěžovatel vyzván procesně
určeným způsobem, výzvou dle ustanovení §73 zákona č. 337/1992
Sb., která měla, podle názoru správního soudu, náležitosti pro
rozhodnutí předepsané v §32 zákona č. 337/1992 Sb. a byla
stěžovateli řádně doručena. Stěžovatel se do postavení daňového
dlužníka dostal převzetím konkrétní nemovitosti do svého
vlastnictví, neboť daňový nedoplatek se váže právě k této
nemovitosti a povinnost k jeho úhradě přešla na stěžovatele ze
zákona. Správní soud proto žalobu zamítl a konstatoval, že
napadené rozhodnutí finančního ředitelství, týkající se daňového
penále, odpovídá zákonu s tím, že nedošlo k porušení předpisů
ohledně toho, kdo je daňovým subjektem. Námitku stěžovatele, že
platebnímu výměru nerozumí, neuznal jako důvodnou, neboť
rozhodnutí odpovídalo ustanovení §32 odst. 2 zákona č. 337/1992
Sb., přitom se jednalo o rozhodnutí, u kterého není odůvodnění
předepsáno (§32 odst. 3, §63 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.)
Z platebního výměru bylo zcela jednoznačně zřejmé, že jde
o předpis na daňové penále za daň z nemovitosti za rok 1994,
a bylo z něj zřejmé, jak vysoké penále je požadováno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným
spisem a dospěl k závěru, že je důvodná.
Ústavní soud pro přehlednost případu uvádí, že výměru na
daňové penále předcházela tato rozhodnutí finančních orgánů,
krajského soudu a Ústavního soudu, týkající se daňové povinnosti
vztahující se k předmětné nemovitosti, již se stal stěžovatel
v roce 1996 vlastníkem.
Dne 4. 7. 1997 byla Finančním úřadem vydána výzva dle §73
zákona č. 337/1992 Sb., kterou byl stěžovatel s poukazem na §13b
zákona č. 378/1992 Sb. vyzván k zaplacení 12.744,- Kč. Jeho
odvolání bylo rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 9. 6.
1998 zamítnuto. Řízení o žalobním návrhu, kterým se domáhal
přezkoumání tohoto rozhodnutí, bylo s poukazem na procesní
charakter výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb. rozhodnutím
Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 245/98, ze
dne 22. 12. 1998, zastaveno. Ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí byla usnesením ze dne 31. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS
37/99, odmítnuta, když se IV. senát Ústavního soudu ztotožnil se
závěry krajského soudu ohledně procesního charakteru výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb.
Dne 23. 9. 1997 bylo finančním úřadem vydáno první opravné
usnesení dle §56 odst.1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., kterým
byla částka, uvedená v předešlé výzvě k zaplacení, snížena na
12.452,- Kč. Odvolání stěžovatele proti opravnému usnesení bylo
rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 9. 6. 1998 zamítnuto.
Řízení o žalobním návrhu, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání
tohoto rozhodnutí, bylo s poukazem na procesní charakter výzvy dle
§73 zákona č. 337/1992 Sb. rozhodnutím Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 247/98, ze dne 30. 11. 1998,
zastaveno. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla usnesením
ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 21/99, odmítnuta, když se IV.
senát Ústavního soudu, obdobně jako v předchozím rozhodnutí,
ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně procesního charakteru
výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb.
Dne 9. 3. 1998 bylo finančním úřadem vydáno druhé opravné
usnesení dle §56 odst.1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., kterým
byla částka uvedená ve výzvě k zaplacení snížena na 8.367,- Kč.
Odvolání stěžovatele proti opravnému usnesení bylo rozhodnutím
finančního ředitelství ze dne 9. 6. 1998 zamítnuto. Řízení
o žalobním návrhu, kterým se stěžovatel domáhal přezkoumání tohoto
rozhodnutí, bylo s poukazem na procesní charakter výzvy dle §73
zákona č. 337/1992 Sb. rozhodnutím Krajského soudu v Českých
Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 246/98, ze dne 1. 9. 1998, zastaveno.
Ústavní stížnosti proti tomuto rozhodnutí bylo nálezem ze dne 8.
7. 1999, sp. zn. I. ÚS 469/98, vyhověno, když I. senát Ústavního
soudu vyslovil právní názor, dle kterého zákonem stanovenou
povinností nového majitele, uhradit případný daňový nedoplatek
předchozího vlastníka (§13b zákona č. 338/1992 Sb.), není správce
daně zbaven povinnosti, aby novému majiteli rozhodnutím podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., stanovil, jaké peněžité plnění se mu
ukládá, a kdy tedy v tomto případě nestačí vyměřit daňovou
povinnost jen původnímu předchozímu poplatníkovi a nového
nabyvatele pouze výzvou dle ustanovení §73 zákona č. 337/1992 Sb.
upomínat o zaplacení daňového nedoplatku, o kterém až doposud
neměl vědomost.
Dne 9. 9. 1998 byla finančním úřadem vydána další výzva dle
§73 zákona č. 337/1992 Sb., kterou byl stěžovatel vyzván
k zaplacení daňové povinnosti za rok 1997 ve výši 1 776,- Kč
s tím, že tato částka, kterou již jako řádnou daň za rok 1997
zaplatil, byla použita na dluh nejdříve splatný. Odvolání
stěžovatele bylo rozhodnutím finančního ředitelství ze dne 11.
12. 1998 zamítnuto. Řízení o žalobním návrhu, kterým se stěžovatel
domáhal přezkoumání tohoto rozhodnutí, bylo opět s poukazem na
procesní charakter výzvy dle §73 zákona č. 337/1992 Sb.
rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca
7/99, ze dne 9. 4. 1999, zastaveno. Ústavní stížnosti proti tomuto
rozhodnutí bylo nálezem ze dne 6. 9. 2000, sp. zn. I. ÚS 313/99,
vyhověno s obdobným odůvodněním jako u předchozího nálezu
Ústavního soudu.
Ústavní soud s ohledem na uvedené skutečnosti dospěl
k závěru, že projednávanou ústavní stížnost, týkající se daňového
penále, je třeba posuzovat komplexně ve všech vylíčených
souvislostech s tím, že nelze pominout stávající judikaturu
Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
469/98, ze dne 8. 7. 1999, I. ÚS 313/99, ze dne 6. 9. 2000, I. ÚS 107/2000,
ze dne 30. 5. 2000), tzn. výše konstatovaný právní závěr
vyslovený v nálezech Ústavního soudu, dle kterého platí, že zákon
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, sice určuje povinnost
nového majitele nemovitosti uhradit případný daňový nedoplatek
předchozího vlastníka, ale s tím, že správce daně je povinen
novému majiteli řádným rozhodnutím, majícím náležitosti podle §32 zákona č. 337/1992 Sb., stanovit, jaké peněžité plnění se mu
ukládá.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že v daném případě nemůže
Krajskému soudu v Českých Budějoviccích z formálního hlediska nic
vytknout, neboť uvedený soud (na rozdíl od výše citovaných
rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo řízení zastaveno) napadené
rozhodnutí finančního ředitelství řádně a v souladu s příslušnými
ustanoveními o.s.ř. věcně projednal, své zamítavé rozhodnutí pak
také dle požadavků §157 o.s.ř. odůvodnil, přičemž citovaný nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 469/98 (obdobně I. ÚS 313/99), mu
nemohl byt znám, neboť nebyl ke dni jeho rozhodnutí dosud vydán.
Přes tyto skutečnosti je Ústavní soud přesvědčen, že
ústavněprávní roviny věc nabývá právě v kontextu s citovanými
nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 469/98 a I. ÚS 313/99, kdy
je, s ohledem na v nich vyslovený právní názor, třeba stížnosti
vyhovět, neboť pokud, jak je zřejmé z vylíčených skutečností, ke
dni vydání výměru na daňové penále nebyla v souladu s citovanými
nálezy Ústavního soudu stěžovateli dosud ani řádně platebním
výměrem vyměřena vlastní daňová povinnost, týkající se dlužné daně
za období roku 1994, přičemž pojem daňového penále, tak jak ho
užívá s odkazem na ustanovení §63 zákona č. 337/1992 Sb.,
finanční orgán v napadeném platebním výměru, předpokládá, že
daňovému subjektu byla již daň správcem daně řádně vyměřena
a předepsána (§46 výše citovaného zákona), lze stěží po
stěžovateli spravedlivě požadovat zaplacení sankce za její včasné
nezaplacení. Jinými slovy pokud tedy nebyla stěžovatelova
povinnost uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka
založena pravomocným rozhodnutím o uložení takovéto povinnosti
a stěžovateli byla pouze zaslána výzva dle §73 zákona č.
337/1992 Sb. k úhradě daňového nedoplatku, nelze po něm požadovat
ani uhrazení daňového penále, jak to návazně učinil finanční orgán
ústavní stížností napadeným platebním výměrem.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že novelou zákona č.
338/1992 Sb., provedenou zákonem č. 65/2000 Sb., bylo ustanovení
odst. 2 §13b vypuštěno s odůvodněním, že v případě neplnění
daňové povinnosti má být daňovými nedoplatky zatížen ten dlužník,
který je zapříčinil.
Ze všech uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než
napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn.
10 Ca 10/99, ze dne 24. 3. 1999, zrušit a vzhledem k tomu, že
k nesprávnému postupu, kdy původní daňová povinnost nebyla
stěžovateli ukládána v souladu se zákonem a v jeho mezích ( čl.
4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod )
a v návaznosti na tento postup bylo v podstatě předčasně stanoveno
daňové penále, došlo již rozhodnutím finančních orgánů, z důvodů
procesní ekonomie zrušil i rozhodnutí Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích, čj. 5456/150/1998, ze dne 22. 12. 1998,
a rozhodnutí Finančního úřadu v Pacově, čj.
17228/98/094971/5948, ze dne 9. 9. 1998, dle ustanovení §82
odst.3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, neboť jím došlo k porušení čl. 36 odst.1 Listiny
základních práv a svobod.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. ledna 2002