ECLI:CZ:US:2011:4.US.3300.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3300/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou ve sdružení Faltýnová, Faltýn & partneři, advokátní kancelář, se sídlem Domažlice, nám. Míru 143, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2010 č. j. 4 Ads 96/2010-115 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010 č. j. 7 Ca 237/2007-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 22. 11. 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž byl posouzen jako ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva garantovaná mu zejména článkem 1, článkem 11 odst. 1 a článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, se stěžovatel ve svém důsledku - zjednodušeně řečeno - domáhal, aby mu byla za účelem nároku na výsluhové benefity (konkrétně odchodné) započítána i doba pracovního (to je nikoliv jen služebního) poměru celníka. Správní orgány (a poté i správní soudy) však dovodily, že pracovní poměr celníka se do rozhodné doby ve vztahu k odchodnému započítat nemůže, byť zákon číslo 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, přímo ve svém textu výslovně tuto restrikci nestanoví (stanoví ji však podle soudů zvláštní předpisy, na které se právě citovaný zákon odkazuje).
II.
Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je zčásti zjevně neopodstatněná (to ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a zčásti podaná opožděně (a to ve vztahu k rozhodnutí Městského soudu v Praze).
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak Ústavní soud uvádí následující:
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost nepřípadně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se tedy uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že v posuzovaném řízení kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Stěžovatel totiž ústavní stížnost využívá k tomu, aby opětovně prosazoval svůj výklad relevantních právních předpisů, který ovšem podle mínění Ústavního soudu nemůže obstát (vedle argumentace správních soudů) ani v rovině jednoduchého práva, natož pak ústavního.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá existenci některých procesních pochybení v posuzovaném řízení (posouzení otázky přípustnosti jeho kasační stížností a podobně) pak Ústavní soud po prostudování spisového materiálu zjistil, že tato argumentace stěžovatele obsah správního spisu nereflektuje.
Ze všech těchto důvodů je tedy ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zjevně neopodstatněná.
Je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí městského soudu, pak vzhledem k námitkám v kasační stížnosti obsaženým, kdy tato byla odmítnuta pro nepřípustnost, je nutno konstatovat, že ústavní stížnost podaná až po vydání v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je vůči rozsudku Městského soudu v Praze opožděná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu