ECLI:CZ:US:2016:4.US.3369.15.1
sp. zn. IV. ÚS 3369/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 803/2015-40 ze dne 25. 8. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 1 T 71/2012 ze dne 22. 7. 2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 404/2014-509 ze dne 20. 11. 2014, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a přečinem znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let, dále mu byla uložena povinnost, aby během zkušení doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a zdržel se nadměrného požívání alkoholických nápojů. Obecné soudy současně rozhodly o nárocích na náhradu škody.
Stěžovatel proti rozhodnutí odvolacího soudu brojil dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením č. j. 6 Tdo 803/2015-40 ze dne 25. 8. 2015 odmítl pro opožděnost. Dovolací soud vycházel ze zjištění, že rozsudek Krajského soudu v Brně byl stěžovateli a jeho obhájci, JUDr. Ing. Lichnovskému, doručen shodně dne 5. 1. 2015, pročež poslední den lhůty k podání dovolání dle §265e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, připadl na den 5. 3. 2015. Ve vymezené lhůtě stěžovatel, resp. jeho obhájce, dovolání sice uplatnil, směřoval jej ovšem k jinému soudu, než u kterého mělo být v souladu s ustanovením §265e trestního řádu podáno. Dovolání bylo jmenovitě doručeno do datové schránky Nejvyššího správního soudu, a to dne 27. 2. 2015. Po zjištění této nesprávnosti Nejvyšším správním soudem došlo následně k postoupení dovolání Okresnímu soudu v Prostějově, jemuž bylo takto doručeno dne 16. 3. 2015. Jelikož účinky podání dovolání nastaly teprve ke dni jeho doručení soudu prvního stupně, tj. ke dni 16. 3. 2015, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nebylo předloženo včas.
Stěžovatel s rozhodnutím dovolacího soudu nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. V ní nesporoval, že dovolání odeslal prostřednictvím datové zprávy k nepříslušnému soudu, namísto toho, aby bylo řádně doručeno Nejvyššímu soudu. Tvrdil, že se tak stalo v důsledku omylu, výstižněji překliknutí administrativní pracovnice, která má v advokátní kanceláři jeho právního zástupce na starosti obsluhu datové schránky dlouhodobě, již od jejího zřízení, přičemž, jak stěžovatel zdůraznil, za celou tuto dobu, více než 2 a půl roku, se jednalo v tomto ohledu o její první pochybení. Kritiku stěžovatel směřoval proti Nejvyššímu správnímu soudu, jenž nebyl s to svou na první pohled zjevnou nepříslušnost zjistit a napravit dříve než 16. 3. 2015, přestože bylo podle stěžovatele jistě v jeho možnostech dovolání předat soudu příslušnému v zákonem stanovené lhůtě, do jejíhož uplynutí od podání dovolání zbývalo 7 dní. Svůj názor, že dovolání mělo být hodnoceno jako včasné, stěžovatel dále podpořil tvrzením o existenci nesouladu právní úpravy doručování s ústavním pořádkem a s moderními trendy elektronizace. Konstatoval, že procesní předpisy, trestní řád nevyjímaje, nepočítají s možností vzniku lidských či technických chyb spojených s elektronickou formou komunikace. Je třeba podle stěžovatele rozlišovat mezi nesprávným vyplněním obálky a podacího lístku, kdy podatel činil podání vůči někomu, o kom se mylně domníval, že je správným adresátem, a jedním nesprávným kliknutím myši na obrazovce, kdy podatel chtěl činit podání vůči správnému adresátu, avšak v důsledku ukliknutí jej učinil vůči někomu jinému podobného jména, tak, jak se stalo i v jeho případě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že je povinností státu, pokud motivuje (nutí) subjekty užívat systém komunikace vysoce náchylný k chybám, poskytnout jim v takovéto situaci dostatečnou ochranu, minimálně při výkladu procesních pravidel. Přístup, jaký zvolil k otázce včasnosti doručení dovolání Nejvyšší soud, označil stěžovatel naopak za formalistický.
Ústavní soud přezkoumal předloženou ústavní stížnost spolu s naříkaným soudním aktem, a to z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není důvodná.
V souzené věci jde o to, zda Nejvyšším soudem podaná interpretace a aplikace zákonných ustanovení týkajících se zachování lhůt k provedení úkonu účastníkem soudního řízení nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Výklad a aplikaci předpisů obecného práva lze přitom za protiústavní považovat tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Jak si Ústavní soud ověřil, Nejvyšší soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární či nadmíru formalistické.
V reakci na stížnostní námitky Ústavní soud podotýká, že vázání projednání návrhu na naplnění zákonem předepsaných procesních podmínek není samoúčelné, nýbrž směřuje k naplnění principu právní jistoty. Ústavní soud v tomto směru dlouhodobě judikuje, že "[s]myslem právního institutu lhůt je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů" [viz nález sp. zn. I. ÚS 948/09 ze dne 17. 3. 2010 (N 57/56 SbNU 607), bod 18].
Na druhou stranu Ústavní soud připustil, že je potřeba k posuzování včasnosti doručení podání soudu přistupovat obezřetně, neboť tato otázka přímo souvisí s ústavně zaručeným právem na přístup k soudu, jakožto komponentem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z judikatury Ústavního soudu proto plyne, že pokud se ve vztahu k posouzení včasnosti podání nabízí dvě možné interpretační alternativy, je soud povinen zvolit tu, která je k ústavně zaručeným právům účastníků řízení šetrnější. S ohledem na princip právní jistoty však nesmí být přijatá interpretace natolik extenzivní, že bude zákonem stanovené lhůty zcela přehlížet. Jinými slovy je třeba hledat rozumný kompromis mezi právem na přístup k soudu a principem právní jistoty.
Ústavní soud tak ve své judikatuře například vyloučil vázání okamžiku doručení podání na moment, kdy je toto fakticky vyzvednuto pracovníkem soudu a naopak upřednostnil výklad, dle něhož je relevantní okamžik, kdy je podání objektivně doručeno do dispozice soudu [dodáno na faxový přístroj či do datové schránky; srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2492/08 ze dne 14. 7. 2011 (N 132/62 SbNU 79) či nález sp. zn. II. ÚS 3518/11 ze dne 10. 1. 2012 (N 7/64 SbNU 69)]. Dále zohlednil specifika elektronické komunikace a možnou prodlevu mezi časem odeslání a doručení elektronického podání. Jednalo se o situace, kdy před koncem lhůty odeslaná podání byla oproti očekávání doručena pár minut po jejím konci, přičemž Ústavní soud se přiklonil k závěru, že se jedná o podání včasná [viz nález sp. zn. I. ÚS 892/14 ze dne 20. 8. 2014 (N 157/74 SbNU 349) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639)].
Nyní projednávaná věc se od shora popsaných případů nicméně odlišuje. Pozornosti by zejména neměla uniknout skutečnost, že v dříve řešených kauzách byly soudy s existencí podání účastníků řízení seznámeny prakticky ve stejný moment, jako by tomu bylo u "bezproblémových" podání. V posuzované věci bylo však dovolání stěžovatele příslušnému soudu doručeno až dne 16. 3. 2015, tedy jedenáctý den po uplynutí zákonné lhůty. Připuštění předmětného dovolání by za daných okolností bylo již ve významném rozporu se smyslem existence institutu lhůt. Nelze totiž přehlížet, že včasnost doručení podání neovlivňuje pouze právní postavení podatele, ale také zbylých účastníků řízení například v otázkách promlčení, prekluze, právní moci rozhodnutí, tedy institutů sloužících mimo jiné k nastolení právní jistoty.
Nutno dále zdůraznit, že opožděnost podání stěžovatele nebyla způsobena vlivem poruchy v systému doručování přes datové schránky [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1911/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 66/64 SbNU 749)], ani v důsledku pochybení na straně soudu, nýbrž výlučně nedbalým postupem právního zástupce dovolatele, jenž dovolání odeslal do datové schránky nepříslušného soudu. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu, že nepředal dovolání věcně a místně příslušnému soudu "včas", k tomu Ústavní soud poznamenává, že následky chybného úkonu samotného stěžovatele (resp. jeho právního zástupce) nelze v žádném případě přenášet na obecné soudy. Procesní nedostatek spočívající v zaslání dovolání soudu, jenž k jejímu projednání nemá pravomoc, může sice zhojit tento soud, pokud ještě v zákonné lhůtě jej postoupí příslušnému orgánu, nicméně jedná se ze strany soudu o beneficium poskytnuté podateli, z něhož není možno dovozovat obecné právo účastníka řízení na uplatnění takového postupu. Podle názoru Ústavního soudu postoupil Nejvyšší správní soud dovolání Okresnímu soudu v Prostějově v krátké době, byť nemá zákonem ani jinak určenou lhůtu, ve které má nesprávně adresované přípisy předávat adresátům příslušným. Navíc Nejvyšší správní soud nemohl vědět, kdy končí zákonná lhůta pro podání dovolání, jež vázala stěžovatele.
Hlediskem pro hodnocení okolností rozhodných pro posouzení včasnosti podání nemůže být ani pokračující elektronizace justice, pokud se nijak nepromítá v zákonné úpravě. Jinými slovy, soud nemůže rozšiřovat zákonodárcem stanovený úplný výčet v §265e trestního řádu pouze s odkazem na skutečnost, že dochází k elektronizaci justice. Účastník trestního řízení má ostatně k dispozici několik způsobů, jejichž prostřednictvím může své podání soudu zaslat (datová schránka, držitel poštovní licence aj.), přičemž záleží pouze na něm, resp. jeho právním zástupci, jaký zvolí. Selhání lidského faktoru či technickou chybu nelze vyloučit u žádného z nich, nicméně Ústavní soud na podkladě skutečností známých mu z jeho vlastní praxe nesdílí názor stěžovatele, že by systém datových schránek byl z uživatelského hlediska náchylnější k chybám, než jiné způsoby doručování. Při zasílání písemnosti datovou schránkou je odeslání písemnosti potvrzeno prostřednictvím dodejky a následně je její vyzvednutí adresátem odesílateli avizováno obdržením doručenky. Odesílatel má tedy hned dvojí zpětnou vazbu, díky níž si může ověřit, komu byla písemnost zaslána. Je-li odesílatelem advokát a užívá-li k odesílání písemností datovou schránku, je věcí kontrolních mechanismů, které si ve své kanceláři nastaví, aby případné pochybení zaměstnance odhalil. Jestliže advokát příslušné kontrolní mechanismy nezavede nebo tyto selžou, nejedná se o systémový problém ani o technickou chybu, které by bylo možno korigovat cestou výkladu právního předpisu.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítal, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stanovený postup ve smyslu této ústavní garance zavazuje nejen soud, ale i účastníka řízení, což vztaženo na projednávaný případ znamená, že stěžovatel byl povinen, měl-li v úmyslu využít mimořádného opravného prostředku, tento podat v zákonné lhůtě a prostřednictvím orgánu určeného trestním řádem. Jestliže tak neučinil, byť v důsledku pochybení kanceláře svého právního zástupce, není možné hovořit o zásahu do základních práv stěžovatele ze strany obecných soudů, když sám svá práva, v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, dostatečně nebránil.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu