ECLI:CZ:US:2014:1.US.892.14.1
sp. zn. I. ÚS 892/14
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů - ze dne 20. srpna 2014 sp. zn. I. ÚS 892/14 ve věci ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem, se sídlem Široká 5, Praha 1, proti postupu Okresního soudu v Kutné Hoře a proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 2 T 134/2013-41 ze dne 8. 1. 2014, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o navrácení lhůty k podání odporu proti trestnímu příkazu.
I. Postupem Okresního soudu v Kutné Hoře v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 134/2013, který navzdory tomu, že stěžovatel podal dne 11. 12. 2013 proti jím vydanému trestnímu příkazu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 2 T 134/2013-25 odpor, považoval tento trestní příkaz za pravomocný a z tohoto důvodu nenařídil ve věci hlavní líčení, bylo porušeno základní právo stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Trestní příkaz Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 11. 2013 č. j. 2 T 134/2013-25 byl zrušen odporem stěžovatele podaným dne 11. 12. 2013.
III. Okresnímu soudu v Kutné Hoře se zakazuje pokračovat v porušování základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spočívajícím v nenařízení hlavního líčení ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 134/2013.
IV. Co do zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí okresního soudu a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Přitom odkázal na čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Dne 27. 11. 2013 byl stěžovatel trestním příkazem shledán vinným ze spáchání přečinu křivé výpovědi a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok. Trestní příkaz byl doručen do vlastních rukou stěžovatele dne 3. 12. 2013. Zároveň byl v trestním příkazu poučen, že proti němu může ve lhůtě osmi dnů podat odpor, a pokud tak neučiní, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení.
3. Poslední den lhůty, 11. 12. 2013, stěžovatel udělil plnou moc k podání odporu svému advokátovi. Advokát ten samý den vypracoval odpor, který, dle svého vyjádření, odeslal večer e-mailem s ověřeným podpisem na elektronickou podatelnu okresního soudu. Vzhledem k tomu, že o doručení zprávy neobdržel elektronickou doručenku, z opatrnosti odeslal odpor ještě jednou krátce po půlnoci.
4. Ve spisu okresního soudu není žádný záznam o doručení prvního e-mailu zaslaného večer dne 11. 12. 2013. Druhý e-mail od zástupce stěžovatele byl doručen do e-mailové schránky soudu dne 12. 12. 2013 v 0:27. Tento e-mail ve svém těle obsahuje text odporu a podle hlavičky se jedná o přeposlaný e-mail, který byl původně odeslán dne 11. 12. 2013 v 19:12.
5. Krátce po druhém e-mailu stěžovatel prostřednictvím svého zástupce poslal z opatrnosti žádost o navrácení lhůty k podání odporu, která k okresnímu soudu dorazila dne 12. 12. 2013 v 0:48. Žádost byla odůvodněna tím, že zástupce stěžovatele do konce dne 11. 12. 2013 neobdržel doručenku o poslaném e-mailu s odporem, a není tedy vyloučeno, že k jeho doručení před půlnocí nedošlo z důvodu technické chyby.
6. Dne 12. 12. 2013 dopoledne právní zástupce stěžovatele ještě svou žádost o navrácení lhůty doplnil a uvedl, že dne 11. 12. 2013 byla závada na jeho pracovním počítači, v důsledku čehož patrně nedošlo k doručení prvního e-mailu s odporem.
7. Napadeným usnesením okresní soud žádost stěžovatele o navrácení lhůty zamítl. Zamítnutí odůvodnil tím, že odpor obdržel až dne 12. 12. 2013 v 0:27. Zároveň studiem zaslaných listin a konzultací se správkyní aplikace dospěl k závěru, že obhájce patrně nezkontroloval odeslanou poštu dne 11. 12. 2013, neboť pokud by tomu tak bylo, musel by soud obdržet text odporu, který byl zaslán již 11. 12. 2013 stejně tak jako obdržel odpor ze dne 12. 12. 2013 v 0:27. V případě technické závady počítače by neodeslaná pošta zůstala ve složce "pošta k odeslání", a pak by ji soud obdržel zároveň s přijetím zprávy datované dnem 12. 12. 2013.
8. Podle okresního soudu byl tak odpor stěžovatelem podán opožděně, a proto k němu nepřihlížel. Trestní příkaz považoval za pravomocný a vykonatelný od 12. 12. 2013.
II. Argumentace stran
9. Stěžovatel namítá, že okresní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces. Má za to, že okresní soud tím, že mu neumožnil navrácení lhůty, ačkoliv pro to byly důležité důvody, porušil jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc v řízení před soudy dle ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovateli bylo nesprávným postupem soudu odňato právo na to, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
10. Přičemž je nutno zdůraznit, že k přijetí odporu podatelnou soudu až dne 12. 12. 2013 těsně po půlnoci došlo čistě z technických důvodů chybou elektronické komunikace prostřednictvím elektronické datové sítě internetu. Ve věci je zřejmé, že k podání odporu stranou právního zástupce stěžovatele dne 11. 12. 2013 skutečně došlo, resp. bylo učiněno. Stěžovateli tak nelze přičítat k tíži skutečnost, že podaný odpor nelze v evidenci příslušného soudu dohledat, resp. lze jej dohledat až ve 27. minutě následujícího dne, tj. 12. 12. 2013.
11. Okresní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení. Setrval na názoru, že odpor byl podán opožděně a ke zmeškání lhůty nedošlo z důležitých důvodů.
12. Stěžovatel práva repliky nevyužil.
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že ač formálně se stěžovatel primárně brání proti rozhodnutí okresního soudu o zamítnutí návrhu na navrácení lhůty, materiálně se dožaduje toho, aby jeho odpor byl okresním soudem akceptován a jeho trestní věc byla soudem projednána veřejně v jeho přítomnosti. Právě prizmatem práva na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny bude Ústavní soud tuto ústavní stížnost posuzovat.
14. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 113/94 ze dne 15. 5. 1995 (N 24/3 SbNU 169) vyslovil Ústavní soud názor, že k přirozeným právům každého člověka a občana patří právo, aby ve složitém procesu nalézání práva a spravedlnosti mu alespoň jednou bylo umožněno předstoupit před nezávislý soud či jiný tribunál se svojí věcí.
15. Právo na veřejné projednání věci obsahuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") jde o základní zásadu práva na spravedlivý proces. Tohoto práva se však lze vzdát, avšak pouze pokud vzdání se je jednoznačné (viz rozsudek ESLP ve věci Hakansson a Sturesson proti Švédsku ze dne 21. 2. 1990 č. 11855/85, §66). Vzdání se lze učinit i tacitním souhlasem, tedy takovým projevem vůle, který je učiněn mlčky tím, že příslušná osoba zůstává v nečinnosti. Například v rozhodnutí ve věci Buryška proti České republice ze dne 6. 5. 2008 č. 33137/04 ESLP shledal za souladnou s čl. 6 odst. 1 Úmluvy situaci, ve které vnitrostátní soud vyzval stěžovatele, který proti platebnímu rozkazu podal nezdůvodněný odpor, aby se vyjádřil k věci, a informoval jej, že při absenci odpovědi bude mít za to, že stěžovatel svůj dluh uznává, a bude tudíž vydán rozsudek pro uznání, což se - aniž by bylo nařízeno jednání - nakonec stalo, neboť stěžovatel nereagoval. Podle ESLP měl sice stěžovatel v zásadě právo na veřejné jednání, byl však soudem prvního stupně řádně poučen o následcích toho, že se v určené lhůtě k žalobě nevyjádří, a proto nelze tomuto soudu vytknout, že si jeho mlčení vyložil jako nepochybný souhlas s tím, že jednání nebude nařízeno.
16. Obdobné principy ESLP aplikuje i u práva na přítomnost obviněného u soudu, které rovněž považuje za zásadní pro spravedlivost řízení a základní součást práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy (viz například rozsudek velkého senátu ve věci Hermi proti Itálii ze dne 18. 10. 2006 č. 18114/02, §58). I tohoto práva se obžalovaný může vzdát, a to i mlčky, pokud je vzdání se jednoznačné (tamtéž, §73).
17. Trestním příkazem podle §314e trestního řádu samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Tento institut není v rozporu s ústavním právem na veřejné projednání věci v přítomnosti účastníka pouze za podmínky, že obviněný má právo se domoci projednání své věci v řádném procesu splňujícím všechny záruky práva na spravedlivý proces [viz také nález sp. zn. I. ÚS 2733/13 ze dne 26. 2. 2014 (N 23/72 SbNU 267), bod 13, a nález sp. zn. IV. ÚS 4787/12 ze dne 13. 5. 2013 (N 82/69 SbNU 347), bod 16]. Tohoto svého práva se obviněný může domoci podáním odporu proti trestnímu příkazu, kterým se příkaz automaticky ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení (viz §314g odst. 2 trestního řádu). Podle §314f odst. 1 písm. f) trestního řádu musí být také obviněný poučen o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení. Obviněný tak musí mít reálně možnost se veřejného projednání své trestní věci domoci, a pouze pokud tak prokazatelně neučiní, lze dovodit, že se tohoto práva vzdal.
18. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, možnost vzdát se práva na projednání věci nepodáním odporu není sama o sobě problematická [nález sp. zn. I. ÚS 291/96 ze dne 23. 9. 1997 (N 105/9 SbNU 15)]. Je však třeba bedlivě posuzovat okolnosti, za nichž tak osoba oprávněná činí. Zda za situace, kdy je důkladně obeznámena s veškerými důsledky takového rozhodnutí, anebo za situace, kdy takové rozhodování je dotčeno okolností způsobilou omezit její jiná práva [nález sp. zn. IV. ÚS 1320/07 ze dne 5. 11. 2007 (N 183/47 SbNU 411), bod 25].
19. V nyní projednávané věci není sporu o tom, že stěžovatel odpor proti trestnímu příkazu podal. Podle názoru okresního soudu tak však učinil až po osmidenní lhůtě k tomu stanovené. Ústavní soud považuje za klíčovou otázku posouzení, zda lze v posuzovaném případě dovodit, že se stěžovatel svým nekonáním (tedy tzv. tacitním souhlasem) skutečně práva na veřejné projednání věci ve své přítomnosti vzdal.
20. Trestní příkaz obsahující řádné poučení o možnosti podat odpor a o následcích jeho nepodání byl stěžovateli řádně doručen do vlastních rukou. Stěžovatel v poslední den osmidenní lhůty učinil kroky k podání odporu. Ústavní soud v obecné rovině nespatřuje u určitého typu případů nepřijatelnou právní úpravu stanovící lhůtu, v níž osoby musí projevit svou vůli nevzdat se svého práva na veřejné projednávání věci. Nakonec tacitní vzdání se práva na veřejné projednání věci uznává za přijatelné i citovaná judikatura ESLP. Ústavní soud nepřistoupil v nyní posuzované věci k přezkumu ústavnosti osmidenní lhůty pro podání odporu proti trestnímu příkazu, neboť její délku ani stěžovatel nenapadá. Podle svého názoru tuto lhůtu totiž dodržel a polemizuje jen s hodnocením této skutečnosti obecným soudem.
21. Ústavní soud poznamenává, že technickými problémy s doručováním elektronickou poštou se nedávno zabýval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (N 101/73 SbNU 639), posuzujícím situaci, kdy opravný prostředek byl odeslán v 23:38 poslední den lhůty, avšak příslušnému soudu došel až v 0:26 následujícího dne a byl odmítnut jako opožděný. Ústavní soud v citovaném nálezu však dovodil:
"31. ... s ohledem na stále se prohlubující elektronizaci justice, která se ponejvíce projevuje právě v oblasti doručování, je třeba akcentovat materiální prvek a vyzdvihnout smysl doručování jako takový, a tím tedy i zachování lhůty v případech, kdy tato lhůta po formální a technické stránce již vypršela. Smysl tohoto materiálního rozměru doručování je přitom třeba chápat jako preferenci věcného, meritorního vyřízení (posouzení) věci před jejím ryze procesním skončením tam, kde tomu povaha věci vysloveně nebrání (kupř. v případě lhůty určené podle hodin by to možné nebylo). Tato premisa je potom zpřítomněním ustanovení čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy primárně povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, a současně tím v posledku sleduje cíl, aby se ze soudnictví nestalo pouhé ,vyřizovačství', tj. upřednostňuje snahu o pokud možno věcné zhodnocení problému po právní a/nebo faktické stránce, tak, aby bylo ochraně práv (nejen základních) učiněno zadost.
32. Expressis verbis, včasným doručením v této rovině pak nutno rozumět situaci, kdy úkon účastníka, byť učiněný ve formě elektronického podání prostřednictvím e-mailové schránky, třebaže dojde soudu několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela, byl ve skutečnosti učiněn před jejím uplynutím, tj. kdy e-mail byl odeslán nejpozději ve 23:59 hod. posledního dne lhůty. Tento důraz totiž souvisí se skutečností, že soud se s takovým procesním úkonem beztak zpravidla neseznamuje dříve než na začátku své pracovní (úřední) doby, a proto distinkce, zda k doručení příslušného podání (vlastně jeho dodání do dispozice soudu) došlo těsně před půlnocí posledního dne lhůty, anebo pár hodin, nebo dokonce jen několik minut po půlnoci následujícího dne, nemá žádné faktické materiální důsledky. Ostatně, jak dal Ústavní soud najevo ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 335/12 ze dne 15. 8. 2013 (N 148/70 SbNU 377), ,rozumně nelze předpokládat, že by se v noci běžně do datové schránky soudu přihlašovala osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu' (bod 15). Stejně tak tedy nelze rozumně předpokládat, že by se právě v noci dne následujícího po uplynutí lhůty běžně do informačního systému (klienta, resp. aplikace) e-mailových schránek soudu přihlašoval pracovník soudu za účelem dalšího nakládání se spisem či snad soudce nebo jeho asistent za účelem provedení dalšího úkonu ve věci."
22. Podle názoru Ústavního soudu právě citovaný nález, kterým je vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy), plně dopadá i na nyní projednávaný případ.
23. V nyní posuzovaném případě stěžovatel, jak vyplývá z hlavičky jeho e-mailu, který došel okresnímu soudu dne 12. 12. 2013 v 0:27, odpor původně odeslal dne 11. 12. 2013 v 19:12. Ústavní soud si je vědom toho, že hlavička e-mailu není nezvratným důkazem o tom, že původní e-mail byl skutečně odeslán. Nicméně v řízení před okresním soudem toto původní odeslání dne 11. 12. 2013 nebylo nijak zpochybněno a okresní soud se s touto okolností nijak v napadeném usnesení ani jinde nevypořádal. Za těchto okolností Ústavní soud nemá důvod skutečnost, že právní zástupce stěžovatele skutečně odpor dne 11. 12. 2013 vypracoval a ještě tento den odeslal, jakkoliv zpochybňovat (obdobně srovnej výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014, bod 33). Právě s ohledem na základní právo na veřejné projednání věci a osobní účast před soudem je třeba skutkové pochybnosti vyložit ve prospěch realizace příslušného práva (podle zásad in dubio pro libertate či in dubio mitius). Na základě této interpretace je pak třeba dospět k závěru, že odpor byl odeslán stěžovatelem před uplynutím lhůty, tedy před půlnocí posledního dne lhůty.
24. Patrně z důvodů technických problémů s připojením k síti internet však odpor ve lhůtě nedošel okresnímu soudu. Stalo se tak až při jeho opakovaném odeslání stěžovatelem 27 minut po uplynutí osmidenní lhůty. To je však zcela v intencích právě citovaného nálezu, tedy "několik minut po půlnoci dne následujícího po dni, jehož uplynutím příslušná lhůta vypršela".
25. Ústavní soud nepominul, že v nyní posuzovaném případě, na rozdíl od situace v nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 (viz výše), stěžovatel přiznává, že technická chyba byla patrně na straně jeho právního zástupce. Ústavní soud však tento rozdíl nepovažuje za zásadní. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2560/13 ze dne 20. 5. 2014 nebylo totiž postaveno najisto, i když to stěžovatel tvrdil, že technická chyba byla na straně přijímajícího soudu, a tato okolnost tedy nebyla nosným důvodem tohoto nálezu. Nakonec nebylo by spravedlivé, aby stěžovatel, který přizná technickou závadu na své straně, byl v horším postavení než stěžovatel, který bude tvrdit technickou závadu na straně přijímajícího orgánu, aniž by to prokázal.
26.Ústavní soud uzavírá, že s ohledem na výše provedenou ústavně konformní interpretaci skutkových okolností případu je třeba dospět k závěru, že byl odpor stěžovatelem podán včas. Tím, že okresní soud trestní příkaz považoval za pravomocný a nenařídil hlavní líčení, v důsledku porušil právo stěžovatele na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při učinění tohoto závěru Ústavní soud nemohl ztratit ze zřetele zásadní význam práva na veřejné projednání věci v trestním řízení a skutečnost, že institut trestního příkazu je nutno vnímat za výjimku z tohoto práva, která může být použita pouze za striktního dodržení zákonných podmínek, zejména těch, které umožňují obviněnému domoci se svého práva na veřejné projednání věci. Pokud stěžovatel odpor proti trestnímu příkazu elektronicky podal v zákonné lhůtě a tento příslušnému soudu došel necelou půl hodinu po vypršení lhůty, Ústavní soud těžko může dovodit, že se stěžovatel práva na veřejné projednání věci ve své přítomnosti jednoznačně vzdal.
27. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl (výrok I) a s ohledem na právní jistotu deklaroval, že trestní příkaz Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 27. 11. 2013 č. j. 2 T 134/2013-25 byl zrušen odporem stěžovatele podaným dne 11. 12. 2013 (výrok II). Následně podle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele svou nečinností v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 134/2013 spočívající v nenařízení hlavního líčení poté, co byl v důsledku stěžovatelem podaného odporu trestní příkaz zrušen (výrok III).
28. Co se týče stěžovatelova návrhu na zrušení napadeného usnesení, tak tomu Ústavní soud vyhovět nemohl. Stěžovatel svou žádost o navrácení lhůty podal z důvodu opatrnosti, pokud by byl jím podaný odpor podán již po lhůtě. Ústavní soud však, jak je vyloženo výše, shledal, že odpor byl podán včas. Neexistují proto důvody, proč by stěžovateli měla být lhůta navrácena, pokud ji nezmeškal. Z tohoto důvodu je nutno tuto část stěžovatelovy stížnosti odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.