ECLI:CZ:US:2014:4.US.3402.13.1
sp. zn. IV. ÚS 3402/13
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 4. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 3402/13 ve věci ústavní stížnosti Marcely Blažkové, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha-Karlín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2011 č. j. 6 C 605/2009-236 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 72 Co 130/2012-293, jimiž bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě na určení vlastnického práva k nemovitostem, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 1022/2013-363, kterým bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a ve věci návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhu na uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 5 a vedlejšího účastníka zájmového sdružení CREDITOR, z. s. p. o.
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 10. 2011 č. j. 6 C 605/2009-236, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 č. j. 72 Co 130/2012-293 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013 č. j. 30 Cdo 1022/2013-363 bylo porušeno základní právo stěžovatelky garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. Ve zbývající části se návrh odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5, kterým bylo podle ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. řízení zastaveno, rovněž zrušení uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno, a zrušení rozhodnutí dovolacího soudu o zamítnutí dovolání. Dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a o uložení povinnosti k úhradě nákladů ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
2. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 a argumentace obsažené v ústavní stížnosti vyplývá, že tento soud zastavil řízení ve věci určení vlastnického práva. Stěžovatelka se domáhala určení, že je vlastnicí v žalobě blíže specifikovaných nemovitostí s odůvodněním, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřená dne 14. 9. 2009 se žalovaným zájmovým sdružením CREDITOR, z. s. p. o., (vedlejší účastník) je absolutně neplatná. Soud za použití ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. dovodil, že žalovaný po právu namítl nedostatek pravomoci soudu, neboť účastníci řízení mezi sebou ve smlouvách ze dne 14. 9. 2009 a 16. 9. 2009 o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva sjednali srozumitelně a vážně rozhodčí doložku o tom, že veškeré majetkové spory mezi nimi budou rozhodovány v rozhodčím řízení. Smlouvy přitom obsahují přímé určení rozhodce ad hoc Mgr. Jána Vaškeviče a odkazují na použití Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který je stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě §19 odst. 1 zákona č. 301/1992 Sb, o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Stěžovatelce se nepodařilo prokázat, že by rozhodčí doložky byly neplatné z důvodů jejího jednání v duševní poruše; nejedná se o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 občanského zákoníku a na daný případ tak ani nedopadá ustanovení §57 odst. 3 občanského zákoníku, jímž stěžovatelka odůvodnila své odstoupení od smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva.
3. Městský soud závěry soudu prvního stupně o nezbytnosti zastavit řízení potvrdil, neboť shodně shledal, že mezi účastníky byla platně sjednána rozhodčí doložka. Tyto závěry shledal správnými i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o zamítnutí dovolání.
4. Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí a je přesvědčena, že její věc spadá do pravomoci soudů. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje sled událostí, které předcházely podání žaloby, a průběh jednání před civilními soudy.
5. Shodně jako v řízení u civilních soudů namítá, že předmětné rozhodčí doložky jsou neplatné v důsledku neplatnosti předmětných (hlavních) smluv o poskytnutí půjčky a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Důvod neplatnosti veškerých smluv spatřuje v tom, že je uzavřela v duševní poruše; smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonnými ustanoveními o spotřebitelských smlouvách; stěžovatelka je uzavřela v omylu o jejich obsahu a významu, který u ní vyvolal žalovaný nesprávnou interpretací jejich obsahu; smlouvy jsou v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o smlouvy lichevní; stěžovatelka od nich z opatrnosti dopisy ze dne 25. 11. 2009 a 10. 2. 2010 odstoupila.
6. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce, účastníkům řízení i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej dále podrobněji rekapitulovat.
III. Vyjádření účastníků
7. Obvodní soud pro Prahu 5, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastník ve vyjádření v podstatě zdůraznil správnost argumentace uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Nadto z materiálního hlediska nelze přehlížet skutečnost, že Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl.
IV.
9. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval ani za potřebné provádět dokazování.
10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem připojeného spisu a přezkoumal, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
11. Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto ani soudem nadřízeným civilním, trestním a správním soudům. Je oprávněn do rozhodovací pravomoci těchto soudů zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nesprávná aplikace podústavního práva těmito soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, kdy dojde k porušení některé z norem tohoto práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
12. Právě naposledy zmíněnou vadou, tj. přepjatě formalistickou intepretací, jejímž důsledkem bylo porušení práva na přístup k soudu, však byl zatížen postup soudů v projednávané věci.
13. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se sice všemi námitkami stěžovatelky (shodnými jako v ústavní stížnosti) ohledně neplatnosti rozhodčí doložky velmi podrobně zabývaly, nicméně při jejich posuzování se zaměřily pouze na formální posouzení platnosti rozhodčí doložky, aniž by tento specifický případ posoudily v kontextu všech velmi závažných okolností, které na základě důkladného dokazování nesporně vyšly najevo.
14. Ústavní soud má výhrady již ke způsobu, kterým civilní soudy posoudily charakter předmětných (hlavních) smluv z hlediska možného podřazení pod smlouvy spotřebitelské. Z tohoto hlediska totiž přihlédly jen k tomu, že stěžovatelka podpisem žádosti o poskytnutí půjčky ze dne 31. 8. 2009, jakož i při jednání konaném mezi účastníky dne 3. 9. 2009 opakovaně projevila vůči žalovanému záměr využít čerpané finanční prostředky výlučně pro účely svého zamýšleného podnikání. Dospěly proto k závěru, že nejde o spotřebitelnou smlouvu ve smyslu ustanovení §52 odst. 1 občanského zákoníku. Nijak však nehodnotily, zda tento, byť navenek prezentovaný, ale nijak nekonkretizovaný postoj stěžovatelky, mohl být míněn vážně (ve smyslu schopnosti stěžovatelky rozpoznat rozdíl mezi smlouvou uzavřenou spotřebitelem a podnikatelem) a zda vedlejší účastník mohl být v dobré víře, že stěžovatelka není spotřebitel.
15. Stěžovatelka přitom byla v době uzavírání smluv zaměstnána jako prodavačka, byla ve finanční tísni, a to pro počáteční dluh u České spořitelny ve výši cca 60 000 Kč, který uhradila až z půjčky ve výši 250 000 Kč, poskytnuté společností ACM Money. Tato půjčka byla zajištěna zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví stěžovatelky a z důvodů jejího nesplacení byl společností EURODRAŽBY.CZ podán návrh na provedení nedobrovolné dražby předmětných nemovitostí.
16. Vedlejší účastník se stěžovatelkou dne 14. 9. 2009 a dne 16. 9. 2009 uzavřel (údajně právě v zájmu odvrácení dražby) smlouvy o půjčkách v celkové výši 2 096 000 Kč a smlouvu o zajišťovacím převodu práva k nemovitostem. Ve smlouvách byla uvedena doba splatnosti tohoto dluhu cca 1,5 měsíce a byl stanoven úrok z prodlení, který by v případě splnění dluhu zajistil vedlejšímu účastníkovi výnos pouze cca 16 500 Kč. Smluvní pokuta by však činila asi 2 500 000 Kč. Hodnota dražených nemovitostí byla vyčíslena na přibližně 5 000 000 Kč.
17. Výše uvedené nasvědčuje tomu, že vedlejší účastník musel mít vědomost o nesolventnosti stěžovatelky a nemohl předpokládat, že stěžovatelka, která nebyla schopná uhradit ani dluh ve výši 250 000 Kč, bude schopná v krátké době zaplatit částku přesahující 2 000 000 Kč, poskytnutou údajně k podnikatelským účelům. (Ústavní soud v této části řízení nepředjímá stanovisko k otázce, zda uvedené finanční prostředky stěžovatelce vůbec byly skutečně předány, neboť tato otázka bude teprve předmětem soudního řízení.)
18. Ústavní soud přitom bere v úvahu, že účastníci posuzovaných smluv si stanovili, že spory vycházející z uzavřených smluv budou řešeny rozhodcem, jehož jméno, příjmení a sídlo kanceláře ve smlouvě uvedli, přičemž současně určili, že tento rozhodce bude v rozhodčím řízení postupovat podle řádu stálého rozhodčího soudu ve smyslu §13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, uveřejněného v Obchodním věstníku. Mohlo by se tedy i pro případ spotřebitelské smlouvy podle §52 odst. 1 občanského zákoníku jednat o formálně platnou doložku, z níž by závažné omezení zakládající nerovnost v právech smluvních stran k újmě stěžovatelky z uzavřené rozhodčí smlouvy teoreticky nemuselo plynout.
19. Ovšem i v takovémto případě je nutné se zabývat otázkou, zda přes výše uvedené byla rozhodčí doložka vůbec uzavřena platně.
20. I přestože je smlouva o rozhodčí doložce smlouvou samostatnou, a je tedy i samostatně posuzována její platnost a účinnost, při posuzování platnosti rozhodčí doložky v projednávané věci především nelze odhlédnout od skutečnosti, že k uzavírání smluv o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva a smlouvy o rozhodčí doložce došlo velmi nestandardním způsobem, přičemž vedlejší účastník projevil při uzavírání smluv a návazně i exekutorského zápisu o přímé vykonatelnosti značnou a neobvyklou aktivitu. Navíc obsah spisu nasvědčuje tomu, že námitkám stěžovatelky o lichevním charakteru předmětných smluv nelze upřít opodstatněnost.
21. Vzhledem k tomu, že nastíněné okolnosti podložené obsahem spisu naznačují, že stěžovatelka, jako osoba práva neznalá a jednající v tísni, přistoupila k uzavření smluv sice formálně bezvadných, ale pro ni nevýhodných a v podstatě likvidačních, tuto okolnost nelze hodnotit jinak, než že i při uzavírání smlouvy o rozhodčí doložce byla stěžovatelka uvedena v omyl ohledně smyslu a především konkrétního dopadu všech uzavíraných smluv, přičemž jednání vedlejšího účastníka, jako osoby právně znalé a v dané problematice se orientující, bylo v rozporu s dobrými mravy.
22. Ústavní soud rovněž připomíná svou judikaturu obecně se týkající platnosti rozhodčí doložky, např. sp. zn. II. ÚS 2164/10 (N 187/63 SbNU 171), II. ÚS 3057/10 (U 6/63 SbNU 551) a rozsudek ESLP Suda proti České republice ze dne 28. 10. 2010, z něhož vyplývá, že je žádoucí, aby vzdání se práva na přezkoumání sporné věci soudem bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné.
23. Ústavní soud dodává, že nemá (resp. nemůže mít) výhrady proti zjištění soudů podloženému znaleckými posudky, že nejde o právní úkon neplatný podle ustanovení §38 odst. 2 občanského zákoníku, neboť stěžovatelka při uzavírání rozhodčí smlouvy nejednala v duševní poruše. Ostatně v tomto směru mu ani přezkoumávání rozhodnutí soudů nepřísluší. Má však za to, že povinností soudů bylo s ohledem na všechny zjištěné skutečnosti přihlédnout i ke zjištěním, která sice sama o sobě nebyla způsobilá učinit jednoznačný závěr o duševní poruše stěžovatelky, ale nasvědčovala tomu, že jednání stěžovatelky bylo ovlivněno sníženou odolností vůči zátěži a schopností domyslet dopad jí uzavíraných dokumentů, a to i s přihlédnutím k vyhrocené osobní situaci, v níž se v době uzavírání smluv nacházela (depresivní situace po sebevražedném pokusu její dcery).
24. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v dané věci nedošlo k platnému uzavření smlouvy o rozhodčí doložce. Civilní soudy, které posoudily věc čistě formalisticky a dospěly k závěru, že jde o formálně bezvadný, a tedy platný právní úkon, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud rovněž připomíná, že každý případ je nutno posuzovat individuálně s ohledem na konkrétní okolnosti věci a především v kontextu všech okolností, signalizujících, že ze strany poskytovatele půjčky dochází k uzavírání řady sice formálně právně bezvadných právních úkonů, které však v jejich vzájemné souvislosti a s ohledem na časovou návaznost fakticky vedou ke ztížení či dokonce upření práva druhého účastníka smluv na řádnou a efektivní soudní obranu.
25. Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv nástrojem, který by mohl být v důsledku mechanické aplikace, bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou, zneužíván k dosažení výhod. Za zneužití práva je nutné považovat i jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu či se na jeho úkor obohatit. Pokud okolnosti nasvědčují tomu, že právě k takovému jednání mohlo dojít, je nezbytné poskytnout účastníkovi řízení právo na přístup k soudu a právo na spravedlivý (řádný) proces.
26. Jak již Ústavní soud judikoval [sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647)], mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině podústavního práva je nutné posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti [sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367)]. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinu [srov. sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363), II. ÚS 2087/08 (N 90/57 SbNU 179)].
27. Civilní soudy, které dospěly k závěru, že není dána pravomoc soudu k projednání věci, a řízení tak bylo nutné podle ustanovení §106 odst. 1 o. s. ř. zastavit, uvedeným principům nedostály.
28. Na základě výše uvedeného, s ohledem na porušení práva stěžovatelky chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní rozhodl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jak je ve výroku nálezu uvedeno.