ECLI:CZ:US:2018:4.US.3402.17.1
sp. zn. IV. ÚS 3402/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Františka Vlastníka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017 č. j. 30 Cdo 1618/2017-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku toho, že civilní soudy zamítly jeho žalobu na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout trestním stíháním jeho syna. Stěžovatel má za to, že výklad provedený civilními soudy je naprosto formalistický a urážející lidské cítění. Odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 1200/09, kterým podle stěžovatele měla být aprobována možnost osob blízkých domáhat se náhrady nemajetkové újmy za nezákonný výkon veřejné moci spočívající v trestním stíhání člena rodiny. Podle stěžovatele není spravedlivé, aby obviněný, který byl pravomocně zproštěn obžaloby, měl právo na odškodnění nezákonného trestního stíhání v podobě zásahu do jeho osobnostních práv a osoba jemu blízká, která s takovým obviněným sdílí jeho obavy z případného odsouzení, popř. je od něj odloučena při vykonávání nezákonné vazby, takový nárok neměla.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal po vedlejším účastníkovi (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 2 000 000 Kč, jakožto nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout trestním stíháním jeho syna Ing. Miroslava Vlastníka, jenž byl dne 4. 4. 1997 vzat do vazby, asi po 10 měsících byl propuštěn a všechna trestní řízení vedená vůči jeho osobě byla skončena v roce 2014 (resp. v roce 2015) pravomocným zproštěním obžaloby (resp. usnesením příslušného státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání). Vznik odpovědnosti státu stěžovatel dovozoval z §5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 10. 2016 č. j. 41 C 190/2015-78 zamítl žalobu stěžovatele. Dospěl k závěru, že stěžovatel není ve věci aktivně legitimován k podání žaloby, neboť advokát, kterému udělil plnou moc k zastupování svého syna v trestním řízení, neučinil v předmětném řízení žádný úkon. Stěžovatel náklady nutné obhajoby advokátovi hradil z finančních prostředků syna, takže mu v trestním řízení vedeném proti synovi nevznikly žádné náklady, a proto nemůže být osobou, na niž pamatuje §5 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2017 č. j. 69 Co 410/2016-115 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se sice s názorem soudu prvního stupně, že se stěžovatel nestal účastníkem dílčí fáze trestního řízení, naopak, pokud svému synovi zvolil obhájce, účastníkem se v této fázi stal, ale v souvislosti s tímto úkonem mu nevznikla žádná újma. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 3961/2008, v němž dovodil, že nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je úpravou speciální.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Podle čl. 36 odst. 3 a odst. 4 Listiny platí, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, když podmínky a podrobnosti odškodnění upravuje zákon. Jak se přitom správně - s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu - vyjádřil Nejvyšší soud, právo na náhradu škody (újmy) způsobené orgánem veřejné moci je nutno vykládat v kontextu samotného společenského zájmu na výkonu veřejné moci. Jinými slovy - řečeno zjednodušeně - stát musí být za výkon veřejné moci odpovědný jen v přiměřeném rozsahu. Tento rozsah v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny (viz dikci "podmínky a podrobnosti") stanoví právě zákon č. 82/1998 Sb.
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že civilním soudům přísluší posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12).
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho žalobní legitimace k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v civilním řízení před civilními soudy. S ohledem na okolnosti posuzovaného případu je klíčový výklad ustanovení §7 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2).
Otázce účastenství, respektive otázce aktivní legitimace podle §7 zákona č. 82/1998 Sb. se Nejvyšší soud ve své judikatuře již věnoval a vyložil ji rozšiřujícím způsobem. Účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, z něhož škoda vznikla, je tak i družka obviněného, která za něj zaplatila náklady nutné obhajoby v rámci posléze zastaveného trestního stíhání (respektive v rámci trestního stíhání, kdy došlo ke zproštění obžaloby). Účastenství podle §7 zákona č. 82/1998 Sb. tak Nejvyšší soud založil na skutečnosti, že v případě družky šlo o osobu, která měla osobní zájem na výsledku trestního stíhání, když nadto trestní řád družce dával výslovně oprávnění zvolit obviněnému obhájce (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 109/2008 a nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2264/13). V rozsudku ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 Nejvyšší soud považoval za účastníka řízení podle §7 zákona č. 82/1998 Sb. také osobu, které byla v rámci domovní prohlídky (vedené proti osobě jemu blízké) odebrána určitá věc: "V takovém případě nelze (podle Nejvyššího soudu) vyloučit, že následné zastavení trestního stíhání vedené proti osobě blízké založí nárok osoby zúčastněné na dílčí fázi trestního řízení, zejména došlo-li u ní k zásahu do některého ze základních lidských práv, byť samotné odnětí věci bylo v souladu se zákonem a směřovalo k ověřování skutečností rozhodných pro posouzení jednání obviněného".
Podle Ústavního soudu lze závěry Nejvyššího soudu shrnout tak, že za účastníka řízení se považuje pro účely náhrady škody (újmy) také osoba, jež v rámci trestního stíhání vedeného proti jinému učinila úkon aprobovaný zákonem, když na výsledku trestního stíhání měla osobní zájem, anebo osoba, jíž bylo úkony orgánů činných v trestním řízení zasaženo do jejích práv (nebo bylo o jejích právech rozhodováno) a může proti těmto úkonům podat opravný prostředek.
Poměřováno dosavadní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu lze konstatovat, že v ústavní rovině je garantováno právo na náhradu škody (újmy) způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Jde o ústavní princip existující v demokratickém právním státě bez ohledu na jeho odraz v pozitivním právu. Nicméně současná právní úprava představovaná zákonem č. 82/1998 Sb. ústavním garancím neodporuje, a to ani tím, omezuje-li aktivní legitimaci k odškodnění újmy (škody) na účastníky řízení. Není-li totiž osoba blízká účastníkem řízení ve smyslu uvedené judikatury Nejvyššího soudu, je odškodněna prostřednictvím poškozeného - tedy prostřednictvím toho, kdo byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to i tehdy, pociťuje-li újmu (škodu) zcela samostatně.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a srozumitelně objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. Dovolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze své dřívější - výše popsané - judikatury. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15).
Ústavní soud nepřehlédl, že v nedávné době opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech, jež byly částečně obsahově obdobné, které většinou odmítal jako zjevně neopodstatněné. Bylo to částečně dáno i procesními pochybeními, jež bránila civilním soudům, aby se k eventuálnímu rozšiřujícímu pojetí účastenství podle §7 zákona č. 82/1998 Sb. vyjádřily (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3754/16 nebo III. ÚS 533/17). Uvedené závěry Ústavní soud následoval i v usnesení sp. zn. III. ÚS 1795/17, v němž pro zjevnou neopodstatněnost odmítl ústavní stížnost družky téhož obviněného (Ing. Miroslava Vlastníka). Podstatné přitom je, že závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobné zdůvodnění je právnímu zástupci stěžovatele známo, a proto postačí na ně toliko odkázat.
Podle stěžovatele z nálezu sp. zn. I. ÚS 1200/09 vyplývá, že v daném případě se osoby, které se cítily poškozeny způsobem, kterým bylo vedeno trestní řízení, domohly omluvy podle obecné úpravy práva na ochranu osobnosti. V tomto nálezu se však Ústavní soud nijak nevyjadřuje k tomu, zda by měly být takové případy řešeny podle úpravy obsažené v občanském zákoníku, konstatuje pouze, že nepřiznáním finanční náhrady nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů. Projednávané věci se tedy tento nález netýká.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu