Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.09.1996, sp. zn. IV. ÚS 35/96 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 76/6 SbNU 45 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.35.96

sp. zn. IV. ÚS 35/96 Nález Ústavní soud České republiky v senátě rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.V., A.V. a L.P. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 1995, č. j. 30 Ca 259/94-15, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Prostějově, Okresního pozemkového úřadu, ze dne l9. 7. 1994, č. j. Pú/144/92/3/94-Hu-367, takto: 1. Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 259/94, ze dne 31. 10. 1995, se z r u š u j e . 2. Rozhodnutí Okresního úřadu v Prostějově, okresního pozemkového úřadu, ze dne 19. 7. 1994, č. j. PÚ/144/92/3/94-Hu-367, se z r u š u j e. Odůvodnění: Dne 5. 2. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím, s tvrzením, že došlo k porušení ústavně zaručeného práva vlastnického, jemuž soud neposkytl dostatečnou ochranu. Z přiloženého rozhodnutí Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Prostějov, Okresního pozemkového úřadu, o tom, že stěžovatelé nejsou vlastníky ideální poloviny konkrétně uvedených nemovitostí v katastrálním území O. Na základě předložených dokladů správní orgán totiž konstatoval, že žadatelé o vydání předmětného majetku nejsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť majetek nepřešel z původního vlastnictví manželů J. a A.V. do vlastnictví státu či jiné právnické osoby způsobem uvedeným v §6 tohoto zákona. Předmětné nemovitosti odkoupili manželé V. od manželů B. a O.Š. na základě kupní smlouvy ze dne 3. 11. 1947. Podle názoru pozemkového úřadu přešla část majetku na základě výměru Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 3. 5. 1949, zn. 562-7/4-1949-IX/4, o konfiskaci zemědělského majetku B.Š., na stát, a to v důsledku ustanovení §3 odst. 1 písm. a) dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Podle §1 odst. 1 písm. b) uvedeného dekretu tedy došlo k přechodu majetku na stát již dnem účinnosti dekretu, tj. 23. 6. 1945. Podle názoru krajského soudu, správní orgán posoudil věc po právní stránce správně, když dospěl k závěru, že v důsledku konfiskace zemědělského majetku B.Š. nedošlo k přechodu majetku manželů V. na stát, neboť stát byl již vlastníkem od 23. 6. 1945, tedy před uzavřením kupní smlouvy. V ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že nabyli nemovitosti v dobré víře na základě řádně uzavřené kupní smlouvy a po splnění všech náležitostí. Podle jejich názoru žádný právní předpis, včetně dekretu č. 12/1945 Sb. neuváděl, že úkony učiněné osobami do doby prohlášení těchto osob za zrádce a nepřátele nebo do zahájení takového řízení jsou právně neúčinné. Takové tvrzení je totiž uvedeno v odůvodnění výměru Krajského národního výboru v Olomouci ze dne 3. 5. 1949. Dále namítají, že vlastnictví manželů V. právně i fakticky existovalo určitou dobu, aniž mohl kdokoli předpokládat, že bývalý vlastník bude prohlášen za zrádce a nepřítele a jeho majetek bude konfiskován. Jednoznačně tedy došlo k zásahu do vlastnických práv manželů V. a k přechodu jejich majetku na stát způsobem protiprávním, porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody. Stěžovatelé proto navrhují zrušení obou napadených rozhodnutí. Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které podal jako účastník řízení Krajský soud v Brně a které podepsal předseda senátu, se uvádí, že napadené rozhodnutí neporušilo ústavně zaručené vlastnické právo stěžovatelů, neboť jejich právní předchůdci vlastnictví nenabyli právem, vzhledem k tomu, že prodávající nebyla již vlastnicí kupní smlouvou převáděných nemovitostí. Proto trvá na právním hodnocení věci v uvedeném rozhodnutí. Vedlejší účastník, Okresní úřad Prostějov, Okresní pozemkový úřad, uvedl, že při rozhodování dospěl k názoru, že předmětný majetek do vlastnictví státu přešel na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to z původního vlastnictví B. Š. a v tomto směru dále odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Ústavní soud si dále v souvislosti s opatřením podkladů pro rozhodnutí vyžádal od Krajského soudu v Brně spis vedený pod sp. zn. 30 Ca 259/94 a rovněž tak i příslušný spis od Okresního pozemkového úřadu v Prostějově. Ústavní soud zjistil, že jak správní orgán tak i soud vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn způsobem stanoveným příslušnými ustanoveními procesních předpisů. Tuto skutečnost nezpochybnili ostatně ani stěžovatelé ve svém opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu. Uvedli, že posouzení uvedeného případu je nesprávné, pokud se týká právní stránky věci. Právní problém, o který v projednávané věci jde, lze stručně formulovat tak, zda občan, který od jiného občana koupil nemovitost v dobré víře, může být ve svých právech dotčen tím, že po účinnosti této koupě byla vyslovena konfiskace majetku prodávajícího, a to ex lege ke dni účinnosti konfiskačního aktu, v tomto případě dekretu č. 12/1945 Sb. Podle názoru Ústavního soudu má pro řešení tohoto problému zásadní význam to, že ke konfiskaci podle §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. nemohlo dojít bez příslušného správního aktu, který prohlašoval určitou osobu za zrádce či nepřítele. Bez tohoto správního rozhodnutí totiž nebylo možno určit, která osoba pod ustanovení §1 odst. 1 zmíněného dekretu vlastně spadá. Toto stanovisko je obsaženo již v několika nálezech ÚS ČR (např. II. ÚS 124/93, IV. ÚS 89/94), výslovně pak zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 59/93, publikovaném pod č. 22 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR svazek 3. V tomto nálezu vyslovil Ústavní soud, že pokud došlo k přechodu majetku na stát konfiskací, lze uvažovat o jeho restituci jen tehdy, jestliže příslušný správní orgán rozhodoval o splnění podmínek dekretu (v tomto případě dekretu č. 108/1945 Sb.) až po 25. únoru 1948, tedy v rozhodném období. Jinak řečeno, problém, zda k přechodu vlastnictví došlo už ze zákona (dekretu), nebo až v souvislosti se správním aktem, řeší tento nález jednoznačně ve prospěch názoru, že k přechodu vlastnictví došlo až správním rozhodnutím. Jinak by ostatně nikdy nemohlo dojít k přechodu vlastnictví v rozhodném období, když všechny konfiskační předpisy bez výjimky nabyly účinnosti dávno před 25. 2. 1948. Tento názor ostatně zastává i současná judikatura obecných soudů (rozhodnutí publikovaná pod č. 15 a 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho pak vyplývá zcela logicky, že nemohlo-li ke konfiskaci dojít bez příslušného správního aktu, pak majetek, který právní předchůdci stěžovatelů nabyli smluvně v roce l947, nebyl v okamžiku nabytí majetkem konfiskovaným, resp. naopak - v době konfiskace, tedy v roce 1949, již nešlo o majetek zrádce nebo nepřítele, který by podléhal režimu příslušného dekretu. Pro podporu výše uvedeného názoru kupodivu svědčí i judikatura soudů z let padesátých. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 231/1949 tehdejší Sbírky rozhodnutí Československých soudů nebylo možné např. povolit vklad vlastnického práva na základě dřívější smlouvy, jestliže souhlas příslušného orgánu státní správy k tomuto převodu nemovitosti byl dán ohledně nemovitosti, která byla konfiskována podle dekretu č. 12/1945 Sb. Také podle rozhodnutí č. 34/1950 uvedené sbírky nelze osobu, jejíž majetek byl konfiskován, žalovat o svolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti do pozemkové knihy vzhledem k nedostatku její pasivní legitimace. Tyto závěry prohlásilo za nadále použitelné i občanskoprávní kolegium bývalého Nejvyššího soudu (Cpjf 79/81), když uvedlo, že k důsledkům konfiskace majetku je třeba přihlížet při posuzování vlastnictví nemovitosti vždy, a to i když později bylo vloženo v pozemkové knize vlastnické právo jiné osobě (dodává se, že neprávem). Právě v onom "později" spatřuje Ústavní soud klíč k řešení, neboť z toho vyplývá, že ani judikatura tzv. socialistických soudů zřejmě nepochybovala o tom, že bylo-li vloženo vlastnické právo někomu jinému před aktem konfiskace, nemůže být vlastnictví zbaven. Vzhledem k tomu, že v uvedené době platil pro převod nemovitých věcí intabulační princip (§431 a §441 obecného zákoníku občanského), náležela věc původnímu vlastníku až do okamžiku vkladu vlastnického práva nového vlastníka. Až do okamžiku vkladu tedy bylo možné rozhodnout, že původní vlastník byl zrádcem či nepřítelem českého nebo slovenského lidu, a potom (tedy později) nebylo již možné vklad povolit. Byl-li ovšem vklad proveden, pak v době vydání správního aktu byl již vlastníkem někdo jiný. Poslední, nikoli však nejméně podstatný, důvod pro řešení právního problému projednávané věci spatřuje Ústavní soud v obecné logické konstrukci, která vychází z toho, že definičním znakem vlastnictví je jeho exkluzivita. K jedné a téže věci tedy nemůže mít vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Nemůže tedy být současně stát vlastníkem ze zákona a občan ze smlouvy. Není-li taková situace možná, přičemž musí existovat řešení, pak je nutno přistoupit na názor, který je ve výše citovaných judikátech spíše zastřen, tedy že prioritu musí mít nikoli právo, které vzniklo ex lege, ale to, které vzniklo první. Ústavní soud si je vědom toho, že řešení sporných právních otázek, zaujímání stanovisek a sjednocování judikatury ve správním soudnictví by mělo náležet soudu, který by byl vrcholem soustavy tohoto soudnictví, nejspíše tedy Ústavou předpokládanému Nejvyššímu správnímu soudu. Při neexistenci takového soudního orgánu však Ústavnímu soudu nezbývá, než aby v odůvodněných případech, za který považuje i případ tento, takový orgán svým rozhodnutím nahradil. Mimo jiné i z toho důvodu, že považuje za neúnosné, aby se soudní praxe demokratického právního státu stavěla k vlastníkům či restituentům nepříznivěji, nežli judikatura nejtotalitnějšího období. Ze všech výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Brně a tedy i názor pozemkového úřadu, který tento rozsudek potvrzuje, za odporující principům právního státu a tím i rozporný s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 12. září l996