ECLI:CZ:US:2002:4.US.369.01
sp. zn. IV. ÚS 369/01
Usnesení
IV. ÚS 369/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti J.S., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 15 Co 765/2000, ze dne 20. 3. 2001, a rozsudku Okresního soudu v Táboře, čj. 3 C 21/95-175, ze dne 27. 6. 2000, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, sp. zn. 15 Co 765/2000, ze dne 20. 3. 2001, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Táboře, čj. 3 C 21/95-175, ze dne 27. 6. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 21.440,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel má za to, že napadenými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, a to zejména v souvislosti s otázkou volného hodnocení důkazů, a dále že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, spočívající v obstarání dokladu od C.ú. o tom, v jakém stavu bylo dovezeno do České republiky vozidlo, které bylo posléze předmětem opravy.
K námitce, týkající se volného hodnocení důkazů, stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na vývoj hodnocení důkazů provedených oběma soudy v průběhu řízení, kdy byl rozsudek okresního soudu opakovaně dvakrát zrušen. Při druhém zrušení rozhodnutí soudu I.stupně odvolací soud zavázal nalézací soud v tom směru, že je třeba zaměřit hodnocení důkazů na celkové posouzení věrohodnosti účastnických výpovědí. Okresní soud po tomto zrušení rozhodnutí však provedl jediný důkaz, a to nijak důležitý, takže vše podstatné pro hodnocení věrohodnosti výpovědí účastníků zůstalo podle stěžovatelova názoru nezměněno. Odvolací soud přitom bez jakýchkoliv výhrad akceptoval úvahu soudu I. stupně o věrohodnosti žalovaného. Stěžovatel má za to, že se oba obecné soud neřídily ustanovením §132 o.s.ř. Zejména u krajského soudu, ale i soudu I. stupně, je zřejmý očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními, vyplývajícími z důkazů v řízení před nimi provedenými, a právními závěry, jež z nich byly učiněny, a soudy tedy nerespektovaly kautely dané jim ustanovením §132 o.s.ř. Na okraj pak stěžovatel v této souvislosti zmiňuje, že mu není dodnes jasné, z jakého důvodu došlo ke změně v obsazení okresního soudu po prvním zrušení jeho rozhodnutí soudem odvolacím.
Stěžovatelem navrhovaný důkaz o stavu, v jakém bylo předmětné vozidlo dovezeno do České republiky, měl podle stěžovatelova názoru význam zejména z hlediska hodnocení věrohodnosti znaleckého posudku, a tedy i stěžovatelovy výpovědi. Stěžovatel se domnívá, že postup celního orgánu, pokud se dovolává povinnosti mlčenlivosti, je nesprávný a nezákonný. Tím, že krajský soud akceptoval nezákonnou domněnku o mlčenlivosti, aniž učinil pokus prostřednictvím nadřízeného orgánu se této překážky zbavit, rovněž zasáhl do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedenou argumentaci stěžovatel navrhuje s odkazem na dotčení jeho základního práva, zaručeného mu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, zrušení napadených rozhodnutí.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 3 C 21/95, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovuje Krajský soud v Českých Budějovicích přesvědčení, že poukaz na stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů není námitkou, která má ústavněprávní podklad, nýbrž jen dalším opravným prostředkem, domáhajícím se přezkoumání rozhodnutí z důvodu jeho věcné nesprávnosti. Proto by podle jeho názoru měla být ústavní stížnost jako nepřípustná odmítnuta.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval opakovaně v řízení o podaných opravných prostředcích před Krajským soudem v Českých Budějovicích (č.l. 143-145, 181-182). Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích zabývaly, a to opětovně, když Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozhodnutím o odvolání, sp. zn. 15 Co 454/99, ze dne 31. 1. 2000, rozsudek soudu I. stupně podruhé zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. Námitkami stěžovatele proti novému, v pořadí již třetímu rozhodnutí v dané věci Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 6. 2000, se Krajský soud v Českých Budějovicích znovu zabýval ve svém rozhodnutí o odvolání, ale v tomto případě jim nepřisvědčil a rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele spočívající v obecném tvrzení, že se obecné soudy neřídily při hodnocení důkazů ustanovením §132 o.s.ř. a nerespektovaly kautely z tohoto ustanovení vyplývající, v důsledku čehož existuje podle jeho názoru zřejmý rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Zpochybňuje v této souvislosti úvahu obou obecných soudů o věrohodnosti žalovaného a poukazuje na způsob, jímž žalovaný obstarával důkaz ohledně údajného zaplacení částky 13.000,- Kč. Ústavní soud v tomto směru zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají okolnosti konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledává, že obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, a jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele.
K hodnocení důkazů se vztahuje i další stěžovatelova námitka, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz obstaráním dokladu od C.ú. o tom, v jakém stavu bylo předmětné vozidlo dovezeno do České republiky. Jak plyne z připojeného spisového materiálu, odvolací soud požádal o poskytnutí tohoto dokladu C.ú. (č.l. 189), který mu však sdělil, že s ohledem na povinnost mlčenlivosti, uloženou mu ustanovením §24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nemůže požadované doklady poskytnout, pokud by ho této povinnosti nezprostil žalovaný jako daňový subjekt (č.l. 190), což však tento svým přípisem ze dne 5. 2. 2001 odmítl (č.l. 192). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20. 3. 2001 uvedl, z jakého důvodu se nepodařilo tento stěžovatelem navržený důkaz provést s tím, že souhlasí s názorem stěžovatele, že by tento důkaz měl význam, nelze však přičítat k tíži žalovaného jeho nesouhlas, když tím pouze realizoval svá zákonná práva (č.l. 199). Ústavní soud, s ohledem na kogentní charakter zmíněného ustanovení §24 zákona o správě daní a poplatků, neshledal stěžovatelovu námitku k danému postupu krajského soudu za opodstatněnou, přičemž stěžovatelem zmiňovaný postup zbavení mlčenlivosti cestou nadřízeného orgánu nemá oporu v zákoně a citovaný zákon stanoví přísné sankce za porušení povinnosti zachovávat mlčenlivost (§25).
K oběma stěžovatelovým námitkám vztahujícím se k hodnocení důkazů Ústavní soud v souvislosti s výše zmíněným principem nezávislosti soudů a vyplývající zásadou volného hodnocení důkazů, zdůrazňuje, že mu v tomto směru nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Postup obecných soudů v posuzované věci při hodnocení důkazů nelze z výše uvedených hledisek hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry plynoucí z hodnocení provedeného dokazování nelze považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, kdy pouze takový nesoulad by odůvodňoval zásah Ústavního soudu, a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti na okraj poznamenává, že mu není dodnes jasné, z jakého důvodu došlo ke změně v obsazení okresního soudu po prvním zrušení jeho rozhodnutí soudem odvolacím, pak Ústavní soud odkazuje na ustanovení §2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, které upravuje stanovení rozvrhu práce, včetně případů zastupování. Jak vyplývá ze spisového materiálu, došlo po prvním zrušení rozhodnutí okresního soudu soudem odvolacím ke změně v obsazení soudu, přičemž samosoudce Mgr. P.P. zopakoval po zahájení jednání výsledky dosavadního řízení (č.l. 119). Stěžovatel nevznesl po změně obsazení soudu námitky, kterými by se okresní soud musel zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu