ECLI:CZ:US:2017:4.US.3694.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3694/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. T., t. č. Věznice Velké Přílepy, zastoupené Mgr. Janem Matesem, LL.M., advokátem se sídlem Velvarská 25/1701, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 č. j. 8 Tz 25/2015-123 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. 7 To 63/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 5. 2011 č. j. 5 T 12/2010-85 byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení. V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatelky proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka namítá, že poté, co podala stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, její obhájkyně tuto stížnost nedoplnila o písemné odůvodnění. Stěžovatelka vytýká Vrchnímu soudu v Praze, že tuto nečinnost obhájkyně přešel bez povšimnutí, obhájkyni nevyzval k doplnění odůvodnění stížnosti a stěžovatelku neinformoval o nečinnosti její obhájkyně. Z toho stěžovatelka dovozuje, že v řízení o obnově řízení z materiálního hlediska nebyla řádně zastoupena obhájcem, přestože se jednalo o případ nutné obhajoby. Připomíná také, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu se usnesení o opravném prostředku svým významem a povahou blíží rozsudku.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Tato lhůta je stanovena kogentně, a proto ji Ústavní soud nemůže prodloužit ani její zmeškání prominout.
V posuzovaném případě bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze vydáno dne 28. 6. 2011. Ústavní stížnost stěžovatelka podala dne 7. 11. 2016, přičemž v mezidobí proběhlo řízení o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti a která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 19. 10. 2015. Ve vztahu k napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze tedy musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný opožděně.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal splnění procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti, zvážil proto argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů, avšak dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15).
Ústavní soud v minulosti nejednou zdůraznil, že neexistuje žádný ústavní imperativ zakotvit do právního řádu mimořádný opravný prostředek typu stížnosti pro porušení zákona. Jestliže však zákonodárce institut stížnosti pro porušení zákona do právního řádu vtělil, je nutno na řízení o něm vztáhnout všechny požadavky kladené na spravedlivý proces. V řízení o ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, přitom Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat celé trestní řízení, v němž bylo rozhodováno o vině stěžovatele, ale pouze vlastní řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 202/05, usnesení sp. zn. III. ÚS 2624/10 či sp. zn. IV. ÚS 1446/16).
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud napadené usnesení pečlivě a logicky odůvodnil a podrobně se vypořádal s argumentací předkládanou ministrem spravedlnosti, která se ve své podstatě shoduje s výše popsanými výhradami stěžovatelky. Své právní názory přitom vhodně opřel o judikaturu Ústavního soudu a o odbornou literaturu.
Nejvyšší soud vysvětlil, že řízení o stížnosti je na rozdíl od řízení odvolacího či dovolacího ovládáno revizním principem, takže stížnostní orgán je povinen přezkoumat napadené usnesení v celé šíři a z úřední povinnosti přihlížet ke všem vadám, tedy i k těm, které nebyly ve stížnosti výslovně vytýkány (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2737/10, I. ÚS 1955/11 či II. ÚS 987/15). Neexistuje proto žádný důvod aplikovat na stížnostní řízení analogicky ustanovení týkající se odvolacího a dovolacího řízení (§251 odst. 1 a §265h odst. 1 trestního řádu), tedy vyzývat stěžovatele či jeho obhájce k doplnění stížnosti. Vrchní soud v Praze přitom revizní princip plně respektoval a přezkoumal usnesení Krajského soudu v Plzni o zamítnutí návrhu stěžovatelky na obnovu řízení důsledně a v celém rozsahu.
Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že pochybení obhájkyně, kterou si stěžovatelka navíc sama zvolila, nelze přičítat Vrchnímu soudu v Praze. Za splnění svých povinností odpovídá obhájce nikoli soudu, ale obviněnému, a případně také orgánu, kterému je kárně podroben. Poruší-li obhájce při výkonu obhajoby své povinnosti nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis, nelze nápravu sjednat jinak než cestou České advokátní komory (srov. nález sp. zn. III. ÚS 83/96). V posuzované věci ostatně Česká advokátní komora na základě stížnosti stěžovatelky uznala její obhájkyni kárně vinnou.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh podaný po lhůtě a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu