ECLI:CZ:US:2002:4.US.370.02
sp. zn. IV. ÚS 370/02
Usnesení
IV. ÚS 370/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. M. N., zastoupeného JUDr. M. S., advokátem, proti rozhodnutím R., a.s., čj. SR 313/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 296/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 194/7/2001, ze dne 22. 10. 2001, čj. SR 353/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 626/7/2001, ze dne 9. 11. 2001, čj. SR 620/7/2001, ze dne 9. 11 .2001, čj. SR 590/7 /2001, ze dne 9. 11. 2001, čj. SR 405/7/2001, ze dne 6. 11. 2001, čj. SR 580/7/2001, ze dne 9. 11. 2001, čj. SR 283/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 578/7/2001, ze dne 9. 11. 2001, čj. SR 698/7/2001, ze dne 22. 11. 2001, čj. SR 334/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 309/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 753/10/2001, ze dne 30. 11. 2001, čj. SR 519/9/2001, ze dne 20. 11. 2001, čj. SR 596/7/2001, ze dne 9. 11. 2001, čj. SR 292/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 479/7/2001, ze dne 6. 11. 2001, čj. SR 480/7/2001, ze dne 6. 11. 2001, čj. SR 491/7/2001, ze dne 6. 11. 2001, čj. SR 142/7/2001, ze dne 19. 10. 2001, čj. SR 494/7/2001, ze dne 6. 11. 2001, čj. SR 621/7/2001, ze dne 9.11.2001, čj. SR 619/7/2001, ze dne 9. 11. 2001, čj. SR 473/7/2001, ze dne 6. 11. 2001, čj. SR 160/7/2001, ze dne 22. 10. 2001, čj. SR 686/7/2001, ze dne 16. 11. 2001, čj. SR 416/7/2001, ze dne 6. 11. 2001, čj. SR 525/7/2001, ze dne 9. 11. 2001, čj. SR 679/7/2001, ze dne 16. 11. 2001, čj. SR 282/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 661/7 /2001, ze dne 16. 11. 2001, čj. SR 781/10/2001, ze dne 30. 11. 2001, čj. SR 346/7/2001, ze dne 29. 10. 2001, čj. SR 625/7/2001, ze dne 9. 11. 2001, rozhodnutím Komise pro cenné papíry, čj. 45/N/279/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/283/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/316/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/294/2001/2, ze dne 5. 2. 2002, čj. 45/N/366/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/406/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/388/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/385/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/396/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/318/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/369/2001/2, ze dne 22. 2. 2002, čj. 45/N/452/2002/2, ze dne 8. 3. 2002, čj. 45/N/296/2001/2, ze dne 8. 3. 2002, čj. 45/N/280/2002/2, ze dne 8. 3. 2002, čj. 45/N/456/2002/2, ze dne 8. 3. 2002, čj. 45/N/387/2001/2, ze dne 8. 3. 2002, čj. 45/N/390/2001/2, ze dne 8. 3. 2002, čj. 45/N/285/2001/2, ze dne 8. 3. 2002, čj. 45/N/401/2001/2, ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/308/2001/2, ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/373/2001/2, ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/281/2001/2, ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/381/2001/2, ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/407/2001/2, ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/399/2001/2, ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/409/2002/2, ze dne 26. 3. 2002, čj. 45/N/311/2001/2, ze dne 8. 4. 2002, čj. 45/N/421/2002/2, ze dne 8. 4. 2002, čj. 45/N/372/2001/2, ze dne 8. 4. 2002, čj. 45/N/413/2001/2, ze dne 8. 4. 2002, čj. 45/N/394/2001/2, ze dne 8. 4. 2002, čj. 45/N/319/2001/2, ze dne 8. 4. 2002, čj. 45/N/383/2001/2, ze dne 8. 4. 2002, čj. 45/N/453/2002/2, ze dne 8. 4. 2002, čj. 45/N/333/2001/2 ze dne 23. 4. 2002, čj. 45/N/362/2001/2 ze dne 23. 4. 2002 a návrhu na zrušení části ustanovení čI. II. odst. 1 zák. č.362/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, která zní "Pokud nesplňují podmínky pro přijetí k obchodování na veřejném trhu podle §72, rozhodne stejné lhůtě o vyloučení těchto cenných papírů z obchodování na veřejném trhu, část ustanovení §78a odst.l v zák. č.591/1992 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, která zní: "nebo o jeho vyloučení z obchodování", část ustanovení §72 odst. l písm.c) zák. č.591/1992 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, která zní:"a je-li akcií, jeho kurz nebo předpokládaný kurz násobený počtem vydávaných akcií dosahuje 1 000 000 EUR s tím, že nelze-li předpokládaný kurz odhadem určit, musí dosahovat uvedených částek vlastní kapitál emitenta akcií, to však neplatí o akciích, pokud jejich emitent již vydal akcie stejného druhu a tyto akcie byly přijaty k obchodování na veřejném trhu, kde se o přijetí akcií k obchodování žádá", část ustanovení §72 odst. 1 písm. i) zák. č. 591/1992 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, která zní: "Je-li akcií, je rozptýleno mezi veřejnost alespoň 25 % jmenovité hodnoty všech jeho kusů, které mají být přijaty k obchodování na veřejném trhu, nebo alespoň takové nižší množství jeho kusů, které s ohledem na svůj značný objem a rozptyl mezi veřejnost zaručuje bezproblémové obchodování na veřejném trhu," takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, se jako majitel akcií příslušných akciových společností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných R., a.s., dle čl. II odst. 1 zák. č. 362/2000 Sb., jimiž byly akcie těchto akciových společností vyloučeny z obchodování na veřejném trhu, organizovaném společností R., a.s. Odvolání, které stěžovatel proti uvedeným rozhodnutím podal, bylo Komisí pro cenné papíry odmítnuto jako nepřípustné s tím, že stěžovatel není účastníkem řízení, a odvolání nebylo tedy podáno osobou oprávněnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že všechna rozhodnutí vydaná R., a.s., byla vydána po 1. 7. 2001, tj. po lhůtě stanovené v čl. II odst. 1 zák. č. 362/2000 Sb., která činila 6 měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona.Vzhledem k tomu, že byla vydána bez opory v zákoně, považuje je stěžovatel za nicotné akty. K nicotnosti rozhodnutí R., a.s., měla proto Komise pro cenné papíry přihlédnout podle §59 správního řádu, i když nicotnost nebyla v odvolání namítána.
Dále namítá, že Komise pro cenné papíry mu měla jako akcionáři společností, o jehož akciích bylo rozhodováno, přiznat, a to s poukazem na ust. §14 odst. 1 správního řádu postavení účastníka řízení, neboť zákon v ust. §78a odst. 1 zákona o cenných papírech stanoví, že rozhodnutí o vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu se vydává ve správním řízení, přičemž je to právě akcionář, jako vlastník vylučované akcie, jehož práva jsou dotčena na prvním místě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž rozvádí důvody, proč dle jeho názoru nemělo v daných případech dojít k vyloučení akcií z obchodování na veřejném trhu, a s poukazem na porušení výše uvedených článků Listiny základních práv a svobod navrhuje zrušení v záhlaví uvedených ustanovení zák. č.362/2000 Sb. a zák. č. 591/1992 Sb.
V ústavní stížnosti uvádí, že všechna rozhodnutí Komise pro cenné papíry napadl žalobou o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy druhé o.s.ř., o nichž dosud nebylo rozhodnuto. Některá rozhodnutí R., a.s., současně napadl u obecného soudu mimo správní soudnictví žalobami, v nichž se domáhá vyslovení nicotnosti rozhodnutí a zákazu postupu podle nich. Rovněž o žádné z těchto žalob nebylo dosud rozhodnuto.
Stěžovatel se však domáhá postupu dle ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 182/1993 Sb."), přičemž přesah vlastních zájmů spatřuje ve velké četnosti případů, kdy došlo k porušení práv a v počtu dotčených osob, ve skutečnosti, že o jeho právech rozhodovala společnost R., a.s., která má soukromoprávní povahu, a navíc bylo rozhodováno po lhůtě určené zákonem, proti nicotným aktům neposkytuje právo České republiky dostatečnou ochranu, Komisí pro cenné papíry mu bylo upřeno postavení účastníka řízení a nápravy lze dosáhnout jen v rámci správního soudnictví dle části páté o.s.ř., která však vykazuje závažné právní deficity a byla nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, zrušena.
Vzhledem k tomu, že jak stěžovatel sám uvádí, v projednávané věci podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal proti v záhlaví označeným rozhodnutím žaloby o přezkoumání rozhodnutí správního orgánu podle části páté hlavy druhé o.s.ř, Ústavní soud nejdříve přezkoumal otázku přípustnosti ústavní stížnosti.
Vycházel při tom z principu, dle kterého jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Dle ust.§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze totiž ústavní stížnost podat pouze tehdy, když navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud dále v souladu s návrhem posuzoval, zda v projednávané věci jsou dány podmínky pro postup dle ust. §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., dle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Dospěl při tom k závěru, vycházejícímu i z jeho předchozí judikatury (např. sp. zn. II.ÚS 326/01, III.ÚS 677/01), a to aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, že aplikace uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možná, a jedná se proto o návrh nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z obecné zásady, stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem, přičemž pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01). Z porovnání citovaného ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., a především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod) je zřejmé, že citované ustanovení sice představuje výjimku z podmínky vyčerpání procesních prostředků, jež má stěžovatel k dispozici, leč neznamená výjimku ze zásady, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoliv jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je totiž v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoliv zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud tuto svoji ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci (sp. zn. II ÚS 117/2000). Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v České republice nežádoucí.
Na základě uvedených úvah, se zřetelem na dikci §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. a především na Ústavou ČR vymezené postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž není dosud rozhodnuto, jak se stalo právě v souzené věci.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. nelze použít, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh nepřípustný. Návrhem na zrušení příslušných právních předpisů se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti odpadá i základní podmínka možnosti projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu daná §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (návrh na zrušení právního předpisu tzv. "sleduje osud ústavní stížnosti"), a proto tento návrh byl odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b), §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu