ECLI:CZ:US:2005:4.US.389.05
sp. zn. IV. ÚS 389/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 18. srpna 2005 sp. zn. IV. ÚS 389/05 ve věci ústavní stížnosti K. V. proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 28. června 2005 č. j. Nt 67/2005-10 a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Tachově ze dne 13. června 2005 č. j. ZT 120/2005-670, jimiž byla stěžovatelka ponechána ve vazbě.
I. Nerespektováním čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 28. 6. 2005 č. j. Nt 67/2005-10 porušeno základní právo stěžovatelky na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se ruší.
III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 4. 7. 2005 domáhala zrušení výše uvedených usnesení, jimiž byla jako osoba obviněná ze spáchání trestných činů kuplířství a účasti na zločinném spolčení ponechána ve vazbě [§71 odst. 3 trestního ř. (dále jen "tr. ř.")], a to z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. (útěková vazba). Stěžovatelka tvrdila, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i právo na rovné postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) a právo na projednání věci v její přítomnosti s možností vyjádřit se k prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a splňovala i další formální náležitosti a podmínky projednání předepsané zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti spatřovala porušení svých základních práv v podstatě v tom, že státní zástupce ji ponechal ve vazbě, protože je ohrožena vysokou trestní sazbou a má příbuzné v zahraničí, což však nedostačuje. Stěžovatelka proto toto rozhodnutí napadla stížností, v níž napadla jeho nepřesvědčivé a nenáležité odůvodnění a útěkový vazební důvod konkrétně vyvracela tak, že se slovenskými příbuznými nemá vůbec žádný kontakt. Avšak Okresní soud v Tachově (dále též "okresní soud") na tyto námitky nereagoval a pouze zopakoval, že má příbuzné v cizině a hrozí jí vysoký trest. Státní zástupce ani soud nedali stěžovatelce možnost před rozhodnutím se osobně vyjádřit a ani soud neprověřil skutečnosti, které by mohly podpořit její tvrzení o neexistenci vazebního důvodu, a to přestože stěžovatelka v předchozích stížnostech navrhovala ke zjištění povahy svých vazeb na Slovensko vytěžení své matky.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Tachově (sp. zn. Nt 67/2005), z něhož zjistil následující skutečnosti. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově (dále též "státní zástupce") usnesením ze dne 13. 6. 2005 sp. zn. ZT 120/2005-670 ponechal stěžovatelku (vzatou do vazby usnesením Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 3. 2005 sp. zn. Nt 33/2005) nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. (útěková vazba). Konstatoval, že dne 11. 6. 2005 uplynula lhůta trvání koluzní vazby [§67 písm. b) a §71 odst. 2 tr. ř.]. Státní zástupce uvedl, že stěžovatelka, obviněná pro trestné činy kuplířství a účasti na zločinném spolčení [§204 odst. 1, odst. 3, písm. b) a §163a odst. 1 trestního zákona (dále jen "tr. z.")] je ohrožena vysokým trestem odnětí svobody v trvání od 2 do 10 let, což odůvodňuje obavu z jejího útěku, jímž by se vyhnula zmíněnému vysokému trestu odnětí svobody, když bylo navíc dáno aktuální nebezpečí opuštění České republiky díky vazbám do zahraničí.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dne 20. 6. 2005 stížnost (č. j. Nt 67/2005-4), v níž namítala nedostatečné odůvodnění usnesení, které pouze konstatuje jednak hrozbu vysokým trestem a jednak skutečnost, že má na Slovensku babičku.
Okresní soud v Tachově usnesením ze dne 28. 6. 2005 (sp. zn. Nt 67/2005) stěžovatelčinu stížnost v neveřejném zasedání zamítl, neboť se jednoznačně ztotožnil s tím, že vazební důvody trvají. Soud připomněl, že naposledy rozhodoval o vazbě stěžovatelky dne 3. 6. 2005, kdy nevyhověl její žádosti o propuštění z vazby, kteréžto rozhodnutí sice bylo Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 23. 6. 2005 sp. zn. 9 To 354/2005 zrušeno, avšak jen proto, že pominuly důvody koluzní vazby [Krajský soud v Plzni tuto žádost poté zamítl a nepřijal ani stěžovatelčin slib dle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Okresní soud shledal shodné důvody útěkové vazby jako státní zástupce. Upozornil rovněž, že ve věci je vedeno trestní řízení proti dvaceti osobám a nelze tvrdit, že takto rozsáhlou trestnou činnost je možno spolehlivě vyšetřit a ukončit za tři měsíce.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Okresního soudu v Tachově Mgr. Ing. M. V., který konstatoval, že nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 publikovaný ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb. byl Okresnímu soudu v Tachově doručen dne 20. 6. 2005, avšak díky vnitrosoudní administraci doručování Sbírky zákonů (resp. pouhých kopií hlaviček), která se děje s určitým zpožděním, není schopen zjistit, zda v době rozhodování mohl vědět, že je příslušný nález u soudu k dispozici. Předseda senátu konstatoval, že věděl o publikaci tohoto nálezu a o zrušení §242 odst. 2 tr. ř., avšak nevěděl o výroku II tohoto nálezu ("Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby."), který do budoucna samozřejmě hodlá respektovat. Zmíněná nevědomost vedla k předpokladu, že zrušení §242 odst. 2 tr. ř. vytvořilo pouhý prostor pro možnost stěžovatelku předvolat, nikoli povinnost tak učinit. Předseda senátu upozornil, že právu založenému čl. 38 odst. 2 Listiny údajně neodpovídá povinnost soudu předvolat obviněného k neveřejnému zasedání, o takové povinnosti nehovoří ani čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), "ba dokonce ani Ústavním soudem zmiňovaný čl. 5 odst. 4 Úmluvy", když v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je údajně zastáván názor, že obviněný má právo být slyšen, (jen) pokud o to požádá. Stěžovatelce, která byla zastupována osobou znalou práva, nic nebránilo o slyšení požádat, avšak neučinila tak a soud v její nepřítomnosti u jednání nespatřoval zkrácení jejích práv. K samotným důvodům útěkové vazby předseda senátu poznamenal, že hrozba vysokým trestem a vazby na Slovensko jsou nepochybně důvodem pro ponechání stěžovatelky ve vazbě. Soud musí jednat preventivně, a nikoli čekat na pokus (nebo na podobné jednání) o skrývání se či útěk.
Vyjádřil se rovněž státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Tachově Mgr. M. P., který označil odůvodnění svého rozhodnutí za dostatečné. Postačuje pouhá důvodná obava, neboť vzhledem k povaze vazby jako zajišťovacího institutu není nutné, aby došlo ke konkrétnímu jednání. Stran námitky nemožnosti vyvracet důvody, pro něž má být stěžovatelka držena ve vazbě, Mgr. P. vyzdvihl zvláštní povahu přípravného řízení a řízení před státním zastupitelstvím, v nichž ustupují zásady veřejnosti a ústnosti. Stěžovatelka podle něj využila své možnosti podat stížnost k soudu, kde je prolomení těchto zásad možné. Avšak řízení před státním zastupitelstvím proběhlo v souladu s trestním řádem a zásadami, na nichž stojí přípravné řízení trestní. Státnímu zástupci přitom není známo, že by stěžovatelka navrhovala vytěžení své matky, a nebylo to signalizováno ani policejním orgánem. Závěrem státní zástupce upozornil, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny trvání vazebních důvodů zkoumat průběžně (§72 odst. 1 tr. ř.), což nevylučuje, aby usnesení o dalším trvání vazby kontinuálně navazovalo na předchozí usnesení o vazbě za předpokladu, že ve věci nedošlo k podstatným změnám, jež by se týkaly existence vazebních důvodů.
Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli, a proto bylo od ústního jednání upuštěno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Stěžovatelka ve stížnosti č. j. Nt 67/2005-6, o níž rozhodoval okresní soud, namítla: "Útěkový vazební důvod je ... dán pouze tím, že jsem ohrožena vysokou trestní sazbou a mám příbuzné na Slovensku. Samotný fakt, že mám babičku na Slovensku, nemůže zakládat obavu z útěku či skrývání se." Okresní soud v napadeném usnesení existenci důvodné obavy z útěkového jednání dle §67 písm. a) tr. ř. podepřel nijak nerozvedenou hrozbou vysokým trestem a holým konstatováním příbuzenských vazeb na Slovensku. Podle protokolu o neveřejném zasedání ze dne 28. 6. 2005 č. j. Nt 67/20005-7 navíc soud rozhodoval pouze za přítomnosti zapisovatelky a členů senátu a na základě přečtení podstatných částí spisu. Stěžovatelka a její obhájce u jednání nebyli přítomni a nemohli se vyjádřit ke konkrétním důvodům útěkové vazby.
V době rozhodování okresního soudu již byl vykonatelný citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (publikovaný ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb. a posléze uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60), který konání slyšení obviněného při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě v souvislosti s periodickým, ex lege prováděným přezkumem důvodnosti dalšího trvání vazby označil za nezbytnou podmínku ústavní souladnosti takového rozhodnutí. Výrok II tohoto nálezu konstatuje, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Dnem publikace ve Sbírce zákonů se tento nález stal vykonatelným (§58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a soudy byly povinny rozhodovat po provedení slyšení. Přesto Okresní soud v Tachově vydal dne 28. 6. 2005, tedy 10 dní poté, co byl povinen řídit se nálezem č. 239/2005 Sb., usnesení nerespektující tento nález, protože rozhodl o stížností proti ponechání ve vazbě bez slyšení stěžovatelky.
Ústavní stížnost namítala nenáležité doložení hrozby vysokým trestem. Okresní soud v napadeném usnesení uvádí, že stěžovatelka je "nepochybně ohrožena vysokým trestem odnětí svobody", nelze však zjistit, o které skutečnosti se tento nedostatek pochybností opírá. V usnesení se na jiném místě pouze konstatuje, že stěžovatelka je "stíhána pro závažné trestné činy účasti na zločinném spolčení dle §163a odst. 1 tr. z. a kuplířství dle §204 odst. 1, 3 písm. b) tr. z." Takové odůvodnění však dle Ústavního soudu (srov. nález ze dne 21. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 226/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 126) není schopno dostát požadavku, aby vazebním rozhodování byly přesvědčivě vyloženy důvody opodstatňující omezení osobní svobody vazbou. Bez dostatečné a přesvědčivě předložené argumentace v odůvodnění napadených usnesení není Ústavní soud s to posoudit, je-li tomu tak skutečně či nikoli. Usnesení okresního soudu je totiž jen pro povšechné odůvodnění v podstatě nepřezkoumatelné, čímž se stěžovatelčin případ významně odlišuje od věci řešené zamítavým nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 48, str. 3), neboť v tehdy posuzovaném případě obecné soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně na okolnosti, které, dle jejich názoru, odůvodňovaly obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, když danou hrozbu uložení vysokého trestu náležitě individualizovaly. Ostatně v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 226/05 bylo konstatováno, že nález sp. zn. III. ÚS 566/03 v žádném případě (a plyne to zcela jasně z jeho odůvodnění) nelze interpretovat tak, že by samotný fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující obviněného trestem odnětí svobody kolem osmi let dovoloval rozhodnout o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem doprovázejícím každý posuzovaný případ [srov. též usnesení ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. I. ÚS 515/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usnesení č. 54) či obiter dictum usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004 sp. zn. IV. ÚS 394/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, usnesení č. 56)]. Ostatně nelze přehlédnout, že v daném případě činí spodní hranice sazby trestu odnětí svobody ohrožujícího stěžovatelku dva roky. Ve stadiu, kdy není skončeno shromažďování důkazů relevantních pro úvahy o individualizovaném trestu, je nutno (čl. 40 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 1 Listiny) za relevantní brát spíše spodní hranici trestní sazby a pouze ve zcela přesvědčivě doložených případech (viz shora) je přípustné zohlednit i úvahy o trestu vyšším. Okresní soud v Tachově však pouze konstatoval typovou sazbu - hrozbu trestu odnětí svobody 2 až 10 let.
Ústavní soud nemohl ani opomenout, že poslední judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") vede ke zdrženlivosti při odůvodňování útěkové vazby pouhou hrozbou vysokým trestem. V rozhodnutí č. 54071/00 ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rochlinová proti Rusku ESLP konstatoval, že ačkoli akceptuje závažnost hrozící sankce u velmi závažných trestných činů (v daném případě vraždy) jako prvku zvyšujícího pravděpodobnost, že se pachatel na svobodě bude snažit vyhnout stíhání, přesto nemůže závažnost stíhaného jednání sama o sobě ospravedlnit dlouhé držení ve vazbě (srov. též Pomahač, R., ESLP: K vazbě osob podezřelých ze spáchání zvláště závažných trestných činů, Trestněprávní revue č. 6/2005, str. 161-162). Tento názor ESLP podepřel odkazem na předchozí rozhodnutí ve věci Olstowski proti Polsku č. 34052/96 ze dne 15. 11. 2001, §78, a ve věci Ilijkov proti Bulharsku č. 33977/96 ze dne 26. 7. 2001, §81. Podle ESLP (Rochlinová proti Rusku, §67) je osoba držená ve vazbě v důsledku takové praxe fakticky nucena prokazovat, že nemůže být považována za osobu podezřelou ze závažného trestného činu. Takové přenášení důkazního břemene je nepřípustné a neslučitelné s čl. 5 Úmluvy, který držení ve vazbě (resp. v detenci) umožňuje jen v taxativně a striktně vymezených případech, neboť se jedná o výjimku ze základního práva na osobní svobodu (srov. mezi jinými i Ilijkov proti Bulharsku, §84-85). I tyto názory ESLP musí obecné soudy zohledňovat při zdůvodňování útěkové vazby (pouhou) hrozbou vysokým trestem.
Také námitka irelevance příbuzenských vazeb zůstala nevypořádána. Z napadeného usnesení nelze zjistit, na základě jakých úvah soud považoval příbuzenské vazby za konkrétní skutečnost odůvodňující pokračování držení stěžovatelky v útěkové vazbě. Námitky, jež stěžovatelka mohla díky nekonání slyšení účinně vznést až v ústavní stížnosti, tedy obecně byly způsobilé zvrátit rozhodnutí soudu o jejím ponechání ve vazbě.
Lpění na slyšení není samoúčelné. Zkušenost dlouholetého vývoje demokratických právních řádů potvrzuje, že účast dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek v kontradiktorním schématu řízení nejlépe zajistí ochranu základních práv. Účelem řízení vedeného proti osobě, o níž se obžaloba domnívá, že spáchala trestný čin, je v liberálním právním státě jen takové eventuální odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet & Maxwell, 2001, str. 1378-1379, nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162). V oblasti anglosaského práva je pak zásada "audi alteram partem" řazena mezi základní procedurální pravidla přirozené spravedlnosti (srov. Phillips, O. H., Jackson, P.: Constitutional and Administrative Law, 7th ed., London, Sweet & Maxwell, 1987, str. 671-674, shodně např. i Knapp, V., Teorie práva, Praha, C. H. Beck, 1995, str. 137). Jinými slovy, soud nemůže dospět k relevantnímu zjištění bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Ostatně v citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 Ústavní soud konstatoval, že "znalost názoru obviněného na věc tak, jak je prezentována v písemné formě ve stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, se ... jeví jako naprosto nedostatečná. Slyšení stran před rozhodnutím soudu je podstatným znakem kontradiktornosti řízení. Význam práva na slyšení ... vystupuje do popředí právě v řízení trestním, kde je obviněný oproti policejnímu orgánu a státnímu zastupitelství svými možnostmi a prostředky ve fakticky horším postavení."
Ústavní soud proto konstatuje, že Okresní soud v Tachově nekonáním slyšení nevytvořil obhajobě potřebný prostor pro vyvrácení důvodů, v nichž obžaloba spatřovala nutnost ponechání stěžovatelky ve vazbě, a nevypořádal námitku jejich nekonkrétnosti. Tento závěr platí jak ve vztahu k hrozbě vysokým trestem, která je konstatována jen odkazem na příslušnou typovou trestní sazbu, tak ve vztahu k námitce příbuzenských vazeb v zahraničí. Stížnost proti rozhodnutí státního zástupce obsahovala námitku vyvracející relevanci této obžalobou tvrzené hrozby a soud byl povinen ji vypořádat. Takto však okresní soud nepostupoval.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že Okresní soud v Tachově svým postupem porušil ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, pokud nerespektoval právo stěžovatelky na slyšení při svém rozhodování, jímž podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl stížnost proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatelky ve vazbě. Tím porušil stěžovatelčino právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny, již omezil způsobem, který byl v rozporu s právním řádem, resp. ústavním pořádkem České republiky, tj. způsobem rozporným s čl. 8 odst. 2 Listiny. Jestliže obecný soud nerespektoval ve Sbírce zákonů vyhlášený a vykonatelný nález Ústavního soudu, který takový postup označil za porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, porušil vedle tohoto článku Úmluvy i čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Vzhledem k argumentaci předsedy senátu Ústavní soud připomíná, že nález sp. zn. Pl. ÚS 45/04 nebyl zcela nečekaným vybočením z rozhodovací praxe Ústavního soudu. Již dne 23. 3. 2004 Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 (zde obecný soud nevypořádal námitky stěžovatele, které byly způsobilé vyvrátit přesvědčení o důvodnosti obav z útěku obviněného) zrušil vazební rozhodnutí, protože dospěl k závěru, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána oprávněnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody, což rozhodovací praxe opomíjela. Tento nález byl publikován v oficiální Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41, str. 397). Zde byla také citována judikatura Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k pojmu rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu čl. 5 odst. 4 Úmluvy. S judikaturou ESLP jsou přitom obecné soudy povinny se vypořádávat samy bez jejího tlumočení Ústavním soudem, neboť je k tomu zavazují čl. 10 a čl. 1 odst. 2 Ústavy. Důležitost neopomíjení zásady slyšení obou stran byla Ústavním soudem opětovně připomenuta v nálezu ze dne 25. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 161/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 74, str. 229), stejně jako v nálezu ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (tentokrát v souvislosti s uvalením nových vazebních důvodů; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 129), který byl veřejně vyhlášen den před rozhodováním Okresního soudu v Tachově v nyní projednávané věci a který je jako všechny nálezy Ústavního soudu dostupný na www.judikatura.cz, kde je vyhledatelný pod svou spisovou značkou.
Je věcí obecného soudu, aby ve světle obžalobou předložených faktů znovu rozhodl o tom, zda stížnost, kterou napadla stěžovatelka rozhodnutí okresního státního zastupitelství, shledá opodstatněnou či nikoli. Ani v posuzovaném případě nehodlá Ústavní soud vstupovat do činnosti orgánů činných v trestním řízení a činnost obecného soudu nahrazovat vlastním posouzením toho, zda ve stěžovatelčině případě je či není naplněn důvod útěkové vazby. Nové rozhodnutí stížnostního soudu musí však respektovat, že jen řádně zjištěné a dostatečně přesvědčivě (byť stručně) vyložené konkrétní okolnosti stěžovatelčiny věci mohou založit rozhodnutí, jímž by eventuelně bylo i nadále rozhodnuto o ponechání stěžovatelky ve vazbě.
Ve vztahu k usnesení okresního státního zastupitelství byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (srov. obdobný postup v citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 226/05) pro Ústavním soudem pravidelně akcentovaný princip subsidiarity znamenající stručně řečeno zdrženlivost rozhodování Ústavního soudu v případech, kdy nápravy protiústavního zásahu do základního práva či svobody lze dosáhnout v rámci soustavy obecných soudů, v daném případě v rámci další činnosti Okresního soudu v Tachově nově rozhodujícího o stížnosti, kterou stěžovatelka napadla toto rozhodnutí státního zastupitelství.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí Okresního soudu v Tachově podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.