ECLI:CZ:US:2000:4.US.394.98
sp. zn. IV. ÚS 394/98
Usnesení
IV. ÚS 394/98
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Mgr. D.V., zastoupené JUDr. PhDr. S.B., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 6. 1996, čj. P 652/95-136, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, čj. 16 Co 149/98-186, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §239 odst. 3, §238 odst. 2 písm. b) o. s. ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka mimo jiné namítá porušení čl. 95 odst. 1, 2 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to mimo jiné tím, že obecné soudy rozhodovaly pouze o výživném, aniž by současně rozhodly o tom, komu budou nezletilé děti svěřeny do výchovy.
Z obsahu spisu P 652/95 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím rozhodl uvedený soud tak, že stanovil vyživovací povinnost stěžovatelky k jejím nezletilým dětem za dobu od 17. 2. 1993 do 6. 6. 1995, tedy za dobu předcházející rozvodu rodičů uvedených nezletilých dětí, které rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 21 C 27/94 a Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 17 Co 487/95 byly svěřeny do výchovy otce. V důvodech napadeného rozhodnutí uvedl obvodní soud, že stěžovatelka od února 1993, kdy bylo ukončeno vedení společné domácnosti rodičů, až do právní moci rozsudku o rozvodu vyživovací povinnost k dětem neplnila. K odvolání rodičů proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 rozhodl Městský soud v Praze rovněž napadeným rozsudkem tak, že dlužné výživné je stěžovatelka povinna zaplatit k rukám otce do 31. 12. 1998, zatímco jinak rozsudek obvodního soudu potvrdil.
Jestliže rodiče nezletilých dětí v projednávané věci spolu nežili již od února 1993, nemohlo obecným soudům ani v zákonné rovině (§85 zákona o rodině) nic bránit v tom, aby stěžovatelce stanovily vyživovací povinnost za dobu před rozvodem, aniž by současně bylo rozhodováno o výchově dětí. Zajisté platí jako pravidlo, aby ve smyslu ustanovení §50 zákona o rodině bylo současně rozhodováno o výchově a výživě, bylo by však zcela absurdní jen z tohoto důvodu nestanovit stěžovatelce vyživovací povinnost za období, kdy děti byly fakticky v péči a výchově otce a kdy k nim sama vyživovací povinnost neplnila. V tomto směru argumenty ústavní stížnosti zcela neobstojí a stěží lze proto stěžovatelce přisvědčiti v tom, že by došlo k porušení jakéhokoli z jejích ústavně zaručených práv.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než z uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout a současně podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) odmítnout i návrh na zrušení napadených ustanovení občanského soudního řádu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu