ECLI:CZ:US:1999:4.US.399.99
sp. zn. IV. ÚS 399/99
Usnesení
IV. ÚS 399/99
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupené JUDr. R. O., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 1999, čj. 23 Cdo 1335/99-184, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 1998, čj. 15 Co 340/96, 15 Co 79/98-144, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 1999, čj. 15 Co 340/96, 15 Co 79/98-164, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 1994, čj. 5 C 244/91-90, doplněnému rozsudkem téhož soudu ze dne 10. 1. 1996, čj. 5 C 244/91-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítajícímu dovolání stěžovatelky pro opožděnost stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně doručeno dne 28. 7. 1998, přičemž pouze nepřijatelnou chybou zaměstnankyně advokátní kanceláře došlo k tomu, že advokátní kancelář převzala zásilku dne 28. 7. 1998, ačkoli formálně byla převzata již dnem 23. 7. 1998. Současně poukazuje na znění ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. stanovící, že bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží jednoměsíční lhůta k podání dovolání od doručení opravného usnesení. Podle stěžovatelčina názoru bylo tedy podáním dovolání ve lhůtě opravného usnesení naplněno ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., což mimo jiné znamená, že stěžovatelka byla napadeným usnesením zkrácena na svých ústavně zaručených právech zakotvených rovněž v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V souvislosti s tím navrhuje, aby Ústavní soud přezkoumal celý případ z hlediska ústavnosti a zrušil i nesprávná rozhodnutí soudu prvého a druhého stupně. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatelka zrušení všech těchto rozhodnutí.
Z obsahu spisu 5 C 244/91 Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvého stupně a současně mimo jiné zamítnut návrh na připuštění dovolání, přičemž městský soud následně vydal opravné usnesení ze dne 22. 2. 1999, čj. 15 Co 340/96, 15 Co 79/98-164, ve znění, že úvodní část rozsudku ze dne 2. 6. 1999 se opravuje v osmém řádku tak, že místo "Obvodního soudu pro Prahu 4" má být uvedeno "Obvodního soudu pro Prahu 5". Již konstatovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci stěžovatelky dne 23. 7. 1998, zatímco opravné usnesení bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 10. 3. 1999. Dovolání stěžovatelky ze dne 27. 8. 1998 bylo podáno tentýž den u soudu osobně.
Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení dospěl k závěru, že lhůta k podání dovolání začala běžet dnem 23. 7. 1998, a protože její konec připadl na neděli dne 23. 8. 1998, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 24. 8. 1998. Vzhledem k ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. bylo tedy dovolání, jak konstatoval Nejvyšší soud ČR, podáno opožděně. Počátek běhu lhůty pro podání dovolání nelze podle jeho názoru odvíjet od doručení písemného vyhotovení opravného usnesení, neboť takové následky má vzhledem k ustanovení §164 věty druhé o. s. ř., ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř., pouze takové usnesení, které se týká výroku, a to v projednávané věci odvolacího rozhodnutí. V daném případě opravil odvolací soud v záhlaví svého rozsudku číselně chybné označení soudu prvého stupně, aniž by se takový zásah jakkoli dotknul výroku rozsudku, ať již, pokud se týče textu vlastního enunciátu, nebo označení sporných stran v záhlaví rozhodnutí.
Také Ústavnímu soudu se již konstatované závěry napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR jeví jako zcela logické, neboť "jiná zřejmá nesprávnost" spočívala v daném případě v nesprávném označení soudu, když namísto "Obvodního soudu pro Prahu 5" bylo v záhlaví rozsudku odvolacího soudu uvedeno "Obvodního soudu pro Prahu 4". I podle názoru Ústavního soudu jen takové opravné usnesení vydané podle ustanovení §164 o. s. ř., které se týká výroku rozhodnutí, má následky uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Jestliže odvolací soud opravil písařskou chybu v číselném označení obvodního soudu nepřípadně formou opravného usnesení, pak doručení takového usnesení účastníkům řízení nemá za následek opětovný běh lhůty k podání dovolání. Ani tato nesprávnost by tedy nemohla bránit věcným úvahám Nejvyššího soudu ČR o přípustnosti dovolání za předpokladu, že toto dovolání by bylo podáno včas. Tak tomu v projednávané věci však není, neboť proti rozsudku Městského soudu v Praze, jenž, jak již bylo konstatováno, nabyl právní moci dne 23. 7. 1998, bylo dovolání podáno osobně dne 27. 8. 1998, tedy již po uplynutí jednoměsíční lhůty k podání dovolání uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. Podle názoru Ústavního soudu nedošlo proto odmítnutím dovolání pro jeho opožděnost k porušení žádného ze stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť tato opožděnost byla vyvolávána jinými příčinami, o nichž i stěžovatelka sama se zmiňuje v čl. VIII. bod 8.1 ústavní stížnosti.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., a pokud směřovala i proti rozhodnutím obvodního a městského soudu, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu