ECLI:CZ:US:2002:4.US.403.01
sp. zn. IV. ÚS 403/01
Usnesení
IV. ÚS 403/01
Ústavní soud rozhodl dne 5. listopadu 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti I.R., zastoupeného JUDr. T.Z., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 5. 1999, čj. 8 To 44/99 - 3620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem vrchního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když tento soud jako soud odvolací změnil na podkladě odvolání státního zástupce rozsudek Městského soudu v Praze a ve věci sám rozhodl rozsudkem. Stěžovatel má za to, že odvolací soud tímto svým postupem rovněž porušil zásadu bezprostřednosti zakotvenou v ustanovení §2 odst. 12 trestního řádu.
Stěžovatel poukazuje na to, že v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná a lze z nich vycházet, a dále uvedl, že doplnil dokazování. Dle odůvodnění bylo dokazování doplněno výslechem svědka O.U., přičemž si odvolací soud učinil odlišný názor na jeho věrohodnost. Dále vzal tento soud v úvahu i ty části výpovědí spoluobžalovaných Z. a N., které soud prvního stupně zcela pominul, a výpověď stěžovatele, kterou také doplnil dokazování. Na základě těchto skutečností pak nalézacím soudem správně zjištěný skutkový stav doplnil.
Z protokolu o veřejném zasedání u odvolacího soudu ze dne 19. 5. 1999 je patrné, že tento soud nemohl provést dokazování částmi výpovědí spoluobžalovaných, jak uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí, neboť svědci Z. a N. využili svého práva na odepření výpovědi, přičemž v protokolu není zmínka o tom, že by byly čteny důkazní materiály.
Svědek O.U. před odvolacím soudem sice vypovídal, ale vzhledem ke skutečnostnosti, že neuvedl nic nového a pouze opakoval to, co uváděl v přípravném řízení a hlavním líčení, nelze tuto výpověď označit za doplnění dokazování, ale pouze jeho opakování. K odlišnému závěru o věrohodnosti svědka U. mohl odvolací soud dospět pouze na základě bezprostředního dojmu, kterým svědek působil, a nikoli na základě obsahu jeho výpovědi, neboť tato výpověď trpí rozpory, které svědek nedovedl vysvětlit. Vycházel-li by odvolací soud při hodnocení věrohodnosti tohoto svědka z obsahu jeho výpovědi, musel by dojít ke stejnému závěru jako soud nalézací.
Vzhledem k uvedenému stěžovatel tvrdí, že odvolací soud, ač považoval za nutné dokazování doplnit, toto dokazování nedoplnil a přesto sám ve věci rozhodl rozsudkem, což je v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 trestního řádu. Takovým postupem odvolací soud nerespektoval rovněž zásadu objektivní pravdy zakotvenou v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu.
Z výše uvedených, jakož i z dalších, důvodů, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 1 T 23/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 12. 1998, čj. 1 T 23/95 - 3491, uznán vinným trestným činem loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Zároveň byl stěžovatel tímto rozhodnutím zproštěn obžaloby z trestného činu vraždy dle ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. c), f) trestního zákona.
Dne 19. 5. 1999 Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, čj. 8 To 44/99 - 3620, částečně zrušil citované rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to ve výroku, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Dle ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestným činem vraždy dle ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 22 let.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud má za to, že ve stěžovatelově věci jde především o správný výklad a aplikaci první věty ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu, ve znění do 31. 12. 2001, dle které může odvolací soud rozhodnout sám rozsudkem ve věci, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.
Z tohoto ustanovení, jakož i z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že odvolací soud může provádět jen důkazy nezbytné k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout. Pokud však v rámci své přezkumné činnosti dospěje k závěru, že způsob, jakým soud prvního stupně ve svém rozsudku zhodnotil důkazy, je zásadně vadný (např. proto, že význam některých důkazů přecenil, či jiné opominul), nemůže rozhodnout jinak, než po zrušení rozsudku soudu prvního stupně věc vrátit, zpravidla tomuto soudu, k novému projednání a rozhodnutí. Není tedy oprávněn podstatným způsobem měnit skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně, a to ani v případě výrazného doplnění dokazování, neboť by tak nepřípustně nahrazoval jeho činnost. Podle §259 odst. 3 věty první trestního řádu může odvolací soud rozhodnout ve věci rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn, a popřípadě důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn [viz. 3 Tz 11/2000 ze dne 9. 2. 2000 (SoRo. 2000, 10: 311)].
Odvolací soud zásadně nemůže ve věci rozhodnout rozsudkem, jestliže neprovede ve věci žádné důkazy a zejména ovšem, pokud mění skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jen na tom základě, že hodnotí jinak důkazy provedené před soudem prvního stupně. I za této procesní situace, tedy pokud odvolací soud neprovede sám žádné nové důkazy, ani neopakuje důkazy provedené před soudem prvního stupně, může však oprávněně dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná, neúplná nebo vzbuzující pochybnosti o jejich správnosti. Odvolací soud nemůže sám ve věci rozhodnout rozsudkem ani na podkladě svých vlastních skutkových zjištění, pokud se jeho skutkové závěry odlišují od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně. Naproti tomu, činí-li odvolací soud zásah do tzv. skutkové věci výroku soudu prvního stupně, spočívající pouze v upřesnění nalézacím soudem jinak správně zjištěného skutkového stavu, nebrání skutečnost, že sám neprovedl v odvolacím řízení žádný důkaz, postupu podle §259 odst. 3 trestního řádu. V takovém případě totiž odvolací soud skutkový stav správně zjištěný soudem prvního stupně pouze upřesňuje v jeho popisu a tomuto popisu skutku a zákonu odpovídajícím způsobem přesněji právně kvalifikuje, což nevybočuje z mezí daných ustanovením §259 odst. 3 trestního řádu [viz. 8 Tz 205/99 ze dne 22. 3. 2000 (PrRo, 2000, 8: 364)].
Jestliže odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po zrušení rozsudku soudu prvního stupně trestního řádu novým rozsudkem podle §259 odst. 3 trestního řádu bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v §263 odst. 6 trestního řádu. Pokud se tedy odvolací soud neztotožnil s hodnocením výpovědi určitého svědka a se závěrem učiněným z jejího obsahu soudem prvního stupně, měl odvolací soud sám takového svědka vyslechnout, aby si tím podle zásady ústnosti a bezprostřednosti (§2 odst. 11 a 12 trestního řádu) opatřil dostatečný podklad pro odchylné hodnocení obsahu jeho výpovědi i pro změnu skutkových závěrů a právní kvlifikace skutku, která z toho vyplývala [viz. 9 Tz 34/99 ze dne 21. 4. 1999 (PrRo. 99, 7: 375)].
Ze spisového materiálu je patrné, že odvolací soud dokazování doplnil a to výslechem svědka O.U. (č.l. 3610 - 3613). Nelze přitom souhlasit s tvrzením, že tento svědek pouze a výhradně opakoval skutečnosti již jednou uvedené a že odvolací soud nezískal z výslechu žádné nové informace ani poznatky, které by mohly svědčit o věrohodnosti jeho výpovědí. Rovněž nelze souhlasit s tvrzením, že dojem, jakým svědek působí na senát, nemůže hrát roli v hodnocení jeho věrohodnosti.
Ústavní soud považuje za významné zdůraznit, že ze strany odvolacího soudu nedošlo k zásadnímu přehodnocení v nalézacím řízení správně zjištěného skutkového stavu, nýbrž k jeho doplnění a k následnému přehodnocení právních závěrů z něho vyplývajících. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí konstatoval, že stále existují pochybnosti ohledně toho, zda stěžovatel skutečně dvojnásobnou vraždu spáchal, či nikoli a v duchu zásady "in dubio pro reo" rozhodl v jeho prospěch. Odvolací soud však tyto pochybnosti, na základě zmíněného doplnění dokazování, přehodnocení důvěryhodnosti svědka U. a zhodnocení důkazů, kterým nalézací soud nevěnoval náležitou pozornost, dostatečně přesvědčivě vyvrátil. Lze považovat za pochybení odvolacího soudu, že tyto konkrétní důkazy, kterým nalézací soud nevěnoval náležitou pozornost, v souladu se zásadou bezprostřednosti v odvolacím řízení přímo neprovedl, tj. že nebyly čteny výpovědi svědků Z. a N. poté, co odmítli vypovídat přímo, avšak toto pochybení není ve světle dalších okolností natolik závažné, aby mohlo posunout stěžovatelovu věc do ústavněprávní roviny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zák. č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu