ECLI:CZ:US:2002:4.US.418.02
sp. zn. IV. ÚS 418/02
Usnesení
IV. ÚS 418/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. P. M., zastoupeného JUDr. I. Ch., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2002, čj. 29 Ca 58/2001-31, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 12. 2000, čj. 9651/2000/FŘ/130, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Prostějově ze dne 10. 7. 2000, čj. 81995/00/325911/4206, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na přezkoumání rozhodnutí finančního ředitelství, jímž nebylo vyhověno odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. až 4. čtvrtletí roku 1996 a leden až prosinec 1997 ve výši 121.524,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká správním orgánům i soudu, že v jeho případě bylo nedůvodně použito pro stanovení daně tzv. pomůcek, a to přestože daňový subjekt po celou dobu se správcem daně řádně spolupracoval a správcem daně nebyl zpochybněn žádný jím předložený doklad. Důvody, pro které nebyla řádně vedena skladová evidence pak stěžovatel ozřejmil v protokolech ze dne 27. 8. 1999 a 19. 11. 1999. Za situace, kdy stěžovatel poskytl správci daně jím požadované doklady, písemnosti a poskytl potřebnou součinnost pro zjištění základu daně a splnil svou povinnost provedením inventarizace, byť nikoliv bezvadně, považuje stanovení daně za použití pomůcek a nikoliv dokazováním za nepřiměřené. Dále vytýká, že při přechodu na tzv. pomůcky byly použity jeho vlastní podklady a použita obchodní přirážka stanovená správcem daně. Dle názoru stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky pro postup správního orgánu k přechodu na tzv.pomůcky a postupem správního orgánu potvrzeného rozhodnutím soudu došlo k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že finanční orgány nezpochybňovaly snahu stěžovatele s nimi spolupracovat, avšak aplikaci daňových pomůcek z důvodu nesplnění zákonných povinností nelze redukovat jen na odmítání spolupráce se správcem daně, jak se domnívá stěžovatel.
Finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo shodnou argumentaci jako ve svém rozhodnutí a zdůraznilo, že ze strany stěžovatele došlo k nepochopení principu doměření daně podle pomůcek, kdy se daňový subjekt nemůže domnívat, že takto stanovená daň bude shodná, jako daň, kterou sám přiznal na základě chybně vedeného účetnictví. K výši obchodní přirážky uvedlo, že byla stanovena v souladu se zákonem, neboť použité pomůcky si může stanovit i bez součinnosti s daňovým subjektem. Správce daně přitom stanovil obchodní přirážku tak, aby se co nejvíce přibližovala obchodní přirážce deklarované daňovým subjektem a přitom odpovídala skutečnostem zjištěným v průběhu daňové kontroly.
Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 58/2001, Ústavní soud ověřil, že daňovou kontrolou byl zjištěn rozdíl mezi tržbami vykázanými v účetnictví a tržbami propočtenými pomocí obchodní přirážky, zjištěné z předložených dokladů o nákupu zboží a dokladů o jeho prodeji. Správce daně proto výzvami dle §32 a §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. vyzval stěžovatele k prokázání vyčíslených rozdílů, prokázání celkové výše tržeb, doložení vyčíslení rozdílů inventarizovaného zboží, k prokázání řádného provedení inventarizace v letech 1995,1996 a 1997 a předložení inventarizace za rok 1998 dle ust. §29 a §3 zák. č. 563/1991 Sb. Současně stěžovatele upozornil na možnost stanovení daňové povinnosti dle §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. podle pomůcek pro případ nesplnění povinností uvedených ve výzvě. Stěžovatel však požadavky správce daně nesplnil, neprokázal správné úplné a průkazné provedení inventarizace zásob dle ust. §29 a §30 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Stěžovatelem předložené účetnictví nebylo vedeno úplně, průkazně a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem (§7 cit. zák.), a nemohlo tak být použito jako důkaz, na jehož základě by daň byla stanovena dokazováním dle ust. §31 odst. 4. zák. č. 337/1992 Sb. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť dle §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. je daňový subjekt povinen prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl v průběhu daňového řízení správcem vyzván, správce daně stanovil daň za použití pomůcek dle §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. Krajský soud shledal postup správce daně jako oprávněný, neboť v projednávané věci nebylo možno s ohledem na neprůkazné účetnictví stanovit daň dokazováním, přičemž skutečnost, že za předmětné zdaňovací období nebyla vedena řádná skladová evidence v souladu se zákonem o účetnictví, stěžovatel připustil jak v průběhu řízení před správcem daně, tak ve svých tvrzeních v žalobě. Dle názoru soudu stěžovatel nedostál své povinnosti dle §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., kterou nelze chápat, jak činí stěžovatel, jen jako povinnost poskytnout správci daně požadovanou součinnost, ale jako povinnost skutečně prokázat svá tvrzení dostatečnými a hodnověrnými důkazy.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se stanovením daňové povinnosti na základě tzv. pomůcek, za situace, kdy stěžovatel poskytl správci daně veškerou součinnost pro zjištění základu daně. Jedná se přitom o námitky, které stěžovatel uplatnil již ve správním řízení i v řízení před soudem.
Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že soud v souladu s §249 odst. 2 o.s.ř. žalobu stěžovatele přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních námitek, kterými se náležitě zabýval a posléze své rozhodnutí řádně odůvodnil, neboť uvedl z jakých důvodů považoval názor správce daně, dle kterého stěžovatel neprokázal skutečnosti, ke kterým byl správcem daně vyzván, přičemž z dostupných podkladů nebylo možno stanovit daň dokazováním, za zákonu odpovídající. Soud rovněž uvedl o jaká ustanovení zákona o správě daní a poplatků opřel své rozhodnutí a v odůvodnění rozhodnutí vyložil obsah §31 odst. 4, 5 a 9 zák. č. 337/1992 Sb., stanovící povinnosti plátce daně a podmínky, za kterých lze stanovit daň podle pomůcek. Soudem provedená interpretace uvedených ustanovení, dle které nesplnění povinnosti daňového subjektu nelze redukovat jen na odmítání spolupráce se správcem daně, přitom zcela odpovídá smyslu a účelu zákona o správě daní a poplatků, a nelze ji proto považovat za protiústavní.
Za opodstatněnou nelze shledat ani výtku stěžovatele, že při stanovení daně byly použity jeho vlastní podklady a použita obchodní přirážka stanovená správcem daně. Vzhledem k tomu, že v případě stanovení daně podle pomůcek je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek, které má k dispozici, nebo, které si obstará i bez součinnosti daňového subjektu, nelze považovat za nezákonný, či dokonce protiústavní postup, kdy s ohledem na neprůkaznost účetnictví správce daně dovodil výši tržeb z obchodní přirážky, zjištěné porovnáním nákupní ceny a dokladů o prodeji zboží.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel dovolává, je nutno považovat za kompetenční ustanovení, které základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje, ale ve kterém je uznána nezbytnost vybírání daní jen na základě zákona. Jestliže je tedy daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanovena zákonem, jak je tomu v souzené věci, jde o úpravu provedenou ústavním způsobem, přičemž, z výše uvedeného je zřejmé, že nebyla shledána ani neústavnost interpretace příslušných zákonných ustanovení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím soudu, došlo k porušení Listiny základních práv a svobod a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu