ECLI:CZ:US:2014:4.US.4282.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4282/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele Z. H., zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D, advokátem se sídlem Sokolovská 24, Praha, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - nečinnosti Krajského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 2/2005 a o návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 8. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby bylo Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") uloženo neprodleně rozhodnout o žádosti stěžovatele o odklad výkonu trestu odnětí svobody dle §322 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), podané dne 6. 6. 2012.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu krajského soudu sp. zn. 2 T 2005, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že rozsudkem krajského soudu č. j. 2 T 2/2005-3530 ze dne 20. 7. 2006 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Rozhodnutím ministryně spravedlnosti č. j. 148/2010-OD-SPZ ze dne 4. 5. 2010 byl výkon trestu odnětí svobody dočasně přerušen z důvodu probíhajícího řízení o stížnosti pro porušení zákona. Poté, co byla stížnost pro porušení zákona usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tz 24/2010-3748 ze dne 23. 9. 2010 zamítnuta, byl stěžovatel krajským soudem dne 17. 1. 2011 vyzván k nástupu do výkonu trestu. Stěžovatel opakovaně žádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů a krajský soud těmto jeho žádostem vždy vyhověl, naposledy usnesením č. j. 2 T 2/2005-3958 ze dne 14. 12. 2011, kterým byl stěžovateli povolen odklad výkonu trestu do 30. 6. 2012. Dne 6. 6. 2012 podal stěžovatel další žádost o odklad výkonu trestu, a to kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům s kolenním kloubem, přičemž ke své žádosti přiložil znalecký posudek a příslušnou zdravotnickou dokumentaci. Krajský soud nicméně vydal dne 13. 7. 2012 výzvu k nástupu do výkonu trestu a dne 7. 9. 2012 příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody. K dodání stěžovatele do výkonu trestu došlo následně dne 12. 9. 2012.
Uvedený postup krajského soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že krajský soud porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu zdraví garantované čl. 31 Listiny. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel především v okolnosti, že krajský soud nijak nerozhodl o jeho poslední žádosti o odklad výkonu trestu a místo toho vydal příkaz k dodání do výkonu trestu, přestože stěžovatel nástup výkonu trestu neodmítal. Stěžovatel naopak opakovaně požadoval vydání rozhodnutí ve věci své žádosti a nástup do výkonu trestu sám inicioval dne 13. 8. 2012, kdy byl vazební věznicí odmítnut. Dále stěžovatel argumentoval tím, že mu v důsledku vydání příkazu k dodání do výkonu trestu byla odepřena potřebná lékařská a rehabilitační péče, neboť byl nejprve umístěn ve Vazební věznici Ostrava a až následně převezen do nemocnice Vazební věznice Praha Pankrác. Tím byla zcela znehodnocena dlouhodobá léčba a došlo k rapidnímu zhoršení zdravotního stavu stěžovatele. Tomu všemu by se dalo vyhnout, pokud by krajský soud vyhověl žádosti o odklad výkonu trestu. Jelikož krajský soud ve věci rozhodnutí nevydal, zabránil stěžovateli, aby mohl uplatnit opravné prostředky. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že ve věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 2 T 2/2005 došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod a uložil krajskému soudu, aby o jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody neprodleně rozhodl. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud postupem dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu přerušil výkon trestu stěžovatele do doby, než bude o ústavní stížnosti rozhodnuto.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Jádrem ústavní stížnosti byla argumentace stěžovatele, že krajský soud postupoval nezákonně, když nevydal rozhodnutí ve věci jeho žádosti o odklad výkonu trestu. Problematikou povinnosti obecného soudu vydat rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu podle §322 zákona č. 141/1964 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž konstantně zastává názor, že soud negativní rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody nevydává. Platí totiž, že pokud soud neshledá důvody pro odklad výkonu trestu odnětí svobody podle §322 odst. 1 trestního řádu, návrh odsouzeného na odklad výkonu trestu nezamítá, ale podle §322 odst. 2 trestního řádu vyzve odsouzeného k předložení lékařských zpráv nejpozději při nástupu výkonu trestu příslušné věznici (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2756/12 ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 435/07 ze dne 5. 3. 2007 a sp. zn. IV. ÚS 709/05 ze dne 5. 1. 2006, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). V daném případě krajský soud důvody pro vyhovění žádosti o odklad výkonu trestu neshledal, proto vydal dne 13. 7. 2012 výzvu k nastoupení k trestu, která v souladu se zákonem obsahovala i výzvu k předložení lékařských zpráv o zdravotním stavu při nástupu k výkonu trestu příslušné věznici. K namítanému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele tedy tímto postupem krajského soudu nedošlo.
Ze zbytku argumentace obsažené v ústavní stížnosti lze dovodit nesouhlas stěžovatele s hodnocením jeho zdravotního stavu krajským soudem a závěrem, že u něj nejsou dány důvody pro odklad výkonu trestu. V tomto ohledu se jedná o polemiku stěžovatele se způsobem, jímž krajský soud hodnotil důkazy a s právními závěry, k nimž na základě hodnocení důkazů dospěl. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že se krajský soud žádostí stěžovatele o odklad výkonu trestu zabýval a jeho závěr, že podmínky pro vyhovění žádosti nebyly splněny, se opíral zejména o stanovisko Vězeňské služby České republiky ze dne 3. 7. 2012. Při neexistenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry, resp. mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními, nepříslušelo Ústavnímu soudu závěry, k nimž krajský soud dospěl, jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Osud ústavní stížnosti sdílí rovněž akcesorický návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2014
Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu