ECLI:CZ:NS:2010:4.TZ.24.2010.1
sp. zn. 4 Tz 24/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 23. září 2010 stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněného Z. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 2 T 2/2005, byl Z. H. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 ost. 1, 3 písm. c) tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Podle výroku tohoto rozsudku se uvedeného trestného činu dopustil tím, že „v období od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999 jako podnikající fyzická osoba pod obchodním jménem Z. H. – P. II s místem podnikání Č. T., P., nejméně ve 115 případech zakoupil v Holandsku od firmy H. B.V., se sídlem v H., a následně dovezl do České republiky řezané květiny a předkládal Celnímu úřadu Brno I. k celnímu řízení jako podklad pro určení jejich celní hodnoty, jakožto základu pro vyměření cla, následně ve výroku o vině podrobně specifikované faktury firmy H. B.V. se sídlem v H., označené pouze datem a vystavené na podstatně nižší cenu za zakoupené zboží než odpovídalo ceně, kterou obviněný skutečně firmě H. B.V. zaplatil a ani následně po zaplacení skutečné ceny nenechal clo doměřit, a to vše v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a clo, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 8.370.109,- Kč a clo o částku 3.037.661,- Kč a českému státu tak způsobil škodu ve výši celkem 11.407.770,- Kč“.
Za to mu byl v sazbě §148 odst. 3 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně také mimořádný opravný prostředek – dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 861/2009, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto.
Ministryně spravedlnosti podala podle §266 odst. 1, 2 tr. řádu proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle jejího názoru byl napadeným usnesením zákon porušen v ustanovení §256 tr. řádu a v řízení předcházejícím v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §112 odst. 2 tr. řádu v neprospěch obviněného.
Podle stěžovatelky soudy obou stupňů užily jako stěžejní usvědčující důkaz ve vztahu k obviněnému tzv. historický přehled plateb z inkriminované doby, který vyhotovil obchodní partner obviněného – firma H. B.V. Z tohoto listinného důkazu orgány činné v trestním řízení dovodily, že ve skutečnosti obviněný platil holandské společnosti vyšší částky, než ze kterých nechal posléze vyměřit clo. Tento důkaz je však procesně nepoužitelný pro vady, jímž trpí. Listina je založena ve spise na č. l. 199 spisu a nelze zjistit, kdo ji vyhotovil, na podkladě jakého podnětu či žádosti, jak znělo zadání otázky při jejím zpracování. Žádný z orgánů činných v trestním řízení si nepovšiml, že tento přehled faktur byl vydán na obchodní firmu PROTEA Group s. r. o. Č. T., která byla založena dne 7. 7. 1999, což dokládá obchodní rejstřík, a tedy mimo období, kdy se měl obviněný dopouštět trestné činnosti. Žalovaná trestná činnost měla být spáchána prostřednictvím podnikatele – fyzické osoby, zatímco přehled se týká transakcí právně odlišného subjektu. Nadto je tento důkaz osamocený, a obviněnému nebylo umožněno oslabit jeho důkazní sílu či jej vyvrátit.
Soudy obou stupňů spolehlivě nevyvrátily obhajobu obviněného stran faktur znějících na vyšší částky, než které posléze dokladoval celnímu orgánu. Nalézací soud se nezabýval logickým vysvětlením obviněného, podle kterého „přeplatky“ byly způsobeny buď nemožností uvést všechny variabilní symboly na formuláři platebního příkazu nebo skutečností prokazovanou prohlášením celní správy v Rotterdamu ze dne 29. 12. 1999 (č. l. 12), že firma H. B.V. po úhradě provedené obviněným bankovním převodem následně převáděla platby dál na sesterské společnosti H. B.V. nebo jiné dodavatele, kteří obviněnému dodávali květiny prostřednictvím firmy H. B.V. Na základě provedených důkazů není možno zjistit, jakou část peněz z bankovních převodů následně firma H. B.V. přeposlala na jiné dodavatele. Aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav a výše případného daňového úniku, muselo by v rámci dokazování být postaveno najisto, kolik peněz z podchycených bankovních převodů bylo dále převedeno na jiné dodavatele obviněného, a to nejen společnosti H. B.V.
Výhrady stěžovatelka uplatnila také ve vztahu k tzv. párování plateb, čímž argumentoval odvolací soud, jakož poukázala i na rozpory v evidenci jednotlivých plateb. Vrchní soud sice konstatoval „nepřesnosti především v číselných údajích“ ve skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu, označil je však za písařské chyby, ačkoli nebyly podle §131 tr. řádu opraveny. Dovedl do právní moci rozsudek, jehož výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování a je s ním dokonce v odhaleném rozporu. Nadto hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem, který byl co nejméně příznivý pro obviněného.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle §268 odst. 2 tr. řádu napadené rozhodnutí zrušil, současně zrušil i odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 2 T 2/2005, jakož i všechna další rozhodnutí, která na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu bez specifikace do jakého stadia trestního řízení je třeba věc vrátit a kterému orgánu má Nejvyšší soud České republiky věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.
Opis stížnosti pro porušení zákona byl doručen obviněnému s poučením, že se k jejímu obsahu může písemně vyjádřit ve lhůtě patnácti dnů. Obhájce obviněného v písemném vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona ocenil, že ministryně spravedlnosti v písemně podaném mimořádném opravném prostředku takřka beze zbytku využila skutečnosti a argumenty, které obviněný uvedl ve svém podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona. Současně považoval za nutné akcentovat i další vady řízení, jež v písemně vyhotovené stížnosti pro porušení zákona výslovně uvedeny nebyly, avšak dle jeho názoru k nim jak nalézací tak odvolací soud měly bez dalšího z úřední povinnosti přihlížet. V bodech 1 – 5), 7 – 11) tak specifikoval další okolnosti, které nasvědčují nad rámec argumentů stížnosti pro porušení zákona závěru, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nesprávná. V závěru svého vyjádření se ztotožnil s petitem mimořádného opravného prostředku.
Opis stížnosti pro porušení zákona byl doručen i státní zástupkyni Nejvyššího státního zastupitelství se stejným poučením a stanovením stejné lhůty k vyjádření. V obsáhle zpracovaném písemném vyjádření se podrobně zabývala jednotlivě uplatněnými stížnostními námitkami ministryně spravedlnosti, které neshledala důvodnými a navrhla, aby byl podaný mimořádný opravný prostředek podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu Nejvyšším soudem České republiky zamítnut jako nedůvodný.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. O stížnosti pro porušení zákona rozhodl v neveřejném zasedání v intencích ustanovení §274 věta třetí tr. řádu a po posouzení věci dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší soud především považuje za nutné uvodit své rozhodnutí připomenutím zákonné úpravy stížnosti pro porušení zákona a řízení o ní, a zdůrazňuje, že podle §266 odst. 1 tr. řádu je k podání tohoto mimořádného opravného prostředku zmocněn pouze a jedině ministr spravedlnosti. Zákon také v ustanovení §267 odst. 1, 2 tr. řádu výslovně stanoví, že povinností stěžovatele je vedle obecných náležitostí podání uvést proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podanou stížnost již nelze v průběhu řízení před Nejvyšším soudem měnit. Z doslovné citace zákonných ustanovení vyplývá, že speciálním subjektem k podání stížnosti pro porušení zákona je ministr spravedlnosti, jiné osobě toto právo nepřísluší. Dikci zákona tedy nelze obcházet ani tzv. vyjádřením se ke stížnosti pro porušení zákona, v níž jednak nelze vytýkat oprávněnému subjektu – ministru spravedlnosti – že v celé šíři nevyčerpal důvody uvedené v podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, jednak nelze tyto důvody samostatně uvádět, argumentovat jimi a požadovat jejich zohlednění, neboť nebyly ve stížnosti pro porušení zákona výslovně uvedeny (srov. §267 odst. 2 tr. řádu). Nejvyšší soud musí takovéto argumenty považovat za právně neúčinné. V této souvislosti je třeba také akcentovat existenci zásady omezeného rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, jež platí od 1. 1. 2002 v důsledku účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která opustila revizní princip při přezkoumávání rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona. Nejvyšší soud přezkoumává jen ty výroky a v tom rozsahu, jak jsou jmenovitě uvedeny v podané stížnosti. Není proto v souladu se zákonem, že se obviněný domáhá širšího přezkumu napadeného rozhodnutí z důvodů, které uvádí pouze on, a mýlí se, pokud v tomto směru obecně argumentuje ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu o nutnosti přihlížet k vadám z úřední povinnosti, neboť opomněl, že je konáno řízení o mimořádném opravném prostředku s pravidly přezkumu určeného lex specialis (§266 – 276 tr. řádu).
K projednávané věci je třeba konstatovat, že výše citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně byla již jednou napadena mimořádným opravným prostředkem – dovoláním obviněného – o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 861/2009, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že totiž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací námitky obviněného (které jsou rovněž podstatou námitek, které uplatnila ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona) Nejvyšší soud v citovaném usnesení neshledal právně relevantními, neboť směřovaly výhradně proti skutkovým zjištěním, a měly povahu vlastních hodnotících úvah ve vztahu k provedeným důkazům s podáním vlastní, od skutkových zjištění soudů obou stupňů odlišné a pro něj příznivé verze skutkového děje. Nejvyšší soud při vyslovení tohoto závěru musel tehdy napadená rozhodnutí zkoumat i z pozice, zda mezi právními závěry soudů obou stupňů a skutkovými zjištěními, které z provedených důkazů vyvodil, není nesoulad. V případě existence tzv. „extrémního nesouladu právních závěrů soudů s vykonanými skutkovými zjištěními či pokud nelze v žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývají (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04)“ by totiž byť jen z uplatněných skutkových námitek obviněného musel Nejvyšší soud vyvodit adekvátní právní závěry, neboť napadená rozhodnutí by nemohla obstát. Povinnosti zkoumat existenci tzv. extrémního nesouladu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 9. 2009 v plném rozsahu a beze zbytku dostál a tento stav nejenže nezjistil, ale jednoznačně jej vyloučil (viz str. 7 citovaného usnesení).
Pokud tedy stěžovatelka opakovaně uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku důvody napadající nedostatečně provedená skutková zjištění a zopakovala doslovně námitky obviněného uplatněné již v odvolacím a posléze dovolacím řízení, vyvolává tato argumentace pochybnost, zda tímto způsobem není obcházen zákon, který neumožňuje napadat dovolací rozhodnutí (§265n tr. řádu) jinak než obnovou řízení, nikoli však stížností pro porušení zákona.
Stěžovatelka zpochybnila důkaz – tzv. historický přehled plateb – za celé období obchodní spolupráce obviněného s jeho holandským obchodním partnerem, který z výše specifikovaných důvodů nepokládá za přesvědčivý. Nejvyšší soud především konstatuje, že tento historický přehled rozhodně není osamoceným důkazem. Jestliže ministryně spravedlnosti v této souvislosti namítala, že soudy obou stupňů nevyhověly důkazním návrhům obhajoby, kterými by tento důkaz mohl být zpochybněn, pak z obsahu protokolů o hlavním líčení před soudem prvního stupně a veřejném zasedání před odvolacím soudem se žádný takovýto důkazní návrh nepotvrzuje, když pouze z č. l. 3494 spisu je patrno, že byl zamítnut důkazní návrh obviněného týkající se však zjištění aktuální právní úpravy problematiky cel a daně z přidané hodnoty. Nepoužitelnost tzv. historického přehledu jakožto důkazního prostředku nelze s úspěchem namítat ani z toho důvodu, že tento listinný materiál byl vypracován na firmu PROTEA Group s. r. o. Č. T., která – jak vyplývá z obchodního rejstříku – byla založena až dne 7. 7. 1999 a tedy mimo žalované období. Za stavu, že uvedený historický přehled pokrýval období od 5. 1. 1998 do 14. 12. 1999 (srov. č. l. 199 a násl. spisu) a tedy širší než posuzované období (od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999), je český odběratel konkretizován v té době aktuálním označením podnikatelského subjektu (viz č. l. 242 a násl. spisu), jak je ostatně patrno z úplného výpisu Obchodního rejstříku vedeném při Krajském soudu v Ostravě, oddíl C, vložka 20871 ve vztahu k obchodní společnosti PROTEA Group s. r. o., jak je možno ověřit z www. portal justice. cz.
Tvrzení o „přeplatcích“ spočívá v poukazu na subdodavatelský a tedy na jiný právní vztah, než je ten, který se na podkladě smlouvy o obchodní spolupráci (Obchodní smlouva ze dne 12. 1. 1998 mezi obchodní společností H., s uvedením sídla a bankovního spojení a fyzickou osobou podnikající pod jménem Z. H. – P. II. na č. l. 80 – 82 spisu) stal rozhodným pro uskutečněné obchodní případy, spojené s dovozem zboží z ciziny a s následným celním a daňovým únikem. Pokud se označuje soulad položek převedených na bankovní účet holandského obchodního partnera s protipoložkami jemu vyfakturovanými za tzv. přeplatky z bankovního účtu obviněného a tyto jsou vysvětlovány nemožností uvést všechny variabilní symboly příjemcova bankovního účtu, pak ani takový způsob zpochybnění onoho historického přehledu nemůže obstát, neboť jde o důkazní nepodloženou hypotézu bez jakékoli bližší konkretizace.
K námitce o nepřípadnosti tzv. „spárování plateb“: Odvolací soud „pároval“ platby bankovními převody a fakturami předloženými holandskou firmou H. B.V., které má tato společnost zaevidované ve svém účetnictví. To, co odvolací soud označuje jako „v drtivé většině spárované“, vykazuje rozdíl v přepočtu 24 milionů Kč. Dle tvrzení holandské strany bylo dovezeno zboží ve 115 případech za 2.610.513,71 NLG, což je v přepočtu zhruba více než 43.000.000,- Kč, a bankovními převody bylo uhrazeno zhruba 19.000.000,- Kč.
Jde o námitku, která směřuje proti způsobu, jakým bylo na odvolací úrovni v namátkově vybraných případech postupováno při tzv. spárování bezhotovostních plateb z podatelova účtu s účetními doklady jeho holandského dodavatele. Při takovém zpochybnění správnosti skutkového závěru, že jde o další možný způsob potvrzení výše reálně uskutečněných plateb, rozhodný pro určení celní hodnoty dovezeného zboží v každém jednotlivém případě, však je zvolena zcela jiná metoda, než bylo v předmětné věci postupováno. Vychází se totiž z „vlastního způsobu“ stanovení celkové hodnoty dovezeného zboží ve všech 115 případech v období od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999, která se bez ohledu na aktuální stav kurzu měny použité k úhradám vyfakturovaných částek ve vztahu ke Kč paušálně přepočítává na celkovou částku v korunách, která se podle hrubého odhadu stěžovatelky rozchází s celkovou částkou bezhotovostních plateb obviněného (které nebyly podle opatřených skutkových zjištění výlučným způsobem úhrady za dovezené zboží), a to až v řádech desítek milionů korun. Takto koncipovaná námitka, která není ani přes použité číselné veličiny přezkoumatelná, rozhodně není způsobilá narušit celkovou důkazní provázanost listinných materiálů, prokazujících správnost skutkového závěru, že celní hodnota dovezeného zboží ve všech 115 přisouzených případech byla stanovena způsobem, který byl dalším dokazováním co do jeho správnosti plně ověřen.
Dále se uvádí, že nelze přehlédnout ani další významné rozpory v evidenci jednotlivých plateb. Jak je m.j. patrno z č. l. 3347 v položce č. 16, kde se vyšetřovatel při evidenci plateb zmýlil o 30.000 DM, kdy namísto 37.500 DM uvádí jen 7.500 DM a v položce 22 téhož listu, kde je uvedeno 7 829,15 NLG místo správných 7.829,15 EUR. Rozdíly pouze na tomto listě činí 750.000,- Kč.
Ve vztahu k této námitce lze konstatovat, že po nahlédnutí do přehledu plateb z účtu obviněného za sledované období u namítaných položek č. 16 (platba ze dne 18. 5. 1999) a navíc i č. 22 (platba ze dne 8. 12. 1999) bylo zjištěno, že žádná z faktur, které těmto platbám odpovídají, není uvedena v popisu přisouzeného jednání ad 1) – 115) výroku o vině (viz č. l. 3347, 3150, 3163 spisu). Jak již bylo uvedeno shora, přisouzené jednání se týká jen části obchodních případů z kompletního historického přehledu obchodní spolupráce uvedených obchodních partnerů.
Konečně se uvádí, že Vrchní soud v Olomouci sice konstatoval „nepřesnosti především v číselných údajích“ tyto však ve skutkové větě výroku o vině označil za písařské chyby, ačkoliv tyto nebyly zákonným způsobem podle §131 trestního řádu opraveny. Jak je patrno z č. l. 26 zdola rozhodnutí odvolacího soudu, jde o písařské chyby bez vlivu na správnost popisu skutkového děje. Pokud jsou stěžovatelkou považovány za takový důvod neudržitelnosti předmětného rozhodnutí, měly by být především konkretizovány a doplněny o řádné odůvodnění, jak se takové vady podílejí na nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, vyjádřených v popisu tzv. skutkové věty výroku o vině obviněného a tím i na jeho rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud konstatuje, že skutkové závěry soudů obou stupňů nejsou v rozporu s obsahem provedeného dokazování o okolnostech, podle kterých obviněný v souvislosti s dovozem holandského zboží do ČR předkládal českým celním úřadům k celnímu řízení v souvislosti s určením celní hodnoty dováženého zboží faktury, jež byly vystaveny na podstatně nižší cenu než byla ta, která odpovídala skutečně vyfakturované a poté i uhrazené ceně za odebrané zboží. Uvedený rozdíl v ceně vzniklý tímto způsobem u procleného zboží dodatečně již obviněný nedeklaroval, clo mu tudíž nemohlo být doměřeno do výše skutečně odpovídající celní hodnoty dovezeného zboží a tato okolnost měla svůj odraz i v následně vadném výpočtu související daně z přidané hodnoty. Tímto jednáním obviněný způsobil českému státu na dani z přidané hodnoty a na cle škodlivý následek velkého rozsahu. Pro posouzení věci je podstatné zjištění, že obviněný nepřiznal celním orgánům výši skutečně zaplacené kupní ceny, a to ani poté, co mu byla konečným způsobem vyfakturována a z jeho strany dodavateli také uhrazena.
Nejvyšší soud uzavírá, že argumenty podané stížností pro porušení zákona opakují již uplatněnou obhajobu obviněného a plně akceptují jeho verzi skutkového stavu. Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu. Provedené důkazy tento soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného Z. H. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásadu ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu). Uplatnění těchto zásad je nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů rozhodl o vině při pečlivém vyhodnocení jednotlivých důkazů zvlášť i v jejich souhrnu. Bezprostřední dojem z prováděných důkazů se promítl i do jejich hodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v přesvědčivém odůvodnění rozsudku, v němž vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Toto stanovisko bylo doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje Nejvyššímu soudu, aby sám, bez opětovného provedení všech provedených důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu.
Obecně platí, že ani odvolací soud, který na rozdíl od Nejvyššího soudu – přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. řádu), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. řádu). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry.
Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7 – 8/1992).
Při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů, musel Nejvyšší soud respektovat i se zřetelem na výše uvedenou judikaturu též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočuje-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Pokud jsou ve stížnosti pro porušení zákona zdůrazňovány rozpory mezi provedenými důkazy, soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu u přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo „in dubio pro reo“ jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. Jak vyplývá z toho, co již Nejvyšší soud uznal výše, o vině obviněného neměly soudy obou stupňů žádné pochybnosti a proto jim nelze vytýkat, že zásadu „in dubio pro reo“ nepoužily.
Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou stupňů požadavkům zákona na dokazování v trestním řízení dostály. Úvahy soudů obou stupňů se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Okolnost, že stěžovatelka by provedené důkazy hodnotila jinak je z hlediska všech výše uvedených principů nepodstatná.
Za tohoto stavu věci neshledal Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákon důvodnou, a proto ji podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná