ECLI:CZ:US:2001:4.US.444.01
sp. zn. IV. ÚS 444/01
Usnesení
IV. ÚS 444/01
Ústavní soud rozhodl o návrhu Ing. K.K., zastoupené Mgr. V.S., na obnovu řízení ve věci, vedené u Ústavního soudu po sp. zn. III. ÚS 318/2001 a o návrhu na zrušení zákonného ustanovení, takto:
Návrh na obnovu řízení a návrh na zrušení ustanovení §72 odst. 2 části první druhé věty zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů , se odmítají.
Odůvodnění:
Dne 23. 7. 2001 bylo doručeno Ústavnímu soudu podání stěžovatelky, kterým se domáhá obnovy řízení ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 318/2001, v níž bylo vydáno usnesení dne 26. 6. 2001, jímž byla odmítnuta její ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2001, čj. 7 Cmo 860/2000-64, a usnesení Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu v Praze) ze dne 14. 6. 2000, čj. 47 Cm 209/9933. Toto podání stěžovatelka doplnila později návrhem na zrušení ustanovení §72 odst. 2) části první druhé věty zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2001.
Podle tvrzení stěžovatelky došlo v uvedeném řízení před Ústavním soudem k pochybení spočívajícím v tom, že usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 318/2001, je založeno na nesprávném počítání běhu lhůty, určené k podání ústavní stížnosti, když je v něm uvedeno, že "podle zjištění Ústavního soudu (č. l. 8) bylo usnesení Vrchního soudu v Praze, jak vpředu je označeno, doručeno stěžovatelce prostřednictvím jejího právního zástupce dne 26. března 2001 a ústavní stížnost svěřena k poštovní přepravě dne 25. května 2001, tedy z hlediska lhůty k jejímu podání (§72 odst. 2 zákona) 61. den." Stěžovatelka s tímto způsobem počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti nesouhlasí a poukazuje na ustanovení §57 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), které je podle jejího názoru třeba použít vzhledem k ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu i na počítání lhůty stanovené v ustanovení §72 odst. 2 této normy. Dovozuje tak, že posledním dnem 60 denní lhůty k podání ústavní stížnosti byl den 25. 5. 2001 a nikoliv den 24. 5. 2001, jak uvedl ve svém usnesení Ústavní soud.
Samotný návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem potom zdůvodňuje odkazem na ustanovení §228 o.s.ř., neboť se domnívá, že takový návrh odpovídá platné právní úpravě, když ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu přímo stanovuje, že pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Zákon o Ústavním soudu je tedy ve vztahu speciální normy vůči o.s.ř. Proto je možné aplikovat ustanovení o.s.ř. o obnově řízení i na řízení před Ústavním soudem. Tento závěr dovozuje stěžovatelka i z toho, že zákon o Ústavním soudu jakožto norma speciální aprobuje institut obnovy řízení coby do jisté míry nadstandardní a zvláštní, což lze dovozovat ze znění ustanovení §75 odst. 1, které využití možnosti obnovy řízení nepovažuje za nezbytnou podmínku vyčerpání všech zákonných procesních prostředků nezbytných pro možné uplatnění ochrany ústavně zaručeného práva před Ústavním soudem. Obnova řízení je postavena paralelně běžné soudní ochraně práva, což vyplývá i ze samotné podstaty tohoto institutu a spolu se žalobou pro zmatečnost zajišťují bazální zásady, jejichž dodržování je nezbytné zajistit k realizaci základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu a právě k zajištění ochrany ústavního práva na spravedlivý proces je nutné přiměřeně považovat obnovu řízení a stejně tak i žalobu pro zmatečnost za součást řízení před Ústavním soudem, neboť není možné připustit, aby bylo např. rozhodnuto v neprospěch stěžovatele v důsledku trestného činu soudce. Potud argumenty ústavní stížnosti.
Uvedené názory stěžovatelky Ústavní soud nesdílí, naopak zastává názor opačný, že obnova řízení před Ústavním soudem možná není.
Kompetence Ústavního soudu jsou taxativně stanoveny Ústavou ČR v jejím čl. 87, který tak zároveň vymezuje i jednotlivé typy řízení před Ústavním soudem, úpravu jejichž procesních pravidel pak určuje zákon o Ústavním soudu, jímž jsou soudci Ústavního soudu ve smyslu čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázáni. Tento zákon institut obnovy řízení s (výjimkou řízení o ústavní žalobě proti prezidentu republiky) nezná, připouští sice v §63 přiměřené použití ustanovení o.s.ř. a předpisů vydaných k jeho provedení, nicméně toto ustanovení nelze interpretovat natolik extenzivně, že by mohlo založit institucionálně zcela nový typ řízení před Ústavním soudem. Uvedený názor dal ostatně Ústavní soud již dostatečně najevo ve svých dřívějších rozhodnutích - problematiky obnovy řízení před Ústavním soudem se týkajících, jež byla publikována, a proto postačí na závěry v nich uvedené zcela odkázat (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 75/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 10, č. 19, vydání 1., Praha, C.H.B. 1998; usnesení Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 458/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 12, č. 75, vydání 1., Praha, C.H.B. 1999, obdobně též usnesení, sp. zn. I. ÚS 288/2000).
Ústavní soud proto návrh na obnovu řízení podle ustanovení §43 odst. 1) písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný usnesením odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Vzhledem k tomu, že návrh byl odmítnut, nejsou splněny podmínky pro projednání akcesorického návrhu na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu, spojený návrh byl proto odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) citovaného zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu