ECLI:CZ:US:2013:4.US.4511.12.1
sp. zn. IV. ÚS 4511/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou, a. s., se sídlem Jiráskova 506, 516 23 Rychnov nad Kněžnou, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem, AK Barcalova 2, 562 01 Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 6. 2012 č. j. 39 Cm 229/2011-53, usnesení téhož soudu ze dne 27. 7. 2012 č. j. 39 Cm 229/2011-60 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012 č. j. 5 Cmo 473/2012-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v její věci pro odepření možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 6. 2012 č. j. 39 Cm 229/2011-53 zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení směnečné sumy 180 Kč s 6 % úrokem z prodlení, neboť stěžovatelkou předloženou směnku kvalifikoval jako tzv. lhůtovou směnku, a tedy směnku neplatnou. Pokud stěžovatelka požadovala žalovanou částku z titulu závazkového vztahu jako pohledávku na zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví, nemohl soud o takovém nároku rozhodnout pro své nedostatek věcné příslušnosti. Následně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 7. 2012 č. j. 39 Cm 229/2011-60 zamítl stěžovatelčin návrh na vydání doplňujícího rozsudku ohledně nároku vyplývajícího ze závazkového vztahu, neboť důvodem pro vydání takového rozsudku není skutečnost, že se soud nezabýval dalším důvodem uplatněného nároku; kromě toho nebyla dána jeho věcná příslušnost. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2012 č. j. 5 Cmo 473/2012-71 usnesení soudu prvního stupně potvrdil; v odůvodnění uvedl, že výrokem rozsudku vyčerpal soud prvního stupně celý předmět řízení, neboť stěžovatelka se nedomáhala vydání absentujícího výroku o části předmětu plnění, ale o posouzení dalších skutkových tvrzení, kterými svůj nárok odůvodnila.
Stěžovatelka namítá, že jí soudy odepřely možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu, poněvadž jí umožnily uplatnit pouze jeden právní důvod pro přiznání žalovaného nároku, a to z důvodu nedostatku věcné příslušnosti, který však nemůže být důvodem pro odepření stěžovatelčina ústavně zaručeného práva. Toto právo stěžovatelce také upřely stanovením povinnosti uvést právní důvod žalobou požadovaného plnění, ačkoliv žalobce k tomu není povinen.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
Takové pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Naopak rozhodnutí obecných soudů jsou zcela správná, pročež postačí na obsah jejich přesvědčivých odůvodnění odkázat.
S ohledem na výši žalované částky považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutími obecných soudů o věcech tzv. objektivně bagatelního významu se ve své rozhodovací praxi zabývá dlouhodobě. V řadě svých rozhodnutí dal zřetelně najevo, že jednostupňové soudnictví o těchto věcech nevybočuje z ústavních mezí a že i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegationem iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. III. ÚS 2097/08 ze dne 26. 3. 2009 a sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009 a další, dostupná stejně jako řada dále citovaných rozhodnutí v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce proto Ústavní soud odmítal z důvodu jejich zanedbatelnosti, resp. zanedbatelného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, které není již z kvalitativního hlediska obecně schopno založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 1998 sp. zn. IV. ÚS 185/98).
Těmto východiskům koresponduje i názor, že při vyloučení přezkumu takových rozhodnutí ve druhé instanci obecného soudu, by bylo nelogické připustit automatický posun jejich přezkumu do roviny soudnictví ústavního; Ústavní soud opakovaně též zdůraznil, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (srov. usnesení ze dne 5. 6. 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07 a další rozhodnutí v něm citovaná). O tom, že taková byť výjimečná situace může nastat, svědčí nálezy, kterými Ústavní soud věc meritorně pojednal [např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613)].
Z obsahu podané ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelce nejde o nic více, než aby Ústavní soud svým kasačním nálezem přisvědčujícím jejímu právnímu názoru zavázal obecné soudy přiznat jí částku 180 Kč. K dosažení tohoto cíle neváhala si stěžovatelka zvolit advokáta (a pravděpodobně v této souvislosti vynaložit i jisté náklady s touto volbou spojené), a to aniž by před touto volbou uvážila, stojí-li jí tato malicherná částka za zahájení řízení před Ústavním soudem. Pakliže si uvedené neuvědomila sama stěžovatelka, měl ji o základních principech ovládajících řízení před Ústavním soudem poučit zvolený zástupce; takové poučení patří k právním i etickým povinnostem advokáta.
Z průběhu řízení před Ústavním soudem (a předtím i před obecnými soudy) očividně se však podává, že zástupce stěžovatelky poskytl jí právní pomoc naprosto nekvalifikovanou. Ústavní stížnost, přes svou mnohomluvnost, nesvědčí o schopnosti jejího pisatele rozpoznat, zda svými až frivolními metodami aplikace práva namísto úsilí o nalézání spravedlnosti nesnižuje důstojnost advokátního stavu. Představa, že by Ústavní soud v ústavní stížnosti vznesenému požadavku mohl přisvědčit, je absurdní a jen smutně dokládá zjevnou neschopnost stěžovatelky i (především) jejího zástupce rozpoznat, v čem spočívá ochrana ústavnosti před porušováním základních práv zaručených ústavním pořádkem orgány veřejné moci.
Pro uvedené Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu