ECLI:CZ:US:2001:4.US.46.01
sp. zn. IV. ÚS 46/01
Usnesení
IV. ÚS 46/01
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti R.G., zastoupeného JUDr. J.P., proti 1) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2000, čj. 10 Ca 229/2000-24, a rozhodnutí FŘ ze dne 28. 4. 2000, čj. 5290/110/1999, čj. 5309/110/1999 a čj. 5310/110/1999, a 2) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11. 2000, čj. 10 Ca 232/2000-18, a rozhodnutí FŘ ze dne 17. 4. 2000, čj. 5829/130/1999, čj. 1296/00-1300 a čj. 2691/00-1300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozhodnutí FŘ a rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem zakotvené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 13 čl. 1 Protokolu č. 1 k této Úmluvě. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že u něho správce daně, F.ú., provedl kontrolu daně z příjmu fyzických osob a daně z přidané hodnoty za období let 1996, 1997 a 1998. Přestože stěžovatel předložil chybějící účetní doklady, doplnil peněžní deník a zdokumentoval pohyb všech položek zboží, které v příslušných letech nakoupil nebo prodal, nevyřešenou zůstala otázka náhradních dílů, které získával demontáží z celků ojetých či havarovaných vozidel. Správce daně dospěl k závěru o neúplnosti a neprůkaznosti účetnictví stěžovatele a za použití pomůcek ve smyslu ustanovení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, rozhodl o snížení účetní ztráty a dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel považoval závěry správce daně za nezákonné, neboť daňová povinnost mohla a měla být stanovena dokazováním, čemuž však nepřisvědčil ani nadřízený finanční orgán, ani správní soud. Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zvážil, zda v daném případě byla dodržena spravedlivá rovnováha mezi požadavky obecného zájmu, uplatňovanými správcem daně, a imperativy ochrany základních práv jednotlivce, když mezi použitými prostředky a sledovaným cílem podle jeho názoru neexistuje rozumný poměr. Z tohoto důvodu navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, která směřuje proti dvěma rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ve zcela samostatných věcech.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počínám dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.11. 2000, čj. 10 Ca 229/2000-24, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 28. 4. 2000, vedených pod čj. 5290/110/1999, čj. 5309/110/1999 a čj. 5310/110/1999, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím správce daně ze dne 7. 7. 1999 o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1998, 1997 a 1996 a snížena ztráta za rok 1997 a 1996. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu krajského soudu sp. zn. 10 Ca 229/2000, předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 24. 11. 2000, téhož dne byl doručen právnímu zástupci stěžovatele JUDr. J.P. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti vypršela dnem 22. 1. 2001. Jestliže ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla podána k poštovní přepravě dne 23. 1. 2001, stalo se tak po zákonem stanovené lhůtě, což je důvodem k jejímu odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 11 2000, čj. 10 Ca 232/2000-18, byly zamítnuty žaloby stěžovatele, spojené ke společnému projednání, směřující proti rozhodnutím FŘ ze dne 17. 4. 2000, čj. 1296/00/1300 a čj. 2691/00-1300, jimiž byly změněny dodatečné platební výměry správce daně ze dne 7. 7. 1999 o vyměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1997 a 1998 a rozhodnutí téhož ředitelství ze dne 17. 4. 2000, čj. 5289/130/1999, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně o doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1996. Ze spisu uvedeného soudu sp. zn. 10 Ca 232/2000 Ústavní soud zjistil, že předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 11. 12. 2000 s tím, že téhož dne byl doručen právnímu zástupci stěžovatele. Ústavní stížnost, směřující proti tomuto rozsudku, byla podána včas, splňovala všechny ostatní požadované formální náležitosti a Ústavní soud ji shledal přípustnou.
Ze spisové dokumentace F.ú. vedené k jeho platebním výměrům ze dne 7. 7. 1999, č. 22/99 (DPH za I.- IV. čtvrtletí 1997), č. 23/99 (DPH za I.- IV. čtvrtletí 1998) a č. 21/99 (DPH za I.- IV. čtvrtletí 1999), spisu FŘ vedeného k jeho rozhodnutí ze dne 17. 4. 2000, čj. 1296/00/1300, a spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 232/2000, Ústavní soud ověřil tvrzení stěžovatele a po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze skutkových zjištění všech orgánů ve věci jednajících vyplynulo, že v průběhu daňové kontroly správce daně zjistil nesrovnalosti a rozporné údaje ve stěžovatelově účetnictví. Stěžovatel pochybnosti správce daně neodstranil, a protože skladové karty ani jinou průkaznou evidenci nevedl, inventarizaci zásob použitých náhradních dílů prováděl odhadem a inventarizační soupisy zásob zboží nezpracoval průkazně, správce daně stanovil daň podle pomůcek v souladu s ustanovením §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Oprávněnost tohoto postupu potvrdil jak nadřízený správní orgán, tak i správní soud. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplynulo, že soud se všemi námitkami stěžovatele tak, jak byly uplatněny, podrobně zabýval a zaujal k nim své stanovisko. Jádro ústavní stížnosti ve své podstatě tvoří opakovaný nesouhlas stěžovatele s tím, že správce daně postupoval při doměření daně podle pomůcek, a nikoliv dokazováním. Stěžovatel se tedy domáhá přezkoumání aplikace a interpretace procesněprávního ustanovení, jako to již učinil před obecným soudem. Ústavnímu soudu však přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů nepřísluší, nedošlo-li zároveň k porušení základních práv a svobod
Ústavní soud však toto tvrzené porušení neshledal. Čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručují právo na projednání věci příslušným orgánem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Důkazy provedené a vyhodnocené finančními orgány a poté přezkoumané soudem poskytují jasné vysvětlení postupu správce daně. Správní soud věc projednal a za souhlasu účastníků řízení bez nařízení jednání vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém vyložil, na základě jakých skutečností shledal postup správce daně při doměření daně z přidané hodnoty za použití pomůcek správným. Správní soud interpretoval příslušná ustanovení zákona o správě daní a poplatků a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ústavně konformním způsobem a jeho závěry jsou přezkoumatelné. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny, a rozsudek je tak třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. To, že stěžovatel zastává v dané věci jiný právní názor, kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. Odlišný právní názor stěžovatele nepředstavuje sám o sobě porušení práva na soudní ochranu, stejně jako rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Zásady spravedlivého procesu vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy třeba chápat tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti, tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto podmínky nebyly v projednávané věci porušeny.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost směřující proti rozsudku ze dne 1. 11. 2000, čj. 10 Ca 229/2000-24, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako podanou po zákonem stanovené lhůtě a ústavní stížnost směřující proti rozsudku ze dne 22. 11. 2000, čj. 10 Ca 232/2000-18, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona z důvodu její zjevné neopodstatněnosti.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. března 2001
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu