ECLI:CZ:US:1998:4.US.475.97
sp. zn. IV. ÚS 475/97
Usnesení
IV. ÚS 475/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 2. března 1998 ve věci ústavní stížnosti R.M., zastoupeného advokátem JUDr. P.N., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 1997, čj. 22 Ca 520/96-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 14. 5. 1996, čj. FŘ 5692/110, 685/110/96, stěžovatel uvádí, že finanční orgány mu dodatečným platebním výměrem doměřily daň z příjmu obyvatelstva za rok 1992, neboť na základě provedené kontroly neuznaly úhradu faktur vystavených firmou H., jako výdaj stěžovatele vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 389/1990 Sb., o dani z příjmů obyvatelstva. Tím, že správce daně nevzal v úvahu tvrzení stěžovatele o tom, že zboží, a to motorovou naftu, zaplatil a odebral a naopak za rozhodující skutečnost při posuzování věrohodnosti vynaložených výdajů stěžovatele
2 - IV. ÚS 475/97
považoval neexistenci firmy H., porušil podle stěžovatele ustanovení §31 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., které ukládá správci daně, aby co nejúplněji zjistil skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále poukazuje na to, že Krajský soud v Ostravě nesprávně interpretoval zásady daňového řízení, a to konkrétně zásadu zákonnosti a zásadu volného hodnocení důkazů, a má za to, že tento výklad soudu ve svém důsledku vede k porušení práva zakotveného v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") . Stěžovatel proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí krajského soudu ústavní soud zrušil.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 520/96 Ústavní soud zjistil, že výše citovaným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 14. 5. 1996, čj. FŘ-5692/110, 685/110/96. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud dovodil, že pro posouzení výše daňové povinnosti je právně irelevantní dokazování, zda došlo k uzavření kupní smlouvy ve smyslu obchodně právním, ale rozhodující je, zda se prokáže, že byl uskutečněn výdaj za účelem dosažení, zajištění a udržení příjmu ve smyslu zákona o dani z příjmu obyvatelstva. Jestliže v řízení před správními orgány stěžovatel výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmu neprokázal účetními doklady, protože doklady vystavené neexistující právnickou osobou H., za takovéto nelze považovat, pak ani částka v nich uvedená nemůže být z daňového hlediska uznána jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmu. Krajský soud dále shledal jako neopodstatněnou námitku stěžovatele o tom, že finanční orgány porušily ustanovení §31 odst. 2 a 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které jim ukládá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti zjistily co nejúplněji, nejsouce přitom vázány jen návrhy daňových subjektů, neboť podle názoru krajského soudu je při aplikaci citovaného ustanovení nutno vycházet ze zásad daňového řízení, zakotvených v ustanovení §2 citovaného zákona. Zásadu zákonnosti krajský soud vyložil tak, že správce daně je povinen chránit zájem státu, který je prioritní, při zachování práva a právem chráněných zájmů daňových subjektů, z čehož plyne, že správce daně není povinen dbát všech oprávněných zájmů daňového subjektu, ale jen těch, které jsou výslovně chráněny nějakým zákonem, což znamená jednoznačnou prioritu zájmů státu a teprve sekundárně respektování práv a právem chráněných zájmů poplatníka. Zásadu volného hodnocení důkazů krajský soud vyložil tak, že je zcela v pravomoci správce daně posoudit
3 - IV. ÚS 475/97
závažnost jednotlivých důkazních prostředků a jejich výběr, přičemž důkazním břemenem je zatížen daňový subjekt a nikoliv správce daně.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že argumentace stěžovatele se opírá o ustanovení článku 11 odst. 5 Listiny, který stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Podle názoru Ústavního soudu však není pochyb o tom, že daň z příjmů obyvatelstva, jakož i správa daní a poplatků, jsou upraveny zákonem, totiž zákonem o dani z příjmu obyvatelstva, jakož i zákonem ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud se sice ztotožňuje s argumentací ústavní stížnosti, co se týče výkladu zásad daňového řízení, neboť při správě daně jsou správci daně povinni chránit zájmy státu, tato ochrana však nemůže být vykládána tak kategorickým způsobem, jak uvažoval krajský soud, a rozhodně nemůže mít jednostranný charakter. Restriktivní výklad krajského soudu ve vztahu k požadavku zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, formulovaný tak, že tato práva lze chránit jen pokud je to výslovně stanoveno zákonem, by ve svém důsledku vedl k nerespektování všech práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů, obsažených i v ostatních obecně závazných právních předpisech. Nicméně daňové řízení je postaveno na zásadě, že důkazní břemeno, vyjádřené v ustanovení §31 odst. 9 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., nese daňový subjekt. Pokud správce daně podle §43 citovaného zákona určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je tento povinen tvrzené skutečnosti dokázat. Pokud je neprokáže, nevyvrátí pochybnosti správce daně, a neunese-li tedy důkazní břemeno, je správce daně oprávněn stanovit základ daně i daň, resp. doplatek daně. Jak správce daně zjistil z dopisu Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 12. 1993, sp. zn. Firm. 36398/93, není firma H., v obchodním rejstříku zapsána a ani podle zprávy M.ú. jednatel této společnosti neuvedl existující bydliště. Těmito skutečnostmi správce daně podle jeho názoru v souladu s §31 odst. 8 citovaného zákona vyvrátil věrohodnost a průkaznost účetnictví stěžovatele, přičemž tento nebyl schopen je nahradit jinými průkaznějšími skutečnostmi, a to i přes provedení některých dalších důkazů, které správce daně na návrh stěžovatele provedl. Také podle názoru ústavního soudu nelze v projednávané věci považovat za relevantní existenci předmětného zboží, stejně jako ani to, že stěžovatel toto zboží následně prodával a příjmy zahrnul do daňového základu pro rok 1993, ale to, zda úhradu za toto zboží, tedy výdaj, spolehlivě prokázal. Tak se však nestalo, neboť na jedné straně není pochyb o tom, že zboží tu bylo, ale na straně druhé není ani zdaleka jistoty o tom, zda bylo a komu zaplaceno. Účelem daňového řízení je úplné a správné zjištění, stanovení a splnění daňových povinností (§1
4 - IV. ÚS 475/97
odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.), k naplnění tohoto účelu musí však dopomáhat i daňové subjekty, a to zejména ve směru průkaznosti daňových podkladů.
Ústavní soud tedy i přes odlišný náhled na výklad zásad daňového řízení neshledal, že by postupem finančních orgánů a Krajského soudu v Ostravě došlo k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, přičemž tato skutečnost se mu jeví natolik evidentní, že ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. března 1998
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj