ECLI:CZ:US:2002:4.US.477.01
sp. zn. IV. ÚS 477/01
Usnesení
IV. ÚS 477/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti B., zastoupeného JUDr. M.Ř., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 28 Cdo 904/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2001, stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 28 Cdo 904/2001, s tvrzením, že tímto rozhodnutím byl dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na soudní ochranu zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož jím došlo i k porušení čl. 90 Ústavy ČR, dle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Porušení uvedeného základního práva spatřoval stěžovatel v tom, že dovolací soud v napadeném rozhodnutí dle jeho názoru nesprávně vyložil ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), stejně jako je chybně toto ustanovení vyloženo i v publikované judikatuře, na kterou Nejvyšší soud ČR v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal. Stěžovatel je toho názoru, že použití budoucího času v případě slova "uplatní" obsaženého v citovaném ustanovení neznamená nic jiného, než že na obce nejen nepřejde ten majetek, k němuž v okamžiku účinnosti citovaného zákona již byl restituční nárok uplatněn, ale ani ten majetek, k němuž teprve po účinnosti tohoto zákona bude nárok uplatněn v souladu s ustanoveními zvláštních zákonů, na něž je příkladmý odkaz pod čarou vztahující se k citovanému ustanovení, tj. bude uplatněn důvodně a ve lhůtě, která je pro uplatnění nároku ve zvláštním zákoně stanovena. Současně zdůrazňuje, že pochopitelně nelze budoucí čas ve slově "uplatní" chápat neomezeně, nýbrž je omezený právě naznačeným způsobem. Z těchto důvodů - polemizuje s výkladem dotčeného ustanovení provedeným obecnými soudy - navrhl, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a Ústavní soud svým nálezem v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušil.
K posouzení návrhu si vyžádal Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 10C 93/2000, z něhož zjistil, že stěžovatel (tehdy žalobce) se domáhal u tohoto soudu žalobou ze dne 29. 3. 2000, směřující vůči vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalovanému), určení vlastnictví k blíže označeným nemovitostem. Svůj nárok opíral o tvrzení, že mezi ním a právním předchůdcem vedlejšího účastníka byla uzavřena dohoda o vydání věci dle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v tehdy platném znění (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), přičemž předmětem vydání byl i pozemek p.č. 1364 v katastrálním území D. (později rozdělený na pozemky p.č. 1364/1-4), ačkoliv na jeho části byly po převzetí státem postaveny tři garáže, z čehož je zřejmá nemožnost vydání tohoto pozemku ve smyslu §8 odst. 3 citovaného restitučního zákona. S ohledem na uvedené dovozoval absolutní neplatnost zmíněné dohody, když jeho vlastnická práva nezanikla a k obnově zápisu tohoto vlastnického práva v katastru nemovitostí je nutný rozsudek o určení vlastnictví, v čemž spatřoval naléhavý právní zájem k podání určovací žaloby.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 10 C 93/2000, tak že předmětnou žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 11. 2000, sp. zn. 19 Co 476/2000, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně zamítl návrh na připuštění dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud poukázal na to, že v projednávané věci byla výzva k vydání dotčených nemovitostí učiněna dne 27. 6. 1991, tj. po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a proto nemohla být překážkou, pro kterou by nepřešel majetek státu do vlastnictví obce, z čehož dovodil, že vlastnictví sporných pozemků přešlo ve smyslu §2 odst. 1 citovaného zákona na hlavní město P. a v době uzavření zmíněné dohody o vydání věci mezi stěžovatelem a právním předchůdcem vedlejšího účastníka, datované dnem 22. 5. 1992, náleželo vlastnické právo k těmto pozemkům tudíž obci, včetně všech jednotlivých vlastnických oprávnění. Pokud by tedy citovaná dohoda byla absolutně neplatná, není stěžovatel ve sporu věcně legitimován, neboť právo hospodaření s pozemky ztratil okamžikem jeho zákonného přechodu na obec.
Následně ve věci podané dovolání, směřující do shora označeného rozhodnutí odvolacího soudu a opírající se o shodné argumenty, které jsou obsaženy v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud ČR v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. V odůvodnění tohoto usnesení především konstatoval, že stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení věci. Při posuzování podaného dovolání vycházel ze znění občanského soudního řádu před jeho novelizací, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., jelikož dovolání, podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (část dvanáctá, hlava 1, bod 17 citovaného novelizujícího zákona). V daném případě Nejvyšší soud ČR shledal, že dovolání není přípustné, když dospěl k závěru, že ze spisu se nepodávala a ani nebyla tvrzena žádná z okolností zakládajících přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., rozsudek nalézacího soudu byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen a nikoliv změněn ve věci samé [238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a ani nešlo o potvrzení rozsudku nalézacího soudu, kterým rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Konečně stran posouzení otázky zásadního právního významu (§239 odst. 2 o.s.ř.) dospěl k závěru, že se v souzené věci o takový případ nejedná, když poukázal, s ohledem na konstantní judikaturu danou problematiku řešící, na to, že odvolací soud při svém rozhodování neřešil otázku, která by jeho rozhodnutí činila po právní stránce zásadního významu, neboť právní závěr, který učinil, se od ustálené judikatury neodchyluje, ani nepřináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Zejména zdůraznil okolnost, kdy pro posouzení věcné legitimace stěžovatele akcentoval odvolací soud důsledek plynoucí z toho, že vzhledem k výzvě, učiněné ve smyslu §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., dne 27. 6. 1991, tedy po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., došlo k přechodu dohodou dotčených pozemků z majetku státu na obec dle ustanovení §2 odst. 1 uvedeného zákona ve vztahu k §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (pozn. ÚS: správně mělo být uvedeno §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a to se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku připínají. Tudíž i právo hospodaření svědčící stěžovateli přešlo účinností tohoto zákona na obec. Proto Nejvyšší soud ČR, jak již bylo uvedeno, dovolání jako nepřípustné odmítl.
K posouzení návrhu si vyžádal Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J.R. uvedl, že důvody uplatněné v ústavní stížnosti jsou opakováním argumentů již uvedených v dovolání, o němž rozhodl označený soud napadeným usnesením. V důsledku toho odkázal na jeho odůvodnění a vyjádřil své přesvědčení, dle něhož se z obsahu ústavní stížnosti nepodává porušení ústavněprávních předpisů, jichž se dovolává stěžovatel, přičemž vlastní návrh na rozhodnutí Ústavního soudu nepodal a současně konstatoval, že posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti ponechává na úvaze Ústavního soudu.
Ústavní soud již mnohokrát poukázal ve svých rozhodnutích na to, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel domáhal ochrany svého základní práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry vyjádřenými v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, in concreto polemika s výkladem ustanovení §2 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. tak, jak byl proveden dovolacím soudem. K uvedené otázce interpretace jednoduchého práva zaujal Nejvyšší soud ČR autoritativní názor v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudku ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. 2 Cdon 153/96), přičemž není sporu o tom, že soudem povolaným sjednocovat výklad právních předpisů (ať již rozhodováním o dovolání či jiným způsobem) je tento soud (§28 a násl. zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Konečně i Ústavní soud se vyjádřil k dotčené právní otázce ve svém nálezu ze dne 12. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 346/98, ve kterém uvedl, že sdílí stanovisko, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obce pouze ty věci, ohledně nichž byl nárok na jejich vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., uplatněn ještě před účinností zákona č. 172/1991 Sb., zatímco ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 citovaného zákona) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují. Od závěrů zde konstatovaných se Ústavní soud nemá důvod odchylovat ani v tomto případě, když z hlediska argumentace uplatněné v ústavní stížnosti neshledal náležitý důvod toto své stanovisko přehodnocovat.
S ohledem na uvedené konstatování, kdy Ústavní soud neshledal porušení namítaných ústavně zaručených základních práv, jeví se ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a proto ji Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu