ECLI:CZ:US:2002:4.US.478.01
sp. zn. IV. ÚS 478/01
Usnesení
IV. ÚS 478/01
Ústavní soud rozhodl dne 19. března 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) V.J., 2) J.M., obou zastoupených JUDr. J.V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2001, čj. 30 Ca 58/2001 - 23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelé uvádí, že byli jako spoluvlastníci domu čp. 154 v H. účastníky stavebního řízení o povolení stavby na sousedním pozemku vedeného stavebním a dopravním odborem Magistrátu (dále jen "stavební úřad") pod sp. zn. SD1/3230/98/M1. Námitkám stěžovatelů uplatněným v tomto řízení však nebylo stavebním úřadem vyhověno. Jednu z jejich námitek, týkající se zastínění obytných ploch a omezení výhledu, označenou stavebním úřadem jako občanskoprávní ve smyslu ustanovení §137 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"), neuznal Okresní soud v Hradci Králové za oprávněnou, což později potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové. Ve stavebním řízení bylo pak dne 27. 9. 2000 vydáno stavební povolení.
Proti tomuto stavebnímu povolení podali stěžovatelé odvolání, ve kterém zejména poukazovali na skutečnost, že přístavba vybočující z řadové zástavby nerespektuje dvoumetrový odstup od sousedního pozemku stěžovatelů předepsaný ustanovením §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, a že zřízení požárního schodiště na hranici pozemků bude mít za následek nadměrné obtěžování výhledem do zahrady, oken a balkonu domu stěžovatelů.
Odvolání stěžovatelů bylo dne 8. 1. 2001 zamítnuto rozhodnutím O.Ú., čj. RR2/419/00-Ne-105, s tím, že námitce týkající se nedostatečného odstupu plánované stavby od pozemku stěžovatelů nelze vyhovět, neboť se jedná o řadovou zástavbu, na kterou se citované ustanovení vyhlášky č. 137/1998 Sb. nevztahuje, a řešení přístavby navíc odpovídá místním poměrům. Námitka spočívající v obtěžování výhledem z plánovaného požárního schodiště byla odmítnuta s tím, že se nejedná o námitku občanskoprávní ve smyslu ustanovení §137 stavebního zákona a že ji bude možno řešit mezi účastníky i v průběhu stavby.
Proti uvedenému rozhodnutí okresního úřadu podali stěžovatelé žalobu, v níž namítali nesprávný výklad ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., předepisující minimální vzdálenost rodinných domů od společné hranice pozemku 2 metry, nesprávný proto, že na jejich případ se dané ustanovení nevztahuje, neboť jde o řadovou zástavbu. Plánovaná přístavba je sice napojena na sousední dům, avšak z řadové zástavby zcela vybočuje a fakticky vytvoří další objekt kolmý na zde již postavené, v řadě spojené, domy, a z toho důvodu ji nelze posuzovat jako řadovou zástavbu. Stěžovatelé dále oběma správním rozhodnutím vytýkali, že námitka týkající se obtěžování výhledem z požárního schodiště nebyla posouzena jako občanskoprávní ve smyslu ustanovení §137 stavebního zákona.
Dne 17. 5. 2001 Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl, přičemž námitku nedostatečného odstupu plánované stavby od jejich pozemku neuznal ze stejných důvodů jako odvolací správní orgán. Na podporu svého stanoviska krajský soud uvedl, že se dotčené orgány státní správy nevyjádřily ke stavebním záměrům negativně, z odůvodnění jeho rozhodnutí však dle názoru stěžovatelů není patrno, o které orgány jde, zda se otázkou vlivu stavby na sousední nemovitost vůbec zabývaly, případně jaký byl jejich závěr.
Námitku obtěžování výhledem z požárního schodiště krajský soud rovněž neuznal jako občanskoprávní ve smyslu §137 stavebního zákona, když, jak tvrdí stěžovatelé, v rozporu s běžnou praxí dospěl k názoru, že takový charakter může mít pouze námitka zpochybňující vlastnické právo, popřípadě jeho rozsah. Rozhodnutí o jiných námitkách je dle názoru krajského soudu v pravomoci stavebního úřadu a dotčených orgánů státní správy. Zcela přitom pominul skutečnost, že o této námitce vůbec rozhodnuto nebylo, neboť okresní úřad pouze odkázal stěžovatele na jednání se stavebníky, případně na občanskoprávní řízení, bez ohledu na stav stavebního řízení.
Dle názoru stěžovatelů tak krajský soud nepřezkoumal zákonnost napadeného správního rozhodnutí tak, aby práva stěžovatelů mohla být spravedlivě posouzena s spokojil se pouze s odkazy na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu, popřípadě na zcela formální a značně restriktivní výklad příslušných právních ustanovení. Z tohoto důvodu se stěžovatelé domnívají, že krajský soud svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu zakotvená v ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé jsou navíc přesvědčeni, že jejich právo na spravedlivou soudní ochranu bylo porušeno i skutečností, že dosud nebylo naplněno ustanovení čl. 91 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), když nedošlo ke zřízení Nejvyššího správního soudu. Nápravy nesprávných správních rozhodnutí je možno se domoci pouze u obecných soudů dle části páté občanského soudního řádu, když tyto soudy posuzují pouze zákonnost napadených rozhodnutí a rozsah zjištěného skutkového stavu a vlastním skutkovým stavem se nezabývají. Nejvyšší správní soud by v případě své existence posuzoval i skutkovou stránku věci.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil.
Ze spisů Ú., sp.zn. SD1/OV/3230/98/M1, O.Ú., sp.zn. RR2/419/00-Ne, a Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 30 Ca 58/2001, Ústavní soud zjistil, že dne 27. 9. 2000 Ú., čj. SD1/OV/3230/98/M1-76, povolující nástavbu, stavební úpravy a přístavbu objektu čp. 155 na pozemku parc.č. 156 a 203 v k. ú. N. Odvolaní stěžovatelů proti tomuto rozhodnutí bylo dne 8. 1. 2001 zamítnuto rozhodnutím O.Ú., sp. zn. RR2/419/00-Ne-105. Následnou žalobu stěžovatelů zamítl Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 17. 5. 2001, čj. 30 Ca 58/2001 - 23.
Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Námitky stěžovatelů lze rozdělit do tří skupin. První z nich se obecně dotýká existujících nedostatků právní úpravy správního soudnictví, další dvě se již zabývají konkrétními aspekty jejich věci, když jedna se týká neposouzení námitky zastínění výhledu jako námitky občanskoprávní ve smyslu ustanovení §137 stavebního zákona a druhá údajně nesprávného výkladu ustanovení §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb., stanovující minimální odstup stavby od hranice sousedního pozemku.
S první námitkou stěžovatelů se Ústavní soud zcela ztotožňuje a připomíná, že právě právní úprava správního soudnictví se jevila z hlediska souladu s ústavními principy právního řádu ČR i s mezinárodními dokumenty o lidských právech a svobodách tak kontroverzní, že svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/99 zrušil celou část pátou občanského soudního řádu upravující správní soudnictví. Vykonatelnost tohoto rozhodnutí byla však z důvodů značné legislativní obtížnosti řešení jednotlivých ústavních deficitů odložena do 31. 12. 2002. Proto je třeba stále vycházet z dosud existující právní úpravy, a to i s vědomím jejích značných nedostatků. Podle této úpravy posuzuje soud ve správním řízení pouze zákonnost napadených správních rozhodnutí a v ustanovení §250i odst. 1 je výslovně řečeno, že dokazování se neprovádí.
Ohledně námitky týkající se údajného nadměrného obtěžování výhledem z plánovaného požárního schodiště a jejího požadovaného posouzení jako námitky občanskoprávní ve smyslu ustanovení §137 stavebního zákona, považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit skutečnost, kterou ve svém rozhodnutí uvedl již okresní úřad, a to, že případné vyhovění této námitce v občanskoprávním řízení by neznemožnilo uskutečnění požadovaných stavebních úprav, nástavby a přístavby případně umožnilo toto uskutečnění nikoli jen v podstatně jiné míře či formě tak, jak to požaduje ustanovení §137 odst. 2 stavebního zákona.
Ústavní soud se tedy neztotožňuje s názorem krajského soudu, dle kterého je třeba za námitky spadající pod ustanovení §137 stavebního zákona považovat pouze námitky týkající se vlastnického práva či jeho rozsahu, a nikoli už námitky týkající se např. zastínění sousedních pozemků a staveb. Dle názoru ústavního soudu je nezbytné při aplikaci ustanovení §137 stavebního zákona odlišovat situace, kdy by v případě eventuálního zjištění oprávněnosti konkrétní námitky bylo znemožněno uskutečnění požadovaného opatření či umožněno pouze v podstatně jiné míře či formě od situací, kdy by zjištění oprávněnosti této námitky takové následky nemělo, což je rovněž případ námitky stěžovatelů ohledně obtěžování výhledem z požárního schodiště.
Je totiž zřejmé, že na rozdíl od nežádoucího zastínění sousedních pozemků a budov, lze ve většině případů otázku nepřiměřeného obtěžování výhledem řešit snadněji a jinými způsoby než znemožněním provedení konkrétního stavebního opatření či jeho provedením v podstatně jiné míře či formě. Z tohoto důvodu také považuje Ústavní soud za správný postup stavebního úřadu, kdy v případě existence námitky nepřiměřeného zastínění postupoval dle citovaného ustanovení stavebního zákona, řízení přerušil a vyčkal na rozhodnutí soudu. Naopak v případě námitky obtěžování výhledem takový postup dle názoru Ústavního soudu nutný nebyl.
Ohledně námitky týkající se vzájemného odstupu staveb požadovaného ustanovením §8 odst. 2 vyhlášky č. 137/1998 Sb. se Ústavní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu i obou správních orgánů, neboť toto ustanovení lze aplikovat pouze za situace, kdy předmětné rodinné domy mezi sebou vytvářejí volný prostor. V případě řadové zástavby se tedy toto ustanovení nemůže uplatnit. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které shledává naprosto dostatečným.
Ze spisu stavebního úřadu vyplývá, že dotčenými orgány státní správy, které se vyjádřily kladně k vydání předmětného stavebního povolení, byly např. okresní požární rada (stanovisko ze dne 19. 6. 1998) nebo okresní hygienik (rozhodnutí ze dne 27. 7. 1998).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla ústavně zaručená práva stěžovatele nijak dotčena. Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu