ECLI:CZ:US:2003:4.US.480.03
sp. zn. IV. ÚS 480/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti B. B., bez právního zastoupení, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 11. 1996, čj. L 1797/96-2 a protokolu Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 11. 1996, čj. L 1794/96-3, o posouzení přípustnosti převzetí nemocného ústavem vykonávajícím zdravotnickou péči, takto:
I.
Ústavní stížnosti, vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 480/03 a IV. ÚS 481/03 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 480/03.
II.
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Návrhy doručenými Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2003 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil jednak usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 11. 1996, čj. L 1797/96-2, kterým bylo zahájeno řízení o přípustnosti převzetí stěžovatele do ústavní zdravotnické péče, a dále též protokol Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 11. 1996, čj. L 1794/96-3, o posouzení přípustnosti převzetí nemocného ústavem vykonávajícím zdravotnickou péči, tj. Psychiatrickou léčebnou v Opavě, dne 18. 11. 1996. V uvedeném protokolu je mj. konstatováno, že stěžovatel dobrovolně souhlasí s léčbou.
V odůvodnění podání, postrádajících podrobnější ústavněprávní argumentaci, stěžovatel namítl zejména nezákonnost postupu Okresního soudu v Opavě a poukázal na to, že je občanem Polské republiky, že v jeho věci byla dána pravomoc soudů Polské republiky a že o jeho situaci měly být informovány orgány domovského státu, aby měly možnost v přiměřené době upravit jeho poměry. Tvrdí, že mu napadené usnesení nebylo nikdy doručeno.
Vzhledem ke skutečnosti, že oba návrhy spolu skutkově souvisí, jsou vedeny pod jednou spisovou značkou Okresního soudu v Opavě, a jejich odůvodnění se do značné míry překrývají, IV. senát Ústavního soudu oba návrhy, které mu připadly dle rozvrhu práce, spojil ke společnému řízení.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§75 odst. 1 zákona). V daném případě spojené návrhy směřují proti úkonu a rozhodnutí soudu, jež byly učiněny v roce 1996, tudíž evidentně po uplynutí stanovené lhůty. Šedesátidenní lhůta obsažená v ust. §72 odst. 2 zákona je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit, a tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky). Stěžovatel sice tvrdí, že mu napadené usnesení nikdy nebylo doručeno, nicméně z cit. usnesení zřetelně vyplývá, že soud ustanovil pro dané řízené opatrovníka v osobě tajemnice Okresního soudu v Opavě a doručením této osobě tedy nastaly účinky řádného doručení.
I pokud by Ústavní soud posuzoval podání stěžovatele jako směřující nikoliv proti konkrétnímu rozhodnutí, ale proti faktickému zásahu veřejné moci spočívajícímu v omezení jeho osobní svobody po určitou dobu bez jeho souhlasu (ač, jak výše uvedeno, do protokolu vyznačil svůj souhlas s hospitalizací), ani v tomto případě nebyla dodržena stanovená lhůta pro podání ústavní stížnosti, neboť v takovém případě běží ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem stížnosti (tedy od propuštění z léčebny).
Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost by mohla být podle ust. §42 odst. 1 písm. e) zákona odmítnuta též jako návrh nepřípustný ve smyslu ust. §72 odst. 1 zákona, neboť napadené usnesení a protokol nepředstavují konečné pravomocné rozhodnutí ve věci, což zřetelně vyplývá z poučení obsaženého v usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 11. 1996, čj. L 1797/96-4, které je předmětem ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 48/03. Navíc detenční řízení nekončí ve smyslu §191a a násl. občanského soudního řádu (zejména viz §191d o.s.ř. o přípustnosti dalšího držení v ústavu) napadeným usnesením, ale o přípustnosti dalšího držení v ústavu rozhodne soud rozsudkem ve smyslu §191d odst. 4 o.s.ř. Zda a jak v tomto směru Okresní soud v Opavě rozhodoval, z podání nevyplývá.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nepožadoval odstranění vady podání, spočívající v absenci povinného právního zastoupení stěžovatele v řízení před Ústavním soudem (§30 zákona).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. l písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené k jeho podání, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu