ECLI:CZ:US:2004:4.US.582.02
sp. zn. IV. ÚS 582/02
Nález
Nález Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 1. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 582/02 ve věci ústavní stížnosti J. B. a P. B. proti usnesení Nejvyššího soudu z 19. 6. 2002 sp. zn. 33 Odo 360/2002, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 22. 1. 2002 sp. zn. 28 Co 11/2002 o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze 17. 10. 2001 sp. zn. 11 C 165/97 ve věci žaloby podané proti stěžovatelům žalobcem V. Č.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2002 č. j. 33 Odo 360/2002-127 se zrušuje.
Ve zbývající části se návrh zamítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 9. 2002 se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví tohoto nálezu. Spolu s ústavní stížnosti podali návrh na zrušení §243c odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění, (dále jen "o. s. ř.").
Čtvrtý senát Ústavního soudu po konstatování, že uplatněním napadeného ustanovení nastala jedna ze skutečností, které jsou předmětem ústavní stížnosti, tj. že jsou splněny podmínky stanovené v §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, řízení podle §78 odst. 1 tohoto zákona přerušil a návrh na zrušení §243c odst. 2 o. s. ř. postoupil plénu Ústavního soudu.
Nálezem ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 15; vyhlášen pod č. 153/2004 Sb.) plénum Ústavního soudu vyhovělo návrhu podanému spolu s ústavní stížností a dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušilo ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. pro jeho rozpor s principy právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky), jakož i s principem rovnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod). Pokud jde o bližší odůvodnění, odkazuje senát na písemné vyhotovení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03.
V řízení o ústavní stížnosti pak bylo pokračováno bez ústního jednání, když účastníci s takovým postupem projevili souhlas.
Stěžovatelé vytýkají soudům všech stupňů nesprávné skutkové a právní posouzení žaloby, kterou proti nim podal žalobce V. Č. Podle jejich názoru šlo zcela jasně o prodej zboží v rámci podnikatelské činnosti (konkrétně se jednalo o prodej automobilu v autobazaru), a byly proto splněny podmínky §612 a násl. občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Proto měl být soudy aplikován tento lex specialit, a nikoliv ustanovení o kupní smlouvě podle §588 - 600 obč. zák. Výklad nalézacího soudu a odvolacího soudu považovali stěžovatelé za zužující a zavádějící ad absurdum, který závažně snižuje ochranu spotřebitele. Zdůraznili, že právní závěr soudce okresního soudu není v rozsudku nijak blíže odůvodněn, pouze je konstatován fakt, že jelikož automobil nesplňoval požadavky pro provoz na pozemních komunikacích, nelze použít ustanovení o prodeji zboží v obchodě. Tento názor soudce nijak nerozvedl, ač si musel být vědom, že nevyplývá ze zákona a že jde o zásadní posun v pohledu na ochranu spotřebitelů při prodeji zboží v obchodě. Na tuto vadu poukázali v odvolání. Odvolací soud však zcela převzal názor soudu prvního stupně, a to i pokud šlo o obsah a rozsah odůvodnění. Rovněž nijak neodůvodnil, proč nebude aplikovat ustanovení o prodeji zboží v obchodě, ač právě na toto posouzení a jeho nedostatečné odůvodnění v odvolání bylo poukazováno. Vzhledem k tomu, že byli přesvědčeni o tom, že výklad soudů je nepřiměřeně zužující, neopírá se o žádné zákonné ustanovení a nevyplývá ze zákona, podali dovoláni.
Dovolací důvod, tedy otázku, kterou považovali za otázku zásadního právního významu, specifikovali v dovolání tak, že se jedná o výklad a aplikaci §619 odst. 1 obč. zák. Nesouhlasí s právním názorem, který zaujal odvolací soud, podle něhož, je-li v obchodě prodáváno zboží, jež nesplňuje podmínky stanovené právními předpisy pro jeho užívání, nejedná se automaticky o prodej zboží v obchodě, a na takovýto prodej se použijí obecná ustanovení občanského zákoníku. Takový výklad je podle dovolatelů (stěžovatelů) nesprávný, nemá oporu v předmětném ustanovení a porušuje zásadu přednosti speciálního ustanovení před ustanovením obecným.
Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že nebylo shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c), a proto je není třeba podle §243c odst. 2 o. s. ř. odůvodňovat. Toto rozhodnutí, jak již bylo uvedeno, napadli stěžovatelé ústavní stížností spojenou s návrhem na zrušení §243c odst. 2 o. s. ř.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 9. 2002 uvedl Krajský soud v Praze, že podle jeho přesvědčení z odůvodnění jeho rozsudku jasně vyplývá, proč se neztotožnil s argumenty stěžovatelů a proč odmítl aplikovat kvalifikaci uvedenou v §619 odst. 1 obč. zák. (zejména je poukázáno na str. 3 a 4 rozsudku).
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 20. 9. 2002 uvedl, že své rozhodnutí neodůvodnil v souladu se zákonem. Dále uvedl stručné odůvodnění, proč nepovažoval problém vytyčený dovolateli za otázku zásadního právního významu. Shrnutě řečeno, pokud odvolatelé jakožto právní nástupci prodávajícího prodali kupujícímu automobil, který nesplňoval (podle znaleckého posudku) podmínky provozu na pozemních komunikacích, a na tuto skutečnost nebyl kupující upozorněn, měl právo na přiměřenou slevu z ceny prodané věci, a to jak podle §619 odst. 1 obč. zák., tak i podle §597 obč. zák.
Aniž by Ústavní soud hodnotil stručnou argumentaci Nejvyššího soudu uvedenou až ve vyjádření k ústavní stížnosti, je nucen konstatovat, že ve výše citovaném rozhodnutí pléna podrobně vysvětlil důvody, pro které považuje úpravu umožňující rozhodnutí o dovolání v uvedených případech vůbec neodůvodnit za rozpornou s ústavním pořádkem. Na tyto důvody odkazuje.
Pokud se tedy stěžovatelé z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu nedověděli (byť stručně), proč Nejvyšší soud otázku předloženou mu v dovolání nepovažoval za otázku zásadního právního významu (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal Nejvyšší soud důvod), je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy právního státu. Jinak řečeno, důvody podrobně vyložené v nálezu Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 se plně vztahují i na konkrétní stížnost předloženou Ústavnímu soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Veden zásadou minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci však neshledal důvod pro zrušení napadených rozsudků nižších soudů, neboť je věcí Nejvyššího soudu, aby především on judikaturu těchto soudů sjednocoval a kultivoval. K tomu především slouží institut dovolání a k tomu by mělo i sloužit odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Bude tedy věcí Nejvyššího soudu, aby tuto úlohu v konkrétním řízení splnil.