ECLI:CZ:US:2004:4.US.592.03
sp. zn. IV. ÚS 592/03
Usnesení
IV. ÚS 592/03
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání o ústavní stížnosti E. T., spol. s r.o., právně zastoupené JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, čj. 13 Co 352/02-55 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31.1.2002, čj. 10 C 130/02-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou ústavní stížnost, doručenou Ústavnímu soudu dne 18.11.2003, podle údajů uvedených v záhlaví směřoval proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech čj. 10 C 130/2001-39, ze dne 31.1.2002, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp.zn. 13 Co 352/2002, ze dne 13.6.2003, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech čj. 10 C 130/2001-65, ze dne 28.1.2003 a usnesení Krajského soudu v Plzni sp.zn. 13 Co 141/2003, ze dne 29.8.2003.
V petitu ústavní stížnosti však požadoval jen zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, sp.zn. 13 Co 352/2002 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31.1.2002, čj. 10 C 130/2002-39. Za dané situace se Ústavní soud cítí vázán petitem ústavní stížnosti a posuzoval proto pouze tvrzenou neústavnost v petitu uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, sp.zn. 13 Co 352/2002 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech čj. 10 C 130/2001-39, ze dne 31.1.2002 (v ústavní stížnosti mylně označeného jako rozsudek čj. 10 C 130/2002-39).
II.
Ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat.
Podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ze spisu Okresního soudu Karlovy Vary sp.zn. 10 C 130/2001, který si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech čj. 10 C 130/2001-39, ze dne 31.1.2002, byl stěžovatelovu právnímu zástupci doručen 4.3.2002, rozsudek Krajského soudu v Plzni sp.zn. 13 Co 352/2002, ze dne 13.6.2002, pak byl doručen stěžovatelovu právnímu zástupci 8.8.2002. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 14.11.2003, tedy po lhůtě k jejímu podání zákonem stanovené.
Ústavní soud se neztotožnil s názorem, vysloveným stěžovatelem v ústavní stížnosti, že předmětný rozsudek Krajského soudu v Plzni měl být doručen i jemu, nikoliv jen jeho právnímu zástupci a že teprve od doručení rozsudku stěžovateli má být počítána lhůta k podání dovolání (takto odmítnutém usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28.1.2003, čj. 10 C 130/2001-65, které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29.8.2003, sp.zn. 13 Co 141/2003), což by pak mělo vliv i na běh lhůty k podání ústavní stížnosti.
Doručování rozsudku je třeba posuzovat podle ust. §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), které stanoví, že má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu. Úkonem, jež má účastník osobně v řízení vykonat, je např. jeho výslech, dostavení se účastníka ke znalci a podrobení se znaleckému zkoumání apod. Rozhodnutí soudu o povinnosti účastníka zaplatit druhému účastníku přisouzenou částku, náklady řízení, ale i např. soudní poplatek, nejsou písemnostmi, které by měly být ve smyslu cit. ust. o.s.ř. doručeny nejen zástupci účastníka, ale i účastníku samotnému, neboť se jimi taková povinnost účastníku nestanoví. Je tedy zřejmé, že námitka stěžovatele není opodstatněná. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 318/2000 a III. ÚS 738/2000, na posuzovaný případ nedopadají.
V dané věci nepochybně byl stěžovatel oprávněn domáhat se kasace rozsudku odvolacího soudu dovoláním, o jehož přípustnosti by rozhodl dovolací soud (§239 odst. 2 o. s. ř.). Dovolání též podal, avšak zcela zjevně po lhůtě k podání tohoto mimořádného opravného prostředku zákonem stanovené, což vedlo správně Okresní soud v Karlových Varech k jeho odmítnutí. Z hlediska úvahy o tom, zda v takovém případě stěžovatel vyčerpal či nevyčerpal procesní prostředky poskytované mu zákonem k ochraně práva, bylo by možno uzavřít, že nikoli, neboť podal-li stěžovatel dovolání opožděně, nastává situace zcela stejná, jako kdyby dovolání nepodal vůbec. V té souvislosti však nepřehlíží Ústavní soud, že efektivita, byť i včasného dovolání, nebyla by v daném případě bezesporná vzhledem k tomu, že o jeho přípustností rozhodoval by dovolací soud. Avšak i když je možno uzavřít tuto úvahu závěrem o přípustnosti podané ústavní stížnosti, nic to nemůže změnit na tom, že jde o návrh podaný zjevně opožděně. Výklad posunující počátek zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům nalézacího i odvolacího soudu až do dne doručení usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání v případě, že jediným důvodem odmítnutí byla opožděnost, vedl by totiž k naprostému rozvratu právní jistoty, neboť by prodlužoval lhůtu k podání ústavní stížnosti - ad absurdum - na neurčito; každý by pak mohl kdykoli v čase po uplynutí lhůty k podání dovolání jeho opožděným podáním "otevřít" pro sebe lhůtu k podání ústavní stížnosti. Tento závěr platí dle názoru Ústavního soudu i v souvislosti s jeho Sdělením, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb. Bod 2. uvedeného Sdělení dopadá totiž - i z vyložených důvodů - toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne jen proto, že neshledá důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. ]. V posléze uvedeném případě existuje totiž až do rozhodnutí dovolacího soudu nejistota, zda bude dovolání shledáno přípustným nebo zda naopak dojde k jeho odmítnutí právě a jen proto, že se Nejvyšší soud jako soud dovolací neztotožní s přesvědčením dovolatele o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce. Naopak žádná taková nejistota o výsledku dovolacího řízení z povahy věci není dána tam, kde k odmítnutí dovolání dochází z důvodu jeho opožděného podání (jako v posuzovaném případě) nebo proto, že dovolání je výslovně zákonem (občanským soudním řádem) považováno za nepřípustné. Důsledkem tohoto závěru je pak zjištění, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě k jejímu podání zákonem o Ústavním soudu stanovené, neboť naříkaný rozsudek soudu druhého stupně byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 8.8.2002 a ústavní stížnost byla k přepravě podána až 14.11.2003. Stěžovatel nevyužil mimořádný opravný prostředek nikoliv vinou obecných soudů, jak se snaží dovodit v ústavní stížnosti, ale jak plyne z předmětného spisu Okresního soudu v Karlových Varech, vlastní vinou, respekt. vinou svého právního zástupce. Běh lhůty pro podání ústavní stížnosti je proto třeba počítat od doručení napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13.6.2002, sp.zn. 13 Co 352/2002, tedy počínaje dnem 8.8.2002.
Opožděné podání ústavní stížnosti vylučuje ovšem meritorní přezkoumání stěžovaných rozsudků obecných soudů, takže námitkami stěžovatele v ústavní stížnosti obsažených nemohl se Ústavní soud zabývat.
Z výše uvedených úvah plyne, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2004
JUDr. Miloslav Výborný
soudce zpravodaj