ECLI:CZ:US:2023:4.US.621.23.1
sp. zn. IV. ÚS 621/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. R., zastoupené Mgr. Bc. Lukášem Topinkou, advokátem, sídlem Pplk. Sochora 1124/12, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 5 Tdo 811/2022-3374, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Stěžovatelka napadá v záhlaví specifikované usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 39 Listiny a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a splňuje tedy všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III. Rekapitulace procesního vývoje
3. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 3. 2021 sp. zn. 1 T 156/2018 uznána vinnou ze spáchání přečinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro něž byla odsouzena podle §329 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 trestního zákoníku, §67 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a §68 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 180 denních sazeb po 130 Kč, tedy celkem ve výši 23 400 Kč.
4. Skutek, kladený stěžovatelce za vinu, měl spočívat, stručně uvedeno, v tom, že stěžovatelka měla jako zástupkyně veřejného zadavatele - Ministerstva pro místní rozvoj - v souvislosti s vyhlášením, průběhem a zadáním veřejné zakázky malého rozsahu na stavební práce spočívající v rekonstrukci podhledů a dodávky a instalace osvětlení elektroluminiscenčními diodami (LED), v rozporu s §6 odst. 2 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění platném a účinném do 30. 9. 2016 (dále jen "zákon o veřejných zakázkách"), a §78 zákona o veřejných zakázkách, po předchozí domluvě s ostatními spoluobviněnými s několikaměsíčním předstihem komunikovat s jedním ze spoluobviněných za účelem koordinace parametrů zadávací dokumentace tak, aby vyhovovaly obchodní společnosti X, a zároveň eliminovaly počet případných dalších dodavatelů, a to v úmyslu opatřit této společnosti prospěch spočívající v možnosti realizovat veřejnou zakázku a dosáhnout zisku (dále jen "předmětný skutek").
5. Proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka podala odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 2. 2022 sp. zn. 5 To 222/2021 odmítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jako nedůvodné.
6. Stěžovatelka napadla toto usnesení městského soudu dovoláním, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
IV. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka nejprve shrnuje průběh řízení a detailně popisuje předmětný skutek a výroky rozhodnutí všech tří ve věci činných obecných soudů, stručně shrnuje obsah své argumentace a pro stručnost se odvolává na text svého dovolání. Proti napadenému usnesení stěžovatelka namítá: 1) nesprávné posouzení trestnosti jejího jednání a 2) nesprávné posouzení výhody jako znaku skutkové podstaty. Jádra těchto námitek je možno sumarizovat následovně:
8. Za prvé stěžovatelka prosazuje názor, že konzultace se zástupcem obchodní společnosti X, započaly v době, kdy tato společnost nebyla uchazečem v zadávacím řízení, ale v postavení technického dozoru investora na předcházející etapě téže stavební akce. Proto byl tento zástupce o připravované veřejné zakázce a její projektové dokumentaci informován. Nejvyšší soud vybíral vůči ní selektivně skutečnosti, které pouze nepřímo prokazovaly její vinu, resp. její nepřímý úmysl ke zvýhodnění uvedené společnosti. Stěžovatelka nebyla srozuměna s tím, že by zástupce obchodní společnosti X, manipuloval s cenou součástek, byť stěžovatelka souhlasí, že tak činil. Stěžovatelka má naopak za to, že požadovala co nejspravedlivější zadávací řízení, a na podporu tohoto svého závěru uvádí některé jednotlivé skutečnosti, které měly být v průběhu řízení před obecnými soudy prokázány. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že právní názor Nejvyššího soudu ukládá všem osobám v obdobné pozici, v níž byla sama, předpokládat předem skutečnosti, které je s předstihem možno předpokládat jen velmi obtížně, např. že subjekt působící jako technický dozor na jedné etapě stavební zakázky se bude účastnit jako uchazeč zadávacího řízení na delší etapu. Stěžovatelka upozorňuje, že není osobou vzdělanou v oboru kriminalistiky a nejsou jí známy všechny metody manipulace s veřejnými zakázkami, takže po ní nelze žádat, aby se prevenci každé takové metody přizpůsobila.
9. Za druhé stěžovatelka udává, že výhoda, kterou obchodní společnost X, získala, byla pouze psychologického rázu, protože i kdyby pro sebe zjednala výhodnou cenu na referenční díly, jiní uchazeči mohli použít výrobky odpovídajících technických specifikací od jiných výrobců. Vyzdvihuje taktéž, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2012 sp. zn. 5 Tdo 1555/2012 shledal zproštění obžaloby ve velmi podobné situaci za zcela správné. Stěžovatelka upozorňuje, že i Ministerstvo pro místní rozvoj ji podpořilo a nepřipojilo se k trestnímu řízení jako poškozený a že její odsouzení v řadách jeho zaměstnanců vyvolalo paniku, aby nedopadli jako ona.
V. Posouzení opodstatněnosti Ústavním soudem
10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto musí důsledně dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou, jinak by popřel smysl své existence jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud konstatuje, že tak tomu je i v nyní posuzované věci.
11. Ústavní soud po nastudování obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh bez potřeby obstarávat si ve věci další podklady argumentaci stěžovatelky nepřisvědčil.
12. V prvé řadě Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatelka nenapadla nynější ústavní stížností shora zmíněný rozsudek obvodního soudu a usnesení městského soudu, ale toliko usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání. Tím Ústavnímu soudu zúžila rozsah přezkumu pouze na posouzení, zda Nejvyšší soud dostál všem ústavněprávním požadavkům v řízení o dovolání (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 987/21 ze dne 27. 7. 2021, bod 20. odůvodnění; či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2204/22 ze dne 6. 9. 2022, bod 17. odůvodnění). Otázka ústavní konformity rozhodnutí obvodního soudu jako soudu prvního stupně a městského soudu jako odvolacího soudu naopak předmětem přezkumu Ústavního soudu není.
13. Stěžovatelčina argumentace pak představuje z velké části pouze opakování její obhajoby z trestního řízení, ve zbytku pak toliko polemiku s některými vybranými aspekty odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatelka si však vybírá selektivně detaily, které samy o sobě mohou budit dojem důvodnosti její argumentace, avšak při jejich zasazení do kontextu celé věci nemohou zpochybnit závěr o tom, že byla uznána vinnou trestným činem ústavně souladným způsobem. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující.
14. K první námitce Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud se stěžovatelčinou argumentací vypořádal v bodě 65. napadeného usnesení zcela dostatečně. Na podkladě zachycené komunikace mezi ostatními spoluobviněnými vzájemně i mezi stěžovatelkou a zástupcem obchodní společnosti X, jejíž autenticitu stěžovatelka ani nyní nezpochybňuje, Nejvyšší soud přesně popsal, proč akceptoval závěr nižších soudů, že stěžovatelka jednala v souvislosti s předmětným zadávacím řízením takovým způsobem, který zvýhodňoval uvedenou společnost oproti ostatním, a to tím způsobem, že technické požadavky byly upravovány tak, aby vyhovovaly uvedené společnosti a aby snižovaly možnost jiných soutěžitelů se o zakázku ucházet. Dokonce v této komunikaci byl zachycen jakýsi stěžovatelčin posun, protože zástupce společnosti X, zmínil, že ještě před rokem by mu stěžovatelka nedala ani nahlédnout do podkladů, nyní že mu však pošle všechno. Nejvyšší soud rovněž významně zohlednil, že stěžovatelka sama přiznala, že uvedené společnosti poskytla časovou výhodu, jakož i to, že nešlo o technicky nijak náročný projekt, k němuž navíc zadavatel disponoval teprve rok starým projektem jiné společnosti, takže technické konzultace se zástupcem obchodní společnosti X, nebyly ani nutné. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že stěžovatelka nejednala v úmyslu přímém a že na ni možná od jejích nadřízených byl vykonáván určitý nátlak, nicméně nesvědčil pro to žádný konkrétní důkaz a rovněž nebylo zjištěno nic, co by indikovalo, že se stěžovatelka pokoušela aktivity se zástupcem uvedené společnosti ukončit, či na ně alespoň upozornit své nadřízené.
15. Specificky se Nejvyšší soud věnoval i námitce údajné nevědomosti stěžovatelky o tom, že obchodní společnost X, se bude účastnit zadávacího řízení, a spolehlivě ji vyvrátil závěrem, že stěžovatelka jako členka výběrové komise pro tuto obchodní společnost hlasovala, nijak se neohradila proti její účasti, přičemž je celkově ze skutkových závěrů, z nichž vycházel Nejvyšší soud a jimiž je nyní vázán i Ústavní soud, zřejmé, že přizpůsobovala-li stěžovatelka požadavky zadávací dokumentace možnostem a potřebám obchodní společnosti X, byla srozuměna s tím, že je tato obchodní společnost neprosazuje z jiného důvodu, než aby se mohla zadávacího řízení zúčastnit a uspět v něm díky této privilegované pozici při utváření celého projektu veřejné zakázky.
16. Stěžovatelka na tyto závěry Nejvyššího soudu v podstatě nijak nereaguje, nevyvrací je ani argumentačně nepřekonává, pouze vyzdvihuje některé dílčí aspekty své věci, jak uvedeno výše. Právě zrekapitulované odůvodnění Nejvyššího soudu přitom splňuje všechny ústavněprávní požadavky, a tedy před Ústavním soudem obstojí. Za takové situace bez stěžovatelčiny kvalifikované oponentury nemá Ústavní soud důvodu proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu zasáhnout a zrušit je.
17. Rovněž ohledně druhé námitky Ústavní soud dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného usnesení rovněž vyvrací i stěžovatelčinu námitku, že výhoda, kterou poskytla obchodní společnosti X, byla vlastně jen psychologická. Jestliže stěžovatelka konzultovala požadavky se zástupcem jednoho subjektu a přizpůsobovala je jeho preferencím, bezezbytku tím naplnila znak "zjednání přednosti" podle §256 odst. 1 trestního zákoníku, který Nejvyšší soud vyložil v bodě 71. svého napadeného usnesení zcela koherentně se svou dřívější rozhodovací praxí, a rovněž připomněl, že skutečné získání jakéhokoliv prospěchu znakem skutkové podstaty trestného činu podle §256 odst. 1 trestního zákoníku není.
18. Ústavní soud nemá důvodu proti tomuto právnímu závěru Nejvyššího soudu zasahovat. Konstantně totiž rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219), nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávným použitím nebo výkladem norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].
19. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při interpretaci či aplikaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy interpretace či aplikace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].
20. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu výkladu nebo použití norem podústavního práva, patří dále např. výklad právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], takový, který nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv, interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu nebo k odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18 odůvodnění; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24 odůvodnění; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].
21. Výklad znaků skutkové podstaty podle §256 odst. 1 trestního zákoníku provedený Nejvyšším soudem v nynější věci zjevně všem těmto východiskům vyhovuje. Takový výklad, který by požadoval získání reálné výhody v podobě získání veřejné zakázky, či který by vylučoval trestní odpovědnost za tento trestný čin tehdy, když ostatní uchazeči o veřejnou zakázku měli možnost vyhlášené podmínky splnit, by byl v rozporu již s textem zákona, ale rovněž i s jeho účelem. Jak poznamenal Nejvyšší soud, objektem tohoto trestného činu je především mimo jiné "zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky". Tento zájem je porušen i jen privilegovaným postavením jednoho z nich při tvorbě podkladů k zadávacímu řízení či v jeho průběhu bez ohledu na to, zda v něm nakonec i zvítězí, nebo nikoliv.
22. Co se týče stěžovatelčina odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 5 Tdo 1555/2012, Ústavní soud neshledává, že by šlo o skutkově obdobné věci. V odkazované věci nepovažoval Nejvyšší soud za trestné jednání spočívající toliko v upřesnění některých technických parametrů veřejné soutěže, což ovšem nijak neovlivnilo ani základní zadání, ani rovnost uchazečů. V nynější věci bylo stěžovatelce kladeno za vinu, že se domlouvala se zástupcem budoucího uchazeče o veřejnou zakázku na tvorbě jejího vlastního zadání tak, aby tento uchazeč zvýšil své šance na úspěch oproti ostatním potenciálním uchazečům, s nimiž obdobným způsobem zadavatel tvorbu zadání nijak nekonzultoval, a pak pro něj hlasovala jako členka výběrové komise, tedy něco zcela jiného.
23. Nejvyšší soud se ostatně k této otázce obšírně vyjádřil v bodech 74. až 78. napadeného usnesení, v nichž srozumitelně vyložil, proč nelze považovat komunikaci stěžovatelky a zástupce společnosti X, za přípustnou předběžnou tržní konzultaci, přičemž důraz kladl zejména na to, že cílem této komunikace mělo být vítězství této společnosti v zadávacím řízení a že porušovala zásadu transparentnosti. Tyto závěry vylučují i shodnost nyní posuzované věci a věci, kterou řešil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 5 Tdo 1555/2012, v bodech podstatných pro shodné posouzení otázky viny.
24. Pro trestní odpovědnost stěžovatelky je irelevantní i to, že se Ministerstvo pro místní rozvoj nepřihlásilo do trestního řízení se svým nárokem jako poškozený. Využití, či nevyužití tohoto práva je pouze otázkou vůle poškozeného, nemá však žádný vliv na závěr o vině a trestu. Ostatně trestný čin podle §256 odst. 1 trestního zákoníku předpokládá i takové jednání, v jehož důsledku žádná materiální ani imateriální újma zadavateli nevznikne. Skutečnost, že Ministerstvo pro místní rozvoj v průběhu trestního řízení stěžovatelku podpořilo, mohl mít tak vliv pouze na právní následek stěžovatelčina trestného činu. Nezohlednění této skutečnosti při ukládání a vyměřování trestu však stěžovatelka nenamítá, a vzhledem k velmi nízkému peněžitému trestu nelze uzavřít, že by v této skutečnosti mohlo a priori z tohoto důvodu dojít k flagrantnímu porušení některého stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
25. K odkazu stěžovatelky na text jejího dovolání Ústavní soud připomíná závěry své dřívější rozhodovací praxe, že tímto způsobem postupovat nelze. Veškerá argumentace, kterou stěžovatelé a stěžovatelky Ústavnímu soudu předkládají, musí být obsažena přímo v textu ústavní stížnosti (srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 2990/21 ze dne 23. 11. 2021, bod 10. odůvodnění), jinak se jí Ústavní soud nezabývá.
VI. Závěr
26. Ústavní soud na podkladě stěžovatelovy argumentace nenalezl v napadeném rozhodnutí žádnou vadu, která by svědčila o možném porušení jejích ústavně zaručených základních práv. Žádnou flagrantní vadu, která by mohla představovat porušení některého z těchto práv či svobod pak Ústavní soud neshledal ani z vlastního podnětu. Ústavní soud tedy věc neprojednal meritorně, a proto rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2023
Josef Fiala v. r.
předseda senátu