ECLI:CZ:US:2010:1.US.1052.10.1
sp. zn. I. ÚS 1052/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 29. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 1, Praha 6, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování, nám. Svobody 471, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2009 č. j. 38 Co 66/2009-222, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby na zaplacení částky ve výši 870 085,16 Kč s příslušenstvím z právního důvodu nároku na slevu z ceny díla z titulu odpovědnosti za vady díla, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a RTT, spol. s r.o., sídlem Kovářská 488/16, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2009 č. j. 38 Co 66/2009-222 a rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 2. 2009 č. j. 15 C 183/2008-200 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2009 č. j. 38 Co 66/2009-222 a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 2. 2009 č. j. 15 C 183/2008-200 se ruší.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka, jednající Vojenským úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany, napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), neboť - podle jejího názoru - došlo k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K průběhu řízení uvedla, že žalobou u Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud") se domáhala zaplacení částky ve výši 870 085,16 Kč s příslušenstvím z právního důvodu nároku na slevu z ceny díla demolice objektu živé síly Druhanice vůči vedlejší účastnici. Okresní soud její žalobu zamítl, krajský soud napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek potvrdil, dovolání bylo odmítnuto pro absenci otázky zásadního právního významu. Porušení základních práv spatřuje především v neprovedení navržených důkazů, přitom návrhy učinila stěžovatelka 4 dny před vyhlášením rozhodnutí, na následujícím ústním jednání se soud omezil pouze na konstatování, že o navržených důkazech není třeba procesně již rozhodovat. Tyto argumenty stěžovatelka použila i v odvolání, krajský soud se věcí řádně nezabýval a konstatoval, že je učinila až v závěrečném návrhu. K tomu stěžovatelka dodává, že kdyby se krajský soud věcí řádně zabýval, zjistil by, že je učinila 4 dny před závěrečným návrhem, v podání odeslaném faxem 5. 2. 2009 a dne 9. 2. 2009 je ústně přednesla před soudem. Takto došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jakož i k porušení dalších ustanovení Listiny a Ústavy. Dále stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že bez dalšího odkázal na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která jsou - podle jejího názoru - v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci a provedeným dokazováním. Předně upozorňuje na pochybení soudu prvního stupně, protože z provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že stěžovatelka vedlejší účastnici "vytýkala nedostatečné provedené demolice podzemní části úkrytu", byť stěžovatelka v přípise vytkla "neprovedení přepravy odpadu z demolice, jeho následnou likvidaci a taktéž nedodání potřebného množství zeminy na rekultivaci". Totéž platí o rozsahu demolice, která měla být odstraněním celé stavby předmětného úkrytu. Polemizuje také se skutkovým zjištěním soudů, že vady díla byly zjevné, že je stěžovatelka mohla zjistit. Tvrdí, že zjevnost vad soud posuzoval pouze ve vztahu vůči ní, aniž by zjistil, že vady byly zjevné také pro vedlejší účastnici, přitom zjistitelnost vad vedlejší účastnicí podmiňovala aplikaci ustanovení §428 odst. 3 obchodního zákoníku. Takto mělo dojít k porušení rovnosti účastníků, byly-li vady na díle zjistitelné stěžovatelkou jako objednatelem, byly zcela jistě a tím spíše zjistitelné vedlejší účastnicí jako zhotovitelem díla.
2. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu.
3. Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy:
Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Ustanovení čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
4. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.
5. Krajský soud připomenul, že potvrdil zamítavý prvoinstanční rozsudek s tím, že sdílí právní názor okresního soudu. Doplnil, že neshledává důvod, pro který by revidoval svůj dosavadní právní názor na věc, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
6. Vedlejší účastnice vyslovila názor, že stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy nepředložila žádný relevantní důkaz, který by prokázal oprávněnost podané žaloby. Důkazní nouzi pak přenesla na soudy, které nedůstojně a urážlivě obvinila z nesprávného závěru. Podle názoru vedlejší účastnice (byť ve vyjádření tato slova přičítá stěžovatelce) všechny soudy učinily své závěry podle všech zákonných zásad stanovených občanským soudním řádem, kdy v relativně krátké době a na vysoce profesionální úrovni vyhodnotily všechny důkazy a spravedlivě rozhodly ve věci samé (pozn. předchozí věty převzala vedlejší účastnice ze svého vyjádření k odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně). Dále vedlejší účastnice konstatuje, že stěžovatelka nepředestřela žádnou otázku, která by měla ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu po právní stránce zásadní význam. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby Ústavní soud usnesením návrh odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
7. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 15 C 183/2008 Ústavní soud zjistil, že dne 21. 7. 2008 podala stěžovatelka žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 870 085,16 Kč s příslušenstvím. Požadavek odůvodňovala slevou z ceny díla z titulu odpovědnosti za vady díla; k věci uváděla, že s vedlejší účastnicí uzavřela v roce 2004 smlouvu o dílo na demolici nepotřebných objektů úkrytů živé síly (pozn. celkem na 3 různých místech), včetně odstranění vzniklého odpadu a revitalizace původního půdního krytu. Dne 10. 6. 2008 zjistila stěžovatelka v místě demolice objektu živé síly vysílací středisko Druhanice, že vedlejší účastnice neprovedla dílo řádně, neboť zanechala v zemi suť, tedy při demolici vzniklý odpad, který pouze zakryla vrstvou zeminy, čímž tak v rozporu se smlouvou o dílo neprovedla přepravu odpadu z demolice, jeho následnou likvidaci a nedodala potřebné množství zeminy na rekultivaci. Vadné provedení díla stěžovatelka vytkla dopisem ze dne 24. 6. 2008 a uplatnila nárok z vady díla. Okresní soud vydal dne 22. 7. 2008 platební rozkaz č. j. 36 Ro 919/2008-23, vedlejší účastnice proti němu podala odpor založený na tvrzení, že vytknutí vad nebylo provedeno ve stanovené lhůtě bez zbytečného odkladu ani v nejzazší dvouleté lhůtě, namítala též absenci údajů o výpočtu požadované částky. V průběhu řízení (v rámci ústního jednání dne 13. 10. 2008) vymezil okresní soud sporné otázky: předmět smlouvy o dílo, vadné plnění, resp. nedodělek, a včasné uplatnění vad díla (nedodělku), k nimž v dalších fázích zaměřil dokazování. V průběhu ústního jednání byli účastníci poučeni podle §119a odst. 1 občanského soudního řádu, stěžovatelka navrhla místní šetření a výslech tří svědků, soud tyto návrhy zamítl a účastníkům uložil, aby do 1 týdne zaslali písemné závěrečné návrhy. Faxovým podáním ze dne 5. 2. 2009 stěžovatelka navrhla provedení dalších důkazů. Při jednání dne 9. 2. 2009 soud sdělil, že tyto důkazy neprovede a tento postup zdůvodní v odůvodnění rozsudku, má za to, že tyto návrhy jsou učiněny před vyhlášením rozsudku, avšak procesně již není třeba rozhodovat o jejich zamítnutí. Rozsudkem ze dne 9. 2. 2009 č. j. 15 C 183/2008-200 okresní soud žalobu zamítl. V odůvodnění reagoval na vymezené sporné otázky. K první z nich, tj. zda dílo odpovídalo výsledku ve smlouvě, uvedl, že ze smlouvy vyplývá předmět díla: demolice nepotřebných objektů, včetně odstranění vzniklého odpadu a revitalizace původního půdního pokryvu, a zjistil, že stěžovatelka vytýkala vedlejší účastnici nedostatečné provedení demolice podzemní části úkrytu s tím, že ke zjištění došlo až poté, co na základě podezření, že dílo nebylo provedeno řádně, byla odkryta část zeminy a zjištěno, že nedošlo k úplnému odstranění podzemní části úkrytů. Soud sice chápe demolici jako činnost směřující k odstranění stavby, leč účelem smlouvy bylo zabezpečit stávající prostory pro výstavbu letecké základny, tudíž lze důvodně předpokládat, že odstraněno mělo být především vše na povrchu země. Z toho uzavřel, že byl-li předmět díla vymezen takto, pak nelze hovořit o vadách díla, a dodal, že pro případ, že by tento závěr nebyl správný, pak je zde druhý zásadní důvod, proč nebylo možné nárok vyplývající z vadného plnění přiznat, a to otázka včasného oznámení vad, tj. druhá sporná otázka. K ní okresní soud připomenul zákonnou úpravu lhůt pro vytknutí vad podle obchodního zákoníku a konstatoval, že dílo bylo dokončeno dne 12. 11. 2004 a stěžovatelčin pracovník potvrdil svým podpisem provedení kontroly a převzetí díla, stěžovatelka však oznámila vady díla a uplatnila nárok z vad díla více než 3,5 roku po provedení díla, přičemž uváděla, že o vadách nevěděla, neboť tyto vady nebyly zjistitelné bez provedení výkopu, který byl učiněn z důvodu podezření na nekvalitní provedení prací. Soud zdůraznil, že pokud pověřený pracovník stěžovatelky prováděl kontrolu díla, a to kontrolu průběžnou, pak měl a mohl zjistit téměř okamžitě, resp. v průběhu provádění díla, že dílo není prováděno v souladu se smlouvou. V další části odůvodnění nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky o aplikaci §428 odst. 3 obchodního zákoníku, který se nevztahuje na situace, kdy dílo má nedodělky, o kterých sice zhotovitel měl či mohl vědět, ale které byly zjistitelné kontrolou, kterou objednatel prováděl. Tudíž stěžejním důvodem pro nepřiznání nároku z odpovědnosti za vady je skutečnost, že vady nebyly včas - bez zbytečného odkladu - oznámeny; proto soud nevyhověl dalším důkazním návrhům stěžovatelky, neboť všechny směřovaly k prokázání tvrzení, že dílo má vady. Dospěl-li soud k závěru, že vady nebyly včas oznámeny, pak bylo nadbytečné zkoumat, zda bylo plněno vadně, příp. jaká výše slevy by měla být přiznána. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání založené na tvrzení o tzv. opomenutých důkazech, v jehož důsledku dospěl soud k neúplným, a tudíž i nesprávným skutkovým zjištěním, a následně nesprávně věc právně posoudil. Mezi jiným též zdůraznila, že pokud vedlejší účastnice předala stěžovatelce předmětné dílo s tím, že suť z demolice zůstala zahrabána v místě demolice, ačkoliv v souladu se smluvní povinností ji měla vedlejší účastnice odvézt, předala tak stěžovatelce dílo s vadou, o níž věděla, resp. vědět musela. Účinky §562 odst. 2 obchodního zákoníku se proto podle stěžovatelky v daném případě neuplatní. Krajský soud neshledal odvolání důvodným a rozsudkem napadeným ústavní stížností prvostupňový rozsudek potvrdil. Přitom odkázal na skutková zjištění okresního soudu a uvedl, že sdílí jeho právní závěr, že stěžovatelce nelze z důvodu opožděnosti oznámení vad přiznat právo z vady díla. Námitku neúplného zjištění skutkového stavu neshledal důvodnou, protože okresní soud zamítl usnesením návrh na doplnění dokazování provedením místního šetření a výslechem svědků, další návrhy byly učiněny až po poučení ve smyslu §119a odst. 1 občanského soudního řádu v závěrečném návrhu, přitom tyto návrhy nepředstavují žádnou z výjimek z principu neúplné apelace. V další části odůvodnění zrekapituloval postup při kontrole provádění díla a zdůraznil, že dne 12. 11. 2004 byla provedena prohlídka díla, dílo bylo převzato bez vad a o převzetí sepsán zápis ve stavebním deníku. Stěžovatelka vytkla dne 24. 6. 2008 vadu díla, vedlejší účastnice namítla opožděnost tohoto oznámení, a jestliže okresní soud nepřiznal stěžovatelce právo z vad díla, protože je neuplatnila ve lhůtě podle §562 odst. 2 písm. b) obchodního zákoníku, krajský soud se s tímto závěrem ztotožnil. K tomu ještě dodal, že stěžovatelka v řízení neprokázala, že vedlejší účastnice vědomě dodala vadné dílo, tvrzenou vadu spočívající v nedodání potřebného množství zeminy na rekultivaci mohla stěžovatelka nepochybně zjistit při prohlídce při předání díla, a neprokázala, že by vedlejší účastnice věděla v době předání díla o tvrzených skrytých vadách, tj. o neodstranění odpadu vzniklého demolicí nepotřebného objektu a neprovedení jeho následné likvidace. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž se koncentrovala na aplikaci §428 odst. 3 obchodního zákoníku, přitom uvedla, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť zcela v rozporu s hmotným právem řeší právní otázky, zda skutečnost, že žalovaný, který řádně nesplnil svou základní smluvní povinnost, tj. v konkrétním případě neodvezl při demolici vzniklý stavební odpad a neprovedl řádnou rekultivaci v místě demolice, je samo o sobě důkazem o tom, že žalovaný minimálně musel vědět, že žalobci dodává vadné dílo. V další části dovolání napadla stěžovatelka vadu v postupu soudů při posouzení včasnosti návrhu důkazů po poučení podle §119 odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 25. 1. 2010 č. j. 23 Cdo 3778/2009-239 odmítl s odůvodněním, že stěžovatelka nepředestřela žádnou otázkou, která by ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu měla po právní stránce zásadní význam. Uvedl, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že vedlejší účastnice věděla nebo musela vědět, že dodává dílo s vadami, proto dospěl k závěru, že odvolací soud správně neaplikoval na posouzení dané věci §428 odst. 3 obchodního zákoníku a námitka stěžovatelky v tomto směru není důvodná.
8. Vyjádření krajského soudu i vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovatelce s upozorněním na možnost zaujmout k nim stanovisko. Stěžovatelka pouze sdělila, že má za to, že své stanovisko k věci vyčerpávajícím způsobem sdělila v ústavní stížnosti.
9. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, což by mohlo v konečném důsledku vést i k porušení práva na ochranu majetku upraveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
11. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum sporu je založeno na posouzení, zda dílo bylo splněno (v důsledku splnění zanikl závazkový právní vztah mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí), eventuálně zda sice bylo splněno, ale vadně, a v tomto případě, zda byly včas vytknuty vady díla. Je tedy evidentní, že stěžovatelčiny námitky se koncentrují na interpretaci a aplikaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Byť Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
12. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu krajského soudu, příp. též v postupu okresního soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a dospěl k závěru, že k porušení práva na soudní ochranu došlo (viz bod 9), je tudíž žádoucí poskytnout stěžovatelce ústavněprávní ochranu. K zásahu do základního práva došlo kardinálně nesprávnou interpretací ustanovení obchodního zákoníku o splnění díla, kdy podle §554 odst. 1 obchodního zákoníku zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením. Ve spojení s §324 odst. 1 obchodního zákoníku pak závazkový vztah mezi zhotovitelem a objednatelem zanikne, je-li věřiteli (tj. objednateli) splněno včas a řádně. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že dílo nebylo provedeno řádně, proto závazkový vztah mezi účastníky nemohl zaniknout. Ústavní soud dále dodává, že i kdyby soudy vycházely z konstrukce odpovědnosti za vady díla zakotvené v §562 obchodního zákoníku, dopustily se též svévole při její aplikaci, pokud odmítly respektovat ochranu objednatele vyjádřenou obdobnou aplikací §428 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku. Z ústavněprávního hlediska je třeba respektovat, že práva z odpovědnosti za vady nejsou oslabena opožděnou nebo neučiněnou notifikací, jestliže zhotovitel o příčinách vedoucích k vadám věděl nebo musel vědět v době předání díla. Obtížná důkazní situace objednatele je zvýhodněna formulací "nebo musel vědět". Jestliže tedy objednatel prokáže, že zhotovitel nemohl nevědět o těchto skutečnostech, musí to dostačovat pro odvrácení nepříznivých důsledků podle §562 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku. Jestliže zhotovitel neprovede dílo v celém sjednaném rozsahu (jak tomu bylo v posuzované věci) a objednatel na tuto skutečnost poukáže, pak je naprosto evidentní, že zhotovitel o příčinách nedodělku "musel vědět", a nesvědčí mu beneficium lhůt pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady. V opačném případě by šlo o zjevný úzkoprsý formalismus, zjevně v rozporu se základními principy spravedlnosti.
13. K projednání věci nenařizoval Ústavní soud ústní jednání, protože stěžovatelka, krajský soud i vedlejší účastnice výslovně souhlasili s upuštěním od ústního jednání.
14. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Protože zjištění o porušení stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu se vztahují též na rozsudek Okresního soudu v Trutnově, zrušil Ústavní soud i rozsudek soudu prvního stupně, aniž by stěžovatelka jeho zrušení navrhovala.