ECLI:CZ:US:2023:4.US.622.23.1
sp. zn. IV. ÚS 622/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Davidem Heydukem, advokátem, sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 3 Tdo 952/2022-290, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. června 2022 č. j. 8 To 194/2022-252 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. dubna 2022 č. j. 2 T 68/2021-225, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Vyškově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, za využití zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o TOPO"). Okresní soud zjistil, že stěžovatelka prostřednictvím svého zplnomocněného zástupce R. H. (dále též jen "obviněný R. H."), který byl oprávněn za stěžovatelku jednat na základě generální plné moci ze dne 26. 9. 2017, udělené mu jednatelem stěžovatelky R. H., v přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíce července 2019 uplatnila odpočet základu DPH ve výši 4 400 000 Kč (z toho DPH 21% ve výši 924 000 Kč), když do evidence pro účely DPH za zdaňovací období červenec 2019 nechala zavést opravný daňový doklad č. 90400001 ze dne 27. 6. 2019 na částku celkem 5 324 000 Kč s obchodní společností B (dále jen "B"), ačkoli pro vydání takového daňového dokladu neměla žádný reálný důvod, neprokázala zákonné důvody podle §42 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), a takto postupovala ve snaze o snížení daně na výstupu ve výši 924 000 Kč ve svůj prospěch a ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj. Předmětný doklad odeslaný dne 1. 7. 2019 byl B již dne 3. 7. 2019 jako nedůvodný vrácen, při daňové kontrole nebylo správcem daně uznáno snížení daně na výstupu o 924 000 Kč (nadměrný odpočet ve výši 581 900 Kč) a dne 12. 8. 2020 byl vydán platební výměr za zdaňovací období červenec 2019 s vyměřenou daní ve výši 342 100 Kč. Okresní soud stěžovatelku za tento přečin odsoudil podle §18 odst. 1 a 2 zákona o TOPO k peněžitému trestu, a to k 24 denním sazbám peněžitého trestu, přičemž každá denní sazba činí 5 000 Kč, tedy celkem 120 000 Kč.
3. Okresní soud uznal vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaném ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 téhož zákoníku, též obviněného R. H. a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dva a půl roku.
4. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka a obviněný R. H. odvolání, a to proti výrokům o vině a trestu. Obě odvolání Krajský soud v Brně napadeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky a obviněného R. H. podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav a rozhodly na základě nesprávného právního posouzení věci. Tvrdí, že zjištění obecných soudů zjevně odporují obsahu provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžovatelka obecným soudů vytýká, že vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedly důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, a to s tvrzením, že je nadbytečný. Podle stěžovatelky za situace, kdy výpovědi svědků nebyly věrohodné a vyskytovaly se v nich pochybnosti, by právě provedením znaleckého posudku bylo možné postavit najisto okolnosti o hotovostních platbách, určit cenu dokončené části díla a zjistit, zda jí mohl vzniknout nárok uplatnit odpočet základu daně, resp. jestli vystavení opravného dokladu mělo reálný základ. Stěžovatelka uvádí, že platby od B nepokryly částku odpovídající ceně dokončené části díla z 85%, proto předpokládala, že postup spočívající ve vystavení opravného daňového dokladu je správný a odpovídající skutečnosti, že neobdržela odpovídající částku za dokončenou část díla. Stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů, konkrétně na nálezy ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) a ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259). Obecné soudy se nezabývaly obchodním vztahem mezi ní a B, přičemž jej označily za pouhý širší rámec trestné činnosti bez vazby na její zákonné znaky. Podle stěžovatelky však tento obchodní vztah představoval základ pro její postup v souvislosti s vystavením opravného daňového dokladu, v důsledku čehož byl zásadní pro posouzení, zda naplnila znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu.
7. Dále stěžovatelka namítá, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty přečinu podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, neboť z provedeného dokazování nelze dovodit ani nepřímý úmysl. Svědecké výpovědi svědků P. T. a Y. T. (odporující výpovědi obviněného R. H.) označuje za nevěrohodné a listinné důkazy, které jsou tvořeny zejména dokumentací Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, soudy nijak blíže nepřezkoumávaly. Soud přitom nemůže bez dalšího spoléhat na správnost výsledků daňového řízení a není oprávněn se zbavit své povinnosti tuto správnost sám přezkoumat, a to jak po stránce skutkové, tak i právní. Stěžovatelka uvádí, že jednání pachatele je třeba posuzovat z pohledu jeho celku, nikoliv jen ve vztahu ke způsobenému následku. Trvá na tom, že nebyla srozuměna s tím, že její jednání mohlo vést ke zkrácení daně či vylákání výhody na dani, neboť účetní operaci v souvislosti s ukončením obchodního vztahu mezi ní a B považovala za správnou. Výše peněžního plnění od B byla nedostatečná a neodpovídala ceně části dokončeného díla a právě tato skutečnost ji vedla k vystavení opravného daňového dokladu a provedení opravy základu daně. Ze skutečnosti, že následně neodkázala na žádný konkrétní zákonný důvod podle §42 zákona o DPH, nelze usuzovat na její úmysl. Neznalost či nejistota o správném výkladu daňových předpisů by neměla být přísně vykládána jako nepřímý úmysl, nanejvýše jako nedbalost. Trestný čin podle §240 odst. 1 trestního zákoníku přitom lze spáchat toliko úmyslně. V řízení nebylo žádným důkazem potvrzeno, že úmysl směřoval k vylákání výhody na dani. O tom svědčí i skutečnost, že na základě doměření daně stěžovatelka daň obratem uhradila. Stěžovatelka trvá na tom, že její jednání bylo způsobeno mylným výkladem daňových předpisů, jednala tedy v omylu skutkovém negativním, neboť při uvedeném jednání neznala ani nepředpokládala okolnost patřící ke znakům předmětného trestného činu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného nebo procesního (podústavního) práva.
10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny především (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
13. Stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Dané oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do jejich pravomoci zcela výjimečně, a to při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Uplatňuje-li stěžovatelka výtky skutkového původu, Ústavní soud připomíná, že ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.
14. První skupinu vad, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatelka však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.
15. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [viz nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud konstantně zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit důvody, pro které navržené důkazy neprovedl, popř. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak obecný soud nebo učiní-li tak nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
16. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou nebo logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit argumentaci stěžovatelky.
18. Obecné soudy ústavněprávně souladným způsobem dospěly k závěru, že není namístě vyhotovit znalecký posudek z oboru ekonomika na ocenění části dokončeného díla a vedení účetnictví B, a to vzhledem k jeho nadbytečnosti, přičemž v této souvislosti poukázaly zejména na doručení odstoupení od smlouvy o díle ze dne 21. 11. 2017 a následující dohody o narovnání ze dne 6. 9. 2018. K opravnému daňovému dokladu č. 90400001, jehož předmětem plnění byl dobropis faktury č. 180100011, obecné soudy dovodily, že nemá jakýkoli reálný podklad.
19. Stěžovatelka si snížila svou daňovou povinnost vystavením předmětného opravného daňového dokladu - slovy obhajoby - z toho důvodu, že výše finančního plnění od B byla nedostatečná a neodpovídala ceně části dokončeného díla. Postupovala tedy v reakci na uvedenou situaci coby plátce DPH tak, že téměř po roce od ukončení spolupráce s B podala daňové přiznání k DPH, do něhož zahrnula i předmětný daňový doklad, a požadovala na správci daně snížení své daňové povinnosti. Uvedený daňový doklad obchodní společnost B nepřijala. Obecné soudy dovodily, že zjištěný skutkový a právní stav neodpovídá žádné z možností uvedených v §42 odst. 1 písm. a) až f) zákona o DPH, v důsledku čehož stěžovatelka ani obviněný R. H. nemohli dovozovat zákonný důvod pro vystavení takového daňového dokladu. Je proto zřejmé, že obecné soudy nepřehlížely stěžovatelkou zdůrazňované obchodněprávní souvislosti a nezpronevěřily se ani jí zdůrazňované judikatuře Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu.
20. K subjektivní stránce trestného činu se patří předeslat, že ve stěžovatelčině věci není možno vycházet z pojetí zavinění podle §15 a 16 trestního zákoníku, neboť u obviněných právnických osob se vychází z tzv. přičitatelnosti. Právnické osobě lze podle §8 odst. 2 zákona o TOPO přičítat spáchání trestného činu, byl-li trestný čin spáchán jednáním orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až c) zákona o TOPO, nebo zaměstnancem uvedeným v odst. 1 písm. d) na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v §8 odst. 1 písm. a) až c) zákona o TOPO anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v tomto ustanovení neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu činnosti zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Úprava v zákoně o TOPO tedy vychází z principu, že sama právnická osoba trestný čin nepáchá, ale právnické osobě se pouze přičítá za podmínek uvedených v §8 odst. 2 spáchání trestného činu, je-li spáchán osobami uvedenými v §8 odst. 1 písm. a), b), c) nebo d), a to příp. ve spojení s podmínkami stanovenými v §8 odst. 3 a 4 tohoto zákona. Jinak řečeno odpovědnost právnické osoby za některý z trestných činů vymezených v §7 zákona o TOPO je třeba zásadně odvozovat od jednotlivé fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo při její činnosti podle §8 odst. 1 tohoto zákona.
21. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že byť stěžovatelka hovoří o subjektivní stránce jí samotné coby obviněné právnické osoby, obecné soudy se zabývaly její odpovědností z pohledu zákona o TOPO, takže si nepochybně byly vědomy toho, jak je konstruována trestní odpovědnost právnické osoby. Tedy že nelze uvažovat o úmyslu právnické osoby spáchat trestný čin, ale o přičitatelnosti jednání fyzické osoby právnické osobě.
22. Okresní soud se k naplnění subjektivní stránky vyjádřil v bodě 11. odůvodnění rozsudku, kde konstatoval, že obviněný R. H. musel vědět, že předmětný daňový doklad nemá žádný reálný podklad, přesto jej zcela vědomě a záměrně zavedl do účetní agendy a následně i do daňového přiznání k DPH, kdy v této fázi jeho jednání "bezprostředně již směřovalo k vylákání výhody na dani ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku". Okresní soud shledal, že obviněný R. H. musel být alespoň srozuměn s popsaným škodlivým následkem v podobě porušení zákonem chráněného zájmu na správném vyměření daní, tedy že jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Oproti tomu, argumentace stěžovatelky, že obviněný R. H. postup při vystavení opravného daňového dokladu považoval za souladný s daňovými předpisy a řešil tak situaci s nezaplacením ceny dodaného díla, není postačující k vyhodnocení jeho jednání jako učiněného v omylu negativním právním nebo skutkovém.
23. K samotné přičitatelnosti trestného činu podle zákona o TOPO stěžovatelka bližší oponenturu neuplatnila a Ústavní soud v závěrech obecných soudů pochybení - natožpak pochybení dosahující ústavněprávní roviny - nespatřuje.
24. Stěžovatelka napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu, nicméně další důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedla, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud o dovolání stěžovatelky rozhodl, jak bylo uvedeno výše, zabýval se také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, avšak ani takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
25. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2023
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu