ECLI:CZ:US:2002:4.US.675.02
sp. zn. IV. ÚS 675/02
Usnesení
IV. ÚS 675/02
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupené advokátem JUDr. M. Z., proti rozhodnutí Okresního úřadu v Jihlavě ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. SR/odv-10/02, a rozhodnutí Magistrátu města Jihlavy ze dne 29. 4. 2002, č.j. K/02/003300, zn. R/230/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., dále "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, výše uvedenými rozhodnutími, a to tím, že stěžovatelce nebyla v hmotné nouzi poskytnuta pomoc nezbytná pro zajištění základních životních podmínek a že se nemohla domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu či jiného orgánu.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že svým rozhodnutím Magistrát města Jihlavy stanovil stěžovatelce povinnost vrátit neprávem poskytnutou peněžitou dávku sociální péče podle §107 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, neboť konstatoval, že v období září a října 2001 nebyla splněna podmínka pro přiznání nároku na dávku, což dovodil ze stěžovatelkou předloženého důkazu výpisem z účtu. Finanční prostředky na účtu kvalifikoval Magistrát města Jihlavy jako majetek dostačující k zajištění základních životních potřeb posuzovaných osob a konstatoval, že stěžovatelka porušila ohlašovací povinnost o změně ve svých majetkových poměrech, čímž došlo k neoprávněnému vyplacení dávky. Okresní úřad odvolání stěžovatelky zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Ještě předtím, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnými námitkami ústavní stížnosti, byl povinen posoudit její aspekty procesní. V tomto směru musel Ústavní soud především hodnotit, zda je ústavní stížnost přípustná ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tedy zda stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje.
Obecným procesním prostředkem pro případy, kdy fyzická nebo právnická osoba tvrdí, že byla na svých právech zkrácena rozhodnutím správního orgánu, je žaloba proti rozhodnutím správních orgánů podle hlavy druhé části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále o. s. ř.), nicméně rozhodnutí správních orgánů vydané na základě zákona č. 100/1988 Sb. jsou ze soudního přezkumu vyloučena (§248 odst. 3 o. s. ř.). Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (publikován pod č. 276/2001 Sb.) byla ovšem část pátá o. s. ř. zrušena jako celek pro závažné ústavněprávní deficity. Naskýtá se tedy otázka, jaký postup měli stěžovatelé volit a zda měli s poukazem na Pl. ÚS 16/99 zmíněná rozhodnutí soudně napadnout či nikoli, a pouze v návaznosti na tuto otázku lze hodnotit přípustnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud by v těchto případech považoval za ideální, aby stěžovatelka napadla zmíněná rozhodnutí žalobou podle §247 a násl. o. s. ř. a dožadovala se soudního přezkumu rozhodnutí, a aby soud její žalobu nezastavil podle §250d odst. 3 o. s. ř., ale aby rozhodnutí meritorně přezkoumal a rozhodl o něm právě s poukazem na nález Pl. ÚS 16/99 a čl. 36 Listiny. Soud by měl přezkum provést právě z důvodu, že v době, kdy ještě právní úprava dosavadní není účinně zrušena, ač byla shledána za neodpovídající ústavě, je třeba zvláštním způsobem šetřit práva stěžovatelky na soudní ochranu, zejména jde-li o přezkum rozhodnutí, která se mohou dotýkat základních práv osoby. V této linii uvažování by byla podaná ústavní stížnost nepřípustná, jelikož by zde existoval nevyčerpaný procesní prostředek k ochraně práva, a to žaloba podle §247.
Ústavní soud si je však nicméně vědom, že zastávání uvedeného názoru by vyžadovalo míru flexibility v právní argumentaci, kterou nelze rozumně vyžadovat jak ze strany stěžovatelky, tak především obecného soudu. Ústavní soud je srozuměn s tím, že obecné soudy přes Ústavním soudem deklarovanou neústavnost části páté o. s. ř. ji do 31. 12. 2002 aplikují. Za této situace lze dojít k závěru, že stěžovatelka všechny zákonem poskytované procesní prostředky vyčerpala a její ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím je tak přípustná.
Dále se tedy Ústavní soud zabýval otázkou, zda je stížnost opodstatněná, a dospěl k závěru, že nikoli.
Stěžovatelka namítá zásah do práv podle čl. 30 odst. 2 Listiny, dle kterého má právo na pomoc v hmotné nouzi a ke kterému mělo dojít odmítnutím poskytnout stěžovatelce takovou pomoc. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí však vyplývá, že stěžovatelce naopak hmotná pomoc poskytnuta byla. Brojí-li nyní proti rozhodnutí o povinnosti vrátit neprávem poskytnutou peněžitou dávku, argumentace článkem 30 odst. 2 Listiny zde nemá místo. Navíc dle čl. 41 Listiny je možno domáhat se práv podle čl. 30 pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Stěžovatelka neformuluje porušení zákonů, které provádějí ustanovení čl. 30, a omezuje se na tvrzení, že zákonem stanovené podmínky na přiznání dávek splňuje a nárok na pomoc v hmotné nouzi má. Ústavní soud proto porušení čl. 30 odst. 2 Listiny v případě stěžovatelky neshledává.
Dále stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 tím, že se nemohla domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu či jiného orgánu. V této části své ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že byly správními orgány vyvozeny právní závěry, které jsou v nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Opakuje svá tvrzení, uplatněná při odvolání, a konstatuje, že údaje ve výpisech z účtu nevypovídají nic o skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávky sociální péče.
S tímto konstatováním stěžovatelky lze stěží souhlasit. Stát sice zajišťuje pomoc subjektům v hmotné nouzi, zároveň je však povinen pečlivě zkoumat, zda se skutečně v jednotlivých případech o hmotnou nouzi jedná, jinak by po vyčerpání prostředků na dávky subjektům, které je nepotřebují, nebyl schopen dostát svému závazku vůči skutečně potřebným. Proto se občan nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho výživy, ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat (§3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti). Údaje ve výpisech z účtu jsou proto bezpochyby pro posouzení nároku na dávky údajem relevantním. Pokud stěžovatelka tvrdí, že stav účtu manžela neovlivňoval majetkové poměry obou manželů, dopadá na ni důkazní břemeno, které v daném případě neunesla, zvláště pokud v čestném prohlášení z 22. 10. 2001 neuvedla stav na účtu, na výzvu správního orgánu z 5. 11. 2001 odmítla doložit výpis z účtu za měsíc říjen 2001, nereagovala ani na opětovnou výzvu orgánu ze dne 23. 11. 2001 a konečně v řízení zahájeném 15. 4. 2002 uvedla, že nemá peníze na pořízení opisů výpisů z účtu bankou.
Co se týče tvrzených procesních pochybení správních úřadů, stěžovatelka mylně uvádí, že pokud okresní úřad nepřipustil prohlášení matky jako důkaz, dopustil se nepřípustně formálního právního výkladu. Zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, však v §39 především omezuje okruh těch, jejichž čestná prohlášení mohou být jako důkaz připuštěna, na účastníky řízení, jímž matka stěžovatelky nebyla, a dále dává správnímu orgánu diskreci v tom, zda čestné prohlášení jako důkaz připustí (arg. "může připustit"). Ani v tomto případě tak k zásahu do práv stěžovatelky ze strany správních orgánů nedošlo.
Stěžovatelka dále uvádí, že nebyla výslovně poučena o povinnosti sdělit orgánu sociálního zabezpečení změny na bankovním účtu manžela, přičemž však poučena byla jak o ohlašovací povinnosti obecně, tak o demonstrativním výčtu změn skutečností rozhodných pro trvání nároku na dávku. K tomu Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že poučení účastníka demonstrativním výčtem, který však nezahrnuje skutečnost, jejíž neoznámení založí povinnost vrátit dávku neprávem poskytnutou, tedy aplikaci §107 zákona o sociálním zabezpečení, nemůže představovat porušení procesních práv. Uvedení taxativního výčtu takových skutečností naopak nelze požadovat po správním orgánu.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2, písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2002
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu