ECLI:CZ:US:2002:4.US.682.02
sp. zn. IV. ÚS 682/02
Usnesení
IV. ÚS 682/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti A.H., proti sdělení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. KZn 293/2002, a o návrhu na zrušení ust. §5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., §5 odst. 3 věty druhé zákona č. 265/1992 Sb., §135 odst. 1 věty před středníkem a §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř., takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení zákonných ustanovení se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2002 a následně doplněnou dalším podáním dne 5. 11. 2002, napadla stěžovatelka sdělení státního zástupce Krajského státního zastupitelství ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. KZn 293/2002, když současně tvrdila, že tímto "korupčním rozhodnutím" byla dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 5 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož jím mělo dojít i k porušení čl. 1 Ústavy ČR.
Uvedeným sdělením státní zástupce reagoval na podnět k výkonu dohledu ze strany stěžovatelky (§16a ve spojení s ust. §12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že přezkoumal příslušné spisové materiály (MSZ v Brně, sp. zn. 5 Zn 2115/2002, a PČR OO Brno - Královo pole, sp. zn. MRBM-582/KRP-TČ-2001), přičemž nezjistil pochybení v napadeném postupu státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, jímž tato dne 3. 6. 2002 shledala odložení věci podle §159a tr. řádu policejním orgánem v rozsahu usnesení ze dne 17. 4. 2002 v souladu se zákonem. Ohledně části podání stěžovatelky (podnětu) její výhrady státní zástupce akceptoval, když dospěl k závěru, že se policejní orgán nezabýval jejím trestním oznámením v plném rozsahu. V této části proto věc vrátil Městskému státnímu zastupitelství v Brně se stanoviskem k dalšímu doplnění vyšetřování.
Aniž by stěžovatelka blíže zdůvodnila, v čem konkrétně spatřuje porušení označených základních práv údajně způsobené napadeným sdělením, požadovala rovněž zrušení ust. §5 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., §5 odst. 3 věty druhé zákona č. 265/1992 Sb., §135 odst. 1 věty před středníkem a §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Obsahově co do stížnostních námitek lze konstatovat, že v podstatě brojila proti závěru státního zástupce (vykonávajícího zmíněný dohled) o tom, že odložení trestního stíhání ve vztahu k osobám v ústavní stížnosti uvedeným bylo provedeno v souladu se zákonem. V petitu ústavní stížnosti potom požadovala, aby Ústavní soud 1) zakázal Krajskému státnímu zastupitelství "chránit pachatele trestných činů" v případě nezákonného převodu majetku jiných právních subjektů, zapsaného na LV č. 3654 pro k.ú. K. p., 2) "zrušil vlastnické právo" blíže určeného subjektu ke konkrétně označené nemovitosti a určil, že se jejím vlastníkem stává stěžovatelka a konečně 3) aby zrušil uvedená ustanovení citovaných zákonů.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení návrhu, je povinen přezkoumat, zda tento splňuje formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem umožňující jeho věcné projednání.
V této souvislosti připomíná, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.]. Takovou fyzickou nebo právnickou osobou ve smyslu citovaného ustanovení, je fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat nebo která byla dotčena jiným zásahem orgánu veřejné moci a současně bylo porušeno její ústavně zaručené právo.
Jak je totiž patrno z napadeného sdělení, odhlédnuto již od jeho právního charakteru co do případného splnění jednoho ze zákonných znaků (předpokladů) citovaného ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky jím nemohlo dojít, neboť jím nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a obsahově rozhodováno o jejích právech či povinnostech, když nutno současně poukázat na to, že právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Nadto se sluší poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, přičemž nutno poukázat v této souvislosti též na to, že o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané, když případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Řečeno poněkud jinými slovy, "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 361/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345).V odložení věci a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím, jakož ani ve vztahu k těmto otázkám v negativním způsobu vyřízení výkonu dohledu ze strany státního zástupce, nelze tudíž spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, neboť subjektivní veřejné právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo klasifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje (obdobně usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 549/02 ze dne 27. září 2002).
S ohledem na takto vyložené důvody proto nezbylo, aniž by soud stěžovatelku vyzýval k odstranění vad návrhu v podobě nedostatku kvalifikovaného právního zastoupení, než ústavní stížnost usnesením odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků [§43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V návaznosti na uvedené se potom nezabýval návrhem na zrušení citovaných zákonných ustanovení, neboť v tomto směru příslušný návrh sdílí právní osud ústavní stížnosti. Tento spojený návrh byl proto odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 1 písm. c) citovaného zákona.
Domáhá-li se dále stěžovatelka vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud "zrušil příslušné vlastnické právo" a "určil, že se vlastníkem stává stěžovatelka", jedná o návrh, k jehož řešení Ústavní soud není příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu