ECLI:CZ:US:2002:4.US.726.01
sp. zn. IV. ÚS 726/01
Usnesení
IV. ÚS 726/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M., zastoupené JUDr. J.Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2001, čj. 10 Ca 222/2001-17, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a FŘ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí FŘ ze dne 28. 6. 2001, čj. 10467/140/2000, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí F.ú., čj. 44967/00/105960/1130, ze dne 9. 8. 2000, o uložení povinnosti uhradit daňový nedoplatek na dani z nemovitosti za původního poplatníka daně ve výši 21. 982,- Kč.
V ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s právními závěry správních orgánů a soudu, které na daný případ aplikovaly ust. §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., aniž by vzaly v úvahu, že správce daně přihlásil pohledávku (daňový nedoplatek) do konkurzního řízení proti původnímu vlastníku a že předmětné nemovitosti stěžovatel koupil od úpadce (správce konkurzní podstaty) dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Dle jeho názoru nedoplatek jednoznačně způsobil původní vlastník, na kterého byl vyhlášen v roce 1998 konkurz. Dle stěžovatele ust. §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. na daný případ nedopadá, neboť jej lze podřadit pod "výjimky, kdy nemovitosti jsou předány na základě zvláštního předpisu", a to i když v citované poznámce k tomuto ustanovení jsou uváděny restituční předpisy, neboť poznámka je pouze příkladmým výčtem zvláštních předpisů. Právě za takový předpis stěžovatel zákon o konkurzu a vyrovnání považuje, neboť kdyby nabyvatelé věcí úpadce měli nést odpovědnost za dluhy a závazky úpadce, byl by smysl tohoto zákona popřen.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že daňový nedoplatek přešel na stěžovatele způsobem předpokládaným v ust. §13b odst. 2 zák. č. 338/1992 Sb. (dojde-li v průběhu zdaňovacího období ke změně vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem, přechází povinnost uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nové poplatníky s výjimkou případů, kdy jsou nemovitosti předány na základě zvláštního předpisu. Za období od změny vlastnických nebo jiných práv k nemovitostem do 1. ledna následujícího zdaňovacího období nový nabyvatel za daňový nedoplatek ručí). Skutečnost, že k převodu majetku došlo poté, co na majetek původního vlastníka byl vyhlášen konkurz a pohledávka na dani byla správcem daně v konkurzu uplatněna, na věc nemá vliv a stěžovatel je ve stejném postavení, jako by majetek nabyl od subjektu, na který konkurz prohlášen nebyl. Právě převodem majetku na jiný subjekt přešla na stěžovatele povinnost nedoplatek uhradit. V konkurzním řízení by proto nemohla být daná pohledávka uhrazena. Převodem podle zvláštních předpisů, na který odkazuje poznámka k ust. §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., je třeba rozumět vydání věcí podle restitučních předpisů a nikoli prodej majetku z konkurzní podstaty podle obecných předpisů. Postup podle obecných předpisů je ve vztahu k věcem prodávaným z konkurzní podstaty pouze modifikován tím, že vlastník nevystupuje samostatně a kupní cena je využita k uspokojení věřitelů úpadce.
FŘ ve vyjádření k ústavní stížnosti argumentovalo obdobně jako v odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznilo, že povinnost uhradit daňový nedoplatek nevzniká novému nabyvateli smlouvou o prodeji v konkurzu nebo na základě zákona o konkurzu, ale tato povinnost přechází podle zákona o dani z nemovitostí, přičemž tento zákon ve vztahu k zákonu o konkurzu a vyrovnání žádnou výjimku neobsahuje. Zákonodárce přitom váže, podle tehdy platného znění, osud daňového nedoplatku na nemovitost, nikoliv na osobu daňového dlužníka. Výjimka uvedená v poznámce k §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. se vztahuje na nemovitosti vydané (neúplatný převod) podle zvláštních předpisů, kterými se zde rozumí uváděné zákony (č. 403/1990 Sb., č. 87/1991, Sb., č. 229/1991 Sb.) Podle ust. §27 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., však lze nemovitosti pouze převést, a to ve veřejné dražbě, nebo prodejem mimo dražbu, nikoliv předat. Bylo věcí správce konkurzní podstaty (který je právním zástupcem stěžovatele), aby stěžovatele jako kupujícího na existující daňový nedoplatek upozornil, případně jej zohlednil v ceně. Poukázalo na to, že stěžovatel podřazení případu pod výjimky, kdy nemovitosti jsou vydávané podle zvláštních předpisů, v odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu ani v žalobě nenamítal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu připojeného rozsudku napadeného ústavní stížností Ústavní soud zjistil, že krajský soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že na stěžovatele, který předmětné nemovitosti nabyl v průběhu zdaňovacího období 1999 a 2000, přešla povinnost uhradit daňový nedoplatek, neboť v dané věci nastala situace předvídaná zákonem o dani z nemovitostí v jeho ustanovení §13b odst. 2, když v průběhu zdaňovacího období došlo ke změně vlastnických práv k nemovitostem a původní daňový subjekt nezaplatil splatný daňový nedoplatek ani v náhradní lhůtě. Z rozhodnutí vyplývá, že daňová povinnost byla stěžovateli vyměřena řádným rozhodnutím mající veškeré náležitosti stanovené zák. č. 337/1992 Sb. Dále soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ve věci není rozhodné, že na původního dlužníka byl prohlášen konkurz, neboť k přechodu majetku došlo až po prohlášení konkurzu, a právě v důsledku převodu vlastnického práva přešla povinnost uhradit nedoplatek na nového vlastníka, což také brání správci daně úspěšně se domoci úhrady daňového nedoplatku na úpadci. Rovněž zdůraznil, že povinnost nového vlastníka uhradit daňový nedoplatek nemá charakter závazku, ale jde o povinnost založenou kogentní právní normou, kterou je státní orgán povinen aplikovat a daňový subjekt je povinen ji dodržovat.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že zákon neumožňuje, aby mu byla postupem dle ustanovení §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb. stanovena povinnost uhradit za původního poplatníka a dlužníka daňový nedoplatek za situace, kdy předmětné nemovitosti nabyl od správce konkurzní podstaty a správce daně přihlásil pohledávku do konkurzu.
Ústavní soud předesílá, že ve své dosavadní judikatuře (např. I.ÚS 469/98, IV.ÚS 186/96, IV.ÚS 291/01) konstatoval, že zákon č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, určuje povinnost nového vlastníka nemovitosti uhradit případný daňový nedoplatek předchozího vlastníka, a to za předpokladu, že správce daně novému vlastníku rozhodnutím podle §32 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb. stanoví, jaké peněžité plnění se mu ukládá.
Jak je zřejmé z připojených materiálů a jak ani stěžovatel nepopírá a nerozporuje, byla mu daňová povinnost stanovena řádným rozhodnutím příslušného správce daně, a stejně tak bylo o námitkách uplatněných v jeho odvolání rozhodnuto v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 337/1992 Sb. nadřízeným orgánem správcem daně.
Smyslem právních závěrů, obsažených v citovaných nálezech Ústavního soudu, bylo umožnit poplatníkovi, který je dle ustanovení §13b zákona č. 338/1992 Sb., povinen uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti za původního vlastníka, aby mu správcem daně uložená povinnost byla přezkoumatelná odvolacím orgánem, a byl mu tak následně umožněn i přístup k nezávislému a nestrannému soudu, tedy zajistit i takovému poplatníkovi při ukládání daňové povinnosti stejné postavení jako ostatním daňovým subjektům. V dané věci je pak nesporné, že právě tato práva byla stěžovateli zachována, neboť rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo na základě jím uplatněného odvolání přezkoumáno odvolacím orgánem a následně i soudem.
Napadené rozhodnutí krajského soudu pak Ústavní soud přezkoumal z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který není součástí soustavy obecných soudů a není jim soudem nadřízeným, je oprávněn do jejich pravomoci zasahovat, jen pokud nepostupují v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod. To znamená, že v dané věci byl oprávněn posoudit, zda obecný soud respektoval ustanovení občanského soudního řádu a umožnil svým postupem stěžovateli domáhat se stanoveným postupem jeho (tvrzeného) práva a nikoliv posuzovat případ z pozice další odvolací instance.
Jak Ústavní soud ověřil, krajský soud v souladu s ustanovením §249 odst. 1 o.s.ř. žalobu přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních důvodů. Posoudil, zda správní orgány rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a zda na věc byly aplikovány příslušné právní předpisy. Své rozhodnutí řádně odůvodnil, uvedl, jakými úvahami byl veden a které předpisy aplikoval. S ohledem na uvedené skutečnosti nelze považovat závěry krajského soudu, ve kterých vyslovil, že na stěžovatele přešla ve smyslu ustanovení §13b zákona č. 338/1992 Sb., povinnost zaplatit daň, kterou původní vlastník ve lhůtě nezaplatil, přičemž skutečnost, že nemovitosti koupil od správce konkurzní podstaty, je pro věc nerozhodná, za závěry protiústavní. S ohledem na přiléhavé odůvodnění rozsudku i upřesňující argumentaci obsaženou ve výše uvedených vyjádřeních krajského soudu a finančního ředitelství nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci opakovaně vyjadřovat.
Pro úplnost, pokud jde o argumentaci týkající podřaditelnosti zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, pod "zvláštní předpisy", na které se vztahuje výjimka z ust. §13b odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., Ústavní soud uvádí, že z obsahu připojených rozhodnutí je zřejmé, že tuto námitku uplatnil stěžovatel až v ústavní stížnosti. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99), však platí, že námitky, které mohly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Nicméně s ohledem na jednoznačnost věci dodává, že z konstrukce ustanovení §13b odst. 2 zákona o dani z nemovitosti, včetně poznámky, zcela jasně vyplývá, že úmyslem zákonodárce pouze bylo, aby oprávněné osoby, kterým je na základě restitučních předpisů bezúplatně vydáván a opětovně navracen jejich majetek, nebyly zatěžovány daňovými nedoplatky způsobenými povinnými osobami a nikoliv poskytnutí výjimky subjektu, který nemovitost na základě vlastního uvážení kupuje od dosavadního vlastníka, byť v dané věci prostřednictvím správce konkurzní podstaty.
Právo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení se stěžovatel domáhá, není možné vykládat tak, jako by se účastníku řízení garantoval úspěch v řízení, ale je mu jím zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, stěžovateli byla daňová povinnost ukládána ve shodě se zákonem a v jeho mezích, soud ve věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2002
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu