ECLI:CZ:US:2001:4.US.78.01
sp. zn. IV. ÚS 78/01
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B. M., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Plzeň-Bory, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 10 To 176/2000, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2000, sp. zn. 33 T 7/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2000, sp. zn.
10 To 176/2000, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným
rozhodnutím obecných soudů stěžovatel podrobně rekapituluje
řízení, které vydání těchto rozhodnutí předcházelo s tvrzením, že
v jeho průběhu došlo k porušení zákona, nepřesnému hodnocení
důkazů a v důsledku toho pak i k porušení jeho základních práv
a svobod, přičemž jejich porušení konkrétně spatřuje v podstatě
v tom, že mu nebyla tlumočena obžaloba do jeho mateřského jazyka,
tedy do albánštiny, po dostatečně dlouhou dobu, svědkyně S-ová
nebyla při svém prohlášení, uvedeném do protokolu, o vydání věci
poučena dle §100 trestního řádu, spoluodsouzený H. P. byl
vyslýchán dne 3. 2. 1999 německými vyšetřovateli bez účasti
obhájce, v hlavním líčení byly čteny a do písemného odůvodnění
rozhodnutí uvedeny žádosti Úředního soudu v Koblenzi
a Ministerstva spravedlnosti Rakouské republiky o jeho vydání,
s uvedením skutků, kterých se měl dopustit, a tím byla zpochybněna
presumpce neviny, když také řada důkazů před obecnými soudy nebyla
provedena vůbec a řada důkazů byla hodnocena "sporným způsobem",
mezi nimi zejména poukazuje na výpisy z telefonních hovorů
mobilního telefonu č. 0603/775771Z těchto, jakož i z dalších
důvodů, domáhá se stěžovatel pro porušení svých ústavně zaručených
práv zrušení napadených rozsudků obecných soudů.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/2000,
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, spolu s dalším obžalovaným,
H. P., byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2000,
sp. zn. 33 T 7/2000, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby
a držení omamných a psychotropních látek a jedů (stěžovatel podle
ustanovení §187 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního
zákona). Za spáchání uvedeného trestného činu mu byl uložen trest
odnětí svobody v trvání deseti roků se zařazením do věznice
s ostrahou. Trestného činu se měl podle zjištění soudu dopustit
tím, že po předchozích osobních a telefonických jednáních
o přepravě heroinu, k nímž došlo nejméně od počátku prosince 1998
a jehož se účastnily i v rozhodnutí dále jmenované osoby působící
v Bad Oyenhausen ve SRN, se stěžovatel po telefonickém kontaktu
setkal dne 29. 12. 1998 kolem 12.00 hodin s obžalovaným H. P.,
který dne 28. 12. 1998 přijel z Bad Oyenhausenu do Plzně, a to
poblíž čerpací stanice Tesa. Společně odjeli vozidlem obžalovaného
P., tov. zn. Seat Alhambra, do Prahy, kde od osoby, kterou se
nepodařilo zjistit, převzal stěžovatel igelitovou tašku
s balíčkem, kterou ukryl při zastávce během cesty mezi Plzní
a Prahou v motorovém prostoru vozidla obžalovaného P. Ten pak, ač
byl informován o tom, že převáží ve voze heroin, dle pokynů
stěžovatele cestoval sám dále z Plzně tímto vozidlem v úmyslu
zásilku předat nezjištěné osobě ve SRN, a to ve Stuttgartu. Kolem
16.00 hodin byl však kontrolován celními orgány na dálničním
hraničním přechodu z České republiky do SRN Rozvadov-Waidhaus. Při
kontrole byla celními orgány nalezena igelitová taška, která
obsahovala 1.524,54 g směsi paracetamolu, kofeinu a heroinu, který
je uveden ve skupině III přílohy 3 k nařízení vlády č. 192/1988
Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako omamná látka, a jehož
podíl ve směsi činil 17,5 %. Tímto jednáním tedy stěžovatel spolu
s obžalovaným P. po vzájemné dohodě neoprávněně vyvezli a jinému
opatřili omamnou látku, přičemž tento čin spáchali ve větším
rozsahu a stěžovatel navíc ve spojení s organizovanou skupinou
působící ve více státech. Tento závěr učinil soud I. stupně po
provedení obsáhlého dokazování.
Proti rozsudku krajského soudu podali odvolání k Vrchnímu
soudu v Praze jak stěžovatel, tak i krajská státní zástupkyně
v Plzni, jejíž odvolání bylo modifikováno intervenující státní
zástupkyní Vrchního státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud
odvolání stěžovatele do rozsudku krajského soudu jako nedůvodné
zamítl. Odvolání státní zástupkyně, směřující stran stěžovatele do
výroku o trestu, shledal důvodným, když zdůraznil, že při úvaze
o výměře trestu krajský soud nevzal dostatečně v úvahu, že
stěžovatel již byl v poměrně nedávné minulosti odsouzen na území
České republiky pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody, přičemž předmětné trestné činnosti se dopustil
krátce po jeho výkonu. Zrušil proto napadený rozsudek ve výroku
o trestu a stěžovateli nově vyměřil trest odnětí svobody o jeden
rok vyšší než v odvolání napadeném rozsudku, tedy trest odnětí
svobody v trvání jedenácti roků se zařazením do věznice
s ostrahou. Vzhledem k tomu, že stěžovateli byl uložen trest
vyhoštění již v předchozím trestním řízení proti němu vedeném
a dosud nebyl vykonán, nebyl mu již ukládán v projednávané věci.
Vrchní soud v Praze, jak je patrno z jeho vyjádření k obsahu
ústavní stížnosti ze dne 26. 3. 2001, se nedomnívá, že by
stěžovateli nebylo přiznáno právo jednat před soudem v mateřském
jazyce, neboť řízení před soudy obou stupňů probíhalo za účasti
tlumočníka z jazyka albánského a nad rámec svých povinností
zajistil předseda senátu krajského soudu i přetlumočení obžaloby.
Pokud jde o stěžovatelem namítané skutečnosti stran rozsahu
a hodnocení provedených důkazů, domnívá se, že jde o uplatnění
obhajoby, s níž se náležitě krajský i vrchní soud vypořádaly.
Stran okolností, za nichž došlo k vydání mobilního telefonu
družkou stěžovatele - L. S-ovou, je potom toho názoru, že
skutečnost používání předmětného telefonu stěžovatelem vyplývá
mimo jiné i z toho, že tento telefon měl u sebe i při zadržení
a protokolárně jej předal svému obhájci. Závěrem dodal, že v době
jeho rozhodování ještě neexistoval nález Ústavního soudu ČR ve
věci vedené pod sp. zn. II.ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2000, přičemž
zdůraznil, že za základ skutkových zjištění byla v předmětné
trestní věci brána usvědčující a jednoznačná výpověď
spoluobviněného H. P.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího
účastníka řízení před Ústavním soudem svým přípisem ze dne 23. 3.
2001 vzdalo.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Krajského
soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/2000, dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná, i když ne všem jejím námitkám lze přisvědčit.
S ohledem na to, že Ústavní soud není další běžnou instancí
v systému obecného soudnictví, nebylo možno se zabývat
jednotlivými body ústavní stížnosti, zejména pokud jde o rozsah
provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů (s výjimkou
důkazů v další části odůvodnění označených). V tomto směru je
možno odkázat na rozhodnutí vrchního soudu, který se shodnými
námitkami stěžovatele ve svém rozhodnutí zabýval. Ke zbývajícím
námitkám uvádí Ústavní soud následující:
Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva
v tom, že mu sice byla obžaloba v předmětné věci doručena řádně
a včas, ale její celý text byl v českém jazyce. Když mu tato byla
v průběhu hlavního líčení dne 14. 6. 2000 přeložena tlumočníkem,
uvedl, že mu byla poskytnuta příliš krátká doba na to, aby se mohl
vyjádřit ke dvaceti stranám obžaloby. V daném případě, kdy se
jedná o trestný čin, při jehož spáchání lze uložit trest v rámci
trestní sazby v rozpětí deseti až patnácti let, se mu čtyři hodiny
na přetlumočení a vysvětlení obžaloby zdají příliš málo
a v protokole o hlavním líčení není uvedeno, jak dlouho trvalo
tlumočení obžaloby, když tato skutečnost, uvedená pouze
v odůvodnění rozsudku krajského soudu, není nijak prokázána.
V tomto směru stěžovatel odkazuje na ustanovení §2 odst. 14
trestního řádu, dle kterého je každý oprávněn používat před orgány
činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka a orgány činné
v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí
v českém jazyce. Stěžovatel tedy, jak uvedl, nemohl v dostatečné
míře používat svého jazyka při studiu obžaloby, přičemž poukazuje
taktéž na to, že dne 6. 6. 2000 podal u Krajského soudu v Plzni
prostřednictvím svého obhájce žádost, aby mu byla přetlumočena do
jeho mateřského jazyka, když krajský soud na tuto žádost
nereagoval. V návaznosti na uvedené se domnívá, že byl zkrácen ve
svém právu používat mateřského jazyka, nerozuměl česky psané
obžalobě a doba jejího tlumočení mu nestačila. Stran této námitky
stěžovateli nelze přisvědčit, neboť z dikce ustanovení §2 odst.
14 trestního řádu, ve znění dosud účinném, nelze dovodit právo na
doručování písemností v mateřském jazyce. V případě písemností,
které byly procesním stranám doručeny k přípravě soudního jednání,
jako je obžaloba dle trestního řádu, stačilo, byly-li těmto
stranám ústně přetlumočeny, pokud o to požádají nebo si neopatří
znalost jejich obsahu jinak. Procesní strany si mohou opatřit
překlad obžaloby na svůj náklad podle §12 odst. 2 zákona č.
36/1997 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších
předpisů, a soudy jsou povinny jim k žádosti takový postup
umožnit. Dlužno poznamenat, že toto mohl a měl učinit také krajský
soud v reakci na uvedenou žádost stěžovatele např. sdělením jmen
a adres příslušných tlumočníků zapsaných do seznamu tlumočníků.
Pokud potom obžalovanému nestačila lhůta mezi doručením obžaloby
a stanoveným dnem, na který bylo nařízeno hlavní líčení
v posuzované věci, k tomu, aby si příslušný překlad obstaral, mohl
z tohoto důvodu požádat o odročení soudního jednání. To, že
nepostupoval uvedeným způsobem nelze přičítat k tíži soudu, který
podle platné úpravy nebyl povinen zajistit na žádost obžalovaného
písemný překlad obžaloby. Adekvátnost či neadekvátnost doby čtyř
hodin k přetlumočení a vysvětlení obžaloby tlumočníkem bylo potom
třeba posoudit i v kontextu se skutečnostmi, že stěžovatel hovoří
plynně česky a měl možnost prostudovat vyšetřovací spis bez
omezení, za účasti tlumočníka v rozsahu, jaký sám požadoval (č.l.
658 a násl.). Podle tehdejšího stavu řízení v této věci nemělo
tedy tlumočení obžaloby v době trvání čtyř hodin vzhledem
k uvedenému zásadní dopad na výkon práva obhajoby.
Stěžovateli taktéž nelze přisvědčit, pokud shledává procesní
pochybení v tom, že spoluodsouzený H. P.t byl dne 3. 2. 1999
vyslýchán německými vyšetřovateli, bez účasti obhájce, v trestní
věci vedené v SRN, když tomuto výslechu nebyl přítomen obhájce
a přitom jmenovaný uvedl, že mu byly ze strany německých
vyšetřovatelů činěny nereálné sliby, na základě nichž potom
účelově vypovídal při svém následujícím výslechu dne 25. 2. 2000
v trestní věci, jež je předmětem ústavní stížnosti. S touto
námitkou, uplatněnou již v odvolání, se vypořádal vrchní soud
v odůvodnění svého rozhodnutí, když zdůraznil, že pokud byl
spoluobžalovaný P. vyslechnut německými vyšetřovateli bez účasti
obhájce, nešlo o úkony v dané trestní věci. Ústavní soud pak
v této souvislosti považuje za významné, že H. P. sice své
výpovědi měnil, vždy se však ve svých výpovědích shodoval v tom,
že balíček, který byl v jeho autě nalezen, tam umístil právě
stěžovatel. Až potud tedy ústavní stížnost za opodstatněnou
považovat nelze.
Jak je dále patrno z obsahu spisu, družka stěžovatele, L.
S-ová, vydala orgánům činným v trestním řízení mobilní telefon zn.
Panasonic GSM. V protokolu o vydání věci prohlásila, že uvedený
telefonní přístroj používala společně se stěžovatelem. U tohoto
odevzdání nebyl přítomen jeho obhájce a L. S-ová nebyla poučena
podle §100 odst. 1 trestního řádu o možnosti odepřít výpověď.
Stejně tak měla být zabezpečena účast obhájce dle ustanovení §41
odst. 2 trestního řádu při tomto vydání věci, neboť odebrání věci
je jedním z vyšetřovacích úkonů. Když byla později slyšena jako
svědkyně do protokolu o výslechu svědka v rámci přípravného řízení
a byla řádně poučena o možnosti odepřít výpověď, této možnosti
využila. Opírá-li krajský soud svá skutková zjištění mimo jiné
i o to, co uvedla L. S-ová do protokolu o vydání věci, dlužno
v souladu s námitkou stěžovatele konstatovat, že zde nejde
o důkaz, který by byl procesně použitelný v řízení před soudem,
jelikož zde nedošlo k naplnění podmínek, za nichž je nutno
a zároveň i možno uskutečnit výslech svědka dle trestního řádu
a při hodnocení důkazní situace toto prohlášení zohlednit jako
jeden z pokladů pro skutková zjištění soudu. Je sice pravda, že
dalším důkazem, o který opíraly obecné soudy své skutkové zjištění
o tom, že předmětný mobilní telefon užíval právě stěžovatel, který
ve vlastní výpověďi, při svém výslechu u hlavního, líčení konaném
dne 23. 8. 2000, uvedl stran telefonního čísla 00 42 0603/775771,
že "jde o číslo telefonu, který jsem měl u sebe v den zatčení"
(č.l. 815, v odůvodnění rozsudku krajského soudu taktéž, č.l.
866), to však nemůže nic změnit na shora uvedeném závěru stran
procesní nepoužitelnosti označeného protokolu. Nové zhodnocení
"zbylých" řádně provedených důkazů, jak bude dále uvedeno, je pak
oprávněn provést pouze soud obecný, nikoliv soud Ústavní.
K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces
však zejména došlo, jak patrno dále z připojeného soudního spisu
tím, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování také
z listinných důkazů, kterými byly výpisy hovorů z tel. č.
0x0x/xxxxxx ze dnů 21. 12. 1998 až 6. 1. 1999, poskytnutých
společností Radio Mobil, a.s., (č.l. 617) a hovorů z tel. č.
0x0x/xxxxxx ze dnů 27. 12. 1998 až 29. 12. 1998, poskytnutých
společností Eurotel PRAHA, spol. s r.o. (č.l. 622). Je na místě
konstatovat, že tyto listinné materiály nelze před soudem jako
důkaz použít, neboť nebyly získány řádným procesním způsobem.
V tomto směru vychází Ústavní soud ze svých dřívějších nálezů,
v nichž mimo jiné uvedl, že právo na ochranu tajemství zpráv
podávaných telefonem, plynoucí z čl. 13 Listiny, jako ústavně
zaručené právo svou povahou a významem spadá mezi základní lidská
práva a svobody, neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně
zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince,
jehož individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku
důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec, je
nutno respektovat a důsledně chránit. Zcela právem proto spadá
tato ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen
z poněkud jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám
člověka a občana (čl. 1 Ústavy ČR).
V daném případě společnosti Radio Mobil, a.s., a Eurotel
PRAHA, spol. s r.o., pořídily výpisy z telefonních účtů, ve
kterých bylo uvedeno mimo jiné číslo volané stanice, datum a čas
počátku hovoru, doba jeho trvání, označení základové stanice,
která zajišťovala hovor v okamžiku spojení, a označení základové
stanice, která hovor zajišťovala v momentu ukončení, přičemž tento
výpis poskytla na základě žádosti orgánům policie bez souhlasu
majitelů mobilních telefonů. Dle názoru Ústavního soudu, který je
vázán svými nálezy, sp. zn. II. ÚS 502/2000 a IV. ÚS 536/2000,
odkazujících mimo jiné také na rozsudek Evropského soudu pro
lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone proti Spojenému
království, je třeba výše uvedené údaje, a zvláště pak volaná
čísla, považovat za nedílnou součást komunikace uskutečněné
prostřednictvím telefonu. Čl. 13 Listiny tedy nezakládá pouze
ochranu tajemství vlastního obsahu zpráv, ale i výše uvedených
složek.
Jak již Ústavní soud uvedl v citovaných nálezech, pokud
ústavní pořádek České republiky připouští průlom této ochrany,
děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany demokratické
společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených
základních práv a svobod jiných. Sem spadá především obecný zájem
na ochraně společnosti před trestnými činy a dále to, aby takové
činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný je tedy pouze zásah do
základního práva nebo svobody jednotlivce ze strany státní moci,
jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném smyslu. K tomu, aby
nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí existovat systém
adekvátních a dostatečných záruk sestávající se z odpovídajících
právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování. Tyto právní
předpisy musí být přesné ve svých formulacích, aby daly občanům
dostatečnou informaci o okolnostech a podmínkách, za kterých jsou
státní orgány oprávněny k zásahu do soukromí; přesně musí být
definovány i pravomoci udělené příslušným orgánům a způsob jejich
provádění tak, aby jednotlivcům byla poskytnuta ochrana proti
svévolnému zasahování (viz také shora citovaný rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva). V případě, že tyto zásady nebudou ze
strany státní moci respektovány, jsou zásahy do uvedeného
základního práva vyloučeny a dojde-li k nim, stávají se
protiústavními.
Současná právní úprava nezná institut poskytování či
pořizování registrace telekomunikačního provozu pro účely
trestního stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak
nazvaný, ale obsahově shodný). Neznamená to však, že by příslušné
státní orgány nebyly oprávněny za žádných okolností tuto
registraci provádět či vyžadovat. S ohledem na to, že jsou
stanovena pravidla pro odposlech a záznam telekomunikačního
provozu ze strany těchto orgánů, která umožňují kromě dalších
údajů pořídit především obsah telefonické zprávy, je možné
postupovat podle těchto pravidel i při pořizování či získávání
těchto "dalších" údajů, tedy při registraci telekomunikačního
provozu. Orgány činné v trestním řízení, resp. policejní orgány
před zahájením trestního stíhání, jsou tedy v případě pořizování
či získávání evidence telekomunikačního provozu povinny postupovat
přiměřeně podle §88 trestního řádu, resp. podle §36 zákona č.
283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, s tím,
že pojem "záznam" se vztahuje také na údaje získané evidováním
telekomunikačního provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo
osobám. Touto ústavně konformní interpretací citovaných ustanovení
lze dosáhnout účinné kontroly před neoprávněnými zásahy do daného
základního práva ze strany státních orgánů, když současně nebude
vyloučena pro tyto orgány možnost pořizovat nepochybně často
nezbytný typ důkazů pro plnění svých funkcí, a to případně do doby
přijetí specifické právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů.
Obecné soudy tedy v daném případě pochybily, když připustily,
že důkaz registrací telekomunikačního provozu byl do spisu nejen
zařazen, ale také jako důkaz proveden a následně v jejich
rozhodnutích hodnocen.
Konečně je pak třeba uvést, že použití materiálů - žádosti
Úředního soudu v Koblenzi a Ministerstva spravedlnosti Rakouské
republiky o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do těchto
států, jako důkazů svědčících pro závěr o vině stěžovatele, je
v rozporu s principem presumce neviny, neboť tyto materiály se
týkají věcí, v nichž stěžovatel doposud pravomocně odsouzen nebyl.
Závěrem tak Ústavní soud konstatuje, že v řízení
předcházejícím napadeným rozhodnutím obecných soudů došlo
k některým procesním pochybením, a v jejich v důsledku
i k nedostatečné ochraně ústavně zaručených práv, zejména práva na
spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů,
a tak v zásadě není ani oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční
činnosti tím, že by sám prováděl hodnocení důkazů. K takovému
zásahu by v dané věci došlo, kdyby Ústavní soud sám po vyloučení
shora uvedených důkazů provedl hodnocení důkazů zbývajících, a tak
v podstatě rozhodl i v otázce viny stěžovatele. Nikoli na Ústavním
soudu, nýbrž na soudech obecných, tedy je, aby po vyloučení těchto
procesně nepoužitelných důkazů znovu důkazní situaci zhodnotily
a vyvodily z ní odpovídající právní závěry.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že napadenými rozhodnutími
došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to práva
na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a práv zakotvených
ve čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod. Proto
Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
vyhověl. Jsa veden zásadou minimalizace zásahů do pravomoci jiných
orgánů, pak podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil pouze
rozsudek vrchního soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. srpna 2001