ECLI:CZ:US:2012:4.US.874.12.1
sp. zn. IV. ÚS 874/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. J., právně zastoupeného JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Španělská 6, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č.j. 49 T 1/2000-933, ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §§302 až 306a zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na projednání jeho věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, zakotvené v čl. 38 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, zakotveného v čl. 6 odstavci 3 písmenu c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 40 odstavci 3 Listiny.
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze upustil od uložení souhrnného trestu s ohledem na trest uložený rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2005, sp. zn. 3 To 92/2004.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především brojil proti skutečnosti, že v jeho věci byl napadený rozsudek vydán v řízení proti uprchlému. Městskému soudu v Praze vyčítá nedostatečnou snahu zjistit jeho novou adresu ve Vídni a řádně a včas jej obeslat předvoláním k soudu. V souvislosti s tím poukazuje na skutečnost, že právní úprava řízení proti uprchlému má diskriminační charakter, neboť předpokladem pro zahájení tohoto řízení je podle §302 vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině nebo skrývání se. Podle čl. 21 Smlouvy o fungování Evropské unie má každý občan Unie právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Vyhýbání se trestnímu stíhání pouhým pobytem mimo Českou republiku je tedy diskriminující a v rozporu se základními právy Evropanů. V souvislosti s touto námitkou stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu předložit předběžnou otázku k této záležitosti Soudnímu dvoru Evropské unie v souladu s čl. 267 třetím pododstavcem Smlouvy o fungování Evropské unie. Pokud by Ústavní soud dospěl k opačnému závěru, a neshledal zkrácení stěžovatele v zaručených právech, považuje to stěžovatel za porušení svého práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce.
Stěžovatel dále poukázal na nesplnitelnost podmínek pro obnovu řízení podle §306a odstavce 2 trestního řádu. Předpokladem obnovy řízení existují dvě kumulativní podmínky: pominutí důvodů pro řízení proti uprchlému a podání návrhu do osmi dnů od doručení rozsudku odsouzenému. Tyto podmínky jsou obtížně splnitelné zejména pro osobu, která se zdržuje mimo území České republiky. V projednávaném případě tak byl stěžovatel zkrácen v právu na obnovu řízení.
Stěžovatel rovněž zpochybnil fakt, že Městský soud v Praze v napadeném rozsudku učinil výhradně výrok o trestu, aniž by rozhodl o vině. Teorii Městského soudu v Praze o právní moci výroku o vině stěžovatel nesdílí a má za to, že byla porušena jeho práva. K tomu odkázal i na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. proti České republice č. 12579/06.
S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl zrušit jak rozhodnutí Městského soudu v Praze, tak i příslušná ustanovení trestního řádu upravující řízení proti uprchlému. Alternativně se domáhal deklarace porušení jeho zaručených práv postupem Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze a zároveň uložení povinnosti těmto soudům neprodleně se věcí zabývat.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 1/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Z předloženého spisu Ústavní soud zjistil především následující skutečnosti. Stěžovatel byl obžalován z trestného činu krádeže, pro který byl rozsudkem ze dne 23. února 2000, č.j. 49 T 1/2000-205, odsouzen. K odvolání byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2000, č.j. 6 To 122/2000-273, napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu. Ten rozsudkem ze dne 2. října 2001, č.j. 49 T 1/2000-446, zprostil stěžovatele obžaloby. I tento rozsudek byl k odvolání zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2002, č.j. 6 To 151/01-468, a věc byla nalézacímu soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Dne 8. ledna 2003 byla podána obžaloba v jiné věci. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. dubna 2003, č.j. 48 T 1/2003-597, shledal stěžovatele vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odstavců 1 a 3 trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a nově jej shledal vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odstavců 1 a 3 trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let (viz č.l. 647).
Poté rozhodoval soud opět v původní věci a dne 22. ledna 2004, č.j. 49 T 1/2000-655, vydal rozsudek, jímž stěžovatele shledal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odstavců 1 a 3 písmene b) trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Současně soud zrušil, podle §35 odstavce 2 trestního zákona, výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na napadený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesením ze dne 21. června 2004, č.j. 6 To 38/2004-723, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. ledna 2005, č.j. 6 Tdo 1460/2004-816 odmítl. Následná ústavní stížnost, spojená s návrhem na zrušení zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. září 2005, sp. zn. III. ÚS 329/05.
Dovolání stěžovatele ve druhé věci, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. července 2004, č.j. 8 Tdo 574/2004-763, vyhověl a napadený rozsudek zrušil, a současně podle §265k odstavce 2 trestního řádu zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnuté obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (tím došlo ke zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, č.j. 49 T 1/2000-655). Následně Vrchní soud v Praze vydal nový rozsudek ze dne 18. února 2005, sp. zn. 3 To 97/2004, jímž nově shledal stěžovatele vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odstavců 1 a 3 trestního zákona, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
V projednávané věci, vedené pod sp. zn. 49 T 1/2000, se v důsledku zrušeného výroku o trestu předseda senátu pokoušel nařídit hlavní líčení, v němž by byl ve věci vynesen nový výrok o trestu k pravomocnému výroku o vině. První hlavní líčení bylo nařízeno na 15. září 2009, stěžovatel se však k němu nedostavil. Předseda senátu odročil hlavní líčení za účelem zajištění přítomnosti stěžovatele. Postupně tak byla hlavní líčení odročena na dny 27. října 2005; 22. listopadu 2005; 22. prosince 2005; 30. ledna 2006; 27. února 2006 a 31. března 2006. V průběhu této doby právní zástupce konstatoval, že mu pro řízení před Městským soudem v Praze nebyla udělena plná moc. Následně byl stěžovateli ustanoven obhájce; proti tomu stěžovatel brojil poukazem na odepření možnosti volby. Tato mu byla poskytnuta výzvou ze dne 8. února 2006, na kterou však stěžovatel nereagoval. Následně byl stěžovatel předvolán k hlavnímu líčení na den 31. března 2006, k němuž se nedostavil. S ohledem k této okolnosti byl Městským soudem v Praze dne 25. října 2007 vydán Evropský zatýkací rozkaz (č.l. 895).
Dne 27. října 2008 byl předseda Městského soudu v Praze senátu informován (č.l. 917 verte), že Rakousko neaplikuje na vydávání na základě Evropského zatýkacího rozkazu na skutky spáchané dříve, než rozhodnuti rámcové rozhodnutí (o EZR) vstoupilo v platnost (tj. před 7. srpnem 2002). Dne 29. dubna 2009 byl předseda senátu Městského soudu v Praze informován (č.l. 920), že ve věcech, vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2003 a 49 T 1/2000, nedojde k vydání rakouského občana P. J. (stěžovatele) do České republiky. V prvním případě se jednalo o finanční trestný čin rakouského občana v zahraničí a příslušná právní úprava trestní stíhání neumožnovala, a proto bylo řízení zastaveno; ve druhém případě se jedná o promlčenou věc, neboť informace o tomto řízení nebyla dříve rakouským orgánům známa.
Dne 19. srpna 2010 vydal Ústavní soud usnesení sp. zn. III. ÚS 1979/10, jímž odmítl ústavní stížnost stěžovatele k nespecifikovanému opatření Městského soudu v Praze a Police České republiky k zadržení a dodání stěžovatele do výkonu trestu ve vztahu k nespecifikovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze.
Na den 31. srpna 2011 bylo nařízeno hlavní líčení. Stěžovatel byl s dostatečným časovým předstihem obeslán na poslední známou adresu, dopisy se však vrátily s poznámkou "odstěhoval se"; Ustanovený obhájce se seznámil se spisem sp. zn. 49 T 1/2000. U hlavního líčení pak došlo k rekapitulaci spisu, a následně, s ohledem na existenci pravomocného výroku o vině, (po závěrečných řečech státní zástupkyně a obhájce) k vynesení napadeného rozsudku o upuštění od souhrnného trestu, a to s ohledem na jiný trest, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2005, sp. zn. 3 To 97/2004 (viz výše). Státní zástupkyně i obhájce se vzdali práva na odvolání (č.l. 930). Rozsudek byl vypraven a obhájci doručen dne 30. září 2011.
Dne 27. listopadu 2011 se na Městský soud v Praze telefonicky obrátil stěžovatel s požadavkem na zaslání rozsudku, k čemuž uvedl aktuální adresu. Dne 18. listopadu 2011 zaslal stěžovatel Městskému soudu v Praze elektronickou poštou (č.l. 939 a následující), a následně i klasickou poštou (955 a následující), odvolání proti rozsudku ze dne 31. srpna 2011, návrh na obnovu řízení podle §306a odstavce 2 trestního řádu, a současně i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. října 2011 (J. a další proti České republice 12579/06, 19007/10 a 34812/10 v původním znění - francouzsky). Spis byl postoupen Vrchnímu soudu v Praze s odvoláním, který jej však bez věcného vyřízení vrátil společně s přípisem ze dne 8. prosince 2011 (č.l. 987). V něm konstatoval, že vzdáním se práva na odvolání, které učinili státní zástupce i obhájce u hlavní líčení dne 31. srpna 2011, nabylo napadené rozhodnutí ihned právní moci, a proto není odvolání možné. Následně Městský soud v Praze přeposlal přípis Vrchního soudu v Praze stěžovateli společně se svým sdělením ze dne 15. prosince 2011, v němž se vyjádřil k podmínkám pro obnovu řízení podle §306a odstavce 2 trestního řádu v projednávané věci. Mimo jiné sdělil, že s ohledem na dobu, která uplynula od spáchání trestného činu i od vynesení a právní moci části odsuzujícího rozsudku s výrokem o vině, došlo fakticky k upuštění od potrestání, tedy k nepříznivějšímu možnému rozhodnutí ve věci stěžovatele. S ohledem na skutečnost, že v rámci obnovy řízení je vyloučena reformatio in peius, nemohlo by jakýmkoliv řízením dojít k vynesení pro stěžovatele příznivějšího rozhodnutí.
Ústavnímu soudu tak bylo předloženo tvrzení, že v popsaném řízení došlo k zásahu do zaručených práv stěžovatele tím, že byl vynesen výrok o upuštění od potrestání. Čtvrtý senát nemá za to, že by k takovému zásahu do práv mohlo vůbec dojít. Pokud se pak týká účasti stěžovatele na řízení, je nepřehlédnutelné, že to byl právě stěžovatel, který se svým přístupem k věci vzdal tohoto práva. Stěžovateli byla poskytnuta možnost zvolit si obhájce, byl opakovaně předvolán k hlavnímu líčení, přičemž nejméně v jednom případě, byv obeslán včas se bez omluvy nedostavil, což vedlo k zahájení řízení ve formě, s níž nyní nesouhlasí.
Podle ustanovení §43 odstavce 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V postupu soudů v dané věci Ústavní soud zásah do základních práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. S tím je nutné odmítnout i návrh k ní připojený, který sleduje osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2012
Vlasta Formánková v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu