ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1460.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1460/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. ledna 2005 o dovolání obviněného P. J. a obviněného Ing. P. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, č. j. 6 To 38/2004-723, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, č. j. 49 T 1/2000-655, byli obviněný P. J., obviněný Ing. P. N. společně s obviněným M. Š. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002. Za tento trestný čin byl obviněnému Ing. P. N. podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s tím, že podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let; obviněný P. J. byl podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému P. J. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup a zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. ve vztahu k obviněnému P. J. soud prvního stupně zrušil výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Č., a. s. (I., a.s.), oblastní pobočka P., P., S. n., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný P. J. a obviněný Ing. P. N.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 6 To 38/2004-723, z podnětu odvolání obviněného Ing. P. N. napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve výroku o jemu uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, obviněnému uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání tří let. Odvolání obviněného P. J. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Shora uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl dovoláním jak obviněný P. J., tak obviněný Ing. P. N. Dovolání podali prostřednictvím téhož obhájce, jde o dovolání s obsahově shodnými námitkami.
Oba obvinění uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k), l), e) tr. ř., nadto obviněný P. J. uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění spatřují v tom, že ve výrokové větě rozsudku není obsaženo klamavé jednání či úmysl oklamat. Jejich jednání spočívalo toliko ve vložení pravé platební karty do bankomatu, zadání číselného PINu a požadované částky. Takové jednání není předstíráním okolností, které by nebyly v souladu se skutečným stavem věcí, nemohlo tudíž uvádět někoho v omyl. Zadáním vyšší částky a jejím následným výběrem mohli obvinění porušit nejvýše občanskoprávní vztah spočívající v povinnosti provádět platební kartou transakce do výše disponibilního zůstatku na účtu. Zastávají názor, že mezi jejich jednáním a uvedením poškozeného v omyl nebyla zjištěna příčinná souvislost. V uvedeném případě je zřejmé, že týdenní cyklus či zpoždění mezi výběrem a zúčtováním byly nedostatkem v systému bankomatů a bance byly tyto okolnosti známy. Naopak nebylo prokázáno, že by tento „omyl“ systému byl znám obviněným, tj. že by mohli či měli předpokládat, že systém není schopen jejich žádost o výběr na základě stavu účtu překontrolovat. Nemohli proto mít úmysl využít „omylu“ banky. Tím, že banka uskutečnila transakci, měli obvinění za to, že banka provozuje svůj systém v souladu se smlouvou a tedy že by v souladu s ní k výběru hotovosti nad disponibilní zůstatek souhlas nevydala a v případě, že by jej přesto vydala, vědomě by poskytla majiteli účtu úvěr za předem stanovených podmínek. Dalším kritériem vylučující v posuzovaném případě subjektivní stránku trestného činu je majetková újma způsobená převodem majetkové dispozice. Debetnímu zůstatku na bankovním účtu klienta zároveň zjevně odpovídá pohledávka, která má povahu majetkového práva vzniklého na základě závazkového právního vztahu mezi určitými subjekty, je tedy přímým opakem škody. Skutkovému zjištění soudů, že „ani po urgenci I. a p. b. nedošlo ze strany obžalovaných k vyrovnání tohoto debetního zůstatku“ podle názoru obviněných chybí to podstatné, totiž že pachateli musí být prokázán podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku, protože pokud např. úmysl podvést získá až v průběhu takového jednání nebo dodatečně /rozhodne-li se úvěr použít bez souhlasu věřitele na zcela jiný účel, trestného činu podvodu se nedopustí, ačkoliv výsledek a subjektivní vztah pachatele k němu je stejný (srov. nález IV. ÚS 158/2000)/. Podle názoru obviněných je třeba též zjistit, zda pachatel či někdo jiný po převodu majetkové dispozice disponuje větším jměním, než před ní. V případě banky se však převodem majetkové dispozice zvýšil stav „má dáti“ na účtu pokladny a zároveň stav „dal“ na účtu závazků, aniž by se tím celkové jmění firmy P., s. r. o. jakkoli změnilo. Nemohl tak být tímto způsobem naplněn zákonný znak „obohacení“.
Další námitku obvinění vznesli k otázce posouzení formy trestné součinnosti. Konstatovali, že skutková zjištění soudů neumožňují učinit závěr, že by se na podvodném jednání společně dohodli. Koordinované jednání obviněných nevyplynulo z jejich dobrovolné dohody, nýbrž z faktu, že obchodní firma (společnost s ručením omezeným) není demokratickým sdružením osob a že její spolupracovníci jednají podle pokynů jednatele. Je mylné se domnívat, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle názoru obviněných naplněn tím, že soudy neuvedly 1. místo vyhlášení rozsudku podle §120 odst. 1 písm. b) tr. ř., 2. kterého zákonného ustanovení použily ve výroku o společném jednání ve smyslu §120 odst. 1 písm. c) tr. ř., 3. přesné označení trestného činu, neboť termín „tr. zák. ve znění novely účinné od 1. 1. 2002“ není zákonným pojmenováním konkrétního zákona ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř., 4. zákonné znaky trestného činu úmyslně spáchaného, zejména v subjektivní stránce není vyjádřen znak obohacení a převod majetkové dispozice podle §120 odst. 3 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Tdo 432/2004).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tím, že v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), e) a k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obvinění opřeli o tvrzení, že ve sdělení obvinění chybí popis subjektivní stránky jednání spoluobviněných, zejména zjištění, zda uvedenými „bankomatními“ výběry měli v úmyslu způsobit škodu na cizím majetku a sebe obohatit. Poukázali též na absenci kauzální souvislosti mezi činem a následkem, neboť debetní stav účtu 16 dnů po předpokládaném činu mohl vzniknout v důsledku jiných okolností. Záznam o sdělení obvinění, který neobsahuje popis skutku, neodpovídá zákonným podmínkám vymezeným v ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., z tohoto důvodu je trestní stíhání obviněných nepřípustné, protože nebylo nikdy zákonně zahájeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 66/2003 ve spojení s nálezem sp. zn. IV. ÚS 582/99 a sp. zn. I. ÚS 46/96). V této souvislosti obvinění vyslovili názor, že trpí-li přípravné řízení nezhojitelnými vadami, nemůže ani řízení před soudem, pokud se s těmito vadami buď vůbec nebo náležitým způsobem nevypořádal, splňovat podmínky nestranného a spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uplatnil jen obviněný P. J. Uvedl, že ačkoliv obhájci Mgr. Z. vypověděl plnou moc, s odvoláním na §37 odst. 2 tr. ř. předseda senátu Vrchního soudu v Praze u veřejného zasedání konstatoval, že Mgr. Z. je i nadále povinen vykonávat jeho obhajobu. Obviněný se však domnívá, že ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. nedopadá na případy vypovězení plné moci, nýbrž pouze na změnu v osobě obhájce. Nejenže si sám nového obhájce nezvolil, nebyl mu ani jiný ustanoven. Z uvedeného vyplývá, že odvolání obviněného odvolací soud projednal, aniž by veřejnému zasedání byl přítomen jeho obhájce, čímž rozhodl ve věci předčasně, konal-li veřejné zasedání v rozporu s ustanoveními trestního řádu a Listiny základních práv a svobod. Svým postupem porušil ústavně zaručené právo obviněného na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), neboť u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř.
V další části dovolání obvinění rozsáhle brojí proti způsobu provádění důkazů, když namítají, že některé z nich soudy neprovedly vůbec, jiné opomněly provést a učiněná skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. V rámci dovolacího řízení se domáhají přezkumu ústavnosti trestního řízení a pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že v přezkumu ústavnosti řízení mu trestní řád brání, tj. že je v rozporu s ústavním zákonem, nechť věc předloží Ústavnímu soudu. V závěrečném petitu navrhli, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 38/2004, zrušil a současně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000 a podle §265l odst. 1 tr. ř. městskému soudu věc přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, in eventum obvinění navrhli zrušit rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 38/2004 a poté tomuto soudu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že ačkoliv obvinění formálně tento dovolací důvod deklarují, obsahově uplatněné námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů. Je zjevné, že obvinění se primárně domáhají jiného hodnocení důkazů, než jak bylo provedeno soudem a v návaznosti na odlišné hodnocení důkazů se snaží docílit změny skutkových zjištění a s tím spojené změny právní kvalifikace skutku. Pokud obvinění v této souvislosti namítají, že v řízení před soudem nebyla v jejich případě prokázána existence subjektivní stránky a jednotlivé útoky, jak jsou ve výroku prvoinstančního soudu popsány, nevykazují zákonné znaky citovaného trestného činu, lze k tomu uvést, že skutková část výroku o vině napadeného rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. I když zásah do skutkových zjištění lze výjimečně připustit i v rámci řízení o dovolání, o takový případ se v posuzované věci nejedná.
Jak vyplývá ze skutkového zjištění, obvinění použili společným jednáním ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. ve stejném okamžiku a na stejných místech platebních karet k výběrům, o kterých věděli, že jsou značně vyšší než disponibilní zůstatek na účtu, přičemž sebe obohatili tím, že uvedli v omyl I. a p. b., a. s., a způsobili tak na jejím majetku škodu ve výši 1.084.000,-- Kč. Spolehlivě proto lze podle názoru státního zástupce učinit závěr, že subjektivní stránka trestného činu byla v posuzované věci naplněna. Sám obviněný P. J. se ostatně doznal, že mu v rozhodném období bylo známo, že dochází k několikadennímu zpoždění mezi hotovostním výběrem z bankomatu a zaúčtováním v bance. Je tedy prokázáno, že obvinění si v rozhodné době byli vědomi toho, že na běžném účtu jejich firmy nejsou finanční prostředky, když o stavu účtu byli pravidelně informováni příslušnými výpisy, přesto ve velmi krátkém časovém období a v neobvyklých denních dobách společně provedli hromadné výběry z bankomatů tak, že v důsledku této skutečnosti vznikl na účtu debetní zůstatek ve výši 1.084.000,-- Kč. Výběry byly provedeny tak, že obvinění využili specifik v té době prováděného zúčtování, kdy existovala několikadenní prodleva mezi výběrem a jeho zaúčtováním na účtu. V daném případě jednání obviněných, kteří v okamžiku realizace hromadných výběrů z bankomatů prokazatelně byli seznámeni se skutečností, že stav předmětného účtu je téměř nulový, nese typické znaky podvodného jednání. Vadou jistě je, že skutková část výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. neobsahuje explicitně konkrétní skutková zjištění, která by výstižněji naplnila zákonný znak podvodného jednání obviněných od počátku, kdy byli srozuměni s tím, že stav předmětného účtu je téměř nulový a přesto učinili popsané výběry z bankomatů v hotovosti, jde však pouze o určitou nepřesnost a neúplnost popisu skutku. Nicméně tato skutečnost nemá vliv na nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu hmotného práva, ale je porušením procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku.
Uplatněné námitky obviněných zcela jistě nenaplňují ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Podle státního zástupce v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně žádný výrok nechybí a žádný z jeho výroků není neúplný v tom smyslu, že by případná neúplnost (např. absence citace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. či absence označení novely trestního zákona účinné od 1. 1. 2002, která byla provedena zákonem č. 265/2001 Sb.) zapříčinila jeho nepřezkoumatelnost či nevykonatelnost a napadené rozhodnutí by tak nemohlo obstát.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. důvodem dovolání je skutečnost, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Skutek popsaný ve sdělení obvinění ze dne 5. 3. 1999 vylučuje možnou záměnu s jiným skutkem, když vedle popisu podmínek, jichž obvinění využili, a jejich dalšího postupu, je z něj zřejmé, že jednali v úmyslu způsobit škodu I. a p. b., a. s., přičemž ve sdělení obvinění je výslovně uvedeno, že si vybrané finanční částky přisvojili a je tedy zřejmá příčinná souvislost mezi jejich jednáním a následkem, který způsobili. Ve světle těchto skutečností podle státního zástupce proto nelze argumentaci obviněných, založené na tom, že sdělení obvinění ze dne 5. 3. 1999 je nezákonné, jelikož v něm chybí popis subjektivní stránky jejich jednání, přisvědčit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce dodal, že s ohledem na nedůvodné námitky obviněných ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), e), k) tr. ř., nepovažuje za důvodné ani námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Opírá-li obviněný P. J. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. o tvrzení, že ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. lze aplikovat pouze pro případ, dojde-li ke změně obhájce, tento výklad považuje státní zástupce za mylný. Z protokolu o veřejném zasedání plyne, že obviněný P. J. byl o termínu konání vyrozuměn dne 1. 6. 2004, jeho obhájce Mgr. Z. dne 12. 5. 2004. O skutečnosti, že obviněný J. vypověděl plnou moc Mgr. Z. se však senát Vrchního soudu v Praze dozvěděl až po zahájení veřejného zasedání dne 21. 6. 2004. Lze uzavřít, že předseda senátu neměl možnost vyrozumět o konání veřejného zasedání nově zvoleného obhájce, nehledě na to, že obviněný si nového obhájce nezvolil, a pokračoval-li ve veřejném zasedání, činil tak v souladu se zákonem, tj. v souladu s ustanovením §37 odst. 2 alinea třetí tr. ř.
Vedle shora citovaných důvodů dovolání se oba obvinění zaměřili dále na otázky, které obecně označili jako pochybení orgánů činných v trestním řízení, jimiž jim byla odepřena práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V souvislosti s těmito námitkami obvinění citují nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 55/04, tedy:“ Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků… Také obecné soudy jsou totiž povinny poskytovat ochranu základním právům a svobodám.“ Citovaný ústavní nález však řeší problematiku vzájemného vztahu mimořádných opravných prostředků, a to dovolání a stížnosti pro porušení zákona, jakož i interpretaci konkrétních dovolacích důvodů a nemá žádný dopad na ustanovení §265b tr. ř. a §265f odst. 1 tr. ř., podle kterých je dovolání přípustné výslovně ze stanovených a taxativně vypočtených důvodů a určení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. je obligatorní obsahovou náležitostí dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), jelikož zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§265i odst. 3 tr. ř.). Za této situace státní zástupce pokládá za bezpředmětné se vyjadřovat k tomuto okruhu námitek, jelikož je obvinění nepodřadili pod konkrétní dovolací důvod a jejich dovolání tak v této části nesplňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem státní zástupce v závěrečném petitu navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných P. J. a Ing. P. N. jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, i jejich podání byla učiněna prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř. potud, pokud obvinění uplatnili konkrétní dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu).
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný P. J., obviněný Ing. P. N. a obviněný M. Š. (ohledně něhož byla věc vyloučena ze společného řízení) „po předchozí vzájemné dohodě využil při hotovostních výběrech z bankomatů konce a počátku týdenního cyklu a skutečnosti, že mezi hotovostním výběrem z bankomatu a faktickým zúčtováním hotovostních transakcí bankou dochází k několikadennímu zpoždění a tak, že
1.dne 27. 2. 1998 obžalovaný P. J. jako držitel platební karty VISA BUSINESS číslo, obžalovaný Ing. P. N. jako držitel platební karty EC/MC BUSINESS číslo a obviněný M. Š. jako držitel platební karty CIRRUS/MAESTRO číslo, které byly obviněným vydány na základě Dodatku číslo 1 ke smlouvě o běžném účtu číslo ze dne 7. 7. 1997 vedenému u I. a p. b. a. s., jehož majitelem je společnosti P., s. r. o., se sídlem v P., T., vybrali prostřednictvím těchto karet v době od 18.36 hodin do 19.22 hodin z bankomatu v P., N., finanční hotovost v celkové výši 534.000,-- Kč, a to tak, že prostřednictvím karty VISA BUSINESS číslo byla vybrána finanční hotovost ve výši 395.000,-- Kč, prostřednictvím karty EC/MC BUSINESS číslo finanční hotovost ve výši 112.000,-- Kč a prostřednictvím karty CIRRUS/MAESTRO číslo byla vybrána finanční hotovost ve výši 27.000,-- Kč,
2.dne 2. 3. 1998 obžalovaný P. J. jako držitel platební karty VISA BUSINESS číslo, obžalovaný Ing. P. N. jako držitel platební karty EC/MC BUSINESS číslo a obžalovaný M. Š. jako držitel platební karty CIRRUS/MAESTRO číslo, které byly obviněným vydána na základě Dodatku číslo 1 ke smlouvě o běžném účtu číslo ze dne 7. 7. 1997 vedenému u I. a p. b. a. s., jehož majitelem je společnosti P., s. r. o., se sídlem v P., T., vybrali prostřednictvím těchto karet v době 00.01 hodin do 00.03 hodin z bankomatu v P., a v době od 01.12 hodin do 01.29 hodin z bankomatu v P., finanční hotovost v celkové výši 550.000,-- Kč, a to tak, že prostřednictvím karty VISA BUSINESS číslo byla vybrána finanční hotovost ve výši 400.000,-- Kč, prostřednictvím karty EC/MC BUSINESS číslo finanční hotovost ve výši 120.000,-- Kč a prostřednictvím karty CIRRUS/MAESTRO číslo byla vybrána finanční hotovost ve výši 30.000,-- Kč,
přičemž shora uvedeným jednáním obžalovaných byl přečerpán disponibilní zůstatek na účtu číslo, kdy debetní zůstatek má činit 1.084.000,-- Kč, přičemž ani po urgenci I. a p. b. nedošlo ze strany obžalovaných k vyrovnání tohoto debetního zůstatku, tímto jednáním vznikla poškozené I. a p. b., a. s., oblastní pobočka P., celková škoda ve výši 1.084.000,-- Kč.“
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Těžiště námitek, které obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřují jednak v absenci subjektivní stránky, jednak v neexistenci objektivní stránky, která podle jejich názoru nevykazuje znaky podvodného jednání.
Trestného činu podvodu se podle §250 odst. 1 tr. zák. dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou; způsobí-li pachatel takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek bude jeho jednání kvalifikováno podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byla v tzv. právní větě výroku o vině vyjádřena tak, že obvinění sebe obohatili tím, že někoho uvedli v omyl a způsobili takovým činem značnou škodu. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, ve velmi krátkém časovém úseku ve výroku o vině popsaných útocích obvinění provedli prostřednictvím platebních karet výběry z bankomatů (str. 13 rozsudku Městského soudu v Praze), aniž by na běžném účtu bylo dostatečné možné finanční prostředků k pokrytí celé transakce. K výběru využívali vždy konkrétního bankomatu, prováděli je za použití všech tří platebních karet. V dané věci bylo zjištěno, že již od konce roku 1997 nedosahoval zůstatek na běžném účtu částky vyšší než 200.000,-- Kč, od 21. 2. 1998 klesly dokonce pod hranici 100.000,-- Kč. Tyto skutečnosti jen důrazně podtrhují vědomost obviněných o tom, že nebudou schopni pohledávku vůči bance uspokojit. Pravděpodobně právě znalost stavu finančních prostředků na běžném účtu byla důvodem jejich promyšleného postupu, která přiměla obviněné k tomu, aby k výběru z bankomatů přistupovali v neobvyklých denních hodinách, v případě druhého útoku byly výběry uskutečněny dokonce na samém sklonku dne. Reálně obvinění nemohli spoléhat ani na to, že by v dohledné době mohla být částka ve výši 1.084.000,-- Kč uhrazena v důsledku jiných pohledávek společnosti P., s. r. o. I tyto okolnosti byly v průběhu dokazování pečlivě zkoumány. Očekávat nemohli ani zaplacení pohledávky společnosti P., s. r. o. ve výši 1.300.000,-- Kč. Je nutno podotknout, že tato jejich obhajoba byla vyvrácena. Svědek M. K. nebyl po dobu několika měsíců schopen dluh uhradit. Jeho platební neschopnost byla v průběhu trestního řízení jím samotným také potvrzena. Ve světle všech provedených důkazů není pochyb, že obvinění v úmyslu sebe obohatit, se dopustili podvodného jednání, kterýmžto se snažili využít konce a počátku týdenního cyklu a skutečnosti, že mezi hotovostním výběrem v bankomatu a faktickým zúčtováním hotovostních transakcí bankou dochází k několikadennímu zpoždění. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a následkem je tedy jednoznačná.
Pokud jde o otázku subjektivní stránky předmětného trestného činu, lze uvést, že chování obviněných v okamžiku páchání trestného činu (místo běžného výběru u přepážky zvolili výběr z bankomatu, výběry v nočních hodinách, téměř nulový stav konta) vykazuje úmysl dopustit se podvodného jednání, včetně obohacení. To, že obviněným šlo už od počátku o vylákání peněz dokresluje i jednání obviněných po spáchání trestného činu, neboť k vyrovnání debetního zůstatku nepřistoupili ani po urgenci I. a p. b., a. s. (nyní Č., a. s). Lze shrnout, že míra zavinění byla obviněným prokázána ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., protože obvinění chtěli způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, jímž je ochrana cizího majetku a byli si vědomi následku, který způsobí, přičemž škoda dosáhla výše 1.084.000,-- Kč. Tato okolnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. k ní bylo přihlédnuto.
Nejvyšší soud považoval za vhodné se (byť stručně) v předmětné věci vyjádřit k subjektivní a objektivní stránce trestného činu, přestože se domnívá, že námitky obviněných vybočují z rámce dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V zásadě se dovolací soud ztotožnil v tomto směru s názorem státního zástupce, totiž, že námitky obviněných směřují do oblasti skutkového zjištění, jejichž cílem je přivodit změnu v hodnocení důkazů a teprve následně změnu v právní kvalifikaci skutku. Takové námitky mají skutkovou povahu a nejsou způsobilé právně relevantním způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Do kategorie skutkových námitek spadá i námitka vztahující se ke spolupachatelství. Její podstatou je tvrzení, že nebylo prokázáno, že by se obvinění na podvodném jednání společně dohodli. Je absurdní se domnívat, že by k realizaci výběrů z bankomatů došlo jinak, než po předchozí domluvě. Časová posloupnost výběrů z bankomatů vylučuje, aby k nim došlo bez toho, aniž by se obvinění na jejich provedení dohodli. Míra zavinění Ing. P. N. není snižována ani jeho postavením (jak se obviněný domnívá). Třebaže nebyl jednatelem, znal reálnou obchodní i finanční situaci společnosti, pro firmu P., s. r. o., sjednával obchody, na kterých se podílel také finančně, stávalo se, že i finanční plnění procházelo přes jeho účet a následně na účet firmy, věděl o poskytnutých a přijatých úvěrech a dalších transakcích, osobně převážel a vyplácel firemní hotovost (viz str. 6 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Není pochyb, že jednání obviněného Ing. P. N. bylo článkem řetězce směřujícím k dokonání trestného činu, když společným jednáním všech obviněných byla způsobena škoda ve výši 1.084.000,-- Kč. Pokud by obvinění opřeli své námitky pouze o tento dovolací důvod, bylo by nutno jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod je založen na dvou alternativách, a sice, že buď určitý výrok nebyl učiněn, ačkoliv ve výrokové části rozhodnutí měl být uveden (jde např. o případy, kdy v rozhodnutí chybí výrok o trestu, případně o ochranném opatření nebo výrok o náhradě škody), anebo učiněn byl, ale je neúplný. Druhá alternativa může dopadat na případy, kdy výrok rozhodnutí obsahuje, ale nějakou část postrádá, což výrok prakticky činí nevykonatelným (není uveden typ věznice, ve které má být vykonán trest odnětí svobody, u peněžitého trestu není stanoven náhradní způsob vykonání apod.). Veškeré nedostatky, které obvinění spojili s uplatněným dovolacím důvodem, však nemohou způsobit zákonem předpokládané následky, protože po obsahové stránce uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nenaplňují a z pohledu citovaného dovolacího důvodu nemohou obstát (absence citace ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. nebo přesná citace novely trestního zákona ještě neznamená, že výrok nebyl učiněn). Jinými slovy řečeno, dovolání obvinění podali z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., proto Nejvyšší soud ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Přiléhavý není ani odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 432/2004. Toto usnesení posuzuje výrokovou část rozsudku z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. V současné době se praxe Nejvyššího soudu ustálila na názoru, podle něhož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze uplatnit toliko za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §60 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10, T 739, str. 18). Nejvyšší soud si dovoluje dále poznamenat, že v popisu skutku neshledal vytýkané pochybení stran subjektivní stránky nebo příčinné souvislosti. Jak již uvedl shora /pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, skutek obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tj. včetně jeho objektivní i subjektivní stránky. Námitky obviněných tudíž nemohou ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přivodit jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, než podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a e) tr. ř. obvinění podali prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Vzhledem k tomu, že žádný z těchto dovolacích důvodů nebyl věcně naplněn způsobilými námitkami, nebylo nutno se jakkoli dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. zabývat, neboť dovolací soud má za to, že s argumentací ke všem třem dovolacím důvodům se vypořádal na jiném místě tohoto rozhodnutí.
Dovolání lze podat také tehdy, existuje-li dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Zákonná dikce citovaného dovolacího důvodu zní: “obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl“. Tento dovolací důvod uplatnil jen obviněný P. J.
Jak vyplývá z trestního spisu, na den 21. 6. 2004 v 9.00 hodin nařídil předseda senátu Vrchního soudu v Praze veřejné zasedání. Dne 18. 6. 2004 požádal obviněný P. J. o omluvu své nepřítomnosti. Podání učinil v elektronické podobě. Jako důvod uvedl, že mu zaměstnavatelem nebylo poskytnuto „pracovní“ volno. Stejným způsobem (tzv. e-mailovou poštou) předsedovi senátu obviněný oznámil, že právnímu zástupci Mgr. Z. vypověděl plnou moc s tím, že žádá o přidělení advokáta ex-offo. Zpráva byla obviněným P. J. odeslána 21. 6. 2004 v 10.15 h. K veřejnému zasedání se obviněný P. J. nedostavil; obhájce obviněného Mgr. P. Z. byl veřejnému zasedání přítomen. K žádosti obhájce obviněného Ing. P. N. byl počátek veřejného zasedání odložen na 10.40 h. Po zahájení veřejného zasedání předseda senátu přednesl obhájci stanovisko obviněného P. J. týkající se jeho obhájce. V reakci na toto sdělení obhájce Mgr. Z. prohlásil, že by bylo v rozporu se zákonem o advokacii obviněného nadále obhajovat a dodal, že pokud by obviněný nevypověděl plnou moc, učinil by tak sám. S odkazem na ustanovení §37 odst. 2 tr. ř. předseda senátu konstatoval, že je povinen i nadále vykonávat obhajobu obviněného.
Podle §59 odst. 2 tr. ř. ten, kdo činí podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu, uvede současně poskytovatele certifikačních služeb, který jeho certifikát vydal a vede jeho evidenci, nebo certifikát připojí k podání. Obviněný P. J. Vrchnímu soudu v Praze adresoval dvě podání. Žádné z nich však nesplňuje podmínku stanovenou zákonem č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu, ve znění pozdějších předpisů. Tento způsob komunikace s orgány činnými v trestním řízení je žádoucí, protože umožňuje ověření totožnosti podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě. Obviněný P. J. podání, jehož obsahem byla výpověď plné moci obhájci Mgr. Z., odvolacímu soudu zaslal v 10.15 h, tj. 1 hodinu a 15 minut oproti předpokládanému začátku veřejného zasedání. Ke čtení tohoto podání mohl předseda senátu přistoupit jen proto, že začátek veřejného zasedání byl k žádosti obhájce obviněného Ing. P. N. posunut. Pravdou sice je, že obviněný má právo kdykoliv v průběhu trestního řízení si zvolit nového obhájce. Nicméně tato skutečnost však nemůže být důvodem pro odvolání již nařízených úkonů, o kterých jsou řádně vyrozuměni obviněný i dosavadní obhájce. V zájmu nerušeného průběhu trestního řízení je předchozí obhájce povinen vykonávat obhajobu do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Podle důvodové zprávy k novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., ustanovení §37 odst. 2 věta třetí tr. ř. bylo do trestního řádu včleněno právě proto, aby mohl soud čelit snaze obviněného opakovanou změnou obhájce dosáhnout marného uplynutí zákonné lhůty a zmaření trestního řízení. Je zřejmé, že v dané věci nemohl předseda senátu postupovat jinak. Sám obhájce obviněného ani v okamžiku zahájení veřejného zasedání nevěděl o tom, že mu obviněný vypověděl plnou moc. V opačném případě by se nejspíš k veřejnému zasedání ani nedostavil. Otázkou navíc zůstává, zda předseda senátu mohl vůbec k podání obviněného, které nesplňovalo zákonem stanovené náležitosti přihlížet; v daném okamžiku šlo o nedostatek podání, který nešlo nijak odstranit. Postup předsedy senátu podle §37 odst. 2 věty třetí tr. ř. byl adekvátní daným podmínkám a plně v souladu se zákonem. Nejvyšší soud neshledal porušení práva obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v řízení o odvolání obviněný P. J. měl obhájce. Podle názoru Nejvyššího soudu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uplatnil zjevně neopodstatněně.
Lze jen dodat, že výklad ustanovení §37 odst. 2 věty třetí tr. ř. je zcela konformní také s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Podle ní z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce obviněného, byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době. Změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu co do jeho režimu nikterak vázán (nález ze dne 25. září 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 87, sv. 6).
S přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl tak, že dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Další námitky, které podle názoru obviněných znamenají zásah do jejich zaručených práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod podle názoru Nejvyššího soudu nekorespondují se žádným dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu musí dovolatel na jedné straně v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. Zbývá v tomto směru podotknout, že otázkou protokolace, poskytnutí kopie protokolu z hlavního líčení, nahlížením do spisu se na základě podané ústavní stížnosti zabýval Ústavní soud a ústavní stížnost usnesením ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS191/04 podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl. Má-li se Nejvyšší soud vyjádřit k návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu, je třeba konstatovat, že dovolací soud nezjistil při řešení věci rozpor zákona s ústavním zákonem a proto usoudil, že není důvodu věc Ústavnímu soudu před rozhodnutím o dovolání předkládat.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného P. J. podle §265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř. a obviněného Ing. P. N. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje tento na §265i odst. 2 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann