ECLI:CZ:US:2005:4.US.88.05
sp. zn. IV. ÚS 88/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 21. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 88/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů L. S. a J. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004 č. j. 54 Co 498/2004-18, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelů uhradit náklady řízení.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2004 č. j. 54 Co 498/2004-18 se zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhají zrušení shora označeného usnesení, kterým Městský soud v Praze změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 8. 2004 č. j. 12 C 30/2004-12 ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že zavázal stěžovatele (v řízení před obecnými soudy v postavení žalovaných) povinností zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 4 025 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 450 Kč. V ústavní stížnosti stěžovatelé rekapitulují průběh řízení; tvrdí, že postupem odvolacího soudu byli "poškozeni na svých právech zajišťujících lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst", přičemž nespravedlnost řízení spatřují především v tom, že neměli jakoukoliv možnost se z důvodu nedoručení odvolání a vydání napadeného usnesení bez nařízení jednání hájit a doložit, resp. vyvrátit tvrzení žalobce uvedená v odvolání.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 24. 3. 2005, podepsaném předsedkyní příslušného senátu, uvedl, že rozhodoval pouze o nákladech řízení z podnětu odvolání žalobce, a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Podle Městského soudu v Praze, pokud stěžovatelé nesouhlasili se zpětvzetím žaloby, mohli v tomto rozsahu usnesení soudu prvního stupně napadnout. K výtce o rozhodování bez nařízení jednání Městský soud v Praze poukázal na ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), které takový postup umožňuje. Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro její neopodstatněnost, a vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2005 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Uvedl, že žalobu o splnění povinností vyplývajících z nájemní smlouvy vzal zpět proto, že stěžovatelé akceptovali jeho výpověď z nájmu bytu, v průběhu výpovědní lhůty se odstěhovali, a důvod podané žaloby tedy odpadl. Vedlejší účastník zdůraznil, že stěžovatelé nebyli nuceni opustit pronajaté obytné místnosti v důsledku jeho trestné činnosti, ale na základě výpovědi z nájmu.
K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelé zaujali stanovisko doručené Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2005, ve kterém setrvali na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti a k jejich podpoře navrhli důkaz usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 6 To 68/2005 s tím, že v rámci trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi bylo prokázáno, že stěžovatelé byli vedlejším účastníkem výslovně donuceni předmětný byt opustit, když se jim do bytu naboural a vysadil vstupní vchodové dveře bytu. V závěru svého podání stěžovatelé vyjádřili souhlas s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 12 C 30/2004 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se žalobou doručenou soudu dne 11. 2 2004 domáhal vydání rozsudku, kterým by byla stěžovatelům uložena povinnost vyklidit předsíň a koupelnu příslušející k obytným místnostem č. 3 a 4 v pátém podlaží domu v Jihlavské ulici v Praze 4, užívat obnovený vstup k obytné místnosti č. 4 a umožnit žalobci provádění stavebních prací podle stavebního povolení na nezbytně nutnou dobu. Stěžovatelé ve vyjádření k žalobě soudu sdělili, že nárok žalobce neuznávají a žalobu považují za nedůvodnou. Uvedli, že žalobce jim znemožnil užívání bytu, do kterého vnikl násilím, práce v něm prováděl a provádí a stěžovatelé se brání žalobou podanou u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 15/2004; věc je rovněž předmětem šetření Policie České republiky (č. l. 6). Obvodní soud pro Prahu 4 vyzval vedlejšího účastníka k opravě a doplnění žaloby, na což vedlejší účastník reagoval podáním ze dne 2. 8. 2004, ve kterém soudu oznámil, že "bere žalobu o splnění povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy zpět" a žádá o vrácení soudního poplatku.
Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení ve výši 4 710 Kč. Vedlejší účastník podal do výroku o náhradě nákladů řízení odvolání, ve kterém poukázal na to, že svůj žalobní návrh vzal zpět pro chování žalovaných, neboť tito se po podání žaloby ve dnech 19. až 21. 3. 2004 z pronajatých místností vystěhovali a v polovině května 2004 je žalobci zpřístupnili. Ze záznamu o předložení věci k rozhodnutí o odvolání (č. l. 16) vyplývá, že stěžovatelům nebylo odvolání žalobce doručováno, a ze spisu je rovněž zřejmé, že Městský soud v Praze rozhodl bez nařízení jednání ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o náhradě nákladů řízení změnil a zavázal stěžovatele povinností zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 4 025 Kč, jakož i náklady odvolacího řízení ve výši 450 Kč. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že Městský soud v Praze považoval odvolání za důvodné a postupoval podle ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle kterého, byl-li pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Městský soud v Praze konstatoval, že stěžovatelé po podání žaloby žalobcovy požadavky uspokojili, a proto žalobce vzal žalobu zpět.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze a řízení jemu předcházející z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Stěžovatelé opřeli svou ústavněprávní argumentaci především o čl. 36 odst. 1 Listiny (byť jej výslovně v ústavní stížnosti necitovali) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle relevantních ustanovení těchto článků se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), resp. má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestanným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Podle Ústavního soudu je zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení, a to i v té jeho části, která se týká jen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit.
Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v §18 o. s. ř. a v podmínkách tohoto soudního řádu se promítá do řady jeho ustanovení. Pro projednávaný případ je relevantním ustanovením §210 odst. 1 o. s. ř., podle kterého předseda senátu soudu prvního stupně doručí odvolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé, ostatním účastníkům, a ustanovení §214 odst. 2 písm. e) o. s. ř., podle kterého není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže se odvolání týká toliko nákladů řízení. K ústavně konformnímu výkladu těchto ustanovení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tato ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní řízení ústavními procesními kautelami (srov. nález sp. zn. III. ÚS 202/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 134). V citovaném nálezu Ústavní soud s odkazem na princip rovnosti účastníků občanského soudního řízení vyložil, že pokud obecný soud nedoručil stěžovateli (v postavení žalovaného) odvolání žalobkyně, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech. Tyto závěry plně dopadají i na projednávanou věc a Ústavní soud neshledal žádný důvod se od nich jakkoliv odchýlit.
Ústavní soud připomíná, že i Evropský soud pro lidská práva, který v souvislosti s rovností účastníků řízení používá pojem "rovnost zbraní", podle své konstantní judikatury vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana. V případě Beer proti Rakousku (2004, stížnost č. 30428/96) či Baumann proti Rakousku (2001, stížnost č. 76809/01, obě rozhodnutí dostupná v elektronické verzi na http://hudoc.echr.coe.int) Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení (za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byla občanská práva a závazky) a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.
V projednávané věci bylo tedy namístě, aby Městský soud v Praze před svým rozhodnutím nejprve doručil odvolání vedlejšího účastníka stěžovatelům a poskytl jim přiměřenou lhůtu k vyjádření se k němu. Pokud tak neučinil, aplikoval relevantní ustanovení občanského soudního řádu v rozporu s ústavním principem rovnosti účastníků řízení a zkrátil stěžovatele na jejich ústavních procesních právech (čl. 37 odst. 3 Listiny).
Tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, naopak Ústavní soud neshledal případným, a tudíž opodstatněným, neboť jakkoliv vadné rozhodování o nákladech řízení není schopno tuto sféru hmotných ústavních práv stěžovatelů nikterak zasáhnout.
Ústavní soud proto pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, majícím dopad do kautel spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.