ECLI:CZ:NSS:2006:5.A.60.2002
sp. zn. 5 A 60/2002 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milady Haplové v právní věci žalobce
A., a. s., zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čsl. Legií 172/I., Klatovy,
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha
6, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 3. 2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen „předseda“)
uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví (dále jen „úřad“) ze dne 19. 4. 2001, o zamítnutí přihlášky
prostorové ochranné známky, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. V odůvodnění
rozhodnutí předseda uvedl, že láhev, jejíhož zápisu do rejstříku se žalobce domáhal, se nijak
podstatně neliší od všeobecně známých běžně používaných láhví na nápoje, nejedná se o tak
výjimečný či jedinečný tvar, že by spotřebitel byl schopen jednoznačně odlišit od stejných či
podobných výrobků jiných výrobců. Tvar prolisu či počet nebo uspořádání vrypů na dně
láhve nebude spotřebitel při běžné poloze výrobku vidět a tedy ani vnímat. V případě
nevýrazného znaku u dna láhve se nejedná o ochrannou známku a použití tohoto znaku není
způsobilé ovlivnit celkový dojem na spotřebitele. Prostorové označení ve tvaru láhve,
postrádající výrazné individualizující či dekorační prvky, se jeví jako nedistinktivní i pro
přihlašované alkoholické a nealkoholické nápoje, tj. zboží určené přímo pro spotřebitele.
Protože přihlašované označení představuje v podstatě běžný tvar láhve, nevykazuje
dostatečnou odlišnost, aby samo o sobě mohlo plnit základní funkci ochranné známky.
Označení tedy nebylo shledáno způsobilým odlišit žalobcovy výrobky od stejných nebo
podobných výrobků jiných podnikatelů. Předseda dále uvedl, že v rozkladu nebyly podány
přesvědčivé argumenty, které by vedly ke změně rozhodnutí. K odkazu žalobce na originální
tvar láhve předseda uvedl, že ochrana vnější úpravy výrobků spadá do jiné oblasti průmyslové
právní ochrany. K poukazu žalobce na zápis jiných prostorových ochranných známek ve tvaru
láhve předseda uvedl, že uvedené případy nejsou předmětem tohoto řízení a proto nejsou pro
posouzení rozlišovací způsobilosti označení podstatné. Předseda uvedl, že při posuzování
rozlišovací způsobilosti jsou vždy jednotlivá označení, stejně jako v zahraničí, posuzována
samostatně a objektivně a to z hlediska toho, zda vyhovují příslušným zákonným
ustanovením, přičemž úřad vychází z ustálené praxe. Vždy je třeba zohlednit celkový dojem,
s přihlédnutím k povaze zboží a dalším relevantním faktorům. Proto se předseda v rámci
přezkumu nezabýval okolnostmi, za nichž byly zapsány ochranné známky případy zápisu
prostorových ochranných známek v jiných státech. Ze všech uvedených důvodů byl rozklad
žalobce zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce v zákonné lhůtě žalobu k Vrchnímu soudu
v Praze, v níž uvedl, že rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávné úvahy žalovaného,
kdo je spotřebitelem. Podle žalobce spotřebitel nedostane láhev v podobě, v níž ji posuzoval
žalovaný, nýbrž láhev bude opatřená vinětou a nápojem určité barvy, proto spotřebitel vnímá
výrobek především díky vinětě a barvě. Žalovaný posuzoval výrobek v podobě,
s níž se spotřebitel na trhu nesetká. Láhve hodnocené žalovaným kupují a rozlišují
obchodníci a z hlediska jejich pohledu je nutné posuzovat rozlišovací schopnost odlišně,
neboť má pro ně význam i dno láhve a jeho tvar, a jsou schopni přesněji a citlivěji rozpoznat
tvary láhve. Rozhodnutí o nedostatku rozlišovací schopnosti výrobku je tedy nesprávné.
Žalobce označil za nepřezkoumatelný závěr žalovaného, že spotřebitelé jsou na trhu zvyklí
na nápoje prodávané v láhvích, které mají stejné nebo podobné znaky jako přihlášené
označení. Tuto skutečnost však žalovaný nijak neprokázal; jedná se však o závěr podstatný,
který vedl k zamítnutí ochranné známky. Dále žalobce uvedl, že žalovaný hodnotil výrobek
pouze pro třídu 21 – obalové sklo, zejména nápoje, avšak přihlášku zamítl i pro třídy 32 a 33,
tj. alkoholické a nealkoholické nápoje, aniž by se věcně touto částí přihlášky zabýval. Žalobce
dále namítl porušení principu požadavku přiměřené právní jistoty, kterou by měla být
i konsekventnost rozhodování orgánu veřejné moci, neboť v jiných případech, kdy byla
např. přihlašována prostorová ochranná známka PET láhve na vodu, byla tato prostorová
ochranná známka zapsána. Ze všech těchto důvodů žalobce navrhl, aby rozhodnutí předsedy
Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 3. 2002, bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému
k dalšímu řízení.
Ze správního spisu, které soudu předložil žalovaný, vyplynuly následující podstatné
skutečnosti:
Dne 3. 2. 2000 podal žalobce přihlášku prostorové ochranné známky, kterou navrhoval
přihlásit do tříd 21 – obalové sklo, láhve, 32 – nealkoholické nápoje, 33 – alkoholické nápoje.
Dne 19. 4. 2001 vydal Úřad průmyslového vlastnictví rozhodnutí, jímž zamítl
přihlášku výše uvedené ochranné známky, neboť přihlašované označení shledal vyloučeným
ze zápisu do rejstříku podle §2 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“;
s účinností od 1. 4. 2004 zrušen zákonem č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění
pozdějších přepisů – pozn. soudu). Úřad v odůvodnění uvedl, že označení tvořené pouhým
tvarem výrobku postrádá rozlišovací způsobilost a neumožňuje spotřebiteli orientovat se na
výrobky poskytované z určitého obchodního zdroje. Úřad neakceptoval názor žalobce, že se
jedná o láhev originálního tvaru, opatřenou ve spodní části láhve znakem výrobce. Námitku
zápisné způsobilosti se přitom žalobci nepodařilo vyvrátit.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, v němž namítl, že se úřad nevypořádal
s věcnými argumenty proti zamítnutí přihlášky ochranné známky. Žalobce požádal o to,
aby se věc vrátila úřadu s tím, aby se zabýval jeho věcnými argumenty a rozlišitelnost láhví
posuzoval z hlediska profesionálních obchodníků s nápoji, kteří jsou schopni velmi přesně
rozlišit podle tvaru a provedení výrobku jeho původ a dodavatele. Pro doplnění žalobce uvedl
příklady, kdy byl povolen zápis jiných prostorových ochranných známek a požádal o zahrnutí
těchto příkladů do argumentace úřadu k posuzované záležitosti.
Dne 11. 3. 2002 bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí předsedy Úřadu
průmyslového vlastnictví.
Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla
podle §132 s. ř. s. postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle části
třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 6. 2003, čj. 5 A 60/2002 - 16, žalobu
proti uvedenému rozhodnutí odmítl s tím, že jde o věc vyplývající z občanskoprávních vztahů,
o níž má rozhodnout podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2003 soud v občanském soudním
řízení podle části páté o. s. ř. Nejvyšší správní soud poučil žalobce o tom, že může do jednoho
měsíce od právní moci usnesení podat žalobu k soudu příslušnému podle §249 a 250 o. s. ř.,
přičemž účinky procesních úkonů učiněných v tomto řízení zůstávají zachovány.
Usnesením zvláštního senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů
zřízeného zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne
2. 9. 2004, čj. Konf 102/2003 - 13, bylo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 6. 2003, čj. 5 A 60/2002 - 16, zrušeno a konstatováno, že příslušným vydat rozhodnutí
o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 11. 3. 2002, je
soud ve správním soudnictví, v daném případě tedy s ohledem na §132 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud.
Žaloba není důvodná.
Podle §2 odst. 1 písm. b) zákona o ochranných známkách je ze zápisu do rejstříku
vyloučeno označení, které nemá způsobilost rozlišit výrobky nebo služby. Podle písm. e)
citovaného ustanovení je ze zápisu do rejstříku vyloučeno označení tvořené výlučně tvarem
výrobku, který vyplývá z jeho povahy, nebo je nezbytný pro dosažení technického výsledku
anebo dává tomuto výrobku podstatnou užitnou hodnotu. Žalobce namítá, že není správný
závěr žalovaného o nedostatku rozlišovací způsobilosti přihlašované prostorové ochranné
známky, neboť tato způsobilost musí být posuzována pohledem spotřebitele, tedy obchodníka,
nikoliv však konečného spotřebitele. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí zcela ve shodě
se žalovaným, že podle současného známkoprávního pojetí pojmu spotřebitel je nutno
tuto osobu vnímat nikoliv zúženým výkladem, jak činí žalobce, nýbrž naopak tak,
aby zahrnovala co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné
známky jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků,
jak dostat do povědomí co největšího okruhu veřejnosti výrobky či služby daného
podnikatele. Ke stejnému právnímu závěru došla již prvorepubliková judikatura
(např. Boh. A 10.915/33-II.: „Při posuzování podobnosti známek jest přihlížeti k možnosti
omylu průměrného konsumenta – při obyčejné pozornosti – o původu zboží označeného
ochrannými známkami vykazujícími určité charakteristické znaky.“, popř. Boh. A 12.403/36,
vykládající podobnost známek ve vztahu k obyčejné pozornosti průměrného konsumenta
a dovozující, že při této míře pozornosti utkví v paměti pouze všeobecné znaky známek, jejich
celkový dojem, vytvářející tzv. pamětní obraz). S touto otázkou se v nedávné době vypořádal
i Nejvyšší správní soud, jenž např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, čj. 6 A 61/2002 - 52, dospěl
k závěru, že „pojem spotřebitel je třeba v známkovém právu vnímat tak, aby zahrnoval
co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet od smyslu ochranné známky
jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků, jak dostat
do povědomí co největšího okruhu lidí výrobky či služby daného podnikatele“. Rozlišovací
způsobilost, tj. schopnost individualizovat zboží, je nutno zkoumat vždy ve vztahu k vjemu
průměrného spotřebitele, a to z několika hledisek, především vizuálního, fonetického,
významového, porovnáním dominantních prvků apod. Označení, která jsou shodná natolik,
že nemají žádnou rozlišovací způsobilost, nemohou požívat známkové ochrany.
Zaměnitelnost označení může být logicky dovozena z podobnosti v dominantním prvku
nebo naopak z toho, že označení dominantní odlišující prvek nemá a ostatní prvky mají
nízkou rozlišovací schopnost.
Posouzení zaměnitelnosti je věcí úvahy správního orgánu. Soud není proto oprávněn
na místě správního orgánu nahrazovat jeho hodnocení důkazů vlastní úvahou a na místo
zjištěného skutkového stavu postavit vlastní skutková zjištění. Musel se tak omezit pouze
na zkoumání, zda je úsudek žalovaného logicky možným závěrem vycházejícím z premis,
které byly nastoleny. Své kognici soud pouze může – a k žalobní námitce musí – podrobit
hodnocení důkazů potud, zda bylo úplné a z hlediska aplikované právní normy také logické.
V těchto směrech soud uvážil, že žalovaný svůj úsudek o nezaměnitelnosti sporných známek
řádně odůvodnil, přičemž jeho závěr neodporoval zásadám známkového práva. Nejvyšší
správní soud neshledal, že by úsudek žalovaného, který vycházel z hodnocení řádně
zjištěných skutkových okolností, byl zřejmě mylný, logicky nemožný; dospěl-li žalovaný
na základě tohoto úsudku, jemuž nelze vytýkat zřejmou nesprávnost, k závěru, že ochranná
známka není způsobilá zápisu do rejstříku ochranných známek, nebylo mu možné ze strany
Nejvyššího správního soudu nic vytknout. Namítá-li žalobce, že spotřebitel vnímá láhev
až ve chvíli, kdy je opatřena vinětou a nápojem určité barvy, pak je zapotřebí poukázat na to,
že viněta ani barva nápoje nebyly předmětem daného řízení. Přihlašovaná prostorová
ochranná známka – láhev – tedy musela již sama o sobě splňovat požadavky zápisné
způsobilosti. Ochrana viněty ani barvy nápoje nebyla v daném řízení požadována a nebylo
o ní tedy žalovaným ani rozhodováno.
Důvodnou není ani námitka žalobce poukazující na fakt, že úřad na základě průzkumu
hodnotil výrobek pouze pro třídu 21, avšak přihlášku zamítl i pro třídy 32 a 33,
neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že tomu tak nebylo vzhledem
k okolnosti, že žalobce byl upozorněn, že jeho přihlašované označení všeobecně postrádá
rozlišovací způsobilost, a to způsobem, který ze zákona vylučuje takové označení ze zápisu
do rejstříku, neboť se jedná o tzv. absolutní překážky zápisné způsobilosti. V dané věci bylo
tedy irelevantní bližší označení předmětu podle mezinárodního třídění výrobků a služeb.
Žalobce závěrem namítá, že nelze hovořit o předvídatelnosti rozhodování žalovaného
a tedy ani o právní jistotě, neboť úřadem byly zapsány jiné prostorové ochranné známky
a jemu byla tato ochrana odmítnuta. Nejvyšší správní soud však shledává tuto námitku
nepatřičnou, neboť je v ní argumentováno jiným správním řízením, které probíhalo s jiným
subjektem, za jiných podmínek a zejména s jiným předmětem, kterému byla následně udělena
ochrana.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou
podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá podle §60 odst. 1 s. ř. s. právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení,
neboť jejich náhradu nepožadoval, ani mu náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly
(§60 odst. 1 a 7 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marie Součková
předsedkyně senátu