ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.138.2012:23
sp. zn. 5 As 138/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: D. A.,
zast. Mgr. Robertem Sedláčkem, advokátem se sídlem Jaselská 206/27, Brno, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 3/5, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2012, č. j. 57
A 2/2011 - 62,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 9. 2012, č. j. 57 A 2/2011 - 62,
se ve výroku I. a III. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení výroku
č. I a III shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který
výrokem č. I zrušil pro nezákonnost jeho rozhodnutí ze dne 20. 10. 2010, č. j. JMK 125878/2010,
sp. zn. S-JMK 125878/2010 OSP, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Výrokem č. III byla
stěžovateli uložena náhrada nákladů řízení o žalobě.
Stěžovatel se s rozhodnutím soudu ve výroku č. I a III neztotožňuje a shledává
jej nezákonným, uplatňuje kasační důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Nezákonnost shledává stěžovatel v nesprávném posouzení právní otázky (tj. materiálního znaku
přestupku) soudem v předcházejícím řízení. Soud totiž v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí,
že výrok napadeného rozhodnutí, tak jak je formulován, nesplňuje požadavky určitosti, když
dle ustanovení §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“), není dostatečně určitě označen čas spáchání skutku a napadené
rozhodnuti je proto nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť ani jeho výrok
ani odůvodnění neobsahují dostatečně určitou identifikaci skutku z časového hlediska.
K výše uvedenému stěžovatel uvádí, že dle ustanovení §77 zákona o přestupcích musí
výrok rozhodnutí o přestupku obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání,
vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce,
o započtení doby do doby zákazu činnosti, o uložení ochranného opatření, o nároku na náhradu
škody a o náhradě nákladů řízení. Smyslem požadavků uvedených v ustanovení §77 zákona
o přestupcích na vymezení skutku je, že popis protiprávního jednání obviněného musí být natolik
určitý, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. I v oblasti správního trestání totiž musí být
zachována zásada „ne bis in idem“.
V prvé řadě je dle stěžovatele nutné od sebe odlišit pojem „skutek“ a pojem „popis
skutku“. Skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho
následkem. Jde o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho, zda jde o týž
skutek, je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné
naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též
v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné
shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě
alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (anebo v obojím), to ovšem pouze pokud
je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti
charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu
(viz rozsudek Nejvyššího soudu 11 Tdo 738/2003 ze dne 22. 7. 2004).
Popisem skutku se rozumí slovní forma, jejímž prostřednictvím se skutek odráží
ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace, je to tedy jazykový popis těch jednání
či skutkových okolnosti, které lze podřadit formálním znakům správního deliktu, uvedeným
v zákoně (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 7/2009-66 ze dne 23. 9. 2009).
Podle stěžovatele skutek nelze odlišovat od jiného skutku pouze na základě jediného znaku,
ale totožnost skutku musí být posuzována v komplexu jeho jednotlivých znaků.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu, že rozhodnutí stěžovatele není dostatečně
odůvodněno, neboť výrok napadeného rozhodnutí je dostatečně přesný a určitý a specifikace
času spáchání přestupku splňuje požadavky na výrok rozhodnutí kladené dikcí ustanovení
§77 zákona o přestupcích. Stěžovatel odkazuje rovněž na usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73; dle výše uvedeného usnesení výrok rozhodnutí
o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným
a neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší
ustanovení o řízení [ustanovení §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. V souzeném případě stěžovatel
ve výroku rozhodnutí dostatečně specifikoval čas spáchání přestupku, nesouhlasí proto
s odůvodněním soudu, že vymezení časového intervalu slovy „v blíže nezjištěné době měsíce
března roku 2010“ má pouze rámcový charakter, neboť z výše uvedeného usnesení rozšířeného
senátu NSS vyplývá, že soud zruší správní rozhodnutí pouze v případě, že výrok rozhodnutí
neobsahuje popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání. Stěžovatel proto nemůže
s výše uvedeným závěrem soudu (převzatého z předmětného usnesení rozšířeného senátu NSS
a nesprávně aplikovaného na rozhodnutí stěžovatele) souhlasit.
K soudem vytýkanému nedostatku časové determinace skutku uvádí dále stěžovatel,
že pokud jde o čas spáchání přestupku, neklade zákon o přestupcích bližší požadavky na jeho
vymezení. Otázkou je, jaká míra specifikace (popisu) skutku z hlediska časového je nutná
k vymezení skutku, resp. jakým způsobem má být popsán skutek z hlediska časového. Požadavek
na stejnou míru podrobnosti popisu skutku z hlediska časového u všech deliktů nemůže obstát.
To by pak vedlo k tak absurdním závěrům, že pokud si svědci nevzpomenou na přesný den
v daném měsíci, přesnou hodinu či dokonce minutu spáchání skutku, nebylo by možné pachatele
za deliktní jednání nikdy postihnout. Stěžovatel se proto neztotožnil s názorem soudu, že bylo
namístě vymezit čas spáchání skutku minimálně s přesnosti na den, v případě posouzení
přestupku jako pokračujícího deliktu určit alespoň den, ve kterém došlo ke spáchání posledního
ze skutků.
Stěžovatel je toho názoru, že míra podrobnosti vymezení skutku z časového hlediska
závisí na provedeném dokazování, kde je povinností správního orgánu dodržet zásadu materiální
pravdy, tedy zjistit skutečný stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. V případě míry
podrobnosti popisu skutku se musí jednat alespoň o natolik podrobný popis, aby byly naplněny
požadavky jednoznačné identifikace skutku (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu, č. j. 4 As
7/2009-66, ze dne 23. 9. 2009). Stejný požadavek míry podrobnosti popisu skutku ohledně
protiprávního jednání se musí nutně týkat též popisu skutku z hlediska časového. Nadto
stěžovatel uvádí, že ani z dostupné judikatury Nejvyššího správního soudu nevyplývá,
že by uvedení času ve výroku rozhodnutí slovy „v blíže nezjištěné době měsíce března roku
2010“ bylo nedostatečné a tedy nezákonné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 As 35/2009 - 69, ve kterém soud rovněž nevyslovil nezákonnost, přestože popis skutku byl
uveden časovým intervalem „v blíže neurčené době, nejdříve však od měsíce srpna 2006
do 6. 11. 2007“). Stěžovatel se proto neztotožnil s názorem krajského soudu, dle kterého
je rozhodnutí stěžovatele nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť výrok ani odůvodnění
neobsahují dostatečně určitou identifikaci skutku z časového hlediska.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí stěžovatele nelze považovat
za nezákonné, jeho rozhodnutí není ani nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, ani nedošlo
k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem (nedošlo absolutně
k žádnému porušení procesního postupu správního orgánu). „Hodnotí-li soud zákonnost rozhodnutí,
posuzuje v každém konkrétním případě, zda k porušení procesního postupu správního orgánu došlo nikoliv
v zanedbatelné míře, nýbrž v intenzitě, zpochybňující zákonnost posuzovaného rozhodnutí správního orgánu.
Vyslovení nezákonnosti správního rozhodnutí je tedy třeba chápat i jako deklaraci toho, že míra pochybení
správního orgánu překročila mez, již je vzhledem k celkové komplikovanosti řízení a s přihlédnutím k povaze
rozhodované věci možno považovat za v konečném důsledku neohrožující právem chráněné zájmy účastníků“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 2 Afs 125/2006 - 120).
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 5 As 75/2011 - 54 ze dne 16. 11. 2011, kterým zrušil
rozsudek krajského soudu ze dne 29. 4. 2011, č. j. 57 A 2/2011 - 28, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, zavázal krajský soud, aby se řídil právním názorem jím vysloveným. Nejvyšší správní soud
přitom uvedl, že odůvodnění rozsudku neobsahuje důvody, pro které má krajský soud za to, proč
správním orgánem vymezené časové období „v blíže nezjištěné době měsíce března 2010“
umožňuje, aby byl předmětný skutek zaměněn s některým jiným. Takové posouzení je však vždy
zapotřebí učinit, protože stejné časové vymezení jednou bude podmínku nezaměnitelnosti
splňovat, podruhé tak být nemusí, proto je nutné tuto rozvahu učinit a v každém jednotlivém
případě ve všech souvislostech posoudit.
Výše uvedeným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem se však
dle stěžovatele krajský soud při svém rozhodování neřídil, neboť případ neposoudil ve všech
souvislostech a dostatečně nezdůvodnil, proč časové vymezení „v blíže nezjištěné době měsíce
března 2010“ nesplňuje podmínku nezaměnitelnosti. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého
rozsudku navíc výslovně připustil, že stejné časové vymezení je schopno podmínku
nezaměnitelnosti splňovat. Krajský soud tak v rozporu s právním názorem Nejvyššího správního
soudu posoudil ono kritérium časovosti bez návaznosti na ostatní kritéria nezaměnitelnosti
přestupku. Další důvody uvedené v odůvodnění rozsudku krajského soudu nejsou z hlediska
nezaměnitelnosti skutku relevantní.
Nezákonným dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. shledává stěžovatel rovněž výrok
č. III rozsudku krajského soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci
náklady řízení v částce 13 520 Kč. Dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen částečný, přizná mu soud právo
na náhradu poměrné části nákladů. Krajský soud výrokem č. II svého rozhodnutí odmítl žalobu
ve vztahu k výroku č. II rozhodnutí stěžovatele s odůvodněním, že se žalobce v petitu žaloby
domáhal toho, aby rozhodnutí stěžovatele č. j. JMK 125878/2010 bylo zrušeno a věc vrácena
k dalšímu řízení, aniž by byl specifikován napadený výrok rozhodnutí. Rozhodnutí stěžovatele
se však ve výroku č. II vztahuje k osobě odlišné od žalobce, který byl tudíž aktivně legitimován
podat žalobu pouze proti výroku č. I rozhodnutí stěžovatele. Žalobce, ač zastoupen advokátem,
se domáhal zrušení rozhodnutí stěžovatele v celém rozsahu, tedy i v části II., která ovšem
předmětnou žalobou být napadena nemohla, neboť k tomu žalobce nebyl aktivně legitimován.
Tento právní názor výslovně uvedený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu
krajský soud nerespektoval, když nerozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. Z výše
uvedeného tedy vyplývá, že žalobce neměl ve věci plný úspěch, proto mu soud měl přiznat právo
na náhradu poměrné části nákladů.
Z výše uvedeného stěžovatel vyvozuje, že rozhodnutí krajského soudu je nezákonné
ve výrocích č. I a III z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že považuje napadený rozsudek
po právní i faktické stránce za správný a zákonný, a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost stěžovatele v celém rozsahu zamítl a stěžovatele zavázal k náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud především předesílá, že kasační stížnost je stěžovatelem podána
opakovaně poté, kdy Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu pro nepřezkoumatelnost
již jedenkráte zrušil (rozsudek NSS ze dne 16. 11. 2011, č. j. 5 As 75/2011 - 54). Nejvyšší správní
soud se tak a priori musel zabývat přípustností kasační stížnosti - viz §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Smyslem a účelem zamezení
opakovaného posuzování je vyloučení situace, kdy by se Nejvyšší správní soud znovu zabýval
věcí, u které již jedenkrát vyslovil svůj závazný právní názor a tento názor byl nižším soudem
respektován (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05,
dostupný na nalus.usoud.cz). Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu,
jímž tento rozhodl poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen,
je kasační stížnost přípustná stran právní otázky, jíž se Nejvyšší správní soud v kasačním
rozsudku nezabýval, nebo v případě, že se krajský soud závazným právním názorem neřídil
(k tomu srovnej usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 -
119, dostupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud v prvně posuzované věci shledal
rozhodnutí krajského soudu zmatečným; krajský soud zrušil a i části rozhodnutí správních
orgánů, stran kterých nebyl žalobce aktivně legitimován (týkala se jiného účastníka řízení).
Rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek
odůvodnění rozhodnutí, když krajský soud neodůvodnil, proč zrušil rovněž rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, rovněž nedostatečně odůvodnil svůj závěr o nepřesnosti časového vymezení
skutku; přitom toliko na tomto závěru dospěl k závěru o nezákonnosti obou rozhodnutí
správních orgánů.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná a jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (§103 odst. 1 písm. c) nebo bylo zatíženo vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé anebo je napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelné (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí
krajského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
Krajský soud měl krom posouzení aktivní legitimace účastníka řízení stran jednotlivých
výroků správního rozhodnutí (což v novém rozhodnutí učinil a své pochybení napravil, rovněž
tak bez dalšího vypustil z výroku I. zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně), najisto
postavit závěr o tom, že správním orgánem vymezené časové období umožňuje, aby byl
předmětný skutek zaměněn se skutkem jiným.
Krajský soud ve svém prvním rozhodnutí pouze ocitoval z usnesení rozšířeného senátu
č. j. 2 As 34/2006 - 73, že „výrok rozhodnutí musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času
a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečnosti, jichž je potřeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným“, a bez dalšího shledal, že vzhledem k rámcovému charakteru
časového určení doby spáchání skutku nelze toto považovat za přesné vymezení skutku. Nejvyšší
správní soud ve zrušujícím rozsudku, v němž se věcí in meritum z důvodu nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku nezabýval, obiter dictum stran vymezení skutku konstatoval, že důvody,
pro které má krajský soud za to, proč správním orgánem vymezené časové období „blíže
nezjištěné době měsíce března 2010“ umožňuje, aby byl předmětný skutek zaměněn s některým
jiným, přitom by bylo možno najisto postavit závěr, že skutek nebyl přesně a nezaměnitelným
způsobem vymezen, odůvodnění rozsudku neobsahuje. Nejvyšší správní soud konstatoval,
že takové posouzení je vždy zapotřebí učinit, protože stejné časové vymezení jednou bude
podmínku nezaměnitelnosti splňovat, podruhé tak být nemusí, a je proto nutné tuto rozvahu
učinit, a v každém jednotlivém případě ve všech souvislostech posoudit.
Krajský soud v novém rozhodnutí setrval na svém původním názoru, že „v daném
případě bylo na místě vymezit čas spáchání skutku minimálně s přesností na den, v případě
posouzení přestupku jako pokračujícího deliktu, určit alespoň den, ve kterém došlo ke spáchání
posledního ze skutků.“ Konstatoval, že „není v souladu se zásadou právní jistoty, aby ten, komu
je ukládána sankce, mohl mít pochybnost o tom, jakým jednáním naplnil skutkovou podstatu
přestupku, kdy bylo jednání dokončeno a od jakého časového okamžiku počínají běžet lhůty
odvíjející se od jeho spáchání.“ Odůvodnění svého právního názoru nachází krajský soud přitom
v tom, že není popisem skutku daný skutek dostatečně ohraničen („v blíže nezjištěné době
měsíce března tohoto roku“), např. pro běh lhůty k projednání přestupku dle ustanovení §20
zákona o přestupcích, běh lhůty pro podání návrhu postižené osoby na projednání přestupku;
dále krajský soud poukazuje na nutnost posouzení toho, zda se jedná o skutek jednorázový nebo
pokračující, což má mimo jiné význam i pro určení výše sankce.
Lze nepochybně s uvedenými argumenty, jakož i s teoretickými úvahami stran nutnosti
přesného vymezení časového úseku a jednoznačné definice skutku souhlasit, nicméně teoretické
závěry, které krajský soud předestřel, nenašly odraz ve věci konkrétně projednávané; postup
krajského soudu tak byl ryze formalistický. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém
předchozím rozhodnutí, je potřeba v každém případě zvlášť posoudit, zda je časové určení
dostatečné a potřebné, zda popis skutku dostatečné vymezuje skutek, tak aby nemohl být
zaměněn s jiným skutkem. Zda tomu tak mohlo být nebo skutečně bylo, však krajský soud v dané
věci nechal zcela stranou a takový závěr neučinil.
Popis skutku je jen slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží
ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Popisem skutku je tedy zapotřebí rozumět
jazykový popis těch jednání či skutkových okolností, které lze kvalifikovat (tj. podřadit)
formálním znakům správního deliktu uvedeným v zákoně. Popis skutku musí obsahovat
ty skutkové okolnosti, které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků
skutkové podstaty správního deliktu, který je předmětem řízení, tj. za nějž byla v dané věci
uložena pokuta. Přesný časový údaj je nutný zejména u deliktů, kdy je časové vymezení právně
významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty daného deliktu, v ostatních
případech bude přesná časová specifikace skutku postradatelná a bude moci být nahrazena méně
přesným určením.
Krajský soud ve svém rozsudku shledal neurčitost časového vymezení skutku v tom,
že ve výroku rozhodnutí nebylo uvedeno, zda se jedná o skutek jednorázový nebo pokračující.
Lze přisvědčit krajskému sodu, že výrok napadeného rozhodnutí, tak jak je formulován,
nesplňuje požadavky určitosti, a to z důvodu nedostatečné určitosti časového vymezení spáchání
přestupku, když nebyla zohledněna ve skutkovém výroku skutečnost, že ke spáchání
skutku naplňujícího podstatu přestupku došlo v průběhu měsíce března několikráte. Četnost
jednotlivých útoků je nepochybně významnou skutečností určující závažnost přestupku a jeho
následky, neboť škodný následek přestupkového jednání je úměrně vzrůstající k množství
spáchaných útoků. Lze tedy připustit, že ve výroku správního rozhodnutí nebylo jednoznačně
označeno, zda je postihován pokračující či jednorázový správní delikt, resp. přestupek. Nicméně
v daném případě tato vada nemohla vést k nezákonnosti správního rozhodnutí, neboť deficity
absence přesného výroku správního rozhodnutí stran běhu lhůty pro projednání přestupku, jakož
výše uložené sankce, nebyly v daném případě naplněny. Všechny útoky žalobce se konaly pouze
v průběhu měsíce března 2010, oznámení o spáchání přestupku bylo navrhovatelkou učiněno
v měsíci dubnu 2010; jakkoli se tedy mohlo jednat o pokračující delikt (v úvahu nepřichází delikt
opakovaný, neboť mezi jednotlivými útoky nebylo pravomocně rozhodnuto, resp. ani zahájeno
přestupkové řízení o „jiném“ shodném útoku pachatele), trvající pouze v měsíci březnu 2010,
lhůta pro zahájení řízení, jakož i pro zánik trestnosti byly zachovány; počátek běhu lhůty
i v případě deliktu trvajícího by se tak vždy odvíjel max. od konce měsíce března 2010.
Podle ust. §68 odst. 2 zákona o přestupcích u přestupku, který lze projednat jen na návrh
(o takový přestupek se v dané věci jedná) lze návrh podat příslušnému správnímu orgánu
nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postoupení
věci orgánem činným v trestním řízení. V návrhu musí být uvedeno, kdo je postiženou osobou,
koho navrhovatel označuje za pachatele a kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán.
V daném případě byl oznámen přestupek v měsíci dubnu 2010, tedy jednoznačně ve lhůtě, bez
ohledu na to, které konkrétní dny v měsíci březnu 2010 byly útoky pachatelem vedeny,
z podaného oznámení byly zřejmé a jednoznačné i ostatní nezbytné náležitosti.
Podle ust. §20 odst. 1 cit. zákona přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání
jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li
se na přestupek amnestie. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno dne 30. 6. 2010
(č. j. MR-S 3862/10-OVS/12), rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 20. 10. 2010. I v tomto
případě byla lhůta nade vší pochybnost zachována.
Co se týče rovněž zmiňovaného vlivu na výši uložené sankce, je tato otázka
bezpředmětná, neboť sankce byla uložena na spodní hranici, její výše byla v rozhodnutí
správního orgánu odůvodněna, nadto však výši sankce žalobce nikterak nekomentoval.
Nejvyšší správní soud tak konstatuje, že se nemohl ztotožnit se závěry krajského soudu,
které stran otázky identifikace a zaměnitelnosti skutku v intencích závěrů cit. usnesení
rozšířeného senátu, na které ve svém rozsudku odkázal, učinil v nyní projednávané věci. V daném
případě nedošlo, a ze spisového materiálu taková skutečnost ani nevyplynula, nepřesnou
identifikací skutku z hlediska časového ve výroku rozhodnutí k závěrům, které krajský soud
předestřel ve svých právních úvahách, totiž, že skutek mohl být zaměněn se skutkem jiným
a mohly nastat i jiné důsledky stran běhu lhůty, apod. V daném případě nebylo žádných pochyb
o osobě pachatele, o době jeho jednání, která byla pro identifikaci skutku zřejmá, ani o tom,
co konkrétně bylo obsahem tohoto jednání, jakož ani o tom, proti komu bylo směřováno.
V tomto směru postrádá rozsudek krajského soudu dostatek odůvodnění.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
krajského soudu i z jiného důvodu. Krajský soud zcela pominul druhou žalobní námitku, která
směřovala do samotného materiálního vymezení přestupku. Žalobce v žalobě nikterak nepopíral
zvolený způsob, kterým hledal další věřitele dotčené, konstatoval přitom, že se tak dělo
na veřejném místě, přitom pouze vyzýval další věřitele, aby se s ním spojily za účelem vymáhání
dluhu. Odkázal přitom na garantovanou svobodu slova, na to, že se žádného urážlivého ani
zesměšňujícího výroku nedopustil. Namítal mimo jiné tedy i to, že se jednáním, které nikterak
nečiní sporným, nedopustil přestupku dle §49 přestupkového zákona, který je mu přičítán,
neboť se nedopustil protiprávního jednání, tudíž schází jeden ze základních znaků přestupku.
Nejvyšší správní soud tedy shledal pochybení krajského soudu i v tom, nezabýval-li
se tento všemi žalobními námitkami (§75 odst. 2 s. ř. s.).
Povinností soudu v řízení o žalobě je přezkoumání rozhodnutí v celém rozsahu
uplatněných žalobních námitek (§75 odst. 2 s. ř. s.); této povinnosti však krajský soud nedostál.
Povinnost soudu vypořádat se se všemi žalobními námitkami má své opodstatnění. Jakkoli totiž
může již jedna z nich být shledána důvodnou a může vést sama o sobě ke zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí, je nutno se vypořádat se všemi ostatními, a to z hlediska jejich
důvodnosti či naopak nedůvodnosti. Zruší-li totiž soud rozhodnutí žalovaného správního orgánu,
je tento vázán právním názorem soudu v dalším řízení. Není-li však stran námitek
neprojednaných (přitom již ve správním řízení uplatněných) žádný právní názor soudem
vysloven, stěží může v dalším řízení správní orgán této povinnosti dostát, resp. jeho nové
rozhodnutí může trpět další vadou, k níž se v námitce soud ve zrušujícím rozsudku nevyjádřil.
Tím spíše tak tomu bude v případě, kdy i další námitky mohou být námitkami důvodnými.
Z hlavy páté Listiny základních práv a svobod vyplývá obecný požadavek, podle něhož
jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně zdůvodnit. Absence řádného odůvodnění napadeného
rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (II ÚS 686/02).
Nejvyšší správní soud shledal v postupu krajského soudu naplnění důvodu dle §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto rozsudek Krajského soudu v Brně postupem dle §110 odst. 1
s. ř. s. ve výroku I. a III. zrušil (výrokem II. byla odmítnuta žaloba stěžovatele ve věci týkající
se jiného účastníka – pozn. soudu).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.). V novém řízení tedy krajský soud v intencích veškerých žalobních námitek
rozhodnutí žalovaného přezkoumá in meritum, tedy bude se zabývat především i tím zda jednání
žalobce naplňuje pojmové znaky přestupku.
Pokud krajský soud v novém řízení shledá žalobu důvodnou, bude muset stran stanovení
nákladů řízení zohlednit i tu skutečnost, že stěžovatel ve vztahu k výroku II. přezkoumávaného
rozsudku, který nebyl zrušen, nebyl ve věci úspěšný.
V novém rozhodnutí rozhodne Krajský soud v Brně rovněž o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu