ECLI:CZ:NSS:2018:5.AS.216.2017:19
sp. zn. 5 As 216/2017 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. Z., zastoupený
Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému:
první náměstek policejního prezidenta, se sídlem Policejní prezidium České republiky,
Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 6 Ad 26/2015 - 50,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2017, č. j. 6 Ad 26/2015 - 50, se z r u š u j e
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 6. 6. 2014, č. 704/2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“),
ředitel Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby Policie ČR (dále jen „správní orgán
I. stupně“) s odkazem na §54, §125 odst. 1 a §207 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru bezpečnostních sborů, v relevantním znění (dále jen „zákon o služebním poměru“),
zamítl žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za nařízenou službu přesčas v důležitém
zájmu služby od 22. 10. 2010 do 22. 10. 2013 nejvýše v rozsahu 150 hodin v každém kalendářním
roce. Ve vztahu k nařízené službě přesčas konané od 1. 1. 2007 do 21. 10. 2010 správní orgán
I. stupně ve výroku svého rozhodnutí uvedl, že namítá promlčení, protože již marně uplynula
tříletá lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru.
[2] Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které první náměstek
policejního prezidenta (dále jen „stěžovatel“) rozhodnutím ze dne 14. 9. 2015, č. j. PPR-22475-
18/ČJ-2014-990131, ve výroku změnil tak, že zamítl žádost žalobce o doplatek služebního příjmu
za nařízenou službu přesčas v důležitém zájmu služby od 1. 1. 2007 do 22. 10. 2013 nejvýše
v rozsahu 150 hodin v každém kalendářním roce. Ve vztahu k nařízené službě od 1. 1. 2007
do 21. 10. 2010 se stěžovatel dovolal podle §206 odst. 1 zákona o služebním poměru promlčení,
neboť marně uplynula lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru, která podle
§207 odst. 1 zákona o služebním poměru činí 3 roky.
[3] Proti rozhodnutí stěžovatele brojil žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který jí rozsudkem ze dne 11. 7. 2017, č. j. 6 Ad 26/2015 - 50, vyhověl,
rozhodnutí stěžovatele zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil stěžovateli povinnost
nahradit žalobci náklady řízení. Městský soud konstatoval, že zásadní námitkou žalobce bylo,
že mu služba přesčas byla nařizována v rozporu s §54 odst. 1 zákona o služebním poměru,
od čehož se následně odvíjí otázka jeho nároku na proplacení poměrné části služebního příjmu.
Stěžovatel v této souvislosti vyložil „důležitý zájem služby“ tak, že jde o bezproblémové zajištění
běžného výkonu služby Útvaru pro ochranu ústavních činitelů ochranné služby (dále jen
„Útvar“), přičemž prvek výjimečnosti spatřoval v tom, že k nařízení služby přesčas došlo vždy
operativně, v případě krátkodobého a neočekávaného výpadku nějakého příslušníka, který nelze
zaměňovat za trvalé nahrazování nedostatku příslušníků ve výkonu služby. Podle městského
soudu však byly pomocí přesčasů zajišťovány běžné součásti úkolů Útvaru. Pokud byla žalobci
nařízena služba přesčas do 150 hodin z důvodů výpomoci za příslušníka, kterému byla udělena
dovolená či uděleno služební volno, nelze takový důvod podřadit znakům důležitého zájmu
služby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015 - 67).
Městský soud dále spatřoval pochybení služebních orgánů v tom, že námitka promlčení nároku
žalobce byla stěžovatelem uplatněna poprvé až ve výroku napadeného rozhodnutí o odvolání,
aniž by předtím byla žalobci umožněna procesní obrana; námitka tak nebyla podle městského
soudu vůči žalobci uplatněna účinným způsobem, protože ji nelze považovat za dostatečně určitý
projev vůle učiněný služebním orgánem vůči žalobci.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalobce
[4] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatel namítl, že městský soud nesprávně aplikoval §54 odst. 1 zákona o služebním
poměru, přičemž výklad citovaného ustanovení de facto vylučuje veškeré myslitelné důvody
nařízení služby přesčas. Stěžovatel vymezil konkrétní důvody, pro které byly žalobci
v rozhodném období nařízeny jednotlivé služby přesčas (a které plynou rovněž ze spisového
materiálu), a v čem spočívá důležitý zájem služby. Městský soud vůbec individuálně nehodnotil
jednotlivé důvody pro nařízení služeb přesčas žalobci; jeho závěry proto nemohou být vodítkem
pro další správní řízení, v němž jsou služební orgány vázány jeho právním názorem. Městský
soud také nezkoumal, zda správní orgán I. stupně mohl absence některých příslušníků zohlednit
při plánování služby na následující kalendářní měsíc podle §53 odst. 1 zákona o služebním
poměru. Městský soud nesprávně vyložil pojem služební volno jako předvídatelnou absenci,
jíž lze plánovat dopředu, přestože je pod tímto pojmem obsaženo ošetřování člena rodiny, volno
v případě úmrtí v rodině či svatby, doprovod příslušníka rodiny k lékaři apod., vůbec se nezabýval
ani důvodem nařízení služby přesčas pro nemoc a realizaci bezpečnostní akce dne 11. 1. 2012.
Dovozovat „nevýjimečnost“ nařízení služby přesčas z důvodu, že v rámci přesčasové služby byly
plněny běžné úkoly útvaru, je nepřípadné. Mimořádná situace na pracovišti může nastat rovněž
ve vztahu k běžným úkolům. Důležitý zájem služby lze spatřovat v náhlém ohrožení plnění úkolů
výjimečně nastalými překážkami, kterými může být rovněž kumulace nepřítomností příslušníků.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015 - 67, na který
odkázal městský soud, je nepřiléhavý, neboť služební funkcionáři v uvedené věci na rozdíl
od správního orgánu I. stupně a stěžovatele neprokázali důvody nutnosti služeb přesčas
ve smyslu §54 odst. 1 zákona o služebním poměru, resp. tyto důvody nebyly zjistitelné. Naopak
přiléhavý je podle stěžovatele rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2017,
č. j. 7 As 334/2016 - 22.
[6] Dále stěžovatel namítl, že městský soud zaměnil výrok prvostupňového rozhodnutí
s výrokem rozhodnutí o odvolání, což podstatně změnilo skutkový a právní stav a zapříčinilo
nesprávné posouzení otázky promlčení v projednávané věci. Záměr vznést vůči žalobci námitku
promlčení je zřejmý již z dožádání osoby pověřené k úkonům v nalézacím řízení ze dne
1. 11. 2013. Žalobce a jeho zástupce se s obsahem spisu seznámili, stejně jako se skutečností,
že do něj nejsou doloženy podkladové materiály za období od 1. 1. 2007 do 21. 10. 2010.
Stěžovatel uznal, že námitka promlčení měla být vznesena „řádněji“, nicméně byla uplatněna
nejpozději vydáním prvostupňového rozhodnutí; žalobce se proti ní ostatně bránil v odvolání.
Rozhodnutí stěžovatele tak nemělo být z uvedeného důvodu zrušeno.
[7] Stěžovatel rovněž nesouhlasil s přiznáním náhrady nákladů řízení žalobci za úkon právní
služby spočívající v převzetí zastoupení, neboť k němu došlo již v řízení před služebními orgány,
nikoliv až před městským soudem (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015,
č. j. 6 As 62/2014 - 69).
[8] Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že je v napadeném rozsudku nesprávně
označen žalovaný jako „Policejní prezidium, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7“. Správním orgánem
ve smyslu §65 s. ř. s. je přitom služební funkcionář, tj. první náměstek policejního prezidenta
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2015, č. j. 1 As 31/2015 - 28).
[9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení.
[10] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a za stěžovatele jedná
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
požadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů a zkoumal přitom vady, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud předně dává stěžovateli za pravdu v tom, že se městský soud
dopustil pochybení, pokud v napadeném rozsudku jako žalovaného označil Policejní prezidium
České republiky, ačkoliv žalovaným správním orgánem je v projednávané věci první náměstek
policejního prezidenta (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006,
č. j. 2 As 34/2005 - 61, publ. pod č. 1014/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 10. 2015,
č. j. 1 As 183/2015 - 63, publ. pod č. 3341/2016 Sb. NSS). Uvedené formulační pochybení
městského soudu však nemohlo způsobit vadu řízení před soudem, pro kterou by byl Nejvyšší
správní soud nucen napadený rozsudek zrušit. Ze soudního spisu totiž vyplývá, že městský soud
jednal s prvním náměstkem policejního prezidenta, který rovněž učinil vyjádření k žalobě.
Městský soud nesprávně označil jako žalovaného Policejní prezidium de facto pouze v napadeném
rozsudku. Je tedy zřejmé, že nemohla být jakkoliv zkrácena procesní práva stěžovatele,
který zjevně měl o veškerém dění v řízení před městským soudem povědomí, o čemž vypovídá
také obsah jeho kasační stížnosti, ve které na pochybení soudu poukazuje. Nebylo mu tak upřeno
právo obhajovat své napadené rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu by bylo s ohledem
na okolnosti nyní projednávané věci přepjatým formalismem napadený rozsudek z uvedeného
důvodu zrušit, neboť je zjevné, že v dalším řízení by městský soud pouze formulačně změnil
označení žalovaného, ačkoli by opět jednal s týmž subjektem.
[15] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů (podle stěžovatele se městský soud nezabýval konkrétními
důvody pro nařízení služby přesčas žalobci v jednotlivých případech, ale pouze obecně všechny
uvedené důvody odmítl jako nedostatečné), a s tím související námitkou nesprávné aplikace §54
odst. 1 zákona o služebním poměru městským soudem na nyní projednávanou věc.
Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením dostatku důvodů
podporujících výrok rozhodnutí.
[16] K problematice nařizování služeb přesčas příslušníkům bezpečnostních sborů existuje
četná judikatura Nejvyššího správního soudu, ze které vyplývají rovněž obsahové požadavky
na odůvodnění rozhodnutí služebních orgánů a následně soudů (viz např. rozsudky zdejšího
soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, ze dne 23. 5. 2013, č. j. 4 Ads 11/2013 - 41,
publ. pod č. 2900/2013 Sb. NSS, ze dne 15. 10. 2015, č. j. 1 As 183/2015 - 63, publ.
pod č. 3341/2016 Sb. NSS, ze dne 18. 1. 2018, č. j. 9 As 27/2017 - 31, ze dne 14. 6. 2018,
č. j. 7 As 148/2017 - 22, ze dne 22. 6. 2017, č. j. 7 As 334/2016 - 22).
[17] Nařizování služby přesčas za účelem plnění běžných úkolů bezpečnostního sboru
je možné pouze výjimečně a za zákonem stanovených podmínek (zejm. §54 zákona o služebním
poměru). (Ne)vyhovění nároku příslušníka bezpečnostního sboru na proplacení poměrné části
služebního příjmu je přitom závislé na zodpovězení otázky, zda byly splněny následující
podmínky pro využití služby přesčas: 1) důležitý zájem služby a z toho vyplývající předpoklad
výjimečnosti služby přesčas, 2) odůvodnění přijetí tohoto opatření a 3) maximální rozsah 150
hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy
ve veřejném zájmu. Důležitý zájem služby je dán v situacích, které nebylo možné předvídat
při rozvržení doby služby na jednotlivé směny podle §53 zákona o služebním poměru,
jako například momentální indispozice nebo absence některého z příslušníků ze zdravotních
či jiných důvodů nebo předem neočekávaný úkol bezpečnostního sboru, který může být náležitě
splněn jen příslušníkem s požadovanou kvalifikací mimo rámec jeho naplánované směny.
Důležitý zájem služby však nelze shledat v dlouhodobém až trvalém nedostatku příslušníků,
ani v případech důvodů předem obecně známých, tj. právní úpravou předpokládaných situací,
jako je např. čerpání služebního volna, dovolené či účast na školeních. S takovými důvody
absence příslušníků totiž musí správní orgány dopředu počítat a nemohou tuto předem
předvídatelnou absenci příslušníků pokrývat pomocí přesčasových služeb s odkazem na důležitý
zájem služby. Na nařizování služby přesčas se nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru
[§171 písm. h) zákona o služebním poměru], z čehož je zřejmé, že se při nařizování přesčasové
služby nevydává rozhodnutí v písemné formě, které by muselo obsahovat náležitosti uvedené
v §181 odst. 5 zákona o služebním poměru. Z hlediska odůvodnění a průkaznosti nařízení práce
přesčas je ovšem nezbytné, aby vedoucí příslušník u každé služby přesčas alespoň rámcově
vymezil konkrétní důvod, proč ji nařídil a vyhotovil o tomto důvodu stručný písemný záznam,
např. v knize služeb.
[18] V rozsudku ze dne 27. 7. 2017, č. j. 1 As 95/2017 - 25, Nejvyšší správní soud
k obdobnému případu, jako je řešen v nyní projednávané věci, konstatoval: „I v rámci služby přesčas
vykonávají příslušníci útvaru jen ty úkoly, ke kterým mají kvalifikaci a oprávnění, a odpovídají tudíž úkolům,
které jsou vykonávány v rámci běžné služby. Prvkem, který odlišuje výkon běžné služby od výkonu služby přesčas,
jsou pak právě mimořádné okolnosti, které vyžadují, aby bylo přistoupeno k jejímu nařízení. Pro vyhodnocení,
zda bylo kritérium mimořádnosti v daném případě naplněno, je však třeba zkoumat okolnosti nařízení služby
jednotlivě, a u každého případu zvlášť. Důležitým zájmem služby, který musí být dán, aby mohl být přesčas
v režimu §54 odst. 1 služebního zákona nařízen, může být v nepředvídatelných situacích i zájem na zajištění
bezproblémového chodu služby. Zejména v prostředí útvaru, který při své činnosti musí reagovat na aktuální vývoj
situace, je třeba tento zájem jako důležitý zájem služby ve smyslu §54 odst. 1 služebního zákona připustit,
aby mohl být útvar schopný pružně a účinně plnit své úkoly. Skutečnosti ukazující na výjimečnost situace je však
třeba vždy posoudit.“
[19] Z výše citované judikatury dále plyne, že o žádosti příslušníka o doplatek služebního
příjmu za nařízenou službu přesčas služební orgán rozhoduje v řízení ve věcech služebního
poměru (§170 zákona o služebním poměru), v němž je povinen prokázat, že služba přesčas není
z jeho strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek než připouští právní úprava.
Z odůvodnění rozhodnutí tedy musí být zjistitelné, proč a v jakém rozsahu byly služby přesčas
nařizovány, tj. kdy konkrétně došlo ke vzniku neočekávané situace, která způsobila nařízení práce
přesčas (srov. §181 odst. 5 zákona o služebním poměru). Jinak totiž nelze argumentačně vyvrátit
tvrzení příslušníka bezpečnostního sboru, který se domáhá doplatku služebního příjmu za práci
přesčas nařízenou v rozporu s §54 odst. 1 zákona o služebním poměru.
[20] Přezkoumává-li soud rozhodnutí o doplatku služebního příjmu za nařízenou službu
přesčas, musí posoudit splnění výše popsaných podmínek pro nařízení služby přesčas, stejně jako
dodržení obsahových požadavků týkajících se napadeného rozhodnutí. To ovšem nemůže soud
učinit, aniž by se zabýval konkrétními důvody v jednotlivých případech, jež služební orgán
přiměly k nařízení služby přesčas. Právě tomu městský soud v nyní projednávané věci nedostál.
Ačkoli byla důvodnost nařízení služeb přesčas klíčovou otázkou pro posouzení celé věci, městský
soud se okolnostmi jednotlivých případů, ve kterých byla žalobci služba přesčas nařízena
(a stěžovatel je jednotlivě popsal na str. 5 až 9 napadeného rozhodnutí), vůbec nezabýval.
Závěry městského soudu o protiprávním nařízení služby přesčas žalobci tak nemohou obstát,
neboť byly vzneseny toliko v obecné rovině (např. že výpomoc za příslušníka, kterému byla
udělena dovolená či služební volno, nesplňuje znaky důležitého zájmu služby); bez posouzení
konkrétních skutkových okolností přitom nebylo možno jednotlivé případy hodnotit. Městský
soud rovněž vůbec neposoudil argumentaci stěžovatele, podle něhož byly některé konkrétní
služby přesčas nařizovány z důvodu kumulace nepřítomnosti příslušníků.
[21] Nejvyšší správní soud shrnuje, že kasační námitka nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů je důvodná, neboť rozsudek neobsahuje klíčové posouzení
jednotlivých důvodů nařízení služeb přesčas. Pokud by městský soud i po takovém posouzení
shledal důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného (což však Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá, neboť takové hodnocení by bylo předčasné), zaváže stěžovatele svým právním
názorem, který v nyní napadeném rozsudku není srozumitelně vyjádřen. V dalším řízení tak musí
městský soud nejprve posoudit jednotlivé případy nařízení služeb přesčas a vyslovit k nim
závazný právní názor.
[22] Stěžovatel dále namítal nesprávné posouzení otázky promlčení městským soudem,
který nepovažoval námitku promlčení za řádně uplatněnou vůči žalobci, neboť ji měl stěžovatel
vznést až v rozhodnutí o odvolání. Také v tomto ohledu je třeba stěžovateli přisvědčit.
Již v žádosti ze dne 1. 11. 2013, adresované vedoucímu příslušného odboru, správní orgán
I. stupně konstatoval, že žalobce žádá o doplacení příjmu za nařízenou službu přesčas
od 1. 1. 2007 do 22. 10. 2013, avšak s ohledem na §207 zákona o služebním poměru vyžadoval
správní orgán I. stupně od vedoucího odboru toliko sdělení důvodů nařízení služeb přesčas
pro období od 22. 10. 2010 do 22. 10. 2013. Takové sdělení zajisté nelze považovat za řádně
uplatněnou námitku promlčení; podstatné ovšem je, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí
je výslovně uvedeno, že správní orgán I. stupně ve vztahu ke službě přesčas konané od 1. 1. 2007
do 21. 10. 2010 namítá promlčení, neboť marně uplynula tříletá lhůta stanovená v §207 odst. 1
zákona o služebním poměru, což je uvedeno rovněž na str. 9 odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí. Hmotněprávní námitka promlčení tedy byla účinně uplatněna, byť se tak stalo
(ne zcela vhodně) prostřednictvím procesního prvostupňového rozhodnutí (uvedené ovšem
judikatura toleruje; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2018,
č. j. 7 As 148/2017 - 22). Námitka promlčení se tedy nepochybně dostala nejpozději doručením
prvostupňového rozhodnutí do procesní sféry žalobce, který na ni reagoval na str. 12 svého
odvolání. V návaznosti na uvedené se stěžovatel zabýval otázkou promlčení zejména na str. 10
in fine a str. 11 napadeného rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že žalobci bylo umožněno reagovat
na námitku promlčení, což také učinil. Naopak není správný názor městského soudu,
podle něhož bylo žalobci zabráněno, aby se k námitce promlčení před služebními orgány vyjádřil.
Kasační námitka nesprávného posouzení námitky promlčení je tedy důvodná.
[23] Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalobce v žalobě také namítal,
že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, resp. že se stěžovatel její
nemravností nezabýval. Tuto argumentaci městský soud v napadeném rozsudku zcela opomenul.
V novém rozhodnutí se proto městský soud vypořádá také s touto námitkou, jejíž relevanci nelze
a priori vyloučit.
[24] Stěžovatel konečně v kasační stížnosti namítal nesprávné určení výše náhrady nákladů
řízení, neboť právní zástupce převzal zastoupení žalobce již v průběhu řízení před služebními
orgány, a proto mu městský soud neměl přiznat náhradu za úkon spočívající v přípravě a převzetí
zastoupení. Přestože městský soud bude věc posuzovat znovu, a to včetně otázky náhrady
nákladů řízení, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné alespoň v obecné rovině vyslovit svůj
právní názor na účtování úkonu převzetí a přípravy zastoupení klienta advokátem před správním
soudem. Především lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2011,
č. j. 1 As 21/2011 - 52, publ. pod č. 2414/2011 Sb. NSS, podle něhož skutečnost, že zástupce
zastupoval žalobce již ve správním řízení, nemá sama o sobě vliv na nárok tohoto zástupce
na mimosmluvní odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení
před krajským správním soudem [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu]. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2018, č. j. 7 As 148/2017 - 22,
zdejší soud konstatoval, že „úkon právní služby, spočívající v přípravě a převzetí zastoupení před správním
soudem, zahrnuje řadu činností, úvah a postupů, které zástupce nemohl předtím řešit ve správním řízení.
Jde především o volbu procesního postupu a způsobu obrany v soudním řízení, zajišťování důkazů pro toto řízení,
o řadu procesních postupů (zajištění úhrady soudního poplatku, dohled na dodržováním zákonných lhůt atd.),
kterými se zástupce doposud neměl možnost ani povinnost zabývat. Nelze nevidět ani nezbytnou potřebu analýzy
vydaného správního rozhodnutí. Všechny tyto okolnosti odůvodňují přiznání odměny za úkon právní služby
i v případech, kdy je spolupráce mezi klientem a zástupcem zahájena dříve, nikoli až přímo před podáním správní
žaloby.“ Oproti tomu v rozsudku ze dne 4. 2. 2015, č. j. 6 As 62/2014 - 69, na který stěžovatel
odkazoval, Nejvyšší správní soud s ohledem na specifika případu, v němž šlo od počátku mj. také
o otázku náhrady nákladů řízení zástupce účastníka, vybočil z výše psaných obecných pravidel
a náhradu uvedeného úkonu nepřiznal. Z uvedeného plyne, že správní soud musí vždy
v konkrétním řízení řádně posoudit, zda jsou dány důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení
včetně úkonu spočívajícího v převzetí a přípravě zastoupení klienta či nikoliv.
IV. Závěr a náklady řízení
[25] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[26] Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. V dalším řízení proto městský soud zohlední výše
uvedenou argumentaci Nejvyššího správního soudu.
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 3 s. ř. s. v novém
rozhodnutí ve věci městský soud.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu