ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.305.2016:22
sp. zn. 5 As 305/2016 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: EURO TAXI
HATĚ, s.r.o., se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3, zast. Mgr. Monikou Zatloukalovou,
se sídlem Veleslavínova 7, Olomouc, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem
Letenská 15, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 Af 38/2013 – 38,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 8 Af 38/2013 – 38,
se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí
ze dne 24. května 2013, č. j. MF-56820/2013/16-1849, PID: MFCR3XFUNM. Tímto stěžovatel
zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru
dopravních agend, č. j. MHMP 186506/2013, ze dne 18. března 2013, kterým byla žalobci
uložena pokuta ve výši 70 000 Kč za porušení cenových předpisů podle §16 odst. 1 písm. b)
zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o cenách").
Dne 16. listopadu 2012 žalobce prostřednictvím svého řidiče nedodržel při prodeji
maximální úředně stanovenou cenu a účtoval za poskytnutí taxislužby vozidlem Škoda Superb,
SPZ: X, na trase ulice Pařížská, Praha 1 - ulice Kongresová, Praha 4, hotel Corinthia Towers
(vzdálenost 6,7 km) částku 585 Kč; podle §5 odst. 2 zákona o cenách, v návaznosti na nařízení
hl. m. Prahy č. 20/2006 Sb. hl. města Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl
oprávněn účtovat částku v maximální výši 240 Kč, a to při použití sazby s maximálními dílčími
položkami: nástupní sazba 40 Kč, cena za 1 km 28 Kč a čekání za 1 min. 6 Kč. Dle předložené
vytištěné stvrzenky byla přeprava poskytnuta za 60 Kč na tarif č. 6, kde nástupní sazba je 0 Kč,
cena za 1 km 9 Kč a cena za čekání za 1 min. rovněž 0 Kč.
Městský soud přisvědčil žalobci v jeho námitkách stran nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, a to zejména ohledně rozporných tvrzení o požadované a uhrazené ceně.
Konstatoval, že je nesporné, že řidič nabízel svědkům po ukončení jízdy stvrzenku, ti však
odmítli stvrzenku přijmout. Svědci tvrdili ve svých výpovědích shodně, že řidič po nich
požadoval zaplacení částky 585 Kč a že takováto částka se rovněž objevila na displeji taxametru,
se spropitným zaplatili 600 Kč; stvrzenku jim řidič nevydal.
Krajský soud vytkl stěžovateli, že ke skutečnému zjištění pravdivosti jednotlivých tvrzení
měl správní orgán prvního stupně provést kontrolu fungování taxametru vozidla a zjistit, zda
předložená stvrzenka z taxametru pochází výlučně z předmětného vozidla; rozhodnutí
stěžovatele proto zrušil z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů; za této
situace se již soud nezabýval námitkou žalobce ohledně nepřiměřenosti uložené pokuty.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že jeho rozhodnutí není nepřezkoumatelné;
v odůvodnění je podrobně popsán skutkový děj, jakož i vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů a právních závěrů správního orgánu 1. stupně. V této souvislosti
poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 729/2000, ze dne 8. 12. 2005, v němž se uvádí,
že není nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat
podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.
Stěžovatel konstatuje, že bylo postupováno zcela v souladu s cenovými předpisy
a rozhodnutí byla vydána na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalobce
se vyjadřoval postupně ke všem úkonům správních orgánů a správní orgány reagovaly na všechny
námitky žalobce předkládané v průběhu správního řízení. Žalobci bylo umožněno uplatňování
jeho procesních práv v plném rozsahu.
Ke zmínění faktu, že správnímu orgánu 1. stupně je známa osoba jednatele žalobce pana
Pavla Jelínka, uvádí, že skutečnosti uvedené v rozhodnutí správního orgánu 1. stupně č. j. MHMP
186506/2013, ze dne 18. března 2013, jsou zcela objektivní a lze z nich vyvodit jednoznačný
závěr o d ůvodnosti ukládané pokuty, jejímž hlavním smyslem je zajistit provozování taxislužby
v rámci právních norem, a to dopravci, kteří respektují zákonem stanovené povinnosti. Podotýká,
že žalobce měl možnost v případě pochybností uplatnit námitku podjatosti, což však v žádné fázi
správního řízení neučinil, a to ani v době, kdy se s dotyčnými formulacemi v uvedeném
rozhodnutí správního orgánu 1. stupně seznámil. Zdůrazňuje, že zmínka správního orgánu
1. stupně o osobě jednatele žalobce nebyla v žádném případě podkladem pro vydání rozhodnutí.
Z odůvodnění rozhodnutí je zcela zřejmé, že zásadním podkladem pro rozhodnutí byly svědecké
výpovědi cestujících. Dle názoru stěžovatele tak znění rozhodnutí orgánu 1. stupně nemůže vést
s ohledem na skutková tvrzení cestujících a obsáhlé odůvodnění rozhodnutí k žádným
spekulacím snižujícím kvalitu rozhodnutí.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že měla být provedena kontrola
fungování taxametru. K otázce stavu taxametru v průběhu jízdy uvádí, že pro posouzení porušení
cenových předpisů není podstatné, zda byl taxametr zapnutý, vypnutý, resp. kolik ukazoval či jak
byl nastaven, ale kolik řidič po cestujících požadoval a kolik mu bylo skutečně zaplaceno. Tyto
skutečnosti jsou řádně prokázány svědeckými výpověďmi cestujících. K žalobcem předložené
stvrzence uvádí, že stvrzenka dokladem bezpochyby je, ovšem jen o tom, že pro danou jízdu byla
s danými údaji vytištěna. Důkaz o tom, jaká cena byla skutečně požadována, mohou poskytnout
v případě rozdílných tvrzení pouze svědecké výpovědi. Ty jednoznačně prokazují, že řidič
požadoval po cestujících částku 585 Kč. Pro posouzení porušení cenových předpisů není
podstatné, na jakou částku předložil řidič stvrzenku a záznam o přepravě, ale kolik ve skutečnosti
požadoval a kolik mu bylo zaplaceno, což je svědecky doloženo. V tomto případě řidič požadoval
po cestujících částku 585 Kč, zaplacena mu byla částka 600 Kč, a to i přesto, že pro jízdu
specifikovanou v úvodu této kasační stížnosti stanoví cenové předpisy maximálně částku 240 Kč.
V tomto případě tak byla překročena maximální cena jízdného o 345 Kč.
Stěžovatel odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 Af 46 /2014 - 51, ze dne
15. června 2016, v němž soud v souvislosti s relevancí stvrzenky uvedl závěry zcela opačné, než
je tomu v nyní napadeném rozsudku. Dle jiného senátu městského soudu „k řidičem předloženému
záznamu o přepravě znějící na částku 43 Kč (tj. stvrzence č. 29), soud uvádí, že tento doklad je irelevantní
v situaci, kdy ze svědeckých výpovědí zaznamenaných v protokolu jednoznačně vyplývá, že řidič požadoval
za přepravu 400 Kč." Jiný senát městského soudu pak dále uvedl, že „k uvedenému dodává, že považuje
za zcela nepravděpodobné, že by za 3,1 km dlouhou jízdu trvající 13 minut řidič požadoval pouze částku 43 Kč,
která byla vytištěná na záznamu o přepravě (. . .) Soud se neztotožnil ani s námitkou, že pokud
by se na taxametru skutečně objevila částka 400,- Kč, nemohl by být následně vytištěn záznam znějící na částku
43 Kč. Podle soudu není úkolem správních orgánů zkoumat technické možnosti taxametru v situaci, kdy částku
400 Kč sdělenou řidičem taxi potvrdili shodně oba cestující. "
Stěžovatel rovněž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 254/2016
- 39, ze dne 26. října 2016; skutkový stav byl v citovaném rozsudku obdobný. Nejvyšší správní
soud mimo jiné uvedl, že „dokazování provedené správními orgány vedlo v souladu s §3 správního rádu
ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Obě oznámení o poskytnuté přepravě, kontrolní
protokol, protokol o cenové kontrole i veškeré svědecké výpovědi shodně prokázaly, že řidič za poskytnutou
přepravu požadoval částku 680 Kč a že mu cestující zaměstnankyně zaplatily včetně spropitného 700 Kč, což
přesahuje maximální cenu stanovenou nařízením hlavního města Prahy č. 20/2006 o maximálních cenách osobní
taxislužby ( ... ) Dokazování v průběhu řízení před magistrátem směřovalo k objasnění skutečnosti, jakou částku
řidič po cestujících požadoval. Namítá-li stěžovatel, že nebylo řádně zjištěno, jaká částka byla na taxametru, není
tato skutečnost podstatná, neboť pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b)
zákona o cenách je stěžejní, jaká částka za poskytnutou službu byla skutečně požadována, nikoli jaká byla
uvedena na stvrzence či taxametru." Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „si je vědom skutečnosti,
že průběhu řízeni vyvstaly nesrovnalosti týkající se částky uvedené po ukončení přepravy na taxametru, nebot'
dle tvrzeni cestujících zaměstnankyň (v oznámeních o provedené přepravě a ve svědeckých výpovědích) to bylo
680 Kč a naopak dle tvrzení řidiče (doloženého stvrzenkou) a obsahu protokolů šlo o 69 Kč. Jak však vyplývá
z výše uvedeného, tato otázka není pro posouzení věci podstatná, neboť zásadní je, jaká částka byla za přepravu
požadována a uhrazena (….) Na rozdíl od stěžovatele má soud dále za to, že se jeví jako logická úvaha
správních orgánů i soudu o tom, že částka 69 Kč za uvedenou přepravu je natolik nízká, že působí nesmyslně,
a svědčí proto skutkové verzi cestujících zaměstnankyň, podle níž byla požadovaná částka vyšší (tedy 680 Kč).
Jak vyplývá z výše uvedenými, provedenými důkazy bylo jasně prokázáno, že řidič po cestujících požadoval částku
680 Kč, tedy částku převyšující maximální stanovenou cenu o 430 Kč."
Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že povinnost mít ve vozidle taxislužby funkční
taxametr s nastavenými údaji a hodnotami odpovídajícími skutečnosti je stanovena v §21 odst. 3
zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Toto ustanovení rovněž stanoví povinnost řidiče
taxislužby vydat cestujícímu doklad o zaplacení jízdného pořízený jako výstup z tiskárny
taxametru, pokud o něj cestující požádá. Porušení těchto povinností je samostatným správním
deliktem dle citovaného zákona. V případě řízení o těchto správních deliktech je nutné se zabývat
otázkou, zda byla stvrzenka po ukončení jízdy vydána a zda nebylo s taxametrem manipulováno.
V případě řízení o porušení cenových předpisů se však správní orgán těmito otázkami zabývat
nemusí. Rozhodující je zde zjištění, jakou částku řidič po cestujících po ukončení kontrolní jízdy
skutečně požadoval. Je zcela bezpředmětné, zda vydal stvrzenku a zda bylo manipulováno
s taxametrem. Cestující shodně uvedli, že po nich řidič požadoval za uskutečněnou jízdu částku
585 Kč. Uvedené svědecké výpovědi cestujících byly základním podkladem pro vydání
rozhodnutí o uložení pokuty.
Stěžovatel má za to, že porušení cenových předpisů spočívající v překročení maximální
ceny je zaznamenáno v protokolu o cenové kontrole, v oznámeních o poskytnuté přepravě
a je prokázáno svědeckými výpověďmi. S ohledem na uvedené bylo porušení cenových předpisů
spisovým materiálem spolehlivě prokázáno a vydaná rozhodnutí správních orgánů o uložení
pokuty jsou řádně odůvodněna v souladu se správním řádem. Z procesního hlediska nebyl
žalobce nijak zkrácen na svých právech či jinak procesně poškozen. Žalobci byla poskytnuta
možnost zúčastnit se provedených výslechů a průběžně se vyjadřovat k podkladům pro
rozhodnutí. Nad rámec uvedeného podotýká, že v případě žalobce se jedná o osobu opakovaně
porušující cenové předpisy, kdy předchozí uložené sankce nevedly k nápravě.
S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozhodnutí žalovaného,
jakož i předcházející správní řízení trpí vadami a bylo porušeno zejména jeho právo
na spravedlivý proces, kdy byla porušena rovnost zbraní. Žalovaný uvádí v kasační stížnosti:
„Důkaz o tom, jaká cena byla skutečně požadována, mohou poskytnout v případě rozdílných tvrzení pouze
svědecké výpovědi,“ (str. 4) „uvedené svědecké výpovědi cestujících byly základním podkladem pro vydání
rozhodnutí o uložení pokuty,“ (str. 6) a správní orgány opakovaně konstatují, že své rozhodnutí
opírají pouze o výpovědi svých zaměstnanců. Nesouhlas s tímto postupem namítal žalobce
v žalobě i ve správním řízení. Dle žalobce veškeré jeho námitky a tvrzení byly zcela
bezpředmětné, neboť bylo již předem rozhodnuto, a to ještě před zahájením řízení při sepisování
kontrolního protokolu na základě tvrzení zaměstnanců Magistrátu hl. města Prahy. Městský soud
se správně zabýval všemi souvislostmi, a to i námitkami žalobce ohledně hodnocení důkazu
stvrzenkou. Jedná se o doklad vytištěný po skončení jízdy taxametrem, tisk probíhá automaticky.
Žalobce v řízení namítal, že trvá na tom, že se řidič ve vozidle nachází sám, a proto stvrzenka
představuje významný důkaz o požadované ceně po cestujících. Výslech řidiče nadto v řízení
nebyl proveden, správní orgány provedly pouze důkazy v neprospěch žalobce. Žalobce nadto
namítá, že k jeho návrhům nebylo provedeno ani žádné vyúčtování peněz, které cestující měli
obdržet na svou kontrolní jízdu od Magistrátu hl. města Prahy. Ve spise tedy chybí porovnání
částky, kterou dostali k dispozici a částky, kterou měli vrátit. K námitce stěžovatele ohledně
nevěrohodnosti částky 60 Kč žalobce uvádí, že takové odůvodnění považuje za nezákonné, nadto
tato částka je nižší, než maximálně stanovená. Řidič měl a mohl mít své důvody, proč tuto částku
účtoval, zejména konkurenční; ovšem to nebylo správními orgány zjišťováno, pouze bez
odůvodnění zavrhnuto. Rovněž námitky stěžovatele k osobě jednatele žalobce považuje žalobce
za nedůvodné, neoprávněné a především v řízení nijak nepodložené. Kdyby žalobce ve správním
řízení vznesl námitku podjatosti, jak tvrdí stěžovatel, byla by zcela jistě pro rozpor s §14
správního řádu zamítnuta. Skutečnost, že žalobce provozuje taxislužbu, má zaměstnance a jsou
s ním vedena správní řízení, ve kterých vystupuje aktivně, nemůže být nikomu kladena k tíži.
A to, i když jsou žalobci uloženy pokuty za správní pochybení; pokuty řádně splácí a případně
se proti jejich uložení brání správními žalobami.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti a přípustnosti kasační stížnosti, jakož
i splnění ostatních podmínek řízení, přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud především nemohl přisvědčit závěru městského soudu
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí stěžovatele z důvodu v odůvodnění rozsudku uvedených.
Podle názoru městského soudu stěžovatel zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností,
neboť se dostatečným a srozumitelným způsobem nevypořádal s uplatněnými odvolacími
námitkami žalobce. Soud konstatoval, že skutečnost, že je správnímu orgánu prvního stupně
známa osoba jednatele žalobce, vedla potom ke zbytečným spekulacím, které zbytečně snižují
jinak kvalitně vedené správní řízení a rozhodnutí. Stěžovateli rovněž vytkl, že pochybil, když
nezjišťoval, jak byl taxametr v kontrolovaném vozidle nastaven a zda předložené stvrzenky
z taxametru pocházejí výlučně z předmětného vozidla.
Nejvyšší správní soud neshledal pro tato tvrzení oporu ve spise.
V podaném odvolání žalobce namítal, že nebylo možno zahájit správní řízení na základě
tvrzení cestujících, kteří nijak nedokládají žádný relevantní důkaz týkající se průběhu jízdy,
a zejména uhrazené částky, že kontrolní pracovník, který vypracoval protokol o kontrole, nebyl
za jízdy přítomen ve vozidle ani nebyl přítomen dojezdu k hotelu, aby mohl dokázat, že cestující
platili částku 600 Kč, jak uvádějí; za jediný relevantní důkaz o průběhu jízdy a zejména
o účtované částce považuje žalobce stvrzenku z taxametru. Další námitky se týkaly toho,
že cestující spolu mluvili polsky, čemuž žalobce nerozuměl, resp. nepoužili úřední řeč, což
je porušením §16 odst. 1 správního řádu, který požaduje jednání v řízení a vyhotovení
písemností v českém jazyce, důkazy, z nichž správní orgán vycházel, tak jsou získány protiprávně;
pokud si cestující nepřevzali stvrzenku na 60 Kč, činili tak úmyslně, aby později mohli uvést,
že požadoval jinou částku. Dále namítl, že při výslechu svědků svědkyně na otázku, zda
si vzpomene na průběh přepravy, nejprve uvedla, že přeprava byla poskytnuta z Pařížské ulice
k hotelu Pyramida, teprve poté se opravila a uvedla nově hotel Corinthia. Namítal rovněž,
že správní orgán naprosto pominul existenci účtenky z taxametru na částku 60 Kč, shodující
se s časem jízdy uváděným figuranty, pozastavoval se nad postupem správního orgánu, který
při uložení sankce vycházel z toho, že výpověď svědků má vyšší důkazní hodnotu než stvrzenka;
uvedl také, že považuje za irelevantní, spojování jednatele společnosti pana Jelínka s jeho
působením ve společnostech, jejichž živnostenské oprávnění k provozování taxislužby bylo
v minulosti zrušeno. Výši pokuty označil za jednoznačně likvidační.
Stěžovatel se v rozhodnutí o odvolání se všemi vznesenými námitkami žalobce stran
zjištěného skutkového stavu řádně a přezkoumatelným způsobem vypořádal.
Není pravdou, jak uvádí žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti, že by např. požadoval
výslech řidiče, není zřejmé, jakým jím navrhovaným důkazům nebylo vyhověno, neboť ze spisu
nevyplývá, že by požadoval předložení vyúčtování peněz, které cestující měli obdržet na svou kontrolní jízdu
od Magistrátu hl. města Prahy, aby bylo zjištěno, jakou částku dostali k dispozici a jakou částku měli
vrátit. Na žádném místě žalobce netvrdí, že řidič měl a mohl mít své důvody, proč tuto částku
účtoval, zejména konkurenční, resp. že by správní orgán důkaz k tomu navržený bez odůvodnění
zamítl.
Ze spisu rovněž vyplývá, že žalobce, resp. jeho jednatel byl přítomen svědeckých
výpovědí, žádné otázky na svědky nevznesl, rovněž nevyužil svého práva seznámit se s podklady
pro rozhodnutí a navrhnout důkazy, byť mu taková možnost byla v souladu s §36 odst. 3
správního řádu řádně poskytnuta.
Rozhodnutí stěžovatele nelze považovat za nepřezkoumatelné ani z důvodu, že správní
orgán nezjišťoval, jak byl taxametr v kontrolovaném vozidle nastaven a zda předložená stvrzenka
z taxametru pochází výlučně z předmětného vozidla.
Podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách právnická nebo podnikající fyzická osoba
se jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou
cenu.
Podle §5 odst. 2 zákona o cenách v návaznosti na nařízení hlavního města Prahy
č. 20/2006 Sb., HMP, o maximálních cenách osobní taxislužby, byl provozovatel taxislužby
oprávněn účtovat maximálně částku 240 Kč, a to při použití sazby za nástup 40 Kč, ceny za 1 km
28 Kč a ceny za 1 minutu čekání 6 Kč.
K zjištění skutečnosti ohledně částky, kterou řidič požadoval po cestujících, a kterou
cestující zaplatili, byly pořízeny dva důkazy svědeckou výpovědí podle §55 správního řádu a tyto
výpovědi byly zaprotokolovány podle §18 správního řádu. Obě svědecké výpovědi se shodují
v tom, že řidič požadoval zaplacení 585 Kč a cestující zaplatili 600 Kč; dle platných cenových
předpisů mohl řidič požadovat maximálně 240 Kč. Žalobce předložil oproti uvedeným důkazům
stvrzenku znějící na 60 Kč. Tvrzení žalobce, že za jízdu v délce 6,7 km požadoval pouze 60 Kč,
považoval správní orgán za nevěrohodné, tuto svou úvahu založil na logických ekonomických
důvodech a smyslu podnikání; přitom poukázal i na dosavadní kontrolní zjištění u žalobce;
tyto informace však, jak v odůvodnění rozhodnutí žalovaný zdůraznil, nebyly podkladem
pro rozhodnutí o pokutě.
V intencích výše uvedeného ustanovení zákona o cenách, jehož porušení bylo stěžovateli
přičteno, není podstatné, jaká cena byla uvedena na vytištěné stvrzence, ale částka, jakou řidič
po cestujících požadoval a jaká částka mu byla zaplacena. Otázka, zda byla v uvedeném případě
vydána stvrzenka, jaké na ní byly vytištěné údaje, a dále, zda bylo manipulováno s taxametrem,
nejsou pro posouzení této věci relevantní. Není tedy rozhodné, jakým způsobem l řidič vytiskl
stvrzenku s částkou 60 Kč. Pro posouzení porušení cenových předpisů je rozhodujícím důkazem
svědecká výpověď, neboť řidičem skutečně požadovaná částka se může od částky uvedené
na stvrzence lišit.
Povinnost mít ve vozidle taxislužby funkční taxametr s nastavenými údaji a hodnotami
odpovídajícími skutečnosti je stanovena v §21 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě.
Toto ustanovení rovněž stanoví povinnost řidiče taxislužby vydat cestujícímu doklad o zaplacení
jízdného pořízený jako výstup z tiskárny taxametru, pokud o něj cestující požádá. Porušení těchto
povinností je samostatným správním deliktem dle zákona o silniční dopravě V případě řízení
o těchto správních deliktech je zcela jistě nezbytné zabývat se otázkou, zda byla stvrzenka
po ukončení jízdy vydána a zda nebylo s taxametrem manipulováno. O tomto správním deliktu
však řízení v projednávané věci vedeno nebylo. V případě řízení o porušení cenových předpisů,
jak tomu bylo i ve věci žalobce, se však správní orgán těmito otázkami proto zabývat nemusel.
Rozhodující je zde zjištění, jakou částku řidič po cestujících po ukončení kontrolní jízdy skutečně
požadoval. Je tak zcela bezpředmětné, zda vydal stvrzenku a zda bylo manipulováno
s taxametrem.
V této souvislosti za nepřezkoumatelné naopak považuje Nejvyšší správní soud
konstatování městského soudu (str. 7), že je nesporné „že stvrzenku z taxametru nabízel zaměstnanec
žalobce svědkům po ukončení jízdy, ti však odmítli stvrzenku přijmout.“ Na jiném místě (str. 8) soud uvádí,
že cestující stvrzenku nepožadovali, z oznámení o poskytnuté přepravě svědci uvedli, že „řidič
nejevil zájem vydat doklad o zaplacení jízdného“. Závěr soudu o nespornosti skutkového stavu v této
otázce tak nemá ve spise oporu. Skutečnost, zda řidič vydal či nevydal stvrzenku, je, jak bylo
uvedeno výše, však z hlediska nyní projednávaného deliktu irelevantní.
Při posouzení projednávané věci vycházel Nejvyšší správní soud ze své konstantní
judikatury ve věcech žalobce skutkově i právně shodných (viz např. rozsudek č. j. 1 As 254/2016
- 39, ze dne 26. října 2016, v němž se mimo jiné uvádí: „Dokazování v průběhu řízení před magistrátem
směřovalo k objasnění skutečnosti, jakou částku řidič po cestujících požadoval. Namítá-li stěžovatel, že nebylo
řádně zjištěno, jaká částka byla na taxametru, není tato skutečnost podstatná, neboť pro naplnění skutkové
podstaty správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách je stěžejní, jaká částka za poskytnutou
službu byla skutečně požadována, nikoli jaká byla uvedena na stvrzence či taxametru.(…) Nejvyšší správní soud
si je vědom skutečnosti, že průběhu řízeni vyvstaly nesrovnalosti týkající se částky uvedené po ukončení přepravy
na taxametru, neboť dle tvrzeni cestujících zaměstnankyň (v oznámeních o provedené přepravě a ve svědeckých
výpovědích) to bylo 680 Kč a naopak dle tvrzení řidiče (doloženého stvrzenkou) a obsahu protokolů šlo o 69 Kč.
Jak však vyplývá z výše uvedeného, tato otázka není pro posouzení věci podstatná, neboť zásadní je, jaká částka
byla za přepravu požadována a uhrazena (….) Na rozdíl od stěžovatele má soud dále za to, že se jeví jako
logická úvaha správních orgánů i soudu o tom, že částka 69 Kč za uvedenou přepravu je natolik nízká, že působí
nesmyslně, a svědčí proto skutkové verzi cestujících zaměstnankyň, podle níž byla požadovaná částka vyšší (tedy
680 Kč). Jak vyplývá z výše uvedeného, provedenými důkazy bylo jasně prokázáno, že řidič po cestujících
požadoval částku 680 Kč, tedy částku převyšující maximální stanovenou cenu o 430 Kč."). Obdobně lze
odkázat na rozsudek č. j. 6 As 159/2016 – 40, ze dne 13. 9. 2016.
Rovněž lze zmínit v souvislosti s otázkou důkazní síly svědeckých výpovědí např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. listopadu 2005, č. j. 2 Afs 104/2005 - 81,
č. 1083/2007 Sb. NSS, v němž se mimo jiné uvádí: „Efektivní kontrolu a případný následný postih
nezákonného jednání lze provést právě s pomocí osob budících dojem cizinců nebo nejlépe s pomocí cizinců
samotných, kteří s orgány provádějícími cenovou kontrolu spolupracují. Praxe, kdy kontrolní jízdu provedou
externí pracovníci a jimi získané informace jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení cenových
předpisů kladeno za vinu, je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu
se zájmem na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně mohou být
dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato je postup jejich získávání
v souladu se základními principy správního řízení.“ Nejvyšší správní soud ze správního ani soudního
spisu nezjistil nic, co by věrohodně zpochybňovalo zjištění správních orgánů postavená
na důkazech, které byly zásadní pro zjištění skutkového stavu – svědeckých výpovědích
přepravovaných osob. Tvrzení žalobce o účelovosti jednání cestujících, kteří si nepřevzali
stvrzenku proto, aby mohli poté tvrdit jinou částku, jsou pouze v rovině spekulací. Svědeckým
výpovědím byl žalobce přítomen, žádné otázky či námitky k výpovědím či osobám svědků
nevznesl.
K otázce úplnosti zjištění skutkového stavu Nejvyšší správní soud dodává, že z §3
správního řádu nevyplývá povinnost správního orgánu odstranit jakýkoliv rozpor, který ohledně
skutkového děje nastane, nýbrž pouze takové rozpory, které jsou rozhodné pro rozhodnutí
ve věci. V oblasti správního trestání se jedná zejm. o rozpory ohledně naplnění znaků skutkové
podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. února 2005, č. j. A 6/2003 - 44).
Nejvyšší správní soud na rozdíl od městského soudu dospěl k závěru, že dokazování
provedené správními orgány vedlo v souladu s §3 správního řádu ke zjištění skutkového stavu,
o němž nejsou důvodné pochybnosti a byly prokázány všechny prvky skutkové podstaty
správního deliktu podle §16 odst. 1 písm. b) zákona o cenách, za který byl žalobce postižen.
Námitkou nepřiměřenosti, resp. likvidačních dopadů uložené pokuty se Nejvyšší správní
soud nezabýval, neboť tak dosud neučinil k žalobní námitce žalobce městský soud; je proto
povinen tak učinit v dalším řízení, k němuž se mu věc vrací; v něm je vázán právní názorem
vysloveným výše.
V novém rozhodnutí rozhodne městský soud rovněž o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu