ECLI:CZ:NSS:2014:5.AS.6.2013:97
sp. zn. 5 As 6/2013 - 97
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce:
Společnost ochránců životního prostředí, se sídlem Nerudova 1059/34, Litoměřice,
zastoupený Mgr. Vítem Brožkem, advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí
nad Labem, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Děti Země – Klub za udržitelnou
dopravu, se sídlem Cejl 48/50, Brno, 2) Občanské sdružení Konipas, se sídlem Němčí 2,
Malečov, 3) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem Na Pankráci 56, Praha 4, zastoupené
JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, 4) obec Řehlovice,
se sídlem Řehlovice 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 40 A 4/2012 - 238,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím ze dne 21. 12. 2011, č. j. 8086-317/2011-OST 61/2011, ve spojeném
územním a stavebním řízení podle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu (stavební zákon), v tehdy účinném znění (dále jen „stavební zákon“) a zákona
č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury (dále jen
„zákon č. 416/2009 Sb.“), rozhodl Městský úřad Lovosice (dále jen „stavební úřad“) ve věci
žádosti osoby zúčastněné na řízení 3) o umístění (výrok A) a o povolení (výrok B) stavby: Soubor
staveb Dálnice D8, dílčí část stavby 0805 Lovosice – Řehlovice, část A – Trasa
dálnice (km 60,460 - 61,100 + 62,300 - 64,690) a část F – Tunel Radejčín (km 58,550 - 59,380
+ 59,660 - 60,460), na pozemcích v katastrálních územích Boreč u Lovosic, Dubice nad Labem,
Radejčín, Habrovany u Řehlovic, Dobkovičky, Chotiměř, Litochovice nad Labem, Oparno,
Prackovice nad Labem, Řehlovice, Stadice, Vchynice, Žim.
Žalobce podal proti rozhodnutí stavebního úřadu odvolání, které žalovaný rozhodnutím
ze dne 20. 4. 2012, č. j. 82/UPS/2012-20, zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Uvedené
rozhodnutí však na základě žaloby podané žalobcem Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem
ze dne 24. 7. 2012, č. j. 40 A 3/2012 – 217, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 8. 2012, č. j. 82/UPS/2012-42, rozhodl tak,
že výrokem A zamítl odvolání žalobce proti výroku A rozhodnutí stavebního úřadu a napadený
výrok A potvrdil, výrokem B zamítl odvolání žalobce proti výroku B rozhodnutí stavebního
úřadu a napadený výrok B potvrdil.
Žalobce poté podal u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobu, kterou se domáhal (1.)
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2012, č. j. 82/UPS/2012-42, zrušení rozhodnutí
stavebního úřadu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 8086-317/2011-OST 61/2011 a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení, (2.) zrušení rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne
14. 2. 2001, č. j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, a (3.) zrušení závazného stanoviska Správy
CHKO České středohoří ze dne 15. 3. 2011, zn. 00294; 00839; 01129/CS/11.
Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2012, č. j. 40 A 4/2012 – 238, rozhodl tak, že:
- výrokem I. zrušil pro vadu řízení výrok A napadeného rozhodnutí žalovaného a výrok A
rozhodnutí stavebního úřadu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení,
- výrokem II. zamítl žalobu v části napadající výrok B rozhodnutí žalovaného,
- výrokem III. odmítl žalobu v části napadající rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne
14. 2. 2001, č. j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00,
- výrokem IV. odmítl žalobu v části napadající závazné stanovisko Správy CHKO České
středohoří ze dne 15. 3. 2011, zn. 00294; 00839; 01129/CS/11, a
- výrokem V. uložil žalovanému zaplatit žalobci poměrnou část náhrady nákladů, neboť
žalobce měl ve věci pouze částečný úspěch.
Krajský soud při posuzování důvodnosti žalobních námitek hodnotil jednotlivé námitky
zvlášť s ohledem na to, jaký mají vztah k jednotlivým výrokům napadeného rozhodnutí. Na tento
postup nemělo podle krajského soudu žádný vliv, že v dané věci bylo rozhodnuto v rámci
spojeného řízení jak o umístění, tak i o povolení stavby. Dle krajského soudu by situace byla zcela
totožná i v případě, že by bylo rozhodováno v samostatných řízeních a jednotlivá rozhodnutí byla
následně napadena žalobami.
Pokud jde o část žaloby směřující proti výroku A rozhodnutí žalovaného, soud
se zabýval především žalobní námitkou, jež se týká stanoviska Ministerstva životního prostředí
ze dne 15. 11. 1996, č. j. 400/3144/1618/OPVŽP/96 e.o., o hodnocení vlivů stavby dálnice D8,
úseku 0805 Lovosice - Řehlovice, na životní prostředí (dále jen „stanovisko EIA“). Žalobce
tvrdil, že proces přijímání tohoto stanoviska EIA byl zatížen nezákonností způsobenou již při
přijímání předcházejícího stanoviska Ministerstva životního prostředí ze dne 20. 4. 1995,
č. j. OÚV/139/95, ke Studii Dálnice D8-stavba 0805 úsek Lovosice - Řehlovice (dále jen „první
stanovisko SEA“). Důvodem této nezákonnosti bylo podle žalobce jednak to, že předmětem
posuzování nebyla žádná koncepce ve smyslu §14 odst. 1 tehdy účinného zákona č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon č. 244/1992 Sb.“), a dále to,
že nebyl dodržen procesní postup podle §14 odst. 3 a 4 zákona č. 244/1992 Sb., pokud jde
o účast veřejnosti na projednávání příslušné dokumentace. Výsledkem tohoto procesu přitom
bylo to, že z původně tří posuzovaných variant koridoru dálnice D8-0805 byla bez účasti
veřejnosti vybrána varianta C, která vede z větší části po povrchu a je dle názoru žalobce nejméně
šetrná z hlediska zásahů do Chráněné krajinné oblasti České středohoří. Následně probíhal proces
SEA pro účely schválení územního plánu velkého územního celku Litoměřicko, který byl
ukončen stanoviskem Ministerstva životního prostředí ze dne 21. 12. 1995 (dále jen „druhé
stanovisko SEA“), v němž se však již posuzovaly jen dvě subvarianty z již dříve vybrané varianty
C. Na to navázal proces EIA ukončený zmiňovaným stanoviskem EIA ze dne 15. 11. 1996,
které je jedním z podkladů žalobou napadeného rozhodnutí a jímž byla opět vybrána varianta C2.
O výběru koridoru dálnice tak bylo dle žalobce rozhodnuto bez účasti veřejnosti a postupem
rozporným s tehdejší právní úpravou.
Krajský soud při posuzování této žalobní námitky přisvědčil výše uvedené argumentaci
žalobce v tom, že pokud by došlo k nezákonnosti v procesu přijímání prvního stanoviska SEA,
měla by taková vada přímý vliv na zákonnost stanoviska EIA, které z jeho závěrů vychází.
Z tohoto důvodu si krajský soud vyžádal spisový materiál Ministerstva životního prostředí
k procesu přijímání prvního stanoviska SEA, který ovšem není kompletní, neboť úplná spisová
dokumentace se dle sdělení Ministerstva životního prostředí nedochovala. Krajský soud dospěl
k závěru, že na základě této nekompletní dokumentace nebylo možné vyvrátit námitku žalobce,
že k přijetí prvního stanoviska SEA došlo v rozporu s §14 odst. 3 zákona č. 244/1992 Sb. bez
účasti veřejnosti. Vzhledem k této nemožnosti přezkumu zásadní námitky žalobce v důsledku
nekompletnosti předložené spisové dokumentace a vzhledem k tomu, že nezákonnost procesu
SEA by podle krajského soudu zatížila i proces EIA, který vycházel z jeho závěrů, a tím
i samotné územní rozhodnutí, které se vypořádávalo s podmínkami EIA, a následně tedy
i výrok A žalobou napadeného rozhodnutí, krajský soud shledal výrok A žalobou napadeného
rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Vzhledem ke shledané nepřezkoumatelnosti výroku A žalobou napadeného rozhodnutí
dospěl soud zároveň k závěru, že by bylo nadbytečné zabývat se dalšími žalobními námitkami
ve vztahu k tomuto výroku.
Pokud jde o část žaloby směřující proti výroku B rozhodnutí žalovaného, kterým bylo
zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti výroku B rozhodnutí stavebního úřadu o povolení
stavby, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není v této části důvodná. Krajský soud v prvé
řadě konstatoval, že stěžovatelem uplatněné žalobní námitky ohledně tvrzené nezákonnosti
prvního stanoviska SEA a z něho vycházejícího stanoviska EIA se týkají otázek, které byly
předmětem územního řízení. Posouzení těchto otázek ze strany správních orgánů tedy mohou
soudy ve správním soudnictví přezkoumávat pouze v souvislosti s částí žaloby směřující proti
výroku A napadeného rozhodnutí žalovaného. Při přezkumu výroku B rozhodnutí žalovaného,
jenž se týká povolení stavby, nelze k námitkám, které se týkají procesu SEA a stanoviska EIA,
pokud se vztahují k výběru trasy dálnice D8, přihlédnout.
K obdobnému závěru dospěl krajský soud, i pokud jde o námitku týkající
se nezákonnosti povolení stavby v důsledku tvrzené nezákonnosti rozhodnutí ministra životního
prostředí ze dne 14. 2. 2001, č. j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00, kterým byla povolena
výjimka ze zákazu stavět nové dálnice na území chráněné krajinné oblasti podle §43 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Toto
rozhodnutí podle krajského soudu tvoří podklad pro rozhodnutí o umístění stavby, proto je tato
námitka projednatelná pouze ve vztahu k výroku A napadeného rozhodnutí žalovaného. Stejně
tak, namítal-li stěžovatel nezákonnost rozhodnutí o povolení stavby v důsledku nezákonnosti
závazného stanoviska Správy CHKO České středohoří ze dne 15. 3. 2011, zn. 00294; 00839;
01129/CS/11, k rozhodnutí o umístění stavby Dálnice D8, 0805 Lovosice - Řehlovice, uvedl
krajský soud, že toto stanovisko, kterým byl vysloven souhlas se zásahem do krajinného
rázu podle §12 zákona o ochraně přírody a krajiny, je podkladovým správním aktem
pro rozhodnutí o umístění stavby. I tato námitka je tedy projednatelná pouze ve vztahu
k rozhodnutí o umístění stavby, tedy k výroku A napadeného rozhodnutí žalovaného.
Všechny uvedené námitky tedy krajský soud shledal nedůvodnými a z tohoto důvodu
žalobu v části směřující proti výroku B napadeného rozhodnutí žalovaného zamítl.
Pokud jde o část žaloby, jíž se žalobce domáhal přímo zrušení zmiňovaného rozhodnutí
ministra životního prostředí ze dne 14. 2. 2001, č. j. M/100130/01 SRK/813/R-1057/00,
a závazného stanoviska Správy CHKO České středohoří ze dne 15. 3. 2011, zn. 00294; 00839;
01129/CS/11, konstatoval krajský soud, že soudní řád správní ani žádný jiný právní předpis
neumožňuje soudu zrušit subsumované správní akty, které byly podkladem pro rozhodování
v řízení, v němž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí. Proto soud žalobu v uvedené části
dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
II. Kasační stížnost
Žalobce (stěžovatel) následně podal kasační stížnost, kterou napadá výlučně výrok II.
rozsudku krajského soudu. Domáhá se jeho zrušení a zároveň zrušení výroku B rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 8. 2012, č. j. 82/UPS/2012-42, a výroku B rozhodnutí stavebního úřadu
ze dne 21. 12. 2011, č. j. 8086-317/2011-OST 61/2011.
Jako důvod podání kasační stížnosti stěžovatel výslovně uvádí důvody podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatel namítá, že nezákonnost prvního stanoviska SEA a stanoviska EIA ze dne
15. 11. 1996 měla vliv na zákonnost všech navazujících postupů a správních aktů, tedy nejen
na rozhodnutí o umístění stavby, nýbrž i na rozhodnutí o povolení stavby. Je přesvědčen,
že s ohledem na požadavky mezinárodního práva, unijního práva a ústavního pořádku
a vzhledem k okolnostem případu musí být přípustné uplatnit argumenty týkající se nezákonnosti
posuzování vlivu stavby na životní prostředí i v žalobě proti stavebnímu povolení pro předmětný
dílčí úsek dálnice. Závěry krajského soudu stěžovatel napadá i z toho důvodu, že o umístění
a povolení stavby bylo rozhodnuto jedním společným rozhodnutím. Při zrušení výroku
o umístění stavby proto měl být zrušen i navazující výrok o povolení stavby, aby bylo možné
vydat nové společné rozhodnutí a uplatnit námitky ve správním řízení.
Stěžovatel konstatuje, že ačkoliv již u krajského soudu podruhé uspěl se svým názorem,
že umístění 4,7 km trasy dálnice D8-0805 bylo nezákonné, jde při současném zamítnutí návrhu
na zrušení výroku B žalovaného rozhodnutí pouze o „prázdné akademické vítězství “, neboť
v důsledku §94 odst. 5 stavebního zákona nemůže k nápravě vad územního řízení nikdy dojít.
Takovýto stav není dle stěžovatele v souladu s právem na efektivní soudní ochranu, které
je v oblasti ochrany životního prostředí garantováno rovněž mezinárodními a unijními závazky
vyplývajícími pro Českou republiku zejména z Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti
na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, vyhlášené
pod č. 124/2004 Sb.m.s. (dále jen „Aarhuská úmluva“) a směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2011/92/EU o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní
prostředí (dále jen „směrnice EIA“).
Krajský soud se dle stěžovatele chybně ztotožnil s judikaturou prvního senátu
Nejvyššího správního soudu z let 2011 - 2013 (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011 – 347, publikovaný pod č. 2368/2011 Sb. NSS, ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 1 As 83/2011 – 565, ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 As 119/2012 – 86 a ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 1 As 164/2012 – 54, všechny dostupné na www.nssoud.cz) týkající se přezkumu jednotlivých
stavebních povolení pro dálnici D8-0805, podle níž námitky proti stanovisku k posouzení vlivů
záměru na životní prostředí (EIA) a procesu posouzení vlivů dopravní studie na životní prostředí
(SEA), jejichž cílem je zpochybnit výběr konkrétní trasy dálnice, je třeba uplatnit v územním
řízení, neboť v něm se rozhoduje o umístění stavby, přičemž ve stavebním řízení se k těmto
námitkám nepřihlíží. Stěžovatel považuje tuto judikaturu za nesprávnou a rozpornou s již
uvedenými závazky ČR vyplývajícími z mezinárodního a unijního práva a vyzývá ve věci
rozhodující pátý senát Nejvyššího správního soudu, aby se v této otázce obrátil na rozšířený
senát.
Stěžovatel v dané souvislosti namítá, že napadnout nezákonnost stanoviska EIA musí
být možné nejen v rámci žaloby proti územnímu rozhodnutí, ale také v rámci žaloby proti
stavebnímu povolení pro stavbu dálnice nebo její části. Názor o nepřípustnosti námitek týkajících
se procesu vydání stanoviska EIA, pokud jde o výběr koridoru dálnice D8-0805, ve stavebním
řízení a v žalobě proti stavebnímu povolení by dle přesvědčení stěžovatele mohl být důvodný
a akceptovatelný pouze za situace, pokud by námitky tohoto typu byly uplatňovány poprvé,
a tedy zcela nově a překvapivě až v žalobách proti dílčím stavebním povolením pro tuto dálnici.
Stěžovatel však tyto námitky vznášel opakovaně již od počátku procesu povolování stavby
dálnice D8-0805 a předmětnou žalobou ze dne 31. 8. 2012 dosáhl zrušení výroku o umístění
4,7 km trasy dálnice, aniž by však krajský soud zrušil i navazující výrok povolující stavbu.
Výklad, který vychází z právního názoru prvního senátu, představuje dle stěžovatele
zásah do jeho práva na spravedlivý proces a porušení požadavku výkladu vnitrostátního práva
v souladu se závazky vyplývajícími z Aarhuské úmluvy a směrnice EIA na účinnou soudní
ochranu. I v případě, že žalobci z řad dotčené veřejnosti ve své žalobě proti územnímu
rozhodnutí uspějí, mají dle stěžovatele pouze minimální šanci domoci se nápravy nezákonnosti
při procesu EIA a vydání nového stanoviska EIA, neboť žadatelé daleko dříve získají
pravomocné stavební povolení. Uvedený názor prvního senátu by mohl být dle stěžovatele
ústavně a mezinárodněprávně konformní pouze za předpokladu, že by žalobám proti územním
rozhodnutím osob z řad tzv. dotčené veřejnosti byl pravidelně přiznáván odkladný účinek,
tak tomu ovšem v soudní praxi není.
Stěžovatel upozorňuje na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku
ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128, publikovaném pod č. 1815/2009 Sb. NSS,
a v rozsudku ze dne 11. 2. 2009, č. j. 1 As 81/2008 – 100, www.nssoud.cz. Právě v těchto
rozhodnutích dospěl Nejvyšší správní soud na podkladě právní úpravy předcházejícího
stavebního zákona z r. 1976 k závěru, že jestliže bylo stavební povolení vydáno v době, kdy
existovalo pravomocné územní rozhodnutí, není následné zrušení územního rozhodnutí,
vzhledem k zásadě presumpce správnosti aktů vydávaných správními orgány a principu ochrany
dobré víry jejich adresátů, samo o sobě důvodem ke zrušení stavebního povolení soudem. Pokud
je územní rozhodnutí zrušeno, může být o námitkách účastníků rozhodnuto v novém územním
rozhodnutí odlišně, a to i když stavba již byla na základě stavebního povolení realizována. Pokud
by námitkám bylo nově vyhověno, vedlo by to buď ke stanovení nové podmínky pro umístění
stavby v území, nebo v krajním případě až k zamítnutí žádosti o vydání územního rozhodnutí.
Tato skutečnost pak podle uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dle okolností
povede k obnově stavebního řízení, neboť se změnily podmínky pro vydání stavebního povolení,
které je nutno reflektovat [§100 odst. 1 písm. b) správního řádu].
Stěžovatel ovšem upozorňuje na to, že uplatnění těchto závěrů i za účinnosti nového
stavebního zákona brání jeho §94 odst. 5, podle něhož (ve znění účinném od 1. 1. 2013 – pozn.
NSS) dojde-li ke zrušení územního rozhodnutí po povolení stavby, územní rozhodnutí
se již nevydává.
Stěžovatel ovšem připomíná rovněž navazující úvahu Nejvyššího správního soudu
obsaženou v citovaných rozsudcích, podle níž námitky uplatněné osobou, která je účastníkem jak
územního, tak stavebního řízení, musejí být vypořádány komplexně, přičemž rozdělení celého
procesu do několika samostatných fází nemůže tomuto požadavku stát v cestě, jinak by mohlo
dojít k odepření soudní ochrany základních práv jednotlivce. Tento závěr Nejvyššího správního
soudu je dle stěžovatele naopak nutno uplatnit i za stávající právní úpravy, a to je možné pouze
v situaci, kdy dojde po zrušení územního rozhodnutí i ke zrušení na něj navazujícího stavebního
povolení a následně k řízení o odstranění stavby, resp. o jejím dodatečném povolení dle §129
odst. 2 stavebního zákona, který v případě neexistence územního rozhodnutí s uplatněním
námitek odpovídajících fázi územního řízení výslovně počítá.
Stěžovatel dále upozorňuje na to, že krajský soud pominul podstatný rozdíl mezi situací,
kdy se územní rozhodnutí a stavební povolení vydávají samostatně, což byly případy, které
posuzoval první senát Nejvyššího správního soudu ve výše uvedených rozhodnutích, a situací,
kdy se vydává společné rozhodnutí o umístění a povolení stavby. Při zrušení výroku A
rozhodnutí žalovaného tak mělo dojít ke zrušení i navazujícího výroku B, neboť oba byly vydány
ve stejný okamžik a byly společně otevřeny i soudnímu přezkoumání, přičemž první byl
zákonným podkladem druhého, a nelze tedy tvrdit, že druhý z nich může obstát samostatně
na základě presumpce správnosti prvního výroku.
Při zrušení nezákonného výroku o umístění stavby, který je součástí společného
rozhodnutí vydaného podle zákona č. 416/2009 Sb., je podle názoru stěžovatele vždy nutné
zrušit i navazující výrok o povolení stavby, aby bylo možné uplatnit námitky ve společném
správním řízení a vydat nové společné rozhodnutí.
Stěžovatel na odlišnost situace vyplývající z aplikace zákona č. 416/2009 Sb.
o společném územním a stavebním řízení upozorňoval již ve své žalobě a následné replice,
v níž uvedl, že dle §140 odst. 7 správního řádu se ve společném správním řízení vydává jedno
společné rozhodnutí, takže by bylo absurdní, pokud by stavba byla nezákonně umístěna
a současně by platilo stavební povolení. Smyslem stavebního zákona je, aby nebyly povolovány
stavby, které předtím nebyly umístěny. Pro každou stavbu tedy musí být nejdříve vydáno
pravomocné rozhodnutí o umístění stavby, které je nutným podkladem a předpokladem pro
vydání rozhodnutí o povolení stavby. To vyplývá z §111 stavebního zákona, podle kterého musí
být projektová dokumentace, připojená k žádosti o stavební povolení, v souladu s územně
plánovací dokumentací a s podmínkami územního rozhodnutí.
Pokud tedy existence výroku B předpokládá existenci a zákonnost výroku A, pak je dle
stěžovatele nepochybné, že při zrušení výroku A společného rozhodnutí musí být zrušen
i navazující výrok B, který bez výroku A nemohl být vydán v souladu se zákonem. Pokud tudíž
z rozsudků krajského soudu ze dne 27. 2. 2012, č. j. 15 A 75/2011 – 107 (o zrušení žalovaného
výroku A o umístění 100 m trasy dálnice D8-0805 z důvodu nezákonnosti vydání stanoviska
SEA), a ze dne 24. 7. 2012, č. j. 40 A 3/2012 – 217 (o zrušení celého žalovaného rozhodnutí
ze dne 20. 4. 2012 o umístění a povolení 4,7 km této dálnice), je zcela nepochybné, že umístění
dálnice D8-0805 trpí závažnou vadou řízení, pak nelze tuto skutečnost obejít a dosáhnout
„nezrušitelného“ povolení stavby tak, že se žalované rozhodnutí jen „graficky“ rozčlení na dva
výroky, jak učinil žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 14. 8. 2012.
Stěžovatel dále brojí proti závěru krajského soudu, který se odmítl zabývat druhým
žalobním bodem o nezákonnosti rozhodnutí ministra životního prostředí o výjimce ze zákazu
stavět v CHKO nové dálnice (dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny) v žalobě proti
stavebnímu povolení, resp. proti výroku B žalovaného rozhodnutí. Stěžovatel v druhém žalobním
bodu konkrétně namítal, že se účastníci řízení před vydáním rozhodnutí ministra životního
prostředí ve věci výjimky ze zákazu stavět nové dálnice na území chráněné krajinné oblasti
nemohli vyjádřit k podkladu doplněnému do spisu během rozkladového řízení (k migrační studii
živočichů) a že výjimka byla povolena na základě nezákonně vydaného stanoviska SEA
a stanoviska EIA (viz výše), aniž by bylo zjišťováno, zda neexistují jiné varianty vedení dálnice,
které by byly šetrnější z hlediska ochrany přírody a krajiny dané chráněné krajinné oblasti. Dle
stěžovatele tvořilo toto rozhodnutí ministra životního prostředí podklad i pro výrok B
napadeného rozhodnutí, což stěžovatel dovozuje především z formulace §26 odst. 1 písm. f)
zákona o ochraně přírody a krajiny (zákaz stavět nové dálnice, sídelní útvary a plavební kanály
na území chráněné krajinné oblasti). Řada podmínek obsažených v této výjimce se dle stěžovatele
týká rovněž stavebního řízení a musí být ve stavebním řízení a při následném provádění stavby
také dodržena. Krajský soud danou otázku přípustnosti a důvodnosti druhého žalobního bodu
ve vztahu k výroku B žalovaného rozhodnutí nesprávně posoudil, pokud toliko odkázal na již
zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011 – 347,
a ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011 – 565, s jejichž závěry stěžovatel nesouhlasí a opět žádá
nyní rozhodující senát Nejvyššího správního soudu, aby věc předložil rozšířenému senátu, a navíc
ani v tomto případě krajský soud podle stěžovatele nezohlednil specifickou situaci danou
existencí společného řízení o umístění a povolení stavby.
Obdobně stěžovatel napadá i závěr krajského soudu, který označil i jeho třetí žalobní
bod zpochybňující zákonnost závazného stanoviska Správy CHKO České středohoří
vyslovujícího souhlas se zásahem do krajinného rázu dle §12 zákona o ochraně přírody a krajiny
ve vztahu k výroku B napadeného rozhodnutí za nepřípustný. Konkrétně stěžovatel v žalobě
namítal, že Správa CHKO České středohoří porušila §70 zákona o ochraně přírody a krajiny,
pokud stěžovateli předem nesdělila, že bude vydávat předmětné závazné stanovisko, neumožnila
mu nahlédnout do spisu a nedala mu možnost se před vydáním závazného stanoviska k jeho
podkladům vyjádřit. Dále stěžovatel závaznému stanovisku vytýkal, že z něj není zřejmé, z jakých
podkladů dotčený správní orgán při jeho vydání vycházel. Dle stěžovatele měly i tyto tvrzené
vady závazného stanoviska a postupu při jeho vydání vliv na celé rozhodnutí žalovaného a bez
řádného a zákonného posouzení přípustnosti zásahu do krajinného rázu nemohl být ani výrok B
žalovaného rozhodnutí vydán v souladu se zákonem.
Stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že se druhým a třetím žalobním bodem odmítl
zabývat dokonce i ve vztahu k výroku A žalobou napadeného rozhodnutí (dle krajského soudu
pro nadbytečnost, neboť tento výrok byl krajským soudem v každém případě rušen pro
nepřezkoumatelnost), čímž bylo stěžovateli právo na soudní přezkum žalobou napadeného
rozhodnutí ve vztahu k uvedeným žalobním námitkám zcela odepřeno.
III. Vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nejprve shrnul, proč se domnívá,
že krajský soud neměl rušit výrok A rozhodnutí žalovaného. Ve vztahu k výroku II. napadeného
rozsudku se pak již žalovaný ztotožnil s odůvodněním krajského soudu a uvedl, že žádnou
z uplatněných námitek nepovažuje za projednatelnou ve vztahu k výroku B rozhodnutí
žalovaného. Dále upozornil, že ani správní orgány, ani správní soudy v této věci nikdy
nezpochybnily, že je dána vazba mezi některými podmínkami obsaženými ve stanovisku EIA
a stavebním povolením. Stěžovatel však nikdy nenamítal, že by se správní orgán ve stavebním
povolení nevypořádal s některou podmínkou obsaženou ve stanovisku EIA. Jeho veškerá
argumentace se týkala jedině výběru trasy dálnice D8, a jako taková se tedy vztahuje výlučně
k předmětu územního řízení. V souvislosti se spojením územního a stavebního řízení v souladu
se zákonem č. 416/2009 Sb. žalovaný uvedl, že z hlediska soudního přezkoumání není
vůbec rozhodné, zda bylo řízení spojeno, či vedeno oddělně. Při soudním přezkoumání výroku
o povolení stavby tak soud nemůže zohledňovat vady, které shledal při přezkumu samostatného
výroku o umístění stavby. Vedením společného řízení tak, jak ho upravuje §140 správního řádu,
totiž nedochází k úplnému a nezvratnému zániku samostatnosti jednotlivých řízení, která byla
spojena. Předmět těchto řízení zůstává odlišný a stejně tak postavení jejich účastníků. Využitím
tohoto procesního institutu, sloužícího ke zjednodušení postupů správních orgánů, nemůže dojít
k popření toho, co zvláštní zákony stanoví o předmětu jednotlivých druhů řízení, o jejich
účastnících a o právech těchto účastníků.
Z osob zúčastněných na řízení své vyjádření zaslalo pouze Ředitelství silnic a dálnic ČR
(dále jen „ŘSD“), přičemž převážnou část svého podání věnovalo zpochybnění výroku I.
napadeného rozsudku. Argumentovalo přitom, že i pokud by stěžovatel zastával správný názor,
že důvodnost žaloby ve vztahu k jednomu výroku napadeného rozhodnutí může vést i ke zrušení
jiného výroku napadeného rozhodnutí, nelze v posuzovaném případě zrušit výrok B žalobou
napadeného rozhodnutí, neboť dle přesvědčení ŘSD neměl být zrušen ani jeho výrok A. ŘSD
považovalo oba výroky rozhodnutí žalovaného za samostatné a uvedlo, že je třeba u jednotlivých
výroků správního rozhodnutí odděleně posuzovat jak přípustnost žaloby, tak její důvodnost.
ŘSD dále odkázalo na již zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011 – 347, a ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2012 – 565, z nichž vyvodilo,
že nezákonnost rozhodnutí podle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny není možné namítat
ve stavebním řízení. Dále uvedlo, že zmíněné rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne
14. 2. 2001 mohlo být napadeno samostatnou žalobou. V případě, kdy by ovšem bylo dovozeno,
že v roce 2001 nebylo možné podat proti rozhodnutí ministra životního prostředí žalobu,
nepochybně bylo možné podat rozklad proti předcházejícímu rozhodnutí Ministerstva životního
prostředí vydanému v 1. stupni, což však stěžovatel zřejmě neučinil a ani neuvedl, že by byl
účastníkem daného správního řízení.
Ve vztahu k námitce zpochybňující zákonnost závazného stanoviska Správy CHKO
České středohoří podle §12 zákona o ochraně přírody a krajiny se ŘSD ztotožnilo se závěrem
krajského soudu, že toto závazné stanovisko je podkladem pro územní rozhodnutí, a nikoliv
pro stavební povolení. Stěžovatel navíc dle názoru ŘSD vycházel z mylného předpokladu,
že při vydání stanoviska vedla Správa CHKO České středohoří samostatné správní řízení. Tak
tomu ovšem nebylo, a v odůvodnění stanoviska proto nemuselo být uvedeno, zda bylo
oznámeno zahájení řízení, zda se účastníci mohli seznámit s podklady, zda účastníci předložili
připomínky a jak je Správa CHKO vypořádala. Samotné odůvodnění souhlasu pak ŘSD
považovalo za dostatečné a přezkoumatelné.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud při posuzování předmětné kasační stížnosti dále vyšel z toho,
že usnesením ze dne 30. 4. 2013, č. j. 1 As 176/2012 - 120, předložil první senát Nejvyššího
správního soudu rozšířenému senátu téhož soudu věc, v níž se jednalo o právní otázku, zda bylo
občanské sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, oprávněno
účastnit se stavebního řízení vedeného podle §109 a násl. stavebního zákona, ve znění účinném
do 31. 12. 2012, při splnění podmínek stanovených v §70 zákona o ochraně přírody a krajiny.
První senát Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že ohledně dané otázky
existovala rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu. Na jedné straně stál názor pátého
senátu vyslovený v rozsudku ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 - 91, publikovaném pod
č. 2127/2010 Sb. NSS, a na něj navazující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle nichž
§70 zákona o ochraně přírody a krajiny představoval speciální ustanovení k §109 stavebního
zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a tedy občanské sdružení, jehož hlavním posláním
podle stanov je ochrana přírody a krajiny, bylo oprávněno účastnit se stavebního řízení vedeného
podle §109 a násl. stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, za splnění podmínek
uvedených v §70 zákona o ochraně přírody a krajiny, na straně druhé vyslovil druhý senát
v rozsudku ze dne 14. 1. 2013, č. j. 2 As 7/2011 – 274, www.nssoud.cz, závěr, podle něhož zákon
o ochraně přírody a krajiny nemohl založit účastenství občanských sdružení ve stavebním
řízení, neboť úprava obsažená v §109 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012,
to výslovně neumožňovala.
Vzhledem k tomu, že právní stanovisko vyslovené rozšířeným senátem k této otázce
bylo klíčové i pro posouzení aktivní legitimace stěžovatele k žalobě proti výroku B rozhodnutí
žalovaného v nyní posuzované věci, a tedy i pro přezkoumání kasační stížností napadeného
rozsudku krajského soudu nejen v mezích kasačních námitek, ale i z hlediska případných vad,
k nimž by musel Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti,
dospěl zdejší soud k závěru, že teprve na základě rozhodnutí rozšířeného senátu ve věci
sp. zn. 1 As 176/2012 bude možné posoudit, zda je rozhodnutí krajského soudu přezkoumatelné
z hlediska stěžovatelem uplatněných kasačních námitek a zda lze v daném případě přistoupit
k věcnému posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 8. 11. 2013, č. j. 5 As 6/2013 –
81, řízení o kasační stížnosti podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušil, aby vyčkal rozhodnutí
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu.
Rozšířený senát o věci předložené prvním senátem Nejvyššího správního soudu rozhodl
usnesením ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012 – 130, které bude zveřejněno na internetových
stránkách (www.nssoud.cz) a posléze i ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tím
odpadl důvod přerušení řízení, proto Nejvyšší správní soud v souladu s §48 odst. 5 s. ř. s. prvním
výrokem tohoto rozsudku rozhodl, že se v řízení pokračuje.
Výrokem č. I zmiňovaného usnesení ze dne 19. 8. 2014, č. j. 1 As 176/2012 – 130,
rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl tak, že „[o]bčanské sdružení, jehož hlavním
posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, bylo oprávněno účastnit se stavebního řízení vedeného podle
§109 a násl. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění
účinném do 31. 12. 2012, za splnění podmínek uvedených v §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny“.
Z uvedeného závěru rozšířeného senátu tedy vyplývá, že stěžovatel byl aktivně
legitimován k podání žaloby proti výroku B rozhodnutí žalovaného, a lze tedy přistoupit
k věcnému přezkumu napadené části rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud proto
přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž
zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost ve svém celku není
důvodná.
Nejvyšší správní soud úvodem zdůrazňuje, že v souladu se zmiňovaným §109 odst. 3
s. ř. s. přezkoumával rozsudek krajského soudu pouze v rozsahu kasační stížností napadeného
výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele v části napadající výrok B rozhodnutí
žalovaného a výrok B rozhodnutí stavebního úřadu o povolení předmětné stavby, s tím,
že rovněž na tomto výroku II. rozsudku krajského soudu je závislý výrok V. tohoto rozsudku
o náhradě nákladů řízení. Ostatní výroky rozsudku krajského soudu, včetně výroku I., jímž byl
zrušen výrok A rozhodnutí žalovaného a výrok A rozhodnutí stavebního úřadu o umístění
předmětné stavby, Nejvyšší správní soud přezkoumávat nemohl, neboť proti těmto výrokům
kasační stížnost podána nebyla, a to ani ze strany žalovaného či některé z osob zúčastněných
na řízení. Nejvyšší správní soud se tedy nemohl detailně zabývat ani obsáhlou argumentací ŘSD,
podle níž je zrušení žalobou napadených rozhodnutí v části týkající se umístění stavby nezákonné,
neboť tato argumentace byla vtělena pouze do vyjádření ŘSD ke kasační stížnosti stěžovatele,
nikoliv do samostatné, řádné a včasné kasační stížnosti směřující proti výroku I. rozsudku
krajského soudu, kterou bylo i ŘSD oprávněno podat. Nejvyšší správní soud ovšem zohlednil
důvod zrušení žalobou napadených rozhodnutí krajským soudem v části týkající se umístění
stavby, aniž by zároveň hodnotil jeho opodstatněnost, při posuzování otázky, zda měly být
z tohoto důvodu zrušeny i výroky rozhodnutí správních orgánů o povolení dané stavby (viz dále).
IV. A
Námitka týkající se stanovisek SEA a EIA a závislosti výroků rozhodnutí o umístění a povolení stavby
IV. A -1)
Stěžovatel v prvé řadě brojil proti výše citované judikatuře prvního senátu
Nejvyššího správního soudu, který v jednotlivých věcech týkajících se stavebních povolení
na dílčí úseky dálnice D8-0805 (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2011,
č. j. 1 As 6/2011 – 347, publikovaný pod č. 2368/2011 Sb. NSS, ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 1 As 83/2011 – 565, ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 As 119/2012 – 86 a ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 1 As 164/2012 – 54, všechny dostupné na www.nssoud.cz) dospěl k závěru, že námitky proti
stanovisku k posouzení vlivů záměru na životní prostředí (EIA) a procesu posouzení vlivů
dopravní studie na životní prostředí (SEA), jejichž cílem je zpochybnit výběr konkrétní trasy
dálnice, je třeba uplatnit v územním řízení, neboť v něm se rozhoduje o umístění stavby, přičemž
ve stavebním řízení se k těmto námitkám nepřihlíží. Zároveň první senát v těchto svých
rozhodnutích navázal na svou dřívější judikaturu (již rovněž zmiňované rozsudky ze dne
4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128, publikovaný pod č. 1815/2009 Sb. NSS, a ze dne 11. 2. 2009,
č. j. 1 As 81/2008 – 100, www.nssoud.cz), byť přijatou ještě na půdorysu předcházejícího
stavebního zákona z roku 1976, podle níž, pokud bylo stavební povolení vydáno v době,
kdy existovalo pravomocné územní rozhodnutí, není následné zrušení územního rozhodnutí
samo o sobě důvodem ke zrušení stavebního povolení soudem.
Je třeba říci, že první senát na těchto svých závěrech setrval i ve svém zcela recentním
rozhodnutí, totiž v rozsudku ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012 – 140 (bude zveřejněn
na www.nssoud.cz), které vydal právě ve věci, v níž předtím rozhodoval výše citovaným
usnesením rozšířený senát a v níž byl první senát konfrontován s obdobnými argumenty proti své
dosavadní judikatuře, které vznáší rovněž stěžovatel v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012 – 140, mj. konstatoval:
„[28] Stěžovatel v kasační stížnosti vytýkal městskému soudu, že nesprávně posoudil jeho námitku týkající se
nezákonnosti stanovisek SEA a EIA. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud přehodnotil svoji dosavadní
rozhodovací činnost a věc předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu.
[29] Městský soud k obdobné žalobní argumentaci konstatoval, že námitky týkající se zákonnosti stanovisek
SEA a EIA nelze uplatňovat ve stavebním řízení s ohledem zásadu koncentrace obsaženou v §114 odst. 2
stavebního zákona. Podle městského soudu měly být uplatněny v řízení územním, kdy bylo s konečnou platností
rozhodováno o umístění stavby do území. Předmět územního a stavebního řízení je odlišný. Ačkoliv výstupy těchto
řízení představují řetězící se správní akty, nelze stavební řízení chápat jako pokračování územního řízení
v případě, že v územním řízení nebyly z jakéhokoli důvodu projednány některé otázky umístění stavby.
[30] Nutno uvést, že obdobnou námitkou stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne
1. 6. 2011, č. j. 1 As 6/2011 – 347 ve věci Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu, publikovaném pod
č. 368/2011 Sb. NSS (část VI.B.), který se týkal stavebního povolení na jinou část téhož úseku dálnice D8.
Skutkové i právní okolnosti obou případů jsou shodné. Soud neshledává žádný důvod, a to ani po seznámení
se s argumentací obsaženou v kasační stížnosti, pro nějž by se měl nyní odchýlit od právního názoru zaujatého
v citovaném rozsudku (a v rozhodnutích na něj navazujících) a předložit věc k rozhodnutí rozšířenému senátu,
jak navrhuje stěžovatel.
[31] Nejvyšší správní soud posuzoval, zda uvedené námitky lze uplatnit ve stavebním řízení. Vyšel přitom
z §114 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož se nepřihlíží k námitkám účastníků řízení, které byly nebo
mohly být uplatněny v územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření
o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území. Shodné pravidlo obsahoval v §61 odst. 1 i starý
stavební zákon č. 50/1976 Sb.; z početné judikatury k aplikaci tohoto ustanovení viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006 – 121, nebo rozsudek ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 1 As 21/2008 – 81.
[32] Nejvyšší správní soud považuje za podstatné předeslat, že stavební řízení není pokračováním územního
řízení. Předmět obou těchto řízení, tj. okruh otázek, které se v nich řeší, je odlišný. Důsledkem této diference
je zavedení věcné koncentrace námitek účastníků řízení v §114 odst. 2 stavebního zákona. Námitky, které
se vztahují k předmětu územního řízení, lze uplatnit pouze v tomto typu řízení, nikoliv v řízení navazujícím
(tj. v daném případě v řízení stavebním). I kdyby byl soudní přezkum územního rozhodnutí zdlouhavý, jak tvrdí
stěžovatel, nemůže tato skutečnost prolomit bariéru mezi územním řízením a stavebním řízením danou odlišností
předmětu řízení a řešených věcných otázek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013,
č. j. 1 As 119/2012 – 86).
[33] Nejvyšší správní soud je ve shodě s městským soudem toho názoru, že uvedenou námitku bylo
třeba uplatnit již v územním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004,
č. j. 5 A 137/2000 – 37, publ. pod č. 640/2005 Sb. NSS, nebo rozsudek NSS ze dne 22. 7. 2010,
č. j. 8 As 2/2010 – 97 ve věci Společnosti ochránců životního prostředí). Stanovisko EIA je v prvé řadě
podkladem pro územní řízení, v něm se také rozhoduje o umístění stavby na přesně určené pozemky (§4 odst. 1
písm. c) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, shodně §9
odst. 1 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního
opatření). Otázka, které se týká námitka stěžovatele (tj. stanovení konkrétní trasy dálnice D8), byla předmětem
územního řízení. Její posouzení ze strany správních orgánů mohlo být přezkoumáno soudem pouze v souvislosti
s žalobou proti územnímu rozhodnutí. K souboru námitek stěžovatele týkajících se procesu SEA a stanoviska
EIA, pokud se týkají výběru trasy dálnice D8, nelze ve stavebním řízení přihlédnout (§114 odst. 2 nového
stavebního zákona). Předmětem stavebního řízení není umísťování stavby do území (v daném případě tedy výběr
konkrétní trasy dálnice), nýbrž stanovení závazných podmínek pro provedení a užívání stavby (§115 odst. 1
stavebního zákona).
[34] Skutečnost, že stěžovatel v důsledku procesních peripetií spojených s rušením územního rozhodnutí
správními soudy dosáhl zrušení územního rozhodnutí, nicméně nové územní rozhodnutí již s odkazem na §94
odst. 5 stavebního zákona nebylo vydáno a vady procesu SEA ani EIA tak nebyly napraveny, nemůže založit
přípustnost této námitky ve stavebním řízení, resp. v soudním řízení, jehož předmětem je přezkum stavebního
povolení. Je třeba zopakovat, že mezi územním řízením a stavebním řízením, ačkoliv jejich výstupy představují
řetězící se správní akty, existuje z hlediska věcného bariéra striktně oddělující tato dvě řízení. Správní soudy
se mohou při přezkumu stavebního povolení zabývat toliko těmi námitkami, které mají přímý vztah k předmětu
stavebního řízení. Nemohou posuzovat zákonnost stavebního povolení z pohledu otázek, které se věcně neupínají
k předmětu stavebního řízení. I kdyby se jevil soudní přezkum územního rozhodnutí v konkrétním případě
stěžovateli jako neefektivní, nemohou být ad hoc prolomeny uvedené zásady soudního řízení správního a kogentní
norma obsažená v §114 odst. 2 stavebního zákona.
[35] Důvodem pro zrušení stavebního povolení nemůže být ani ta skutečnost, že územní rozhodnutí bylo po
nabytí právní moci stavebního povolení zrušeno. Zrušení stavebního povolení z popsaného důvodu totiž brání
zásada, podle níž soud vychází ze skutkového a právního stavu ke dni vydání správního rozhodnutí (§75 odst. 1
s. ř. s.), zásada presumpce zákonnosti správních aktů a zásada ochrany práv nabytých v dobré víře. Soudní řízení
není prodloužením správního řízení, v němž by bylo možné zohlednit skutečnosti, jež nově nastaly po vydání
rozhodnutí, ale retrospektivním přezkumem pravomocného správního rozhodnutí. Zrušení rozhodnutí, které bylo
podkladem pro vydání jiného rozhodnutí, je důvodem pro obnovu tohoto navazujícího správního řízení (viz
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 79/2008 – 128, publ. pod č. 1815/2009
Sb. NSS). Procesní zásada obsažená v §75 odst. 1 s. ř. s. může být prolomena pouze tehdy, jestliže by její
aplikace vedla k porušení ústavně zaručeného hmotného práva (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 – 77, publ. pod č. 1684/2008 Sb. NSS), což ovšem není tento případ.
Aplikace §75 odst. 1 s. ř. s. v posuzovaném případě nevede k aprobaci právního stavu, jímž by bylo porušeno
ústavně zaručené právo hmotněprávní povahy, které by příslušelo stěžovateli.
[36] Nelze hledat ani paralelu s případy, v nichž soud ruší správní rozhodnutí z toho důvodu, že právní
norma, na jejímž základě bylo vydáno, byla následně zrušena Ústavním soudem pro neústavnost. Zásadním
rozdílem je, že zatímco právní norma je výstupem legislativní činnosti, správní rozhodnutí (např. územní
rozhodnutí) je aktem aplikace právní normy. Zrušení právní normy pro její protiústavnost zásadně brání její
aplikaci v běžících správních i soudních řízeních (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2008,
č. j. 5 Afs 7/2005 – 127). Zrušení správního rozhodnutí jakožto aktu aplikace práva ovšem takovéto de facto
retroaktivní následky nevyvolává a neprolamuje účinky §75 odst. 1 s. ř. s. Zatímco aplikovaná právní norma
tvoří bezpochyby součást právního řádu, z něhož správní rozhodnutí vychází, v případě správního rozhodnutí,
které bylo podkladem pro vydání navazujícího rozhodnutí, obdobný závěr učinit nelze (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 83/2011 – 565).
[37] Městský soud tak správně konstatoval, že námitky stěžovatele týkající se nezákonnosti stanovisek SEA
a EIA nelze s ohledem na §114 odst. 2 stavebního zákona v řízení o žalobě proti stavebnímu povolení věcně
přezkoumat. Námitka je proto nedůvodná.“
Od uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu navazujících na jeho ustálenou
prejudikaturu neshledal důvod se odchýlit ani pátý senát rozhodující v nyní posuzované věci
a nehodlá se tudíž ani obracet v dané otázce na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu,
jak ho vyzýval stěžovatel v kasační stížnosti. Přestože si je zdejší soud vědom toho, že v důsledku
§94 odst. 5 stavebního zákona v případě, že je pravomocné územní rozhodnutí soudem či jiným
příslušným orgánem zrušeno po povolení stavby, již územní řízení nemůže pokračovat,
neztotožňuje se se stěžovatelem v závěru, že by právní názor vyjádřený v citované judikatuře
Nejvyššího správního soudu vedl bez dalšího k odepření soudní ochrany a byl tak v rozporu
se zmiňovanými závazky ČR vyplývajícími z Aarhuské úmluvy a ze směrnice EIA. Jak totiž
připustil sám stěžovatel, lze vydání stavebního povolení do doby, než je jemu předcházející
územní rozhodnutí, včetně případného podkladového aktu ve formě stanoviska EIA,
přezkoumáno správním soudem, zabránit tím, že bude žalobě proti danému územnímu
rozhodnutí přiznán odkladný účinek. V této souvislosti lze připomenout rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 13/2007 – 63, publikovaný pod č. 1461/2008 Sb.
NSS, v němž dospěl opět první senát zdejšího soudu k závěru, že stanovisko EIA není
samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví a že v souladu s čl. 9 Aarhuské úmluvy
a směrnicí EIA lze toto stanovisko přezkoumávat až v rámci konečného rozhodnutí, jehož
je stanovisko podkladem (tj. nejčastěji rozhodnutí o umístění stavby); zároveň však zdejší soud
konstatoval: „Musí být ovšem respektovány požadavky uvedené v čl. 9 odst. 4 úmluvy – poskytovaná právní
ochrana musí být čestná, férová, spravedlivá, včasná a finančně dostupná, osoby z řad dotčené veřejnosti
musí mít možnost dosáhnout vydání předběžného opatření či přiznání odkladného účinku žalobě.“ Posuzovat,
do jaké míry praxe krajských soudů rozhodujících ve správním soudnictví tomuto imperativu
odpovídá, již přesahuje rámec předmětné věci, lze však v každém případě konstatovat, že právní
úprava obsažená v §73 (a potažmo §107), případně §38 s. ř. s., zejména po novele provedené
s účinností od 1. 1. 2012 zákonem č. 303/2011 Sb., takovému postupu rozhodně nebrání, naopak
pro něj vytváří příznivé podmínky.
IV. A -2)
Stěžovatel ovšem dále namítal, že krajský soud při posouzení důvodnosti žalobních
námitek stěžovatele dostatečně nezohlednil, že v dané věci probíhalo spojené územní a stavební
řízení. Krajský soud odkázal na §71 odst. 1 písm. c) s. ř. s., kde je uvedeno, že žaloba musí mimo
jiné obsahovat označení výroků, které žalobce napadá, a dovodil, „že předmětem přezkumu v rámci
správního soudnictví jsou jednotlivé výroky žalobou napadeného správního rozhodnutí. Záleží tedy pouze na vůli
žalobce, zda napadne celé rozhodnutí v rozsahu všech jeho výroků či pouze některé výroky či některý výrok
správního rozhodnutí. Obráceně to však rovněž znamená, že soud v rámci správního soudnictví podrobuje
jednotlivé výroky žalobou napadeného rozhodnutí přezkumu a případně zruší pouze ty výroky, u kterých dospěje
k závěru, že jsou nezákonné, či jsou zatíženy vadou řízení. Proto v daném konkrétním řízení se soud bude níže
zabývat jednotlivými námitkami žalobce ve vztahu k jednotlivým výrokům žalobou napadeného rozhodnutí. Soud
podotýká, že na tento přístup vyplývající přímo ze zákonné úpravy správního soudnictví nemůže mít žádný vliv
skutečnost, že v daném případě jde o správní rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto v rámci spojeného řízení jak
o umístění staveb, tak i o stavebním povolení“. Ke spojenému řízení krajský soud dále dodal, že se „jedná
o zcela totožnou situaci jako v případě, že by byly předmětné výroky obsaženy každý v samostatném rozhodnutí,
obě rozhodnutí byla postupně napadena správní žalobou a následně při přezkumu těchto samostatných žalob
by soud dospěl k závěru, že je odůvodněno zrušení výroku o umístění staveb, a naopak není důvod ke zrušení
rozhodnutí o stavebním povolení. V takovém případě by rovněž zůstalo pravomocné rozhodnutí o stavebním
povolení, aniž by v důsledku jeho zrušení soudem existovalo rozhodnutí o umístění stavby“.
Při přezkumu jednotlivých žalobních námitek pak ve vztahu k výroku B rozhodnutí
žalovaného krajský soud vyšel především z již analyzované judikatury prvního senátu Nejvyššího
správního soudu a dospěl k závěru, že námitky vztahující se k předmětu územního řízení bylo
v souladu s §114 stavebního zákona možné uplatnit pouze ve vztahu k výroku o územním
rozhodnutí.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu ovšem citovaná judikatura není, pokud jde
o spojené územní a stavební řízení, zcela přiléhavá. V daných věcech totiž probíhala samostatná
územní a stavební řízení a v nich vydaná rozhodnutí byla následně též samostatně napadena
žalobami. Nejprve tedy bylo vydáno územní rozhodnutí a až po nabytí jeho právní moci bylo
zahájeno stavební řízení. V následných soudních řízeních, z nichž krajský soud vychází, přitom
bylo přezkoumáváno právě jen stavební povolení. Naopak v předmětném řízení před krajským
soudem byl současně napaden jak výrok o umístění stavby, tak výrok o jejím povolení.
Oba výroky tak byly v témže okamžiku otevřeny soudnímu přezkoumání.
Situace v případě spojeného řízení je tak zjevně odlišná a východiska prvního senátu
Nejvyššího správního soudu ve výše citovaných věcech nelze ve věcech spojeného územního
a stavebního řízení plně uplatnit. Jak již bylo řečeno, tato judikatura dospěla k závěru,
že důvodem pro zrušení stavebního povolení nemůže být skutečnost, že územní rozhodnutí bylo
po nabytí právní moci stavebního povolení zrušeno, neboť tomu brání zásada, dle níž soud
vychází ze skutkového a právního stavu ke dni vydání správního rozhodnutí (§75 odst. 1 s. ř. s.),
zásada presumpce zákonnosti správních aktů a zásada ochrany práv nabytých v dobré víře.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu ovšem v případě žaloby proti společnému rozhodnutí
vydanému ve spojeném řízení k prolomení těchto zásad ve stejném rozsahu nedochází,
neboť stavebnímu řízení nepředcházelo vydání pravomocného územního rozhodnutí, naopak,
o umístění i povolení stavby bylo rozhodnuto současně a současně mohou být také podrobena
soudnímu přezkumu.
Je-li rozhodováno ve spojeném řízení, pak je v podstatě vyloučena situace, že by územní
rozhodnutí mohlo být podrobeno soudnímu přezkoumání před tím, než se stavební povolení
stane pravomocné, daný problém by tedy nebyl plně řešitelný, alespoň podle stavebního zákona
ve znění účinném do 31. 12. 2012, ani přiznáním odkladného účinku žalobě. Vztažení výše
citované judikatury i na případy spojeného řízení by proto ve spojení s 94 odst. 5 stavebního
zákona (k jeho významu srov. rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012,
č. j. 9 As 74/2012 – 39, www.nssoud.cz) přinášelo jen stěží akceptovatelné důsledky skutečně
spočívající v tom, že by případný závěr správních soudů, podle něhož došlo k nezákonnému
umístění stavby, nemohl mít jiný než výlučně „akademický“ význam, pokud by zde současně
nebyl jiný, na nezákonnosti umístění stavby nezávislý důvod pro zrušení rovněž výroku o jejím
povolení.
V obecné rovině lze souhlasit s názorem žalovaného, že „[v]edením společného řízení tak, jak
ho upravuje §140 správního řádu, […]nedochází k úplnému a nenávratnému zániku samostatnosti jednotlivých
řízení, která byla spojena. Předmět těchto řízení zůstává odlišný, a stejně tak postavení jejich účastníků.
Využitím tohoto procesního institutu, sloužícího ke zjednodušení procesních postupů správních orgánů, nemůže
dojít k popření toho, co zvláštní zákony stanoví o předmětu jednotlivých druhů řízení, o jejich účastnících
a o právech jejich účastníků“. Zároveň je však třeba zohlednit specifické rysy územního a stavebního
řízení, jejich návaznost a důsledky, které spojení obou těchto řízení vyvolává. Možnost spojit
za určitých podmínek územní a stavební řízení stanovil §78 odst. 1 stavebního zákona, ve znění
účinném do 31. 12. 2012, a to vedle dalších zjednodušených postupů vedoucích ke vzniku
oprávnění umístit a provést stavbu. Na postup stavebního úřadu v tomto spojeném řízení
zároveň dopadala (ve větším rozsahu než nyní) obecná úprava společného řízení dle §140
správního řádu. Nyní je společné územní a stavební řízení podrobněji upraveno v §94a
stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013. Komentář k §78 stavebního zákona,
ve znění před novelou, ke spojení obou řízení uvádí: „Při posuzování záměru žadatele musí stavební
úřad posoudit jak všechna kritéria podle ustanovení §90 StavZ, týkající se umístění stavby, tak i kritéria podle
ustanovení §111 StavZ, týkající se realizace předmětné stavby. Ve spojeném územním a stavebním řízení
se vydává společné rozhodnutí obsahující dva oddělené výroky, jeden pro územní rozhodnutí, včetně podmínek
pro umístění stavby a rozhodnutí o námitkách účastníků územního řízení, a druhý pro stavební povolení, včetně
stanovení podmínek pro provedení stavby, popř. pro její užívání, a rozhodnutí o námitkách účastníků stavebního
řízení. Odůvodnění společného rozhodnutí musí obsahovat odůvodnění obou výroků. Poučení o odvolání je nutné
uvést proti jednotlivým výrokům, tzn. ke každému zvlášť. Vzhledem k tomu, že se tyto výroky
vzájemně podmiňují, má odvolání proti územnímu rozhodnutí odkladný účinek proti
stavebnímu povolení, což je navazující výrok. Územní rozhodnutí se totiž stává
podmiňujícím rozhodnutím, tzn. že jeho autoritativní část je rozhodující pro stavební
povolení, které bez předchozího územního rozhodnutí není schopno samostatné
existence. Jestliže bylo odvoláním napadeno pouze územní rozhodnutí, nabývá stavební povolení právní moci
dnem, kdy nabude právní moci rozhodnutí o odvolání proti územnímu rozhodnutí.“ (Hegenbart, M.; Sakař, B.
a kol. Stavební zákon, 1. vydání, Praha 2008, s. 187 an.). Současná právní úprava v §94a odst. 5
stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013, výslovně stanoví, že výrok o povolení stavby
je vykonatelný nabytím právní moci výroku o umístění stavby.
Přestože dosavadní judikatura správních soudů omezuje použití §140 odst. 7 správního
řádu o odkladném účinku odvolání proti rozhodnutí s podmiňujícím výrokem i vůči rozhodnutí
s navazujícím výrokem vydanému ve společném řízení pouze na situace, kdy správní orgán
vydává ve společném řízení více rozhodnutí, neboť k přezkoumání každého z nich v odvolacím
řízení je příslušný jiný odvolací orgán (což není případ spojeného územního a stavebního řízení,
k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2012, č. j. 29 A 132/2010 – 95,
dostupný na www.nssoud.cz), je z již uvedeného v každém případě patrná podmíněnost
a provázanost jednotlivých výroků společného rozhodnutí o umístění a povolení stavby,
která nemůže být zcela přehlížena ani v následném řízení před soudem.
Je pravdou, že i v případě spojeného řízení platí, že pro účely umístění stavby se posuzují
jiné skutečnosti, než pro účely jejího povolení, a tomu by měly v souladu s §114 odst. 2
stavebního zákona (viz nyní §94a odst. 2 a 3 stavebního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2013)
odpovídat i námitky účastníků řízení (pozn.: Nejvyšší správní soud v dané věci neposuzoval
situaci, kdy by byl určitý subjekt oprávněným účastníkem pouze územního, a nikoliv stavebního
řízení, a byl by tedy oprávněn ve spojeném řízení předkládat námitky pouze k umístění, a nikoliv
k povolení stavby a následnou žalobou případně napadnout pouze výrok o umístění stavby;
v nynějším případě byl stěžovatel oprávněn na základě §70 zákona o ochraně přírody a krajiny
ve spojení s §109 stavebního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2012, jak je vyložil rozšířený
senát, brojit v rámci spojeného řízení a následně v soudním řízení správním jak proti umístění,
tak proti povolení předmětné stavby). Výraznou odlišností oproti standardní posloupnosti
územního a následně stavebního řízení však je, že se námitky proti umístění i povolení stavby
předkládají zpravidla současně. Ani z §114 odst. 2 stavebního zákona tedy nelze u spojeného
územního a stavebního řízení vyvozovat zcela identické závěry jako v případě, kdy stavební řízení
následuje po právní moci rozhodnutí o umístění stavby.
I v případech, kdy ke spojení územního a stavebního řízení dojde u staveb dopravní
infrastruktury na základě zákona č. 416/2009 Sb., vede toto spojené řízení a rozhoduje o umístění
i povolení stavby shodný správní orgán, jinak by spojení řízení ani nebylo možné. Ve spojeném
řízení dle §2 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. totiž rozhoduje v I. stupni jako obecný stavební
úřad příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností a o případném odvolání tedy krajský
úřad, přičemž speciální stavební úřad je v tomto spojeném řízení podle současné úpravy pouze
dotčeným orgánem příslušným k vydání závazného stanoviska. Naopak v případě, kdy by v dané
věci byla vedena dvě samostatná řízení, rozhodoval by o umístění stavby dálnice obecný stavební
úřad (§13 odst. 1 stavebního zákona) a o jejím povolení speciální stavební úřad [§15 odst. 1
písm. c) stavebního zákona], kterým by bylo Ministerstvo dopravy [§16 a §40 odst. 2 písm. c)
zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích].
Má-li tedy zůstat zachováno právo na účinnou soudní ochranu, považuje Nejvyšší správní
soud za nezbytné, aby v soudním řízení přezkoumávajícím rozhodnutí vydané ve spojeném
územním a stavebním řízení v případě, kdy jsou napadeny oba výroky tohoto rozhodnutí týkající
se umístění i povolení stavby, a to osobou k tomu procesně legitimovanou, vedlo zrušení výroku
rozhodnutí správního orgánu ve věci umístění stavby pro jeho nezákonnost nebo pro podstatnou
vadu řízení, která mohla mít za následek takovou nezákonnost, zpravidla i ke zrušení navazujícího
výroku rozhodnutí správního orgánu o povolení stavby.
IV. A -3)
V obecné rovině je tedy stěžovateli třeba dát za pravdu, přesto se však Nejvyšší správní
soud domnívá, že v nyní posuzované věci krajský soud nepochybil, pokud při zrušení výroku
rozhodnutí správních orgánů ve věci umístění stavby předmětných úseků dálnice a navazujících
staveb z výše popsaného důvodu nezrušil současně i výrok o povolení této stavby. V dané věci
totiž existují zvláštní a zcela mimořádné okolnosti, které odůvodňují, aby výše odvozené obecné
pravidlo vycházející ze závislosti výroku společného rozhodnutí o povolení stavby na výroku
téhož rozhodnutí o jejím umístění nebylo v tomto případě použito.
Tyto zvláštní okolnosti mají svůj původ v důvodu, pro nějž krajský soud výroky
rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu ve věci umístění stavby zrušil. Lze souhlasit s tím,
že krajský soud neměl v podstatě jinou možnost, než vycházet z právního názoru vyjádřeného
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2009, č. j. 1 As 111/2008 – 363,
www.nssoud.cz, který se týká rovněž umístění stavby dálnice D8, 0805 Lovosice - Řehlovice, byť
k němu bylo původně vydáno jediné rozhodnutí na celý tento úsek dálnice, nikoliv územní
rozhodnutí dílčí. V uvedeném rozsudku první senát Nejvyššího správního soudu k námitce, podle
níž proběhl výběr z jednotlivých variant koridoru dálnice D8-0805 bez účasti veřejnosti, uvedl mj.
následující: „Žalobcům je ostatně třeba přisvědčit i v tom, že správní spis vztahující se ke stanovisku SEA
(stanovisko č. j. OÚV/139/95 ze dne 20. 4. 1995) je neúplný – přesněji řečeno, jedinou listinou, která
se ve spisu nachází, je samotné stanovisko o třech listech, a navíc pouze v kopii. Tuto neúplnost ale nelze
vytýkat krajskému soudu, neboť samo ministerstvo při předkládání spisů k věci konstatovalo, že předkládá vše,
co na ministerstvu „bylo zachováno“; nebývalo by tedy mělo smysl, aby krajský soud usiloval o předložení dalších
listin k věci. V každém případě jde ale o nedostatek, jehož závažnost bude muset krajský soud v dalším řízení
zvážit a vyvodit z něj procesní důsledky. Neúplnost správního spisu nemusí mít za následek zrušení správního
rozhodnutí, pokud je správní orgán schopen jinak doložit, že řízení před ním proběhlo řádně a že žaloba, která
jeho rozhodnutí napadá, tedy není důvodná. Pokud ale správní orgán není s to vyvrátit tvrzení žalobců, podle
nichž nebylo při projednávání stanoviska SEA postupováno podle zákona a veřejnost neměla možnost se tohoto
procesu zúčastnit, může rozhodnutí správního orgánu stěží obstát.“
Ve svých dalších rozsudcích týkajících se rozhodnutí o umístění stavby D8-0805
Lovosice-Řehlovice či jejích dílčích úseků tedy Krajský soud v Ústí nad Labem postupoval
v intencích citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Dospěl přitom k závěru, že účast
veřejnosti na procesu, který vyústil ve vydání prvního stanoviska SEA ze dne 20. 4. 1995, nelze
vzhledem k neúplnosti spisové dokumentace a absenci jiných důkazů vyvrátit. Z tohoto důvodu
krajský soud zrušil pro nepřezkoumatelnost rovněž výroky rozhodnutí správních orgánů
o umístění dílčích úseků stavby dálnice D8-0805 i v nyní posuzované věci.
Krajský soud tedy nedospěl k závěru, že by umístění dané stavby bylo nezákonné
či že by bylo postaveno najisto, že ve věci došlo k podstatné vadě řízení bezprostředně
předcházejícího vydání výroků žalobou napadených rozhodnutí o umístění stavby, která mohla
mít za následek jejich nezákonnost. Krajský soud tyto výroky rozhodnutí správních orgánů obou
stupňů zrušil pro nepřezkoumatelnost v otázce, zda došlo k namítanému procesnímu pochybení
při vydání prvního stanoviska SEA. První senát Nejvyššího správního soudu v jiné, již rovněž
zmiňované věci (rozsudek ze dne 23. 1. 2013, č. j. 1 As 164/2012 – 54) k tomuto zrušujícímu
důvodu ve shodě s již uvedeným poznamenal: „Krajský soud v rozsudku nedal za pravdu tvrzení
stěžovatele, že proces SEA proběhl v rozporu se zákonem. Důvodem pro zrušení územního rozhodnutí byla
skutečnost, že správní orgán předložil soudu pouze fragment správního spisu (z důvodu ztráty zbylých písemností),
takže soud nemohl posoudit důvodnost uplatněného žalobního bodu. To pak vedlo soud k závěru
o nepřezkoumatelnosti územního rozhodnutí pro nedostatek důvodů, a proto rozhodnutí zrušil.“
Ve věci rozhodující pátý senát Nejvyššího správního soudu nehodlá zpochybňovat
opodstatněnost předmětného důvodu, pro nějž krajský soud výroky rozhodnutí správních orgánů
o umístění stavby zrušil. Jak již bylo řečeno, není k tomu v této věci oprávněn; mohl by o tom
uvažovat pouze v situaci, kdy by byl zrušující výrok rozsudku krajského soudu napaden kasační
stížností, a navíc by tak nemohl učinit sám, ale musel by věc předložit rozšířenému senátu, neboť
takový případný závěr by byl odklonem od citovaného právního názoru Nejvyššího správního
soudu vyjádřeného v jeho rozsudku ze dne 20. 5. 2009, č. j. 1 As 111/2008 – 363. Navíc
je otázkou, zda by takový odklon mohl Nejvyšší správní soud, byť prostřednictvím svého
rozšířeného senátu, vůbec učinit ve věci, v níž je soudnímu přezkoumání podrobeno rozhodnutí
správních orgánů mj. o umístění stavby částí daného úseku dálnice D8, které je jedním
z rozhodnutí následujících po zrušení rozhodnutí o umístění stavby celého tohoto úseku dálnice,
jež bylo předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu právě v rozsudku ze dne
20. 5. 2009, č. j. 1 As 111/2008 – 363.
Při posuzování otázky, zda mají být v návaznosti na zrušení výroků rozhodnutí správních
orgánů o umístění předmětné stavby z uvedených důvodů zrušeny také výroky o jejím povolení
a zda tedy se má tento zrušovací důvod nějakým způsobem promítnout i do dalšího osudu dané
stavby, ovšem musí Nejvyšší správní soud přihlížet k tomu, že vytčená vada nepřezkoumatelnosti
(pozn.: přitom se nejedná o nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů) je v daném případě
v podstatě neodstranitelná. Ministerstvo životního prostředí se jasně vyjádřilo v tom smyslu,
že další spisovou dokumentaci, která by se vztahovala k předmětnému procesu, jenž vyústil
ve vydání prvního stanoviska SEA ze dne 20. 4. 1995, nemá k dispozici. Jen stěží si přitom lze
představit, že by případná účast veřejnosti na tomto procesu, který probíhal před bezmála 20 lety,
mohla být nade vši pochybnost prokázána jiným způsobem.
Za dané situace by tedy nezbylo, než v případném dalším řízení, které by následovalo
po úplném zrušení žalobou napadených rozhodnutí žalovaného a stavebního úřadu a jímž by již,
vzhledem k rozestavěnosti předmětné stavby, nemohlo být pokračování ve spojeném řízení
o umístění a povolení dané stavby, ale výlučně řízení o odstranění této stavby, resp. o jejím
dodatečném povolení dle §129 stavebního zákona, presumovat, že k účasti veřejnosti na procesu,
jenž vyústil ve vydání prvního stanoviska SEA ze dne 20. 4. 1995, nedošlo.
V této souvislosti ovšem nelze přehlednout, že stěžovatel i žalovaný se shodují (a tuto
možnost připouští i ŘSD) v tom, že uvedené stanovisko, resp. proces, který mu předcházel, trpí
mnohem závažnější vadou spočívající v tom, že předmětem posuzování byla tzv. „Studie Dálnice
D8-stavba 0805 úsek Lovosice - Řehlovice“, zpracovaná pro tehdejší Ředitelství dálnic Praha
společnostmi VALBEK v.o.s. a MEGA a.s., což podle stěžovatele i žalovaného nebyla
„koncepce“ ve smyslu §14 tehdy účinného zákona č. 244/1992 Sb., podle něhož „[k]oncepcí
se rozumí pro účely tohoto zákona koncepce předkládaná a schvalovaná na úrovni ústředních orgánů státní správy
(…), a to v oblasti energetiky, dopravy, zemědělství, nakládání s odpady, těžby a zpracování nerostů, rekreace
a turistiky. Za koncepci se dále považují územně plánovací dokumentace a směrný vodohospodářský plán“.
Pokud by tento názor obou účastníků řízení byl správný a uvedená studie vůbec režimu
tehdejšího zákona č. 244/1992 Sb. nepodléhala, je otázkou, jaký význam by takové „stanovisko
SEA“ vydané k této dopravní studii mělo pro následné procesy týkající se stavby předmětného
úseku dálnice D8. Jak již však bylo konstatováno, je nutno respektovat, že Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, č. j. 1 As 111/2008 – 363, a v jeho intencích následně i krajský
soud zjevně vycházely z toho, že uvedený „předvýběr“ variant vedení trasy dálnice D8 přes České
středohoří v každém případě ovlivnil následný proces SEA, který vyústil ve vydání druhého
stanoviska SEA ze dne 21. 12. 1995 zpracovaného k územnímu plánu velkého územního celku
Litoměřicko, na což pak navázal proces EIA ukončený zmiňovaným stanoviskem EIA ze dne
15. 11. 1996, které je jedním z podkladů výroků žalobou napadených rozhodnutí o umístění
stavby. V předchozích řízeních tedy nebyl akceptován argument, který uvádí žalovaný
i ve vyjádření k nyní posuzované kasační stížnosti, totiž že vedení trasy daného úseku dálnice D8
ve zvoleném koridoru bylo určeno již mnohem dříve, nejpozději usnesením vlády ČSSR č. 286
ze dne 10. 4. 1963., o koncepci dlouhodobého rozvoje silniční sítě a místních komunikací.
Při posuzování otázky, jakým způsobem odstranit případnou vadu, jež by spočívala
v tom, že o výběru z možných variant vedení trasy dálnice D8-0805, jak byly definovány
ve zmiňované dopravní studii z roku 1994, bylo rozhodnuto bez účasti veřejnosti, nelze než opět
dospět k závěru, že taková případná vada by byla do budoucna neodstranitelná. I pokud by soud
odhlédl od skutečnosti, že posuzovaná stavba celého úseku dálnice D8-0805, i přes stávající
problémy způsobené sesuvem půdy, který postihl část této stavby, je v současné době již
v pokročilém stádiu rozestavěnosti a že samozřejmě jakákoli myslitelná trasa dálnice D8 přes
České středohoří musí na obou koncích navazovat na již dostavěné a provozované úseky této
dálnice, je zřejmé, že při případném opakování procesu EIA, který by již musel probíhat podle
nyní účinného zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon
č. 100/2001 Sb.“), by opět reálně nemohla do úvahy připadat jiná trasa dálnice D8 než ta, která
je vyznačena v platné územně plánovací dokumentaci, tedy v současné době v Zásadách
územního rozvoje Ústeckého kraje a v územních plánech jednotlivých obcí, a případné „varianty“
této stavby by se musely z podstaty věci pohybovat v takto poměrně úzce stanovených mezích.
Tuto skutečnost ostatně potvrzuje i samotný zmiňovaný rozsudek ze dne 20. 5. 2009,
č. j. 1 As 111/2008 – 363, v němž Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval: „Stejně tak nemají
žalobci pravdu v tom, že zhodnotit, zda veřejný zájem na výstavbě dálnice výrazně převažuje nad zájmem ochrany
přírody ve smyslu §26 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., není možné bez současného porovnávání několika
možných variant či koridorů dálnice. Toto srovnávání se má odehrávat před vydáním stanoviska SEA; po vydání
stanoviska SEA, jehož obsahem je doporučení či výběr jedné z několika možností, se pak pracuje již jen s jednou
variantou (resp. zde se dvěma variantami téhož koridoru), a na tom není nic závadného. (Stanovisko SEA
by pochopitelně mělo být vydáno v souladu se zákonem, což zahrnuje i respektování práv veřejnosti, a výtku
v tomto směru krajský soud dosud nevyvrátil). Ve fázi poměřování dvou zmíněných veřejných zájmů se již
nezvažuje, jaká z variant dálnice by byla – v souhrnu nejrůznějších hledisek – nejvhodnější, neboť toto srovnávání
již proběhlo; posuzuje se už jen to, zda by měl standardně vyžadovaný zájem na ochraně přírody ve zvláště
chráněných územích ustoupit konkrétní variantě dálnice (která už v předchozí fázi prošla „předvýběrem“ z více
variant).“
K tomu je třeba dodat, že zákon č. 100/2001 Sb., v nyní účinném znění, vyžaduje
u záměrů, které podléhají posouzení podle přílohy 1 k tomuto zákonu (kam patří i novostavba
dálnice) pouze to, aby oznamovatel uvedl v oznámení záměru „nástin studovaných hlavních variant
a stěžejní důvody pro jeho volbu vzhledem k vlivu na životní prostředí“ (§6 odst. 4 zákona č. 100/2001 Sb.;
srov. též náležitosti oznámení dle přílohy 3 k tomuto zákonu). V závěru zjišťovacího řízení
potom může příslušný úřad navrhnout, aby v dokumentaci došlo ke „zpracování variant řešení
záměru, které se zpravidla liší umístěním, kapacitou, použitou technologií či okamžikem provedení, jestliže
je jejich provedení prokazatelně účelné a z technických hledisek možné“ (§7 odst. 5 zákona č. 100/2001 Sb.).
Porovnání, resp. stanovení pořadí jednotlivých variant řešení záměru z hlediska vlivů na životní
prostředí je obligatorní součástí dokumentace, posudku a stanoviska v rámci procesu EIA pouze
v těch případech, kdy byly tyto varianty předloženy (srov. přílohy 4, 5 a 6 zákona).
Zákon č. 100/2001 Sb., v účinném znění, tedy rozhodně nevyžaduje, aby v rámci procesu
EIA, pokud by měl být opakován, musely být posuzovány veškeré varianty trasy předmětného
úseku dálnice D8 zvažované před dvěma desetiletími ve zmiňované „Studii Dálnice D8-stavba
0805 úsek Lovosice - Řehlovice“ nebo aby byly nutně posuzovány varianty, které dosud
prosazovaly ekologické organizace.
Při vědomí všech těchto skutečností, jakož i pokročilého stádia rozestavěnosti celého
úseku dálnice D8-0805 Lovosice - Řehlovice i doprovodných staveb, kdy již došlo v podstatě
k nevratným zásahům do přírody a krajiny Chráněné krajinné oblasti České středohoří, na straně
jedné, jakož i významu veřejného zájmu nejen na účelném využití již investovaných veřejných
prostředků a urychleném řešení složité dopravní situace způsobené mnohaletým zpožděním
s dostavbou zmiňovaného úseku dálnice D8, ale i veřejného zájmu na ochraně životního
prostředí obyvatel obcí nacházejících se na stávajících objízdných trasách nedokončeného úseku
dálnice, na straně druhé, shledal Nejvyšší správní soud mimořádné okolnosti k tomu,
aby nepřistoupil ke zrušení žalobou napadených výroků rozhodnutí správních orgánů týkajících
se povolení stavby předmětných úseků dálnice D8. Za situace, kdy ani po zrušení tohoto
stavebního povolení by nemohlo dojít k odstranění vytýkané vady, pro niž byla zrušena část
těchto rozhodnutí týkající se umístění této stavby, a kdy by toto zrušení nemohlo nijak prospět
veřejnému zájmu na ochraně přírody a krajiny, k jehož prosazování má účast stěžovatele a dalších
ekologických organizací v příslušných správních a následně i soudních řízeních dle §70 zákona
o ochraně přírody a krajiny sloužit, by vyhovění kasační stížnosti znamenalo pouhou obstrukci
dokončení stavby daného úseku dálnice D8 bez jakéhokoli smysluplného a zákonem
předvídaného účelu. Právě takový verdikt soudu by byl v dané situaci nástrojem „odcizení
a absurdity“, nikoliv závěr opačný, jak argumentoval stěžovatel.
Nejvyšší správní soud tedy shledal stížní námitku, podle níž měly být v návaznosti
na zrušení výroků rozhodnutí správní orgánů o umístění stavby zrušeny i výroky týkající se jejího
povolení, z celkového hlediska nedůvodnou.
IV. B
Námitka týkající se rozhodnutí o výjimce dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny
Stěžovatel dále brojil proti závěru krajského soudu, který se odmítl zabývat druhým
žalobním bodem o nezákonnosti rozhodnutí ministra životního prostředí o výjimce ze zákazu
stavět v CHKO nové dálnice, vydaného dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny, v žalobě
proti stavebnímu povolení, resp. proti výroku B žalovaného rozhodnutí.
Identickou námitkou se již opakovaně zabýval první senát Nejvyššího správního
ve svých výše zmiňovaných rozhodnutích, naposledy v citovaném rozsudku ze dne 23. 9. 2014,
č. j. 1 As 176/2012 – 140, přičemž mj. konstatoval:
„[38] Stěžovatel dále nesouhlasil se způsobem, jakým městský soud posoudil zákonnost rozhodnutí ministra
životního prostředí ze dne 14. 2. 2001, č. j. M/100130/01 SRK/813/T-1057/00, jímž byl zamítnut
rozklad proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí. Tímto rozhodnutím byla osobě zúčastněné na řízení
udělena výjimka dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny ze zákazu stanoveného §26 odst. 1 písm. f) tohoto
zákona (zákaz stavět nové dálnice na území chráněné krajinné oblasti).
[39] Městský soud k dané otázce konstatoval, že rozhodnutí o udělení výjimky bylo podkladem územního
řízení, jak vyplývá i z odůvodnění územního rozhodnutí. Námitky proti rozhodnutí o udělení výjimky tak mohly
být uplatněny již v územním řízení, což ostatně stěžovatel učinil. Protože dané rozhodnutí nebylo podkladem
stavebního řízení, nelze se jeho přezkumu domáhat na základě §75 odst. 2 s. ř. s. v rámci žaloby proti
stavebnímu povolení.
[40] Podle §26 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny je zakázáno stavět v chráněných
krajinných oblastech nové dálnice. Z tohoto zákazu může Ministerstvo životního prostředí udělit výjimku
v případě, že veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody a krajiny (§43 téhož zákona).
[41] Také otázkou možnosti zpochybňovat zákonnost rozhodnutí o udělení výjimky dle §43 zákona
o ochraně přírody a krajiny se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval mj. ve shora citovaných rozsudcích
č. j. 1 As 6/2011 – 347 nebo č. j. 1 As 83/2011 – 565. Ani od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích
ve vztahu k možnosti přezkumu zákonnosti rozhodnutí o výjimce ze zákazu stavět dálnice na území chráněné
krajinné oblasti v rámci žaloby proti stavebnímu povolení se Nejvyšší správní soud odchylovat nehodlá.
[42] Lze zopakovat, že rozhodnutí o udělení výjimky dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny nabylo
účinnosti v roce 2001. Bylo podkladem územního řízení, jak vyplývá z odůvodnění územního rozhodnutí ze dne
26. 3. 2002. Námitky proti rozhodnutí o udělení výjimky, které i podle stěžovatele úzce souvisí s výběrem trasy
dálnice D8, tedy s otázkou umístění stavby, tak bylo možné uplatnit v územním řízení. Stěžovatel nenapadá
stavebním povolením stanovené podmínky pro realizaci stavby a její užívání, nýbrž samotné umístění stavby
do území. Tato otázka ovšem spadá do územního řízení (…). Stěžovatel se proto nemůže domáhat přezkumu
rozhodnutí o udělení výjimky v souvislosti s žalobou proti stavebnímu povolení, jestliže jeho žalobní body se míjí
s předmětem přezkoumávaného správního rozhodnutí (stavebního povolení) a míří do předchozí fáze povolovacího
procesu (územního řízení).
[43] Pokud by snad v dané době nebyl možný samostatný soudní přezkum rozhodnutí o udělení výjimky,
nepochybně bývalo bylo možné napadnout žalobou územní rozhodnutí a v jejím rámci se domáhat na základě
§75 odst. 2 s. ř. s. soudního přezkumu rozhodnutí o udělení výjimky (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 6. 2007, č. j. 5 As 19/2006 – 59, publ. pod č. 1843/2008 Sb. NSS). Výše označené rozhodnutí
o udělení výjimky nicméně nebylo podkladem stavebního řízení, ostatně ani žalovaný nevyjmenovává ve stavebním
povolení toto rozhodnutí o udělení výjimky mezi podklady, z nichž vycházel. Stěžovatel se z tohoto důvodu nemohl
domáhat jeho soudního přezkumu v rámci žaloby proti stavebnímu povolení na základě §75 odst. 2 s. ř. s.
[44] Smyslem §75 odst. 2 s. ř. s. je podrobit soudnímu přezkumu úkony, u nichž nejsou splněny procesní
podmínky pro jejich samostatné přezkoumání soudem. Bylo-li možné rozhodnutí o výjimce přezkoumat
na základě tohoto ustanovení v rámci žaloby proti územnímu rozhodnutí, neexistuje žádný racionální důvod, proč
by měl být připuštěn jeho soudní přezkum i v souvislosti se žalobou proti stavebnímu povolení (tedy dvojí soudní
přezkum).
[45] Městský soud tedy správně odmítl přezkoumat zákonnost rozhodnutí ministra životního prostředí ve věci
udělení výjimky dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny. Námitka je nedůvodná.“
I s těmito závěry prvního senátu Nejvyššího správního soudu se nyní rozhodující pátý
senát téhož soudu ztotožňuje a neshledal ani v dané otázce důvod předložit věc rozšířenému
senátu, jak ho vybízel stěžovatel.
Pro posouzení této otázky přitom nehraje podstatnou roli skutečnost, že v nyní
posuzované věci bylo o umístění a povolení předmětné stavby rozhodnuto nikoliv postupně,
ale souběžně ve spojeném územním a stavebním řízení (viz výše k uplatnění §114 odst. 2
stavebního zákona i ve spojeném územním a stavebním řízení). Závěr krajského soudu o tom,
že námitky směřující proti rozhodnutí ministra životního prostředí vydaného dle §43 zákona
o ochraně přírody a krajiny tak, jak byly stěžovatelem formulovány, jsou relevantní
pro přezkoumání výroků žalobou napadených rozhodnutí o umístění dané stavby, a nikoliv
o jejím povolení, obstojí. Byť by se i řada p odmínek obsažených ve výjimce ze zákazu stavět
nové dálnice na území chráněné krajinné oblasti týkala rovněž stavebního řízení, jak uváděl
stěžovatel, není zřejmé, jak by se konkrétně stavebního řízení měly týkat námitky, které stěžovatel
ve vztahu k rozhodnutí ministra životního prostředí o této výjimce uplatnil.
Jiná situace by byla, pokud by krajský soud uznal uvedené námitky směřující proti
rozhodnutí ministra životního prostředí vydanému dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny
důvodnými a z tohoto důvodu žalobou napadená rozhodnutí ve výrocích o umístění stavby
zrušil. Pak by bylo třeba se v intencích výše uvedeného opět zabývat otázkou, zda má mít toto
zrušení podmiňujícího výroku o umístění stavby z takového důvodu za následek i zrušení
navazujícího výroku o povolení stavby. Je pravdou, jak upozorňuje stěžovatel, že v nyní
posuzované věci se, na rozdíl od námitky týkající se procesu SEA a EIA, krajský soud důvodností
uvedených námitek ani ve vztahu k výrokům žalobou napadených rozhodnutí o umístění dané
stavby dálnice nezabýval, neboť shledal tyto výroky nepřezkoumatelnými z jiného důvodu.
Ve vztahu ke zrušujícímu výroku I. rozsudku krajského soudu se však Nejvyšší správní
soud, vzhledem k §109 odst. 3 s. ř. s., posledně uvedenou výtkou stěžovatele zabývat nemohl,
neboť proti tomuto výroku kasační stížnost stěžovatele nesměřovala a stěžovatel ji výslovně
omezil pouze na výrok II. rozsudku krajského soudu o zamítnutí jeho žaloby (pozn.: Nejvyšší
správní soud ponechává stranou otázku přípustnosti takové případné kasační stížnosti z hlediska
§104 odst. 2 s. ř. s.; tato otázka bude předmětem rozhodování rozšířeného senátu ve věci
sp. zn. 5 Afs 91/2012; podstatné v dané věci však je, že stěžovatel kasační stížnost pro výroku I
rozsudku krajského soudu nepodal). Ve vztahu k výroku II. rozsudku krajského soudu Nejvyšší
správní soud nehodnotí uvedený postup krajského soudu jako vadu řízení před krajským soudem,
která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu o věci samé [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], neboť je zřejmé, že těžiště námitek směřujících proti rozhodnutí ministra
životního prostředí vydaného dle §43 zákona o ochraně přírody a krajiny se opět týkalo tvrzené
nezákonnosti vydaných stanovisek SEA a stanoviska EIA, a tato námitka proti rozhodnutí
ministra životního prostředí, která nebyla Nejvyšším správním soudem ve výše citované pasáži
rozsudku ze dne 20. 5. 2009, č. j. 1 As 111/2008 – 363, shledána důvodnou ani ve vztahu
k přezkoumávanému územnímu rozhodnutí, by tedy v daném případě jen stěží mohla odůvodnit
zrušení stavebního povolení.
I námitku stěžovatele směřující proti rozhodnutí o výjimce dle §43 zákona o ochraně
přírody a krajiny tedy hodnotí Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou.
IV. C
Námitka týkající se závazného stanoviska dle §12 zákona o ochraně přírody a krajiny
Obdobné závěry lze přijmout, i pokud jde o námitky stěžovatele ve vztahu k závaznému
stanovisku Správy CHKO České středohoří ze dne 15. 3. 2011 „k rozhodnutí o umístění stavby
„Dálnice D8, stavba 0805 Lovosice - Řehlovice“. Jak již vyplývá ze samotného označení tohoto
podkladového správního aktu, byl vydáván primárně za účelem umístění stavby této dálnice,
neboť již z dokumentace pro vydání územního rozhodnutí by mělo být možné v plném rozsahu
posoudit zásah předmětné stavby do krajinného rázu. Podmínky stanovené v daném závazném
stanovisku byly také převzaty do výroku A rozhodnutí stavebního úřadu o umístění dané stavby.
Je opět nutno připustit, že ani žalobními námitkami týkajícími se daného závazného
stanoviska se krajský soud nezabýval ani ve vztahu k výrokům žalobou napadených rozhodnutí
o umístění dané stavby dálnice, neboť shledal tyto výroky, jak již bylo řečeno,
nepřezkoumatelnými z jiného důvodu. Opět je však nutno konstatovat, že tento postup krajského
soudu Nejvyšší správní soud nepovažuje ve vztahu ke kasační stížností napadenému výroku II
rozsudku krajského soudu za vadu řízení, která by mohla mít vliv na jeho zákonnost.
Je totiž zřejmé, že závazná stanoviska vydávaná dotčenými orgány pro účely územního
či stavebního řízení po nabytí účinnosti nového správního řádu a nového stavebního zákona
nejsou samostatnými správními rozhodnutími, jak §149 odst. 1 správního řádu výslovně stanoví,
a nevede se tedy o nich samostatné správní řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 8. 2011, č. j. 2 As 75/2009 - 113, publikované pod č. 2434/2011 Sb.
NSS; k opačné situaci před nabytím účinnosti nového správního řádu a stavebního zákona
srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 21. 10. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 – 86, publikované pod č.1764/2009 Sb. NSS). Správa CHKO České středohoří
tedy neměla povinnost před vydáním předmětného závazného stanoviska stěžovatele o tom
uvědomit a umožnit mu vyjádřit se k podkladům pro vydání tohoto stanoviska. Ani na obsah
závazného stanoviska nelze v plném rozsahu vztáhnout požadavky, které správní řád, případně
další právní předpisy kladou na samostatné správní rozhodnutí. Stěžovatel měl možnost
se s vydáním závazného stanoviska seznámit jakožto se závazným podkladem založeným
do spisu pro rozhodnutí stavebního úřadu ve spojeném územním a stavebním řízení, jehož byl
stěžovatel účastníkem, a měl možnost v rámci odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu
uplatnit námitky proti obsahu závazného stanoviska, což také učinil. V souladu s §149 odst. 4
správního řádu si žalovaný v odvolacím řízení na základě uvedených odvolacích námitek
stěžovatele vyžádal potvrzení nebo změnu daného závazného stanoviska od správního orgánu
nadřízeného dotčenému orgánu, který vydal závazné stanovisko, tedy v daném případě
od Ministerstva životního prostředí. To, jak konstatoval žalovaný v žalobou napadeném
rozhodnutí, opatřením ze dne 14. 3. 2012, č. j. 447/530/12, závazné stanovisko Správy CHKO
České středohoří potvrdilo. Tím byla procesní práva stěžovatele, která mu ve vztahu k danému
závaznému stanovisku náležela ve správním řízení, vyčerpána.
I námitku stěžovatele týkající se závazného stanoviska dle §12 zákona o ochraně přírody
a krajiny tedy hodnotí Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou.
V. Celkové hodnocení kasační stížnosti a náklady řízení
Ač tedy Nejvyšší správní soud korigoval částečně závěry krajského soudu, jeho rozsudek
jako celek obstál, neboť žádnou z uplatněných kasačních námitek neshledal Nejvyšší správní
soud v konečném důsledku důvodnou. Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost jako
celek není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy
právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu spisu však
plyne, že mu nad rámec jeho běžné úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Osobám
zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž splněním by jim vznikly náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 10. října 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu