ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.135.2015:39
sp. zn. 5 Azs 135/2015 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: V. L.,
zastoupený Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 4, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2015,
č. j. 29 Az 22/2014 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. et Bc. Filipa Schmidta, LL.M.,
se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 5. 2014, č. j. OAM-133/ZA-ZA08-K01-2014, žalovaný žalobci
neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, která byla rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2015, č. j. 29 Az 22/2014 - 56, zamítnuta.
Krajský soud ve svém rozsudku rekapituloval obsah správního spisu, dle něhož žalobce
podal dne 31. 3. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany, v níž uvedl, že je státním občanem
Ukrajiny, je ženatý, na Ukrajině pobývá jeho manželka, matka, bratr a syn s dcerou. Jako svoji
družku v ČR označil paní Z. B. Žalobce v České republice pobývá od roku 2004, v květnu 2007
byl na Ukrajině v Tjačevu, od té doby žije opět v ČR. Je pravoslavného vyznání, nikdy nebyl
politicky organizován. Má nedokončené vysokoškolské vzdělání technickoprůmyslového
zaměření, v ČR vykonává zednické práce, na Ukrajině pracoval v oblasti vojenského průmyslu
na kontrole počítačů. Vlast opustil poprvé v roce 1992, propustili ho z podniku a nebyla práce.
Od roku 1992 navštěvoval Ukrajinu každý rok, maximálně na měsíc, nemá ale důvod se tam
vracet, manželka odešla a děti se k němu nemají. Jeho zdravotní stav je dobrý. Dne 31. 3. 2014
byl s žalobcem dále proveden pohovor, během něhož vypověděl, že ve vlasti neměl problémy
se státními orgány, propustili ho z práce, přijel na služební vízum, česká společnost žádala
pracovníky, pak zde měl dlouhodobý pobyt, který si každý rok prodlužoval. V roce 2009
si ho neprodloužil, pak zde byl již bez víza. Upadl na Hostivařské přehradě, policie ho odvezla
na záchytku, nestihl si požádat o prodloužení pobytu. Jako důvod své žádosti označil to, že se mu
nechce domů, nic ho tam netáhne. Žije v Praze s paní B. již 6 let, s vycestováním z Ukrajiny
neměl nikdy problém. Občas volá matce, s ostatními členy rodiny se nestýká. Má na Ukrajině
dům a pozemek, bydlí tam jeho syn. O možnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany neměl
informace, neměl čas, snažil se vydělávat peníze. Domnívá se, že by tamní situaci nevydržel.
Krajský soud dále poukázal na to, že součástí spisu byla rovněž kopie Protokolu Policie ČR ze
dne 14. 2. 2014, který byl s žalobcem sepsán v rámci řízení o správním vyhoštění dle §119 odst. 1
písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Krajský soud konstatoval, že v blanketní žalobě žalobce namítal porušení §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona o azylu. V odůvodněném doplnění žaloby pak již žalobce namítal pouze
nedostatečné zjištění stavu věci ve smyslu §3 správního řádu a naplnění podmínek §14 a §14a
zákona o azylu. Za této situace proto krajský soud konstatoval, že žalobce nikdy v průběhu
správního řízení nezmínil žádné problémy, které by na Ukrajině dříve měl, a netvrdil žádné
pronásledování či obavy z něho. Dle krajského soudu tak nebyly tvrzeny ani naplněny podmínky
§12 zákona o azylu a odůvodnění žalovaného proto soud považoval v tomto smyslu za zcela
dostačující a úplné. Stejně tak krajský soud neshledal v případě žalobce ani naplnění podmínek
§13 a §14b zákona o azylu. Krajský soud se proto podrobněji zabýval pouze žalobními
námitkami, které směřovaly k §3 správního řádu a §14 a §14a zákona o azylu.
Krajský soud nejprve odmítl námitku neaktuálnosti podkladů shromážděných
žalovaným. Dle krajského soudu z výčtu zpráv o situaci v zemi původu uvedených na str. 2
napadeného rozhodnutí vyplývá, že řada podkladů je s březnovým či dubnovým datem
roku 2014, přičemž žalovaný rozhodoval dne 2. 5. 2014. Dle krajského soudu popsal žalovaný
situaci na Ukrajině na podkladě zpráv a informací o zemi původu v době rozhodování vcelku
podrobně. V době rozhodování žalovaného se vyvíjel konflikt na východě a jihovýchodě
Ukrajiny, z bezpečnostního hlediska však bylo území na západě a ve středu země bezpečné a ani
MZV ČR v té době české občany nevarovalo před situací na západě a v centru Ukrajiny, pouze
důrazně doporučovalo vyhnout se cestám na jih a východ země. Česká republika ani země EU
nesporovaly, že tamní situace je nebezpečná a problematická, na obou stranách konfliktu umírali
lidé. Střety byly ozbrojené a situace často i méně přehledná, a to i z pohledu případné kontroly
situace. Tato situace však nebyla takového rozsahu, aby byla z mezinárodního pohledu
hodnocena jako ozbrojený konflikt na celém území země, který by mohl vést k závěrům
relevantním z hlediska mezinárodní ochrany pro obyvatelstvo Ukrajiny, a v tomto duchu též
postupoval správní orgán při svém rozhodování v jednotlivých případech. Krajský soud dále
poukázal na to, že žalobce má dům a možné bydliště v západní části Ukrajiny. V době
rozhodování správního orgánu tak nebyl relevantní důvod vyslovit v jeho případě nemožnost
návratu do vlasti dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, tj. nebezpečí vážné újmy v situaci
ozbrojeného konfliktu. Z tohoto pohledu krajský soud nepovažoval za důvodnou ani námitku
žalobce o nedostatečném zjištění stavu věci, neboť správní orgán situaci vyhodnotil na podkladě
dostatečných informací, objektivních a pocházejících z více zdrojů, a z pohledu mezinárodní
ochrany správně. K námitkám o naplnění podmínek §14 zákona o azylu pak krajský soud
označil podklady žalovaného v daném případě za dostačující, odůvodnění uvedené na str. 5 a 6
napadeného rozhodnutí za výstižné, neboť azyl z důvodů humanitárních je udělován zejména
v případech vysokého věku, velmi špatného zdravotního stavu či určitých humanitárních
katastrof, ani jeden z uvedených důvodů však v případě žalobce nenastal. Do této úvahy, svěřené
do kompetence žalovaného, proto krajský soud neměl důvod podstatněji zasahovat. Ve vztahu
k námitkám žalobce, že jeho soužití s družkou je dlouholeté a na úrovni rodinných příslušníků,
krajský soud poukázal na to, že žalobce je ženatý, své manželství, přes svůj dlouhodobý pobyt
v České republice, do rozhodování žalovaného nijak neřešil, ač tuto možnost měl opakovaně,
neboť, jak uváděl, na Ukrajinu v letech zdejšího pobytu každoročně dojížděl, vždy zhruba
na měsíc. Pokud by tedy měl opravdový zájem řešit svou osobní rodinnou situaci, jistě tak mohl
v tvrzených letech vztahu s českou družkou učinit. To, že situaci neřešil, nelze přičítat
žalovanému, a je zcela patrné, že žalobcem tvrzený vztah jako relevantní ve smyslu výše
citovaných ustanovení řešit nelze. Žalobce se odvolával na smysl §15a odst. 3 písm. b) zákona
o pobytu cizinců, v tehdejším znění, ovšem krajský soud nemohl přehlédnout, že dne 14. 2. 2014
v Protokolu o vyjádření účastníka správního řízení mj. vypověděl, že v ČR nemá nikoho,
ani osobu, kvůli které by ukončení jeho pobytu na zdejším území bylo z hlediska zásahu
do soukromého nebo rodinného života nepřiměřené. Přitom uvedený protokol ve svém závěru
obsahuje následující text: „Vše jsem vypověděl po pravdě a nic jsem nezamlčoval. Toto je vše, co mohu k věci
uvést. Nežádám tlumočníka, nežádám žádných změn ani doplnění, a proto tento protokol jako správný a úplný
podepisuji dne 14. 2. 2014 v 19,35 hodin.“ Pod tím je připojen vlastnoruční podpis žalobce. Krajský
soud tedy označil uvedená žalobní tvrzení za překvapující a účelová. Na základě zjištěných
skutečností krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, proto ji v souladu s §78
odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřel
o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítal, že se krajský soud nevypořádal s žalobními námitkami a své závěry
staví pouze na opakování premis žalovaného, které označil za řádně odůvodněné a odpovídající
obsahu správního spisu. Stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasil a uvedl, že ve své žádosti
uváděl dva hlavní důvody, pro které žádá o mezinárodní ochranu, a to situaci na Ukrajině (válka,
mobilizace) a dále svůj rodinný život v České republice (vztah s družkou, českou občankou).
Krajský soud dle názoru stěžovatele zejména pochybil v tom, že jednak dostatečně nepřezkoumal
podklady, ze kterých správní orgán při svém rozhodování vycházel, a jednak své rozhodnutí
zatížil nepřezkoumatelností tím, že některé žalobní námitky (povinná mobilizace a nasazení
stěžovatele na frontě v probíhající válce s ohledem na otázku výhrady svědomí) vůbec
nehodnotil.
Stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 7 Azs 260/2014 - 44, dostupný na www.nssoud.cz, dle něhož se má soud při soudním
přezkumu správního rozhodnutí řídit zásadou non-refoulement, a uvedl, že krajský soud
v napadeném rozhodnutí uvedenou zásadu zcela pominul. Stěžovatel poukazoval na aktuální
situaci na Ukrajině a popisoval své obavy z probíhajícího konfliktu a také ze svého
pravděpodobného nasazení do bojů v rámci všeobecné mobilizace na Ukrajině. Zároveň tedy
stěžovatel před krajským soudem uváděl skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí
správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany, o nichž se lze domnívat, že by mohly být
relevantní pro možné udělení doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 1 a 2 písm. c) a d) zákona
o azylu. Stěžovatel dodal, že po podání žaloby se jeho obavy staly skutečností, aniž by byly
správním orgánem nebo krajským soudem zhodnoceny či zohledněny. Z tohoto důvodu tedy
nastala pro stěžovatele zcela neakceptovatelná situace, kdy jak správní orgán, tak krajský soud
hodnotil situaci na Ukrajině pouze do období května 2014 (datum správního rozhodnutí), ačkoliv
během dalších měsíců došlo ke značnému zhoršení situace a propuknutí mezinárodního
ozbrojeného konfliktu. Stěžovatel taktéž upozorňuje na skutečnost, že se krajský soud zcela
opomenul zabývat námitkou hrozby nasazení ve válce (v rámci mobilizace) stěžovatele
na Ukrajině.
Stěžovatel dále namítal zjednodušující hodnocení jeho rodinného života a ignorování
skutečností svědčících v jeho prospěch. Stěžovatel uvedl, že svým rodinným životem
argumentoval v řízení před správním orgánem od začátku (s výjimkou specifikovaného
protokolu). Správní orgán, bez toho, aby se o otázku rodinného života stěžovatele blíže zajímal,
rovnou uzavřel, že rodinný život stěžovatele nepředstavuje důvod pro udělení doplňkové
ochrany. Podle stěžovatele byl správní orgán povinen se rodinným životem stěžovatele v ČR
zabývat, neboť z judikatury Nejvyššího správního soudu, potažmo Evropského soudu pro lidská
práva neplyne závěr tvrzený správním orgánem (a potvrzovaný krajským soudem), dle něhož
rodinný a soukromý život není skutečností pro řízení o mezinárodní ochraně relevantní.
Judikatura Nejvyššího správního soudu tento důvod mezinárodního závazku zcela nevylučuje
z důvodů, pro které lze udělit doplňkovou ochranu. Pouze ve shodě s judikaturou Evropského
soudu pro lidská práva sleduje naplnění určitých kritérií – intenzitu vazeb všech zúčastněných
na území daného státu, potenciální dobu odloučení, možnost realizace společného života
jinde atd.
Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl,
aby zrušil rozsudek krajského soudu a spolu s ním i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její odmítnutí pro nepřijatelnost
ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s., resp. její zamítnutí pro nedůvodnost.
Žalovaný především trval na zákonnosti svého rozhodnutí. Uvedl, že v řízení
vycházel z tvrzení stěžovatele, která vyhodnotil ve vztahu k příslušným ustanovením zákona
o azylu a s přihlédnutím ke shromážděným podkladovým informacím. S těmi měl stěžovatel
možnost se seznámit a doplnit je. Této možnosti nevyužil, omezil se na sdělení, že informace
pocházející z policejního oddělení v Praze, Na Florenci, jsou napůl lež. Protokol o pohovoru
stěžovatel bez výhrad podepsal, seznámit se s jeho obsahem po ukončení tohoto úkonu odmítl.
Další zpochybňování podkladů pro správní rozhodnutí a způsobu jejich použití označil žalovaný
za nepřijatelné již s ohledem na jejich dataci. Žalovaný považoval s ohledem na obsah spisu
za prokázané, že rozhodnutí reflektuje zjištěné skutečnosti a vypořádává je v potřebném rozsahu
a přezkoumatelným způsobem. Opomenuto nezůstalo posouzení uvedených skutečností
z hlediska důvodů k udělení humanitárního azylu nebo k udělení doplňkové ochrany, včetně
§14a odst. 1 a 2 písm. c) a d) tohoto zákona.
Ve vztahu k následnému vývoji bezpečnostní situace na Ukrajině žalovaný odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17,
www.nssoud.cz, v němž je konstatováno, že probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové
intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Žalovaný dále poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, www.nssoud.cz, a uvedl, že stěžovatel neprokázal
vzhledem k povaze konfliktu dostatečnou míru individualizace dotčení tímto konfliktem.
V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel pochází ze Zakarpatské oblasti,
tedy ze západní části Ukrajiny. K namítanému zhoršování situace žalovaný podotkl, že se jedná
o konflikt lokální a kolísavé intenzity, jakkoli nechce snižovat dopady jednotlivých střetů
na konkrétní obyvatelstvo jimi zasažených lokalit.
Závěrem žalovaný uvedl, že rozhodnutí krajského soudu je třeba považovat
za dostatečně odůvodněné, a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož
je přípustné, aby se za splnění příslušných podmínek krajský soud ztotožnil se závěry učiněnými
v posuzovaném rozhodnutí a se souhlasnou poznámkou si je přisvojil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící
pro její přijatelnost.
Povinností žalovaného je žádost o udělení mezinárodní ochrany posoudit na základě
skutečností, které žadatel uvede či které ve správním řízení jinak vyjdou najevo, z hlediska všech
zákonných forem mezinárodní ochrany, které se k těmto skutečnostem vztahují (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107,
publikované pod č. 2289/2011 Sb. NSS). V daném případě tak žalovaný učinil a dospěl k závěru,
že tvrzení uváděná stěžovatelem ani skutečnosti, které vyšly v průběhu řízení najevo,
neodůvodňují udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle §12, §13, §14, §14a ani
§14b zákona o azylu, a tento závěr v napadeném rozsudku potvrdil rovněž krajský soud.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal nesprávné posouzení jeho žádosti z hlediska
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Rozhodnutí žalovaného a krajského soudu
jsou dle stěžovatele v tomto směru nedostatečně odůvodněná a nevycházejí ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu věci. Neudělení ostatních forem mezinárodní ochrany stěžovatel
nezpochybňoval.
K dané otázce Nejvyšší správní soud uvádí následující:
Dle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho
případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle §14a odst. 2 zákona o azylu, v relevantním znění,
se za vážnou újmu považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti; b) mučení nebo nelidské
či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu; c) vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu; d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele týkající se neudělení
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu nezakládají přijatelnost kasační stížnosti.
Jak vyplývá ze správního spisu, vycházel žalovaný mj. z Informací MZV ČR ze dne 2. 10. 2013,
č. j. 110044/2013-LPTP, a ze dne 16. dubna 2014, č. j. 98524/2014-LPTP, Výroční zprávy
Freedom House z ledna 2014, Zprávy Evropské komise ze dne 27. 3. 2014, Informace ZÚ Kyjev
ze dne 10. 3. 2014, č. j. 221/2014-KIEV, Zprávy CRS pro Kongres USA ze dne 24. 3. 2014
a z Infobanky ČTK „Země světa, Ukrajina“ (aktuální ke dni 24. 4. 2014). Tyto podklady lze
považovat pro posouzení rozhodných skutečností této věci za dostatečně vypovídající a aktuální
v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008 – 81, publikovaný pod č. 1825/2009 Sb. NSS).
Žalovaný se přitom ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda stěžovateli po návratu na Ukrajinu
hrozí vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu či špatné zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a na základě stěžovatelem uvedených skutečností
a obsahu citovaných podkladových materiálů dospěl k závěru, že tomu tak není. Žalovaný
konstatoval, že „přestože je bezpečnostní situace na jihu a východě Ukrajiny aktuálně složitá,
a to zejména v důsledku separatistických tendencí místního ruskojazyčného obyvatelstva, které jsou minimálně
podporovány, ne-li přímo organizovány, ze strany Ruské federace, kdy proruští radikálové ovládají několik měst
a vyhrožují násilím, ukrajinská vláda v čele s premiérem Jaceňukem se bezpečnostní problémy v této části země
snaží řešit, a i přes vládní vyhlášení anti-teroristické operace proti separatistům je zřejmá snaha o vyřešení sporu
pokojnými prostředky. Dle aktuálních zpráv infobanky ČTK dochází pouze k lokálním střetům jednotlivých
uskupení separatistů a zástupců vládní moci na jihovýchodě Ukrajiny, zejména tedy v Doněcké oblasti a dalších
městech regionu, situace na západě a středu země je však klidná, a občané Ukrajiny své případné aktuální potíže
řeší prostým přestěhováním se v rámci země. Správní orgán rovněž poukazuje na to, že jmenovaný je, jak sám
uvedl, ukrajinské národnosti a před svým odjezdem z vlasti žil v západní části Ukrajiny, konkrétně v obci
Tjačevo Zakarpatské oblasti, kde vlastní dům s pozemkem a kde doposud žije jeho rodina, tedy v místech
nacházejících se pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované vlády premiéra Jaceňuka, která proklamuje
vládu demokracie a práva. Na základě výše uvedených informačních zdrojů i zpravodajství ČTK tak správní
orgán shrnuje, že v zemi původu žadatele neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno
pokládat ve vztahu k žadateli za vážnou újmu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.“
S těmito závěry se ztotožnil i krajský soud a na jejich aktuálnosti nic nemění ani pozdější
změna vlády na Ukrajině, která neznamená odklon od základní prodemokratické, proevropské
a prozápadní orientace současné Ukrajiny nastolená demokratickými změnami po pádu
někdejšího prezidenta Janukovyče. Lze také dodat, že ve stěžovatelem podepsaném protokolu
o seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 24. 4. 2014 je uvedeno, že se stěžovatel seznámil s informacemi a zprávami o situaci
na Ukrajině a sdělil, že k nim nechce nic dodat ani doplnit; rovněž neměl zájem uvést
nové skutečnosti nebo informace, které by měl žalovaný vzít v úvahu při posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu.
Stěžovatel v žalobě netvrdil, že by došlo ke konkrétní změně okolností, která
by vyžadovala odlišné posouzení situace na Ukrajině, ale toliko namítal, že žalovaný nedostatečně
zhodnotil skutkový stav a nezajistil aktuální informace o zemi původu. Nejvyšší správní soud
k uvedenému poznamenává, že jak žalovaný, tak krajský soud ve svém hodnocení vycházeli
z toho, že situace na Ukrajině je značně nepřehledná a nadále se vyvíjí. Z dostupných informací
však dospěli k závěru, že se jedná o ozbrojený konflikt, jenž se odehrává pouze ve východní části
Ukrajiny. Dále pak zdůraznili, že stěžovatel pochází ze západní části Ukrajiny, konkrétně
Zakarpatské oblasti, a nebude proto v případě návratu do země původu přímo ohrožen vážnou
újmou ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu na základě ozbrojeného konfliktu.
Obdobným způsobem přitom bezpečnostní situaci na Ukrajině ve své judikatuře hodnotí
rovněž Nejvyšší správní soud. Lze odkázat například na výše zmíněné usnesení ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, v němž zdejší soud konkrétně uvedl, že „ se jedná o konflikt
izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá“.
Žalovaný i krajský soud se tak argumentací stěžovatele zabývali, přičemž na odůvodnění
krajského soudu lze vztáhnout závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publikovaném pod č. 1350/2007 Sb. NSS, dle něhož „je-li
rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka
řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní
námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově
úsporné zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit
se souhlasnou poznámkou“.
Pokud jde dále o námitku stěžovatele, dle níž krajský soud zatížil své rozhodnutí
nepřezkoumatelností tím, že některé žalobní námitky (povinná mobilizace a nasazení stěžovatele
na frontě v probíhající válce s ohledem na otázku výhrady svědomí) vůbec nehodnotil, Nejvyšší
správní soud k ní podotýká, že tvrzení o možném narukování do armády stěžovatel poprvé
uplatnil až v žalobě. V ní stěžovatel konkrétně uvedl, že žalovaný „zcela pominul při svém
rozhodování uvážit skutečnost, že na Ukrajině platí všeobecná mobilizace, která by se bezpochyby dotkla
i žalobce, který by po svém narukování (které je vzhledem k jeho věku prakticky jisté) byl jistě vystaven
bezprostřednímu ohrožení života v bojích, přičemž neuposlechnutí rozkazu k boji je trestáno vězením, neboť
se jedná o trestný čin. Ačkoliv žalobce uznává, že argument mobilizace by nemusel být při rozhodování správního
orgánu rozhodující skutečností, správní orgán byl dle názoru žalobce minimálně povinen se s tímto hlediskem
důkladně zabývat“.
Zmíněnou námitku přitom stěžovatel uvedl jako součást argumentace poukazující
na nedostatečné zjištění skutkového stavu a nedostatečné posouzení podmínek pro udělení
doplňkové ochrany ze strany žalovaného. Vzhledem k tomu, že toto tvrzení bylo poprvé
uplatněno až v žalobě a i vzhledem k věku stěžovatele a k vývoji, který v daném ohledu nastal
na Ukrajině z větší části až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, nelze žalovanému vytýkat,
že se otázkou možného narukování stěžovatele do ukrajinské armády ve svém rozhodnutí
výslovně nezabýval.
Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu je třeba podotknout, že stěžovatel
podal žádost o mezinárodní ochranu dne 31. 3. 2014. Uvedená věc tedy podléhá právní úpravě
a judikatuře týkající se soudního přezkumu věcí mezinárodní ochrany, jež předcházela tomu,
kdy se pro ČR stal závazným čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání
statusu mezinárodní ochrany (přepracované znění), (dále jen „nová procedurální směrnice“).
Podle zmíněného ustanovení „[č]lenské státy […] zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné
a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní
ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně“.
K tomuto, pro další vývoj azylového soudnictví v ČR jistě zásadnímu ustanovení Nejvyšší správní
soud v nyní posuzované věci nepřihlížel, neboť lhůta pro jeho transpozici uplynula až dne
20. 7. 2015 (čl. 51 odst. 1 nové procedurální směrnice), tedy po rozhodování krajského soudu
v této věci, a navíc, vzhledem k tomu, že toto ustanovení nebylo dosud, i přes uplynutí uvedené
lhůty, zákonodárcem provedeno do vnitrostátního právního řádu, bude sice třeba, aby se správní
soudy při rozhodování jednotlivých věcí mezinárodní ochrany zabývaly naplněním podmínek
pro uplatnění jeho přímého účinku, jak byly definovány ustálenou judikaturou Soudního dvora
Evropské unie vztahující se k přímému účinku směrnic, ovšem musí přihlížet i k přechodnému
ustanovení dle čl. 52 nové procedurální směrnice, které stanoví členským státům jednoznačnou
povinnost použít právní úpravu souladnou s daným ustanovením až u žádostí o mezinárodní
ochranu podaných po 20. 7. 2015 (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 11. 2015, č. j. 10 Azs 194/2015 – 32 a ze dne 15. 1. 2016, č. j. 5 Azs 20/2015 - 35,
oba dostupné na www.nssoud.cz).
Pro daný případ tedy ještě platí, že i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
ve věcech mezinárodní ochrany správní soudy primárně vycházely ze skutkového stavu, který
tu byl v době rozhodování správního orgánu, přičemž byly povinny se odchýlit od §75 odst. 1
s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany (ovšem
ve prospěch žadatele), které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, pouze
tehdy, pokud by v konkrétním případě neshledaly dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové
skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost
dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho
navrácení do země původu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, www.nssoud.cz).
Krajský soud přitom nepochybil, pokud v daném případě postupoval podle §75 odst. 1
s. ř. s., a vycházel tak ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného
rozhodnutí. Stěžovatel totiž v řízení před krajským soudem pouze v obecné rovině namítal
své potenciální ohrožení brannou povinností jako takovou. Samotné plnění branné povinnosti
(bez dalších souvislostí) se však podle judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora
EU (viz dále) nepovažuje za důvod pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany, pokud se jedná
o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického státu, které je v souladu
s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud případné odpírání výkonu takové vojenské
služby z důvodu svědomí není trestáno nepřiměřenými sankcemi. Podrobení se takové
povinnosti potom samo o sobě nezakládá pronásledování ani vážnou újmu ve smyslu §12 a §14a
zákona o azylu. Jestliže se tedy krajský soud odpovídajícím způsobem nevyjádřil k tomuto nově
uplatněnému důvodu pro udělení mezinárodní ochrany, nelze bez dalšího jen tento nedostatek
odůvodnění rozsudku považovat za způsobilý ovlivnit hmotněprávní postavení stěžovatele.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že branná povinnost spojená s účastí
na ozbrojeném konfliktu, by za určitých okolností mohla být významná z pohledu možného
pronásledování z azylově relevantních důvodů ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, který musí
být vykládán v souladu s čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne
13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo
osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu
pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté
ochrany (dále jen „nová kvalifikační směrnice“).
Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) nové kvalifikační směrnice může být za pronásledování mimo
jiné považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu,
jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení
uvedené v čl. 12 odst. 2 této směrnice. Dále podle čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) nové kvalifikační
směrnice mohou být za pronásledování obecně považována také právní, správní, policejní nebo
soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním
způsobem, a také nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání [včetně
případného takového nepřiměřeného trestání odepření výkonu vojenské služby z důvodu
svědomí; k těmto otázkám viz zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 - 24, a ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 - 36,
oba dostupné na www.nssoud.cz, a v nich citovaný rozsudek Soudního dvora EU ze dne
26. 2. 2015 ve věci Shepherd, C-472/13, ECLI:EU:C:2015:117, zabývající se výkladem obdobných
ustanovení předchozí kvalifikační směrnice, tj. čl. 9 odst. 2 písm. b), c) a e) směrnice
Rady 2004/83/ES].
Stěžovatel ovšem ve smyslu citovaných rozhodnutí otázku svého možného narukování
do armády nenamítal a ve své žalobě ani v kasační stížnosti ji nespojoval s možnými důvody
pronásledování, nýbrž namítal naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany v důsledku
bezprostředního ohrožení jeho života v případě nasazení v bojích.
K uvedenému je však třeba podotknout, že §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu,
v relevantním znění, je nutné vykládat totožně s čl. 15 písm. c) kvalifikační směrnice, dle něhož
se udělení doplňkové ochrany z důvodu vážného a individuálního ohrožení života nebo
nedotknutelnosti v důsledku svévolného násilí během mezinárodního nebo vnitrostátního
ozbrojeného konfliktu vztahuje výhradně na civilisty [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publikovaný pod č. 1840/2009 Sb. NSS, či výše
citovaný rozsudek ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, a rovněž současné znění §14a
odst. 2 písm. c) zákona o azylu]. Zmíněné omezení rozsahu doplňkové ochrany je výrazem toho,
že branná povinnost je legitimní povinností občana vůči domovskému státu, akceptovanou
i v mezinárodním měřítku, a službu v armádě při mobilizaci tak nelze považovat za ohrožení
svévolným (přesněji řečeno „nerozlišujícím“) násilím vyplývajícím z ozbrojeného konfliktu.
V souvislosti se zmiňovanou povinností správních soudů odchýlit se od §75 odst. 1
s. ř. s. a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany ve prospěch
žadatele, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí, pouze tehdy, pokud
by v konkrétním případě nebyly dány dostatečné záruky k tomu, že budou tyto nové skutečnosti
posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost
dosáhnout soudního přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho
navrácení do země původu, Nejvyšší správní soud poznamenává, že ačkoli ze správního spisu lze
usuzovat, že stěžovateli patrně bylo uloženo správní vyhoštění, bude mít v každém případě
možnost podat novou žádost o mezinárodní ochranu (§3 odst. 2 zákona o azylu na něj
nedopadá), a pokud stěžovatel zároveň předloží přesvědčivé důkazy o tom, že se situace
od vydání nyní posuzovaného rozhodnutí žalovaného na Ukrajině změnila natolik,
že mu v současné době hrozí přímé nebo nepřímé zapojení do vojenských akcí na východě
Ukrajiny a že zároveň nelze prima facie vyloučit, že by na základě uvedeného skutečně mohl mít
důvodný strach z pronásledování ve smyslu ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. b), c) nebo e) nové
kvalifikační směrnice, bude mít žalovaný povinnost považovat takovou žádost ve smyslu §11a
odst. 1 zákona o azylu za přípustnou, a mělo by být tedy i zajištěno, že i v případě nevyhovění
této žádosti bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního přezkoumání
tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu (viz §32
odst. 2 a 5 zákona o azylu).
Jak již tedy bylo řečeno, krajský soud se měl k tomuto nově uplatněnému důvodu
pro udělení mezinárodní ochrany vyjádřit podrobněji, tento nedostatek odůvodnění jeho
rozsudku však v daném případě z výše uvedených důvodů nezakládá přijatelnost kasační stížnosti
stěžovatele.
Přijatelnost kasační stížnosti dále nezakládá ani námitka stěžovatele ohledně zásahu
do jeho rodinného života, která byla žalovaným i krajským soudem vypořádána, a to jak
s ohledem na rodinné vazby stěžovatele na území Ukrajiny, tak i s ohledem na jím tvrzený vztah
na území ČR. Žalovaný i krajský soud přitom dospěli k závěru, že rodinný a osobní život
stěžovatele neodůvodňuje udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod a tedy případného udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona
o azylu v případě žadatele o mezinárodní ochranu již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne
28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71, www.nssoud.cz, uvedl, že je třeba „rozlišovat důvody, pro něž
by v rozporu s mezinárodními závazky ČR bylo samotné vycestování cizince [§14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu a §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (…), od důvodů, pro něž
by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince.“. Jak dále Nejvyšší správní
soud uvedl, „obvykle právě jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout
intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu
na území ČR vytvořil. (…) Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše
uvedených závěrů pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na území ČR takové rodinné či případně osobní
vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého
vycestování z území ČR.“
Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku dále vyjádřil v tom smyslu, že ustanovení
čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země
jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2012, č. j. 2 Azs 38/2011 – 47, www.nssoud.cz).
Při stanovení rozsahu povinností státu je však nutno zvážit okolnosti konkrétní věci a posoudit,
zda se nejedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla
již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
Stěžovatel sám ovšem neuváděl skutečnosti svědčící o naplnění těchto přísných
podmínek a nenasvědčuje tomu ani obsah spisového materiálu. Závěr krajského soudu, dle něhož
stěžovatelem tvrzený vztah s družkou Z. B. nelze z tohoto pohledu považovat za dostačující pro
udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu, je v daném případě zcela
v souladu s citovanou judikaturou (srov. a contrario rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2013, č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, publ. pod č. 2836/2013 Sb. NSS). Pokud bylo stěžovateli
v minulosti uloženo správní vyhoštění, musela být přiměřenost zásahu do jeho osobního
a rodinného života na základě tohoto vyhoštění posuzována především právě v řízení o správním
vyhoštění (viz §119a odst. 2 ve spojení s §174a zákona o pobytu cizinců) a proti rozhodnutím
správních orgánů v takové věci měl stěžovatel možnost podat samostatnou správní žalobu, resp.
následně proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost.
S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti
a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných
ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný
z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní
soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem Mgr. et Bc. Filipem
Schmidtem, LL.M., který mu byl ustanoven krajským soudem již v řízení o žalobě; toto
zastoupení pokračovalo i v následném řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 poslední věta s. ř. s.).
Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování, hradí
v takovém případě stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu ve výši
3100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti podle §11 odst. 1
písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální
náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, a dále částku
odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 3. června 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu