ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.168.2015:36
sp. zn. 5 Azs 168/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: I. Y., zast. Mgr.
Tomášem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 22, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze, Nad Štolou 3, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2015,
č. j. 32 Az 26/2014 - 44,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 6. 2014, č. j. OAM-59/ZA-ZA14-K07-2014, kterým
nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
I. Podstatný obsah kasační stížnosti
Stěžovatel má za to, že se krajský soud s žalobními body žaloby řádně nevypořádal,
tím spíše, že v zásadě pouze odkázal ve svém odůvodnění na odůvodnění žalovaného,
aniž by do rozsudku umístil své vlastní úvahy, což považuje stěžovatel za znak
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Stěžovatel má i nadále za to, že správní orgán, jakožto i následně soud, při zjišťování
skutečného stavu věci porušily §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) a dále se cítí být rozhodnutím soudu a správního orgánu
zkrácen na svých právech, neboť správní orgán neposoudil ani neposuzoval jeho žádost
v souladu se zákonem, resp. byly zde nesprávně právně posouzeny níže uvedené otázky a nebyl
řádně zjištěn aktuální stav věci; soud tyto deficity ponechal bez povšimnutí, resp. bez výhrad.
Dle stěžovatele byl porušen §2 odst. 4 a §3 správního řádu, neboť nebyl zjištěn stav věci
způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný vzhledem
k okolnostem daného případu. Stěžovatel má dále za to, že byly splněny pouze formální
požadavky ve smyslu zákona o azylu, tj. správní orgán pouze formálně „prověřil“ situaci
na Ukrajině (cca čtyřmi, k době rozhodnutí neaktuálními a zejména ničím a nikým řádně
neautorizovanými – jedná se o neautorizované kopie - zdroji) ohledně dodržování lidských práv,
nicméně nezadal reálně požadavek o prověření situace s ohledem na zjištění, zda hrozí či nehrozí
azylově relevantní pronásledování stěžovatele z důvodu „nevůle“ bojovat, a to sice komplexním
způsobem, kdy zde žalovaný vycházel toliko ze zdrojů (zejména dokumentu MZV, jež jediný –
alespoň částečně tematicky použitelný - je alespoň z roku 2014), jež se však dané problematiky
v podstatě netýkají vůbec, případně nedostatečně. Tato námitka byla dle stěžovatele v žalobě
nepřímo uplatněna, nicméně rozsudek se s touto námitkou vůbec nevypořádal; zcela
neautorizované, obecné a v zásadě nic neříkající zastaralé zprávy dle stěžovatele nemohou být
podkladem ke konstatování neexistence azylového důvodu. Zcela zjevný a obecně známý fakt
ozbrojeného a eskalujícího konfliktu na Ukrajině v první řadě rozhodně opodstatňuje žádost
o udělení mezinárodní ochrany – je velmi zjednodušené tvrdit, že snaha stěžovatele je ryze
účelová, jak uvádí soud i žalovaný. Byť správnímu orgánu i soudu tento problém musí být znám,
ve svém šetření jej reálně zcela pominuly a dle názoru stěžovatele byly skutečně ke spisu zařazeny
obecné podklady nevztahující se ve svém vyznění ani k oblasti případného návratu stěžovatele.
Rozhodnutí žalovaného tak nemohlo být vydáno v souladu se zákonem a být tak
rozhodnutím přezkoumatelným; stejně tak stěžovatel nemůže považovat ze stejných důvodů
zákonným napadený rozsudek, který dle jeho názoru nezákonné rozhodnutí (dokonce s jeho
odůvodněním, tj. bez vlastního řádného odůvodnění) potvrzuje. Obě rozhodnutí tak obsahují
zásadní a zbytečné deficity, neboť nemají oporu v žádných důkazech (je zde pouze
obsažena ničím nepodložená spekulace správního orgánu, o bezpečnosti Ukrajiny v tomto smyslu
a o neexistenci tam vážně hrozící újmy stěžovatele).
Stěžovatel uvádí, že si lze jen velice těžko představit, že by žadatel o udělení mezinárodní
ochrany byl sto prokázat své tvrzení, zakládající se většinou na jeho osobních negativních
prožitcích, tak aby o tom nevznikaly jakékoliv pochyby. Je evidentní, že správní orgán, který
disponuje rozsáhlým aparátem, určeným právě ke zjišťování informací relevantních pro azylová
řízení, má, ohledně přístupu k informacím o situaci v zemích původu, v řízení o azylu oproti
žadateli o azyl postavení mnohem silnější. V tomto kontextu stěžovatel upozornil na metodickou
Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, vydanou Úřadem
vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v roce 1992 (dále jen Příručka). Příručka se ve článcích
195. – 219. věnuje problematice „prokazování faktů“. V článku 196. se uvádí: „Je obecnou právní
zásadou, že důkazní břemeno spočívá na osobě vznášející nárok. Často se však stává, že žadatel není schopen
podložit svá vyjádření dokumentárními či jinými důkazy a případy, v nichž žadatel může podat důkaz
o veškerých svých vyjádřeních, jsou spíše výjimkou než pravidlem. Ve většině případů osoba prchající
před pronásledováním dorazí jen s nejnutnějšími osobními věcmi a velmi často dokonce i bez osobních dokladů.
V některých případech může být vlastně na posuzovateli, aby použil veškeré prostředky, které má k dispozici,
k zajištění nezbytných důkazů, o něž by se žádost opírala.“ V článku 203. se dále uvádí: „Poté, kdy žadatel
vyvinul opravdové úsilí o opodstatnění svého příběhu, je stále ještě možné, že pro některá z jeho prohlášení
se nebude dostávat důkazů. Jak je shora vysvětleno (čl. 196), je sotva možné, aby uprchlík „dokázal“ každou
část svého příběhu, a je pravdou, že kdyby toto stálo jako požadavek, většina uprchlíků by nebyla uznána. Proto
je často nutné uznat, ale hlavně šetřit žadatelovu věc i v případě pochybností.“
Stěžovatel tak má s ohledem na shora uvedené za to, že správní orgán minimálně nezjistil
řádně stav věci v rámci posuzování azylu ve smyslu ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu, resp.
zejména pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu a nesprávně právně posoudil
důvody neudělení mezinárodní ochrany zejména ve vztahu právě k těmto dvěma zmiňovaným
ustanovením (humanitární azyl nebyl řádně posuzován vůbec) a lze tvrdit, že vycházel
z nedostatečně zjištěného stavu věci, bez opory v důkazech – tj. rozhodl nepřezkoumatelně, navíc
odůvodnění ve vztahu ke dvěma shora uvedeným institutům je neúplné, spekulativní a zjevně
paušalizující a nesplňuje nároky kladené na něj ustanovením §68 správního řádu. Soud tak
nemohl potvrdit správnost závěrů žalovaného, neboť ta se opírala jen a pouze o již shora
uvedené nedostatečné podklady a zprávy o situaci v zemi původu. I soud tak dle názoru
stěžovatele pochybil, když v tomto smyslu považoval správní rozhodnutí za bezvadné.
Stěžovatel tedy taktéž opakovaně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
(a zejména správního rozhodnutí) z důvodu absence řádného a věcně správného a komplexního
(tj. o použitelné a řádně získané a provedené důkazy se opírajícího) odůvodnění ve vztahu
jak ke shora uvedeným institutům, tak formálně i k humanitárnímu azylu (resp. jeho neudělení).
S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a vrátil věc soudu k dalšímu řízení, alternativně, aby zrušil rovněž napadené
rozhodnutí správního orgánu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
II. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že nepovažuje námitky uvedené v kasační stížnosti
za důvodné. Správní rozhodnutí vychází z dostatečně zjištěného stavu věci a zohledňuje sdělení,
která stěžovatel v průběhu správního řízení k důvodům své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl.
Podkladové materiály shromážděné ve spise nelze vzhledem k datu vydání rozhodnutí považovat
za neaktuální a svým rozsahem pak dle názoru správního orgánu ani za nedostatečné. Stěžovatel
v průběhu správního řízení neuvedl skutečnosti, jež by odůvodňovaly udělení humanitárního
azylu. Správní orgán trvá na zákonnosti svého závěru a domnívá se, že jej v textu rozhodnutí
odůvodnil v dostatečném rozsahu. Soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného ve vztahu k §14
zákona o azylu a neshledal, že by došlo k překročení mezí správního uvážení, konstatoval i jeho
soulad s dosavadní ustálenou judikaturou, na kterou v rozsudku mj. odkázal. Námitku stěžovatele
ohledně absentujícího řádného posouzení jeho případu ve vztahu k možnosti udělení
humanitárního azylu proto nelze považovat za opodstatněnou.
Rovněž z hlediska důvodnosti stěžovatelovy žádosti o mezinárodní ochranu ve vztahu
k §14a zákona o azylu došlo k řádnému a přezkoumatelnému posouzení případu. Soud reagoval
na konkrétní žalobní body a ve svém rozsudku srozumitelným a přezkoumatelným způsobem
popsal, proč žalobní námitky hodnotí jako nedůvodné. Stěžovatelově výtce namítající
nepřezkoumatelnost rozsudku rovněž nelze již s ohledem na jeho odůvodnění přitakat. Soud
se zabýval povahou žalobních námitek a jejich konkrétním obsahem, hodnotil je i s přihlédnutím
k judikatuře Nejvyššího správního soudu. Z pohledu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu
neshledal vzhledem ke své dosavadní úřední činnosti, že by aktuální situace na Ukrajině
odůvodňovala udělení doplňkové ochrany, nedospěl tedy k závěru o nutnosti průlomu do zásady
stanovené v §75 odst. 1 s. ř. s.
Ve vztahu k následnému vývoji bezpečnostní situaci na Ukrajině odkazuje správní orgán
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, v němž
je konstatováno, že „…na Ukrajině nelze ani dříve ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální
konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu
své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná
o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně
kolísá.“ V usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2015 - 28,
pak soud zdůraznil, že pokud konflikt nemá povahu totálního konfliktu, musí žadatel prokázat
dostatečnou míru individualizace. Správní orgán má za to, že k tomu u stěžovatele nedošlo,
v průběhu správního řízení bylo zjištěno, že stěžovatel pochází z Ivano-frankovské oblasti, tedy
ze západní části Ukrajiny, kde dosud pobývají i oba jeho rodiče. K namítanému zhoršování
situace správní orgán opětovně dodává, že se jedná o konflikt lokální a kolísavé intenzity, jakkoli
nechce snižovat dopady jednotlivých střetů na konkrétní obyvatelstvo jimi zasažených lokalit.
Správní orgán má za to, že soud ozřejmil důvody svého rozhodnutí ve vztahu k žalobním
námitkám dostatečnou měrou. Pokud se soud vyslovil souhlasně se závěry, k nimž dospěl
ve svém rozhodnutí i správní orgán, nebyl jeho postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu.
Z obsahu kasační stížnosti podle názoru správního orgánu nelze dovodit podstatný
přesah vlastních zájmů stěžovatele v souladu s §104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní. Nejsou tak naplněny důvody přijatelnosti kasační stížnosti specifikované v usnesení
Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, ze dne 26. 4. 2006. Jelikož stížnostní
námitky nejsou způsobilé zpochybnit správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí, navrhuje
žalovaný, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl.
III. Právní hodnocení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je rovněž přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v rozsahu
a z důvodů uplatněných stěžovatelem (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda význam posouzení kasačních
námitek podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nebylo-li by tomu tak, musela by být
kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítnuta. K důvodům přijatelnosti
se kasační stížnost sice explicitně nevyjadřuje, nicméně z jejího obsahu lze dovodit, že důvod její
přijatelnosti je spatřován v nesprávném posouzení případu stěžovatele ve smyslu a mezích §12,
14 a 14a zákona o azylu, v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný a krajský soud vycházeli,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a rovněž rozhodnutí žalovaného není
dle stěžovatele v souladu s formálními požadavky na odůvodnění rozhodnutí. Z uvedeného
plyne, že kasační stížnost stěžovatel nepodal jen z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., ale rovněž z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a také z důvodu dle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci.
Ve vztahu k otázce ochrany veřejných subjektivních práv je třeba předně uvést,
že stěžovateli byla soudní ochrana poskytnuta již individuálním projednáním jeho věci krajským
soudem. Další postup ve správním soudnictví, tedy projednání věci Nejvyšším správním soudem,
je pak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů. Pokud jde o interpretaci uvedeného pojmu,
ta byla podána například v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Podle tohoto usnesení bude kasační stížnost přijatelná mj. tehdy, pokud by v rozsudku krajského
soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení
stěžovatele.
Pokud by tedy skutečně krajský soud v rozsudku vycházel ze skutkové podstaty, která
by neměla oporu ve spisech nebo by s nimi byla v rozporu, nesprávně by posoudil dotčené právní
otázky a nedostatečně by se vypořádal se žalobními námitkami, jak namítá stěžovatel, nelze
vyloučit, že by uvedená pochybení mohla být natolik zásadní, že by byla způsobilá mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele ve smyslu shora uvedeného. V důsledku aplikace
§104a s. ř. s. by mohlo být stěžovateli a priori odepřeno či omezeno jeho právo na věcné
projednání, a tedy ochrana jeho hmotných práv. V tomto případě se hmotně právní postavení
stěžovatele jeví dotčené toliko potenciálně. Pro případ, že by do práv stěžovatele bylo skutečně
zasaženo, což lze s určitostí posoudit až v rámci věcného projednání kasační stížnosti, by ovšem
konstatováním její nepřijatelnosti byla zmařena právní cesta, jakou by bylo možné případné
pochybení žalovaného nebo krajského soudu napravit. Pokud by institut nepřijatelnosti ve smyslu
§104a s. ř. s. byl v tomto konkrétním případě vykládán odlišným než shora popsaným způsobem,
byla by popřena preventivní, usměrňující a sjednocující funkce institutu kasační stížnosti
ve vztahu ke krajským soudům a zprostředkovaně i správním orgánům. V konečném důsledku
by byl oslaben systém ochrany subjektivních veřejných práv zajišťovaný správním soudnictvím,
neboť závěry o hmotně právní pozici stěžovatele by Nejvyšší správní soud činil způsobem,
který stěžovateli odpírá přístup k soudu a možnost vyjádřit se ke všem aspektům jeho věci,
které považuje za významné. Jinak řečeno, při respektování podstaty a smyslu práva na soudní
a jinou ochranu Nejvyšší správní soud upřednostní v odůvodněných případech zájem
na spravedlnosti jednotlivce před rychlostí a hospodárností fungování právního systému
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006 - 67).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako
přijatelnou, neboť stěžovatel uvedl tvrzení o pochybeních krajského soudu a žalovaného takové
intenzity, jež by potenciálně mohla zasáhnout jeho hmotněprávní sféru.
Nejvyšší správní soud se musel a priori zabývat vznesenou námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku; shledal-li by ji totiž důvodnou, tato skutečnost
by již sama o sobě bránila věcnému přezkoumání napadeného rozsudku.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že za nepřezkoumatelná
rozhodnutí lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti,
z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají
správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem
předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu
s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových
okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Nepřezkoumatelnost
bude dána tehdy, opře- li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně
zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly
v řízení provedeny (viz např. rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne
1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, ze dne
22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 - 326, etc.).
Z uvedeného tedy vyplývá, že z odůvodnění rozsudku musí být zřejmý vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé. Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné,
neboť by nedávalo dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle
a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Posoudil-li Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu v intencích výše uvedeného, nemohl
námitce nepřezkoumatelnosti přisvědčit.
Nepřezkoumatelnost rozsudku nemůže být způsobena ani tím, pokud krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotí průběh správního řízení, ztotožní se s postupem
správního orgánu a jeho závěry souhlasně aprobuje. Z uvedeného nelze dovozovat, že by se soud
námitkami stěžovatele nezabýval, nepodrobil hodnocení žalovaného vlastním úvahám, ale pouze
převzal jeho názory. Krajský soud v odůvodnění nadto vyslovil rovněž své úvahy a hodnocení
azylově relevantních skutečností.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal na judikaturu správních soudů,
ze které vyplývá, že při přezkumu rozhodnutí, které vychází toliko ze správního uvážení
správního orgánu, soudy přezkoumávají, zda takové rozhodnutí bylo vydáno v řádném řízení.
Byť je stanovení kritérií správního uvážení věcí správního orgánu a soudy do jejich obsahu
zásadně nezasahují, musí tak soud učinit v případech, kdy dojde k překročení mezí správního
uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.) stanovených mimo jiné i zásadami vyplývajícími z ústavního pořádku
České republiky, jako je zákaz svévole a nepřípustné diskriminace, přiměřenost zásahu a další
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38,
a rozsudek ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48). Rozhodování o udělení azylu
z humanitárních důvodů je právě příkladem rozhodování na základě správního uvážení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 - 72,
publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS).
Krajský soud správně posoudil meze správního uvážení svěřeného žalovanému, přitom
neshledal vybočení ze zákonných mantinelů a dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného bylo
vydáno na základě dostatečných podkladů, které byly řádně vyhodnoceny. Ostatně sám
stěžovatel žádné překročení správního uvážení konkrétně ani nenamítal a jeho tvrzení zůstává
pouze v obecné rovině. Z vyjádření stěžovatele nadto ani nevyplývá, že by se tohoto typu azylu
dovolával. Nelze nadto ani přisvědčit stěžovateli, že humanitární azyl nebyl posuzován vůbec,
případně, že byl posuzován nedostatečně. Otázkami humanuitárního azylu, jakož i doplňkové
ochrany se krajský soud zabýval podrobně na str. 5 a 6 rozsudku.
Co se týče kasační námitky stěžovatele stran zpráv o zemi původu, ani tuto námitku
neshledává zdejší soud důvodnou. Situací v zemi původu se zabýval krajský soud na str. 7 – 8
napadeného rozsudku, přitom poukázal rovněž na informace, které jsou soudu známy z jeho
úřední činnosti.
Není pochyb o tom, že informace o zemi původu použité ve věci mezinárodní ochrany
musí být v maximální možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální, ověřené
z různých zdrojů, transparentní a dohledatelné (viz např. rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 1 Azs 105/2008 - 81). V případě stěžovatele rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne
18. 6. 2014, zprávy o situaci na Ukrajině jsou ze dne 18. 4. 2014, ze dne 12. 3. 2014, ze dne
9. 4. 2014, ze dne 9. 4. 2014, z ledna 2014 a ze dne 2. 10. 2013. Tyto zprávy tak nelze rozhodně
shledat neaktuálními. Je pravdou, že situace v zemi původu se může změnit ze dne na den, toto
se však v případě stěžovatele nestalo, situace v zemi původu má víceméně setrvalý průběh, proto
pro prokázání situace v zemi původu lze bez problémů vycházet ze zpráv starých cca čtvrt roku.
K otázce aktuální situace na Ukrajině, která je v kasační stížnosti naznačena, se Nejvyšší
správní soud vyjadřoval již několikrát. Lze odkázat například na usnesení ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 237/2014 - 25, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 - 28, ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 - 69, či ze dne 14. 5. 2015, č. j. 9 Azs 36/2015 - 36. V usnesení ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, pak zdejší soud uvedl: „Na Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako totální konflikt, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá“.
K námitce stěžovatele ohledně zpráv ze země původu, kde uvádí, že se jedná
o „neautorizované kopie“, zdejší soud pouze konstatuje, že se jedná o standardní materiál
ministerstva zahraničních věcí, opatřený číslem jednacím, podle kterého jsou tyto zprávy lehce
dohledatelné. Navíc stěžovatel neuvádí, že by předmětné zprávy o zemi původu shledával
nedostatečnými, případně, že by použité zprávy o zemi jeho původu uváděly nepravdivé údaje.
Jedná se tedy pouze o účelovou námitku stěžovatele.
Co se týče kasační námitky stěžovatele ohledně důkazního břemene, obecně lze
konstatovat, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany stíhá žadatele břemeno tvrzení, břemeno
důkazní je však již rozloženo mezi žadatele a správní orgán. S ohledem na toto sdílené břemeno
je správní orgán povinen zjišťovat a zohlednit veškeré informace a důkazy jak v neprospěch,
tak i ve prospěch žadatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2012,
č. j. 9 Azs 7/2012 - 3). Nejvyšší správní soud již dříve dovodil, že není povinností žadatele o azyl,
aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou
výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny
dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). V rozsudku
ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 Azs 116/2005 - 58, zdejší soud rovněž vyslovil:„Stát je zodpovědný
za náležité zjištění reálií o zemi původu, ale žadatel musí unést důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají
výlučně jeho osoby.“ Nejvyšší správní soud tak není se stěžovatelem ve sporu stran rozložení
důkazního břemene, neshledává však, že by žalovaný svou část věcného břemene neunesl;
jak vyplývá ze spisu, opatřil si relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální, ověřené z různých
zdrojů, transparentní a dohledatelné informace o zemi původu.
Stěžovatel poprvé v žalobě v souvislosti s politickou situací zmínil, že v celé Ukrajině
probíhá verbování do národní gardy i verbování ze strany separatistů, a z důvodu, že stěžovatel
je hluboce věřící a zastává se míru, proto by bylo pro něj nastoupení do armády nepřekonatelným
problémem.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že tuto novou skutečnost stěžovatel nejenže uvedl
před krajským soudem poprvé, ale že se jedná o skutečnost, kterou mohl uvést již v řízení
před žalovaným a neučinil tak. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 - 131, mimo jiné uvedl: „Pokud tedy v dané věci nastala situace, kdy žalobce v řízení
před soudem uvádí skutečnosti, které nastaly až po právní moci rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní
ochrany, a zároveň se o těchto skutečnostech lze domnívat, že by mohly být relevantní pro možné udělení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a odst. 2 písm. a) a b) zákona o azylu, neboť žalobce tvrdí a dokládá výše zmíněnou
listinou, že je v Bělorusku stíhán pro závažný trestný čin vyzvědačství a hrozí mu tedy mj. trest odnětí svobody
v podmínkách běloruského vězeňství, je na krajském soudu, aby v dalším řízení zvážil, zda v daném případě
existují dostatečné záruky, že i v případě postupu soudu podle §75 odst. 1 s. ř. s., tedy v případě nepřihlédnutí
k výše uvedeným okolnostem nastalým až po rozhodnutí správního orgánu a tomu odpovídajícího zamítnutí žaloby
zde existují dostatečné právní záruky, že nedojde k nucenému vycestování žalobce do země původu dříve, než
budou k tomu příslušným správním orgánem dostatečně zváženy tyto nové okolnosti, a to ať již z hlediska
možných důvodů pro udělení doplňkové ochrany v rámci případného nového řízení podle zákona o azylu
či z hlediska obdobných důvodů znemožňujících vycestování cizince v režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“).“ Tato „nová“ skutečnost, tedy, že stěžovatel je věřícím, jemuž se příčí případné
nastoupení do armády, však zcela zjevně nenastala až po vydání žalobou napadeného správního
rozhodnutí. Výše uvedené závěry tak nelze na případ stěžovatele vztáhnout.
Nadto je třeba uvést, že žalovaný se podrobně zabýval otázkou, zda stěžovateli v případě
návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného
násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu a neopomenul ani otázku
vojenské služby, přitom uvedl s odkazem na aktuální zprávy, že mobilizováni budou
pouze dobrovolníci, kteří už absolvovali vojenskou službu. Touto otázkou se zabýval i soud
na str. 7 – 8 napadeného rozsudku, je nutno konstatovat, že stěžovatel ani soudu
(když tuto skutečnost neuplatnil již ve správním řízení) neuvedl žádný důkaz svědčící o tom,
že by mu takové povolání do armády reálně hrozilo nebo mu již bylo doručeno.
Ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu ve výčtu důvodů strachu z pronásledování
výslovně neuvádí trestní stíhání nebo trest za odepření (nenastoupení) výkonu vojenské
služby za konfliktu. Nejvyšší správní soud ovšem již v rozsudku ze dne 13. 8. 2008,
č. j. 2 Azs 45/2008 - 67, publikovaném pod č. 1713/2008 Sb. NSS, konstatoval, že §12 písm. b)
zákona o azylu musí být v souladu s příkazem eurokonformního výkladu vykládán souladně
s požadavky kvalifikační směrnice. Kvalifikační směrnicí se v citovaném rozsudku rozumí
směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004, o minimálních normách, které musí splňovat
státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení
uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu
poskytované ochrany (dále jen „směrnice 2004/83/ES“). Tato směrnice byla účinná
od 20. 10. 2004 a zrušena byla ke dni 21. 12. 2013, odkdy je třeba postupovat podle směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat
mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „nová kvalifikační směrnice“).
Právní pojem pronásledování, důvody pronásledování a vztah mezi nimi proto musí být
vykládány zejména v souladu s čl. 9 nové kvalifikační směrnice.
Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) nové kvalifikační směrnice za pronásledování ve smyslu
odstavce 1 může být mimo jiné považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu
vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání
spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 této směrnice. Stěžovatel namítá,
že i v klidnějších částech země probíhá v současné době verbování do národní gardy a simultánně
s tím probíhá verbování ze strany separatistů a pro stěžovatele jako příslušníka křesťanské
pravoslavné církve, kdy jakožto hluboce věřící muž se zastává míru, by nastoupení do války bylo
pro něj velkým nebo dokonce nepřekonatelným problémem.
Ve vztahu k této námitce by v obecné rovině mohl být relevantní rozsudek Soudního
dvora ze dne 26. 2. 2015 ve věci Andre Lawrence Shepherd, C-472/13, který se zabýval právě
otázkou, zda a na jaké osoby se vztahuje čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2004/83/ES [nyní čl. 9
odst. 2 písm. e) nové kvalifikační směrnice] v případech, kdy je jimi vyjadřován strach
z pronásledování z důvodu odmítnutí výkonu vojenské služby, neboť v daném konfliktu
má docházet k páchání válečných zločinů. Soudní dvůr v uvedené věci konstatoval: „Ustanovení
čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany [v nyní
projednávané věci čl. 9 odst. 2 písm. e) nové kvalifikační směrnice] musí být vykládána v tom smyslu,
že: se vztahují na všechny příslušníky ozbrojených sil, včetně logistického nebo podpůrného personálu; se týkají
situace, kdy by spáchání válečných zločinů v daném konfliktu předpokládala samotná vykonávaná vojenská
služba, včetně situací, kdy by se žadatel o přiznání postavení uprchlíka účastnil spáchání takových zločinů jen
nepřímo, jelikož by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro
přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů; se nevztahují výhradně na situace, kdy je prokázáno, že válečné zločiny
již byly spáchány nebo by mohly spadat do pravomoci Mezinárodního trestního soudu, ale též na situace, kdy
je žadatel o přiznání postavení uprchlíka schopen prokázat, že je vysoce pravděpodobné, že takové činy budou
spáchány; posouzení skutečností, které provádí pod soudní kontrolou pouze vnitrostátní orgány za účelem
kvalifikace situace dotyčné služby, musí vycházet ze souboru indicií, které mohou s ohledem na všechny dané
okolnosti, zejména okolnosti týkající se významných skutečností týkajících se země původu v okamžiku
rozhodnutí o žádosti, jakož i konkrétního postavení a osobní situace žadatele, prokázat, že v důsledku situace
služby je uskutečnění tvrzených válečných zločinů pravděpodobné; při posuzování, které je věcí vnitrostátních
orgánů, musí být vzaty v úvahu okolnosti, že vojenský zásah byl zahájen na základě mandátu Rady bezpečnosti
Organizace Spojených národů nebo na základě konsenzu mezinárodního společenství a že stát nebo státy, které
provádí operace, stíhají válečné zločiny, a odepření výkonu vojenské služby musí být jediným prostředkem
umožňujícím žadateli o přiznání postavení uprchlíka vyhnout se účasti na tvrzených válečných zločinech,
a že pokud tedy tento žadatel nevyužil řízení za účelem získání postavení odpírače vojenské služby z důvodu
svědomí, taková okolnost vylučuje jakoukoli ochranu podle čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2004/83, ledaže
uvedený žadatel prokáže, že neměl žádné řízení takové povahy ve své konkrétní situaci k dispozici.“
Nejvyšší správní soud nicméně konstatuje, že v daném případě tato námitka stěžovatele
nemůže být důvodná rovněž proto, že stěžovatel se narodil dne X, má tedy 35 let. Z veřejně
přístupných zdrojů je obecně známo, že branná povinnost zavedená na Ukrajině se netýkala
věkové kategorie, do které patří stěžovatel, ale šlo o muže mladší. Nadto nelze ani přehlédnout,
že v únoru 2015 bylo uzavřeno stranami konfliktu na východě Ukrajiny příměří, byť není zcela
respektováno. Z uvedených skutečností plyne nedůvodnost tvrzení stěžovatele o hrozbě
pronásledování v důsledku odepření výkonu vojenské služby ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. e) nové
kvalifikační směrnice.
Co se týče případného nepřiměřeného trestání za odepření výkonu vojenské služby
by mohla opět v obecné rovině v úvahu připadat aplikace čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) nové
kvalifikační směrnice, podle nichž se za pronásledování považuje také „právní, správní, policejní nebo
soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační, neboť jsou prováděna diskriminačním způsobem;
nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání“. Rovněž k této otázce se vyjádřil Soudní
dvůr v rozsudku ze dne 26. 2. 2015 ve věci Andre Lawrence Shepherd, C-472/13, když dospěl
k následujícímu závěru: „Ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) směrnice 2004/83 [v nyní projednávané
věci čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) nové kvalifikační směrnice] musí být vykládána v tom smyslu,
že za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, se nejeví, že by taková opatření, kterým
je vystaven voják z důvodu odepření vykonat službu, jako jsou uložení trestu odnětí svobody nebo propuštění
z armády, mohla být s ohledem na legitimní výkon práva dotyčného státu udržovat ozbrojené síly považována
za natolik nepřiměřená nebo diskriminační, že by patřila mezi akty pronásledování, které uvádí tato ustanovení.
Je však věcí vnitrostátních orgánů, aby tuto skutečnost ověřily.“
Rovněž ve vztahu k této námitce ovšem platí, že stěžovateli již vzhledem k jeho věku
reálně odvedení k výkonu vojenské služby nehrozí a této námitce tak nelze přisvědčit. K námitce
stěžovatele, že důvodem, pro který odmítá nastoupit výkon vojenské služby, je jeho náboženské
vyznání, Nejvyšší správní soud odkazuje na svou předchozí judikaturu, v níž podrobně objasnil
okolnosti, za kterých by mohla být žádost osob odmítajících nástup vojenské služby uznána
důvodnou (viz např. rozsudky ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 5 Azs 18/2008 - 83, č. 2406/2011 Sb. NSS). Tyto okolnosti nebyly v případě stěžovatele dány
a stěžovatel v kasační stížnosti ani nijak blíže neupřesnil, jakým způsobem jeho vyznání mělo
ovlivnit nástup vojenské služby či jak mělo souviset s tvrzeným pronásledováním.
Nicméně, jak již je uvedeno výše, žádná skutečnost nenasvědčuje tomu, že by měl být
stěžovatel k výkonu vojenské služby povolán. Jak mimo jiné konstatoval krajský soud, neexistuje
žádný reálný důkaz či důvod, že by povolání do bojů reálně hrozilo nebo bylo již doručeno.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel neabsolvoval vojenskou službu, jeví se i zdejšímu soudu
povolávací rozkaz jako nepravděpodobný. Rovněž i z důvodu věku stěžovatele.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel se dle svých tvrzení obává návratu
na Ukrajinu zejména z ekonomických důvodů. Aniž by Nejvyšší správní soud zlehčoval důvody
uváděné stěžovatelem, zdůrazňuje, že řízení o mezinárodní ochraně je třeba chápat jako institut
sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého
původu nebo kterým by v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Podle setrvalé
judikatury Nejvyššího správního soudu přitom ekonomické potíže nejsou samy o sobě
relevantním důvodem pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, ze dne 30. 6. 2004,
č. j. 7 Azs 138/2004 – 44, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69, a usnesení ze dne
15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 208/2015 – 22).
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3, ve spojení s §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. února 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu