ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.22.2009:104
sp. zn. 5 Azs 22/2009 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Y. V., zastoupený JUDr. Pavlem Ramešem,
advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 15. 7. 2008, č. j. 63 Az 54/2007 - 52,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2008, č. j. 63 Az 54/2007 - 52,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokáta JUDr. Pavla Rameše se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 5. 2007, č. j. OAM-1-401/VL-20-20-2007,
byla zamítnuta žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Hlavní argumentem
žalovaného byl závěr, že žalobce pobýval na území České republiky nelegálně od ledna roku
2005, přičemž žádost o mezinárodní ochranu podal až v dubnu 2007, a to poté, co mu bylo
cizineckou policií uděleno správní vyhoštění. Z toho žalovaný dovodil, že je naplněna dikce §16
odst. 2 zákona o azylu, tedy že žalobce podal svou žádost s cílem vyhnout se hrozícímu
vyhoštění, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, přičemž žalobce
neprokázal opak. Meritorním posouzením, zda byly naplněny podmínky stanovené v §12 a §14a
zákona o azylu, se žalovaný vzhledem k aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu nezabýval.
Žalobce ve své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl jako hlavní důvod svého odchodu
z Ukrajiny pronásledování ze strany pravoslavných věřících pro jeho konverzi k Církvi adventistů
sedmého dne a propagaci této církve. Pravoslavní věřící mu podle jeho slov vyhrožovali zabitím,
házeli po něm kameny a nakonec ho zbili tak surově, že musel být dva týdny hospitalizován.
O pomoc na policii se žalobce neobrátil, protože – podle jeho odpovědi uvedené v pohovoru
ve správním řízení – státní orgány takové útoky trpí nebo přinejmenším nejsou před nimi
ochotny poskytnout ochranu.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Ostravě, ve které
uvedl následující námitky: (1) že žalovaný porušil §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci; (2) že žalovaný porušil
§50 odst. 2 a 3 správního řádu, neboť nezjistil všechny rozhodné okolnosti; (3) že žalovaný
porušil §68 odst. 3 správního řádu, neboť se nevypořádal se všemi důkazy; (4) že žalobce splňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, či alespoň pro udělení doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. Společným jmenovatelem všech námitek bylo tvrzení, že závěr
správního orgánu, podle něhož jediným důvodem podání žádosti žalobce o mezinárodní ochranu
byla snaha vyhnout se důsledkům správního vyhoštění, je nepodložený. O mezinárodní ochranu
nepožádal žalobce hned po svém příjezdu proto, že o této možnosti nevěděl.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 15. 7. 2008 zamítl, neboť shledal všechny
podmínky pro aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu za naplněné. Krajský soud rovněž neshledal
žádné porušení správního řádu (žalobní body č. 1 - 3). Meritorními námitkami ohledně §12
a §14a zákona o azylu se krajský soud vzhledem k aplikaci §16 odst. 2 zákona o azylu nezabýval.
Žalobce (stěžovatel) brojí proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, ve které
namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel shledává nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného ve smyslu
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. v tom, že žalovaný vůbec neodůvodnil, proč nejsou naplněny
podmínky pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona o azylu. Z téhož důvodu shledává stěžovatel
nepřezkoumatelným i rozsudek krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel
dále shledává rozsudek krajského soudu nezákonným ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
neboť krajský soud nesprávně posoudil, zda důvody uváděné stěžovatelem jsou podřaditelné
pod některý z důvodů pro udělení azylu.
Stěžovatel rovněž navrhuje přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí, přičemž odkázal
na své rozhodnutí a stručně zopakoval důvody, na nichž své rozhodnutí založil.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě předesílá, že nerozhodoval o návrhu stěžovatele
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany (dříve azylu)
má odkladný účinek ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přijatelnou z důvodu zásadního
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele (čtvrtý důvod
přijatelnosti).
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48,
publikovaném pod č. 1724/2008 Sb. NSS totiž judikoval, že §16 odst. 2 zákona o azylu
vykládaný v souladu s čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice (2004/83/ES) a čl. 23 odst. 4 písm. i) a j)
procedurální směrnice (2005/85/ES) vyžaduje aplikaci třístupňového testu: (1) zda hrozí žadateli
vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny; (2) zda mohl žadatel požádat
o udělení mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost
o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Tyto tři podmínky musí být splněny kumulativně;
v případě nesplnění byť jedné z nich nelze §16 odst. 2 zákona o azylu aplikovat.
Na základě výše uvedeného třístupňového testu vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona
o azylu Nejvyšší správní soud považuje v projednávané věci za nesporné, že stěžovateli hrozí
správní vyhoštění a že mohl podat žádost o mezinárodní ochranu dříve. Spornou je pouze otázka,
zda stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu „pouze“ s cílem vyhnout se správnímu
vyhoštění. Ačkoliv stěžovatel v pohovoru se žalovaným uvedl skutečnosti, které by mohly být
azylově relevantní (zdejší soud se na tomto místě nikterak nevyjadřuje k tomu, zda tyto důvody
jsou dostatečné pro udělení azylu), žalovaný ani krajský soud se těmito skutečnostmi vůbec
nezabývali. Rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu jsou tedy nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů, a to konkrétně pro absenci posouzení třetího kritéria třístupňového testu
vyplývajícího z §16 odst. 2 zákona o azylu, tj. zda stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu
„pouze“ s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve výše
citovaném rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, „§16 odst. 2 zákona o azylu tudíž
nelze vykládat jako další vylučující klauzuli; vylučující klauzule jsou taxativně vymezeny v čl. 12 a 17
kvalifikační směrnice (v zákoně o azylu pak v §15 a §15a) a rozšíření důvodů pro vyloučení z mezinárodní
ochrany by bylo v rozporu s komunitárním právem“ [bod IV. b) tohoto rozsudku].
Při posouzení zákonnosti aplikace §16 odst. 2 zákona o azylu bude krajský soud povinen
aplikovat kritéria pro splnění třetího bodu testu stanovená ve výše uvedeném rozsudku ze dne
15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, tj. zejména posoudit dobu, jež uplynula od chvíle,
kdy žadatel začal pobývat na území České republiky nelegálně, do udělení rozhodnutí o správním
vyhoštění, věrohodnost tvrzení o důvodech pro mezinárodní ochranu a relevantnost tvrzené
hrozby vzhledem k informacím o zemi původu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a s ohledem
na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s). O náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu řízení,
je povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného advokáta
stěžovatele, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje ustanoveného
advokáta sice totiž patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů
řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 2 s. ř. s. - v případě
náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozsudku krajského soudu -
rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
v celkové částce 5712 Kč [dva úkony právní služby po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d)
ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném
od 1. 9. 2006, a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu,
vše zvýšeno v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. o částku odpovídající DPH 19 %].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. dubna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu