ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.29.2018:29
sp. zn. 5 Azs 29/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: A. M., zast.
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova
2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 16. 1. 2018, č. j. 1 A 134/2017 – 41,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 1 A 134/2017 – 41,
se ve výroku I. a II. r uší a věc se v tomto rozsahu v rací tomuto soudu
k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského
se u r č u je částkou 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 18. 9. 2017, č. j. KRPA-337206-11/ČJ-2017-000022-MIG,
zajistila žalobce podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a to na 30 dní od okamžiku omezení osobní svobody za účelem jeho předání
(přemístění) do Rumunska podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013,
kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti
o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní
příslušnosti v některém z členských států (přepracované znění) (dále jen „nařízení Dublin III“).
[2] Dne 13. 10. 2017 vydala žalovaná na žádost Ministerstva vnitra, které ve věci vedlo
dublinské řízení, rozhodnutí č. j. KRPA-337206-26/ČJ-2017-000022, jímž podle §129 odst. 6
zákona o pobytu cizinců rozhodla tak, že se zajištění stěžovatele prodlužuje o 30 dní.
Dne 15. 11. 2017 vydala žalovaná podle téhož ustanovení další rozhodnutí č. j. KRPA-337206-
32/ČJ-2017-000022, jímž zajištění stěžovatele znovu prodlužila o 30 dní. Obdobným
rozhodnutím ze dne 15. 12. 2017, č. j. KRPA-337206-39/ČJ-2017-000022, ve znění opravného
rozhodnutí ze dne 9. 1. 2018, č. j. KRPA-337206-39/ČJ-2017-000022, bylo zajištění opětovně
prodlouženo, tentokrát o 33 dní. Poslední žádost Ministerstva vnitra o prodloužení doby zajištění
žalobce dle stavu správního spisu, jak byl předložen Nejvyššímu správnímu soudu, je datována
dnem 8. 1. 2018 a opětovně zdůvodněna tím, že Ministerstvo vnitra nemá informace o tom,
že by Krajský soud v Plzni (v řízení vedeném pod sp. zn. 60 Az 71/2017 – pozn. NSS)
rozhodl o přiznání či nepřiznání odkladného účinku žalobě, kterou podal žalobce proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra [ze dne 6. 10. 2017, č. j. OAM-2023/DS-PR-P18-2017, kterým
bylo rozhodnuto o zastavení řízení ve věci mezinárodní ochrany dle §25 písm. i) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu pro nepřípustnost žádosti podle §10a odst. 1 písm. b) téhož zákona
a dále bylo stanoveno, že státem příslušným k posouzení žádosti podle čl. 3 nařízení Dublin III
je Rumunsko – pozn. NSS] a tedy šestitýdenní lhůta pro přemístění žalobce do Rumunska
dle (čl. 28 odst. 3 třetího pododstavce) nařízení Dublin III dle názoru Ministerstva vnitra dosud
nezačala běžet.
[3] Obdobně jako proti předchozím rozhodnutím i následnému rozhodnutí ve věci
svého zajištění podal žalobce i proti rozhodnutí o prodloužení zajištění ze dne 15. 11. 2017,
č. j. KRPA-337206-32/ČJ-2017-000022, žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji prvním
výrokem rozsudku ze dne 16. 1. 2018, č. j. 1 A 134/2017 – 41, zamítl, druhým výrokem rozhodl
o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a třetím výrokem přiznal
ustanovenému zástupci odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení
o žalobě. V odůvodnění rozsudku městský soud připomněl, že již rozhodoval o žalobě žalobce
proti rozhodnutí o jeho zajištění rozsudkem ze dne 13. 11. 2017, č. j. 1 A 110/2017 – 37,
a o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění rozsudkem ze dne 7. 12. 2017,
č. j. 1 A 122/2017 – 39, přičemž žalobce v daných řízeních vznášel obdobné námitky.
Městský soud následně shledal, že se žalovaná ve svém rozhodnutí zabývala možnými nedostatky
azylového systému v Rumunsku ve vztahu k čl. 3 odst. 2 druhému pododstavci nařízení Dublin
III. Žalovaná konstatovala, že jsou v Rumunsku dodržovány standardy lidských práv,
jedná se o ekonomicky vyspělý stát s fungujícím právním systémem, který je spojený
s dodržováním práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, přičemž zde nehrozí riziko
nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie.
Tato úvaha se městskému soudu jevila jako dostatečná. Ačkoliv je rozhodnutí o zajištění žalobce
citelným zásahem do žalobcova práva na osobní svobodu, je dle městského soudu nutné zmínit,
že konečné rozhodnutí o předání žalobce dle nařízení Dublin III je činěno rozhodnutím
Ministerstva vnitra o přemístění ve smyslu čl. 26 a čl. 27 odst. 1 nařízení Dublin III,
tedy rozhodnutím o tom, že žádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, že řízení
ve věci mezinárodní ochrany se zastavuje a že příslušným k posouzení dané žádosti je dle nařízení
Dublin III jiný stát. Posouzení existence či neexistence systémových nedostatků azylového
systému ve státě, kam má být žalobce předán, je tak předmětem právě rozhodnutí o přemístění
žalobce. Městský soud nezpochybňuje, že případné systémové nedostatky v jiných členských
státech mají být posuzovány již v řízení o zajištění cizince, není však možné po správním orgánu
požadovat, aby takové posouzení odpovídalo kvalitativním požadavkům kladeným na řízení
o přemístění cizince dle nařízení Dublin III. Přestože tedy bylo posouzení provedené žalovanou
relativně stručné, považoval je městský soud za přezkoumatelné a v daném řízení za dostatečné.
[4] Městský soud dále poukázal na nesouhlas žalobce s uvedenými závěry žalované a na to,
že podle žalobce žalovaná měla posoudit tristní sociální situaci žadatelů o mezinárodní ochranu
v Rumunsku a další problémy tamního azylového systému, včetně nedostatečné participace
žadatelů na integračních programech a jejich diskriminace. Městský soud konstatoval, že žalobce
na podporu těchto svých tvrzení poukázal na zprávu organizací Migrant Integration Center
Braşov-România a CNRR Romania o azylovém systému v Rumunsku z roku 2016.
[5] Městský soud však považoval žalobcovu argumentaci za vytrženou z kontextu,
neboť podle jeho názoru z uvedené zprávy nevyplývá, že by situace v Rumunsku byla natolik
kritická, jak ji žalobce prezentuje. Zpráva sice uvádí, že v Rumunsku existují určité praktické
problémy bránící žadatelům v přístupu k sociálním dávkám, které jsou způsobeny tím, že zákon
o sociálním zabezpečení a azylový zákon nejsou dostatečně sladěny, na druhou stranu však
zpráva konstatuje, že finanční pomoc byla žadatelům o mezinárodní ochranu zvýšena nebo
že azylový zákon byl v Rumunsku novelizován tak, aby měli žadatelé přístup na pracovní trh již
po třech měsících od podání žádosti o mezinárodní ochranu. Co se týče integračních programů,
zpráva na jednu stranu uvádí, že integrační program nemá zatím jasně stanovený plán pro výuku
rumunského jazyka a učitelé nejsou ve výuce rumunštiny jakožto cizího jazyka náležitě
proškoleni, na druhou stranu byla tato výuka navýšena na čtyři hodiny týdně a uprchlíci mají
stejný přístup ke vzdělání jako rumunští občané. Zpráva dále uvádí, že integrační úřad nabízí
uprchlíkům poradenství ohledně jejich práva na zaměstnání, profesní kursy a uznávání diplomů.
Také zprostředkovává pomoc s registrací k Národnímu pracovnímu úřadu. Dle zákona mají
uprchlíci přístup ke zdravotní péči za stejných podmínek jako rumunští občané. V případě,
že se zapíší do integračního programu, dostávají po dobu jednoho roku příspěvek ve výši 120 eur
měsíčně. Po ukončení integračního programu mohou požádat o další příspěvek na bydlení.
Zpráva dle městského soudu uzavírá, že oproti ostatním zemím má Rumunsko kompletní
integrační program, byť vykazuje jisté mezery, jež musí být odstraněny.
[6] Městský soud uzavřel, že z citované zprávy předložené žalobcem sice vyplývají určité
problémy ohledně sociálního zabezpečení žadatelů o mezinárodní ochranu a jejich participace
v integračních programech, nejde však o systémové nedostatky, jež by znamenaly nebezpečí
nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[7] Žalobce (stěžovatel) poté podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost,
v níž předně namítal, že nedostatky v rumunském azylovém systému jsou natolik závažné,
že vyžadují aplikaci čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Předmětné problémy
dle stěžovatele pramení ze špatné koordinace rumunského práva sociálního zabezpečení
s rumunským azylovým právem a nelze je bagatelizovat případným zlepšením v jiných oblastech.
Stěžovatel má za to, že v řízení před městským soudem nebylo především vyvráceno, že žadatelé
o mezinárodní ochranu mnohdy nedosáhnou na dávky sociálního zabezpečení, neboť rumunské
orgány vyžadují pro uplatnění nároků doklady, které země, ze kterých žadatelé pocházejí,
ani nevydávají.
[8] Městský soud dle stěžovatele dále nevzal v úvahu nefunkčnost integračních programů,
které by osobám požívajícím mezinárodní ochrany umožnily osvojit si rumunštinu a základní
rumunské reálie, a tak se adaptovat v rumunské společnosti. To je dle stěžovatele dáno
omezeným rozsahem programů na výuku rumunštiny (pouze čtyři hodiny týdně), neexistencí
koordinovaného programu výuky a nedostatku kvalifikovaných učitelů. Vzhledem k uvedenému
čelí dle stěžovatele žadatelé o mezinárodní ochranu i osoby mezinárodní ochranu požívající
nepřekonatelným překážkám při obstarání různých sociálních benefitů nebo i běžných záležitostí.
Pomalé a neefektivní využívání evropských zdrojů a nepostačující vnitřní zdroje dále
dle stěžovatele vedou k tomu, že v Rumunsku neexistuje záruka, že by žadatelům o mezinárodní
ochranu bylo poskytnuto dostatečné ubytování, výuka rumunského jazyka nutná k základní
integraci do společnosti, jakož i úhrada zdravotní péče.
[9] Stěžovateli jakožto žadateli o mezinárodní ochranu v Rumunsku tak hrozí nepřijatelně
špatné materiální podmínky v azylovém řízení i po případném přiznání mezinárodní ochrany,
které nezabezpečí ani základní stravu, lékařskou péči a ubytování. Nelze tedy hovořit o tom,
že by materiální podmínky žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku byly „skromné “,
nýbrž se jedná o podmínky, které vedou k bezdomovectví a neřešitelné sociální situaci žadatelů
o mezinárodní ochranu. S ohledem na to, že samotný účel zajištění stěžovatele podle §129
odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tedy jeho předání do Rumunska, je pro rozpor s čl. 3 odst. 2
druhým pododstavcem nařízení Dublin III nemožný, je dle stěžovatele nezákonné rovněž
rozhodnutí o jeho zajištění.
[10] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek
městského soudu, tak i napadené rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[11] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Přerušení řízení o kasační stížnosti
[12] Dne 16. 2. 2018 byla Nejvyššímu správnímu soudu ve věci téhož stěžovatele vedené
pod sp. zn. 3 Azs 361/2017 (řízení o kasační stížnosti směřující proti rozsudku městského
soudu ze dne 13. 11. 2017, č. j. 1 A 110/2017 – 37, jímž byla zamítnuta žaloba proti výše
uvedenému rozhodnutí žalované ze dne 18. 9. 2017, č. j. KRPA-337206-11/ČJ-2017-000022-
MIG, o prvotním zajištění stěžovatele), doručena informace o propuštění stěžovatele ze zajištění.
Podle uvedené informace byl stěžovatel ze zajištění propuštěn dne 23. 1. 2018 dle §127 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců, jelikož Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 1. 2018,
č. j. 1 A 143/2017 – 36, zrušil rovněž zmiňované poslední rozhodnutí žalované o prodloužení
zajištění ze dne 15. 12. 2017, č. j. KRPA-337206-39/ČJ-2017-000022.
[13] Podle §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném od 15. 8. 2017
do 20. 1. 2019, přitom platilo, že „[v] případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění
cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví. O ukončení zajištění cizince
policie neprodleně informuje příslušný soud, který žalobu projednává. Věty první a druhá se pro řízení o kasační
stížnosti použijí obdobně.“
[14] Vzhledem ke skutečnosti, že v případě stěžovatele došlo k ukončení zajištění ve smyslu
§127 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, zabýval se Nejvyšší správní soud v průběhu řízení
o kasační stížnosti otázkou, zda lze v posuzovaném případě postupovat podle citovaného
§172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Zjistil přitom, že usnesením ze dne 23. 11. 2017,
č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla zdejším soudem předložena Soudnímu dvoru Evropské unie
následující předběžná otázka: „Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU
(Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové
vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí
ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?“ Uvedené řízení o předběžné otázce
bylo Soudním dvorem vedeno pod označením C-704/17, D. H. proti Ministerstvu vnitra.
V souvislosti s touto věcí je třeba dále poznamenat, že podle čl. 28 odst. 4 nařízení Dublin III,
pokud jde o podmínky zajištění a záruky vztahující se na zajištěné osoby, použijí se na provádění
přemístění do příslušného členského státu články 9, 10 a 11 směrnice Evropského parlamentu
a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu
(přepracované znění).
[15] Nejvyššímu správnímu soudu bylo rovněž známo, že před Ústavním soudem byl
projednáván návrh na zrušení mimo jiné §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Řízení bylo
vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 41/17. Také výsledek tohoto řízení mohl být významný pro procesní
postup v nyní posuzované věci.
[16] Nejvyšší správní soud proto usnesením ze dne 12. 3. 2018, č. j. 5 Azs 29/2018 – 20,
přerušil řízení podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. do doby rozhodnutí Soudního dvora
nebo Ústavního soudu ve výše citovaných věcech.
[17] Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, publ. pod č. 16/2019 Sb.,
rozhodl o zmiňovaném návrhu tak, že mj. §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců se ruší dnem
vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 21. 1. 2019). Jak již bylo uvedeno, důvodem
pro přerušení řízení o kasační stížnosti byla mimo jiné též skutečnost, že Ústavní soud posuzoval
ústavnost výše citovaného ustanovení, dle kterého by měl postupovat kasační soud v řízení
o kasační stížnosti. Vzhledem k tomu, že toto řízení před Ústavním soudem skončilo výše
uvedeným nálezem, nepovažoval již Nejvyšší správní soud za nutné vyčkávat rozhodnutí
Soudního dvora o předběžné otázce a usnesením ze dne 17. 1. 2019, č. j 5 Azs 28/2018 – 25,
v souladu s §48 odst. 6 s. ř. s. vyslovil, že v řízení o kasační stížnosti stěžovatele se pokračuje.
[18] Následně usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017 – 68, vzal první senát
Nejvyššího správního soudu, právě z důvodu zrušení předmětných ustanovení Ústavním
soudem, zmiňovanou předběžnou otázku zpět. Téhož dne ovšem ještě v uvedeném řízení před
Soudním dvorem EU vydala generální advokátka Soudního dvora své stanovisko k dané
předběžné otázce (stanovisko generální advokátky Eleanor Sharpston ze dne 31. 1. 2019,
D. H. proti Ministerstvu vnitra, C-704/17, ECLI:EU:C:2019:85), podle něhož „[č]lánek 9 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu, ve spojení s články 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie, musí být
vykládán tak, že brání takovému vnitrostátnímu pravidlu, o jaké jde v původním řízení, podle kterého musí
vnitrostátní soudy automaticky zastavit soudní řízení, jež bylo zahájeno na návrh žadatele o mezinárodní ochranu
s cílem napadnout vůči němu vydané rozhodnutí o zajištění, je-li dotyčný na základě následného správního
příkazu ze zajištění propuštěn před vydáním rozhodnutí soudu“. Tento svůj závěr generální advokátka
výslovně vztáhla i na zastavení řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[20] Nejvyšší správní soud následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a právě
takové vady, nad rámec posuzované kasační stížnosti, shledal.
[21] V nyní projednávané věci je předmětem řízení rozhodnutí o druhém prodloužení zajištění
stěžovatele. Nejvyšší správní soud předesílá, že rozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno
chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. Za nezměněných
skutkových okolností budou důvody pro trvání zajištění zpravidla shodné, jako byly důvody
popsané v prvém rozhodnutí o zajištění cizince, a proto na něj postačí v odůvodnění
případně v podrobnostech pouze odkázat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124, publ. pod č. 2936/2013 Sb. NSS, ze dne 31. 3. 2013,
č. j. 1 As 71/2012 - 46, či ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 – 59, publ. pod č. 3044/2014
Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Ačkoli se odkazované rozsudky týkají zajištění dle §124 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců, jsou nároky na odůvodnění uvážení o prodloužení zajištění v obou typových
situacích obdobné a vážou se zejména na aktualizaci skutkových okolností a s tím spojené
zevrubné vylíčení potřeby prodloužení doby zajištění (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 2 Azs 82/2017 - 25).
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti ovšem nenamítá nezákonnost samotného prodloužení
zajištění, naopak opakuje či do určité míry rozvíjí námitky zpochybňující zákonnost samotného
zajištění, které uplatnil již vůči předchozím rozhodnutím žalované ve věci svého zajištění a jimiž
se městský soud již zabýval ve svých rozsudcích ze dne 13. 11. 2017, č. j. 1 A 110/2017 – 37,
a ze dne 7. 12. 2017, č. j. 1 A 122/2017 – 39. Ovšem vzhledem k významu soudní ochrany
ve věcech zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu a jiných cizinců a vzhledem k tomu,
že řízení o kasačních stížnostech proti uvedeným rozhodnutím městského soudu vedená pod
sp. zn. 3 Azs 361/2017 a sp. zn. 6 Azs 416/2017 jiné senáty Nejvyššího správního soudu
dle citovaného §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců zastavily, ačkoli následně bylo toto
ustanovení zrušeno Ústavním soudem pro jeho rozpor s ústavním pořádkem a navíc se postup
dle tohoto ustanovení jeví ve světle zmiňovaného stanoviska generální advokátky Soudního
dvora ze dne 31. 1. 2019 jako rozporný s právem EU, považuje nyní rozhodující senát Nejvyššího
správního soudu za nezbytné se i v této věci s námitkami stěžovatele vypořádat, a to do té míry,
v jaké mu to nyní přezkoumávaný rozsudek městského soudu, resp. řízení, jež mu předcházelo,
umožňuje.
[23] Stěžovatel namítá, že v rumunském azylovém systému jsou dány systémové nedostatky,
které činí předání (terminologií zákona o pobytu cizinců), resp. přemístění (terminologií nařízení
Dublin III) do Rumunska jakožto státu jinak příslušného k posuzování stěžovatelovy žádosti
o mezinárodní ochranu nepřípustným. Z tohoto důvodu je pak nepřípustné i samotné zajištění
za tímto účelem.
[24] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[n]elze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval
na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie
přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie“, jímž je v současné
době nařízení Dublin III. Podle odst. 3 „[n]elze-li předání cizince uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, […]
policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání vydá rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení“.
Podle odst. 6 „[p]olicie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané
složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu,
je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání
zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova
řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné“.
[25] Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, „[n]ení-li možné přemístit
žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat,
že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném
členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny
základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje
v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský
stát“. (pozn. NSS: i přesto, že české znění čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III
používá výraz „systematické nedostatky“, podrží se zdejší soud i v tomto rozsudku přesnější
formulace „systémové nedostatky“, která odpovídá např. francouzskému i anglickému znění téhož
ustanovení nařízení jakož i předcházející judikatuře Soudního dvora EU, kterou toto ustanovení
kodifikuje).
[26] K otázce, do jaké míry se má již správní orgán rozhodující o zajištění cizince,
resp. žadatele o mezinárodní ochranu podle §129 zákona o pobytu cizinců zabývat otázkou
případných systémových nedostatků ve státě, do něhož má být tato osoba přemístěna, se Nejvyšší
správní soud zabýval například v rozsudku ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27:
„[18] Při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení
žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní
uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být
cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje
významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon,
ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření.
[19] Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena
povinnost, proto je správní orgán podle §50 odst. 3 správního řádu „povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné
okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.“ Případnou existencí
systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi,
kam má být cizinec předán se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti.
[20] Shodné závěry opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud v případě zajištění za účelem správního vyhoštění
(za všechny srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2016, č. j. 1 Azs 5/2016 – 25,
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013 - 35. Podle usnesení rozšířeného
senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, se stejné požadavky uplatní i na zajištění za účelem
předání cizince po dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III: „[s]právní orgán […] povinnost zabývat
se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování
nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky
v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen
možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek
o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.
[…] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince
nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě
cizince neprodleně propustit na svobodu.“ Tyto závěry proto plně dopadají i na posuzovanou věc.“
[27] V rozsudku ze dne 26. 1. 2017, č. j. 2 Azs 6/2017 – 19, poté Nejvyšší správní soud
judikoval: „Stěžovateli je tak třeba dát za pravdu v tom, že žalovaná musí do rozhodnutí o zajištění cizince
za účelem jeho předání do příslušného členského státu explicitně zahrnout úvahu ohledně absence systémových
nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s hodnocením městského
soudu, který takový požadavek označil v napadeném rozsudku za přepjatý formalismus. Zejména v případech,
kdy žalovaná rozhoduje o předání do státu, o němž se obecně míní, že má efektivně fungující azylový systém
a vysokou úroveň dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a podmínek jejich přijetí, se začlenění
takové úvahy (založené na aktuálních zjištěních) může jevit jako nadbytečné, ale není tomu tak. Z povahy věci
totiž nikdy nelze bez dalšího spoléhat u informací tohoto typu na stálost v čase, a kromě toho existuje řada zemí,
kde je situace méně jasná. Zatímco za hlavního „hříšníka“ společného evropského azylového systému bylo
dlouhodobě považováno Řecko, současná judikatura mezi problematické země zařadila již také Maďarsko
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2016, č. j. 5 Azs 195/2016 – 22) a upozornila
na to, že zvláště důkladně je třeba zvažovat možnost předávání cizinců do Itálie, ohledně níž sice zatím nebylo
konstatováno, že by přijímací podmínky představovaly překážku pro veškeré návraty žadatelů o mezinárodní
ochranu, nicméně bylo poukázáno na některé nedostatky (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 4. 11. 2014, stížnost č. 29217/12, věc Tarakhel proti Švýcarsku, dostupný
z http://hudoc.echr.coe.int, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016,
č. j. 2 Azs 304/2016 - 24). Nelze tak vyloučit, že také v jiných státech zapojených do dublinského systému
nenastane situace, která by činila přemístění žadatelů do těchto států nemožným podle čl. 3 odst. 2 nařízení
(ať již obecně nebo v individuálních případech). Pokud by žalovaná v případech, kdy dospěje k závěru,
že nenastaly překážky podle čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení, svou úvahu v tomto směru nijak nepromítla
do svých rozhodnutí, značně by tím ztěžovala soudní přezkum rozhodnutí (srov. také již zmiňovaný rozsudek
č. j. 1 Azs 248/2014 – 27, který se sice týká odůvodňování rozhodnutí o nepřípustnosti žádosti o udělení
mezinárodní ochrany v případech, kdy příslušný je jiný členský stát, ale jehož ratio plně dopadá i na tuto věc)
a stavěla by správní soudy do role nalézacích orgánů, což však neodpovídá principům, na nichž je české správní
soudnictví založeno.“
[28] Nicméně v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 – 54, Nejvyšší správní soud
přesto akcentoval předběžný charakter úvahy správního orgánu rozhodujícího o zajištění,
když konstatoval: „V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné připomenout povahu
samotného řízení o zajištění, které je z časového hlediska velmi krátké, neboť žalovaná o případném zajištění
cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě. V takové situaci nepochybně nelze
po žalované spravedlivě žádat, aby otázku existence systémových nedostatků vyřešila zevrubně a detailně.
Podle Nejvyššího správního soudu je žalovaná povinná zhodnotit zejména skutečnosti, které jsou jí známé
z úřední činnosti či vyplývající z rozhodovací praxe soudů, skutečnosti obecně známé a případné okolnosti
konkrétně zmíněné zajišťovaným cizincem. Z těchto hledisek je nezbytné vždy učinit úvahu, zda není předání
do konkrétního členského státu vzhledem ke stavu jeho azylového systému a priori vyloučené. Nastíněnou
povinnost žalovaná splnila, neboť vysvětlila, že v případě stěžovatele nejsou dány důvody zamezující jeho předání
do Bulharska ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení. Lze poukázat na to, že se žalovaná nad uvedený rámec zjišťování
informací o členském státu zabývala i hodnocením zpráv a požadavků různých nevládních organizací. Nepochybně
nelze žalované vytýkat, že již další obsáhlejší zjišťování poměrů v Bulharsku nezkoumala, protože podklady,
které měla k dispozici, předání stěžovatele a priori nevylučovaly. Nejvyšší správní soud doplňuje, že teprve
v následném řízení o předání se zevrubně ověří, zda je předání cizince do jiného členského státu skutečně
realizovatelné. Žalovaná tedy provedla zhodnocení do jisté míry předběžné, které však pro účely zajištění plně
postačovalo.“
[29] Jak již konstatoval městský soud, rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu čtvrtý
senát zdejšího soudu následně usnesením ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 Azs 73/2017 – 17, postoupil
k posouzení otázku, zda je správní orgán již v řízení o zajištění, respektive o prodloužení doby
zajištění povinen zabývat se vždy tím, zda předání cizince podle nařízení Dublin III
není vyloučeno z důvodu existence systémových nedostatků v zemi, kam má být předán,
jak judikoval druhý senát Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku ze dne 26. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 6/2017 - 19. Podle názoru čtvrtého senátu požadavky, které vymezil druhý senát
ve věci sp. zn. 2 Azs 6/2017, již překračovaly míru, která je nezbytná k ochraně osobní svobody,
a to na úkor naplnění účelu institutu zajištění a v rozporu se zásadou vzájemné důvěry členských
států Evropské unie. Rozšířený senát přijal ve svém rozsudku ze dne 17. 4. 2018,
č. j. 4 Azs 73/2017 – 29, publ. pod č. 3773/2018 Sb. NSS, následující závěr: „V rozhodnutí
o zajištění cizince dle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
za účelem jeho předání do jiného členského státu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie
č. 604/2013 („Dublin III“), se nemusí správní orgán vyslovit k otázce systémových nedostatků ve státě,
kam má být cizinec předán, jsou-li současně splněny tři předpoklady: taková námitka nebyla v řízení před
správním orgánem vůbec uplatněna, správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru,
že k systémovým nedostatkům ve státě předání nedochází, a o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné
pochybnosti.“
[30] V nyní posuzované věci se žalovaná v každém případě otázkou případných systémových
nedostatků v rumunském azylovém systému zabývala. Jinou otázkou, která vyplývá rovněž
z kasačních námitek stěžovatele, ovšem je, zda je úvaha žalované právě ve vztahu k Rumunsku
a ve vztahu k okolnostem posuzované věci (viz poslední podmínka vyjádřená v citovaném závěru
rozsudku rozšířeného senátu) dostatečná. Žalovaná přitom zejména uvedla: „Ve vztahu
k uvedenému článku nalézací správní orgán hodnotil otázku, zda v zemi, kam máte být předán na základě
Dublinského nařízení, neexistují systémové nedostatky v azylovém řízení. Je obecně známou informací,
že v Rumunsku dodržují vysoký standard ochrany lidských práv, přičemž ani z aktuálních informací a situace
nijak nevyplývá, že by tato země měla s přijímáním cizinců systémové potíže či nedostatky. Správnímu orgánu
je z jeho praxe známo, že nebývají problémy s předáním cizinců zpět na území Rumunska. Rumunsko patří
nejen k ekonomicky vyspělým zemím, ale taktéž patří mezi státy s fungujícím právním systémem spojeným
s vysokou úrovní dodržování práv žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Správním orgánem nebyl zjištěn opak.
Podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě nenesou trhlin, a proto zde nehrozí riziko nelidského
či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie. Sám jste v sepsaném
podání vysvětlení uvedl, že nemáte žádnou překážku ani důvod, proč byste nemohl vycestovat z České republiky.
Správnímu orgánu jste neuvedl, že by Vám v Rumunsku nebo jiném evropském státě hrozilo nějaké nebezpečí.
Vašemu předání do Rumunska tedy nebrání žádný systémový nedostatek. Ve světle uvedeného má správní orgán
za to, že kritéria dle čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení jsou ve státě, kam máte být předán, naplňována.“
[31] Je pravdou, že citovaná úvaha žalované se nese ve velmi obecné rovině,
přičemž je pravděpodobné, že shodné formulace, případně jen s určitými dílčími obměnami,
používá i vůči jiným cílovým zemím dublinského systému, čemuž nasvědčuje rovněž chyba
v psaní, kterou žalovaná učinila v prvním z rozhodnutí ve věci zajištění stěžovatele a na niž
stěžovatel upozornil již v žalobě proti uvedenému rozhodnutí, kde žalovaná v obdobném textu
týkajícím se otázky systémových nedostatků jednou zaměnila Rumunsko za Německo. Není příliš
jasné, co přesně považuje žalovaná za „vysoký standard ochrany lidských práv“ ani ve srovnání
s kterými zeměmi situaci v dodržování lidských práv v Rumunsku takto hodnotí, zvláště pak
při vědomí toho, že Soudní dvůr Evropské unie se již ve své rozhodovací praxi zabýval
přinejmenším nedostatky z hlediska dodržování lidských práv (a zejména čl. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, resp. čl. 4 Listiny základních práv EU) v rámci rumunského
vězeňského systému, resp. ve vztahu k jeho přeplněnosti (viz rozsudek velkého senátu
Soudního dvora ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C-404/15 a C-659/15 PPU,
ECLI:EU:C:2016:198, body 59 až 61, kde jsou mj. zmiňovány též odsuzující rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva, jakož i zprávy Evropského výboru pro zabránění mučení
a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání k této otázce). Obdobně chybí měřítko
i konkrétní údaje o cílové zemi u obecného konstatování, že Rumunsko patří „k ekonomicky
vyspělým zemím“, zvláště pak za situace, kdy je obecně známou skutečností, že Rumunsko náleží
v rámci Evropské unie naopak k zemím méně ekonomicky rozvinutým, resp. k zemím -
v porovnání s průměrem EU - s nižší životní úrovní. Zcela zjevně nadnesené je pak vyjádření,
že „podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě nenesou trhlin“, které působí nevěrohodně nejen
z toho důvodu, že ho žalovaná opět nijak blíže nespecifikuje ani nedokládá, ale i proto, že lze jistě
předpokládat, že určitý prostor pro zlepšení podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu
bude existovat v každém státě dublinského systému, byť to samozřejmě na druhou stranu
neznamená, že by v každé takové zemi existovaly v daném ohledu systémové nedostatky
ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III.
[32] I přes uvedenou kritiku citovaného vyjádření žalované k otázce možných systémových
nedostatků rumunského azylového systému je třeba na druhou stranu konstatovat, že toto
vyjádření obsahově odpovídá prosté větě, kterou by bývalo bylo vhodnější v rozhodnutí žalované
uvést, tedy že z dosavadní úřední činnosti žalované ani z jí dostupných informací, jako jsou
stanoviska UNHCR, případně veřejně přístupná judikatura obou zmiňovaných evropských
soudů, resp. vnitrostátních soudů zemí dublinského systému, včetně České republiky, nevyplývá,
že by Rumunsko mělo v současné době vykazovat systémové nedostatky, pokud jde o azylové
řízení a o podmínky přijetí žadatelů v tomto členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského
nebo ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. Posuzovaná úvaha
správního orgánu by tedy jistě byla zcela nedostatečná pro samotné rozhodnutí Ministerstva
vnitra o přemístění, byla by nedostatečná i v případě, pokud by již ze stanovisek UNHCR,
resp. z evropské nebo vnitrostátní judikatury vyplývalo podezření, že v Rumunsku systémové
nedostatky existují, resp. byla by nedostatečná v případě, pokud by již v řízení o zajištění
stěžovatel uplatnil výše zmiňovanou zprávu o azylovém systému v Rumunsku a s ním
spojená tvrzení (viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016,
č. j. 1 Azs 91/2016 – 27, či rozsudek ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 Azs 223/2017 – 27).
To však stěžovatel učinil prostřednictvím ustanoveného zástupce až v řízení o žalobě.
To jistě neznamená, že by rozhodnutí žalované nemohlo být následně zrušeno městským
soudem, pokud by se její předběžný závěr o neexistenci systémových nedostatků následně ukázal
jako nesprávný na základě tvrzení a důkazů dodatečně uplatněných v řízení před městským
soudem (viz §77 odst. 2 s. ř. s.), ostatně stěžovatel, jemuž byl zástupce z řad advokátů na základě
jeho žádosti ustanoven až v řízení před městským soudem, ani jinou možnost vzhledem
ke svému zajištění a k tomu, že rozhodnutí o zajištění, resp. o prodloužení zajištění bylo dle §129
odst. 3 a 6 zákona o pobytu cizinců prvním úkonem v daném správním řízení, v podstatě neměl.
Z hlediska samotné přezkoumatelnosti je ovšem úvaha žalované o případných systémových
nedostatcích azylového systému v Rumunsku na samé hranici toho, co lze v daném případě
výlučně pro účely řízení o zajištění, resp. o prodloužení zajištění ještě akceptovat.
[33] Nejvyšší správní soud dále v souvislosti s kasační námitkou stěžovatele, podle níž
se městský soud nesprávně, případně nedostatečně vypořádal s tvrzeními, které o rumunském
azylovém systému stěžovatel uplatnil v žalobě a které opíral o výše zmiňovanou zprávu,
kterou k žalobě připojil, musí především konstatovat, že městský soud se s těmito tvrzeními sice
vypořádal, když z obsahu předložené zprávy psané v anglickém jazyce citoval, přičemž vysvětlil,
proč dle jeho názoru tato zpráva vede k jiným závěrům o azylovém systému v Rumunsku,
než k jakým dospěl stěžovatel, ovšem takto vycházel z obsahu předmětné zprávy jakožto
předloženého listinného důkazu, který není součástí správního spisu, aniž by tento důkaz řádně,
v souladu s §77 odst. 1 s. ř. s., provedl k důkazu při jednání soudu a dal přitom účastníkům řízení
možnost se k tomuto důkazu vyjádřit, neboť ve věci rozhodl bez jednání.
[34] Již v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 – 76, publikovaném pod
č. 687/2005 Sb. NSS, přitom Nejvyšší správní soud konstatoval: „Tím, že krajský soud použil
stěžovatelkou předložených listin jako listinného důkazu, aniž by za tímto účelem nařídil jednání, byla porušena
zásada přímosti zakotvená v §77 odst. 1 s. ř. s., podle níž soud provádí dokazování při jednání. Podle §129
odst. 1 o. s. ř. použitého přiměřeně podle §64 s. ř. s. se důkaz listinou provede tak, že ji nebo její část při jednání
předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah. V dané věci není sporu o tom, že krajský soud použil listin,
které stěžovatelka přiložila k žalobě, jako důkazních prostředků, neboť v reprodukční části odůvodnění
napadeného rozhodnutí soud z obsahu uvedených listin citoval a v argumentační části provedl rovněž jejich
hodnocení, při němž dospěl k závěru, že „i ze zpráv předložených žalobkyní vyplývá, že vláda i Ministerstvo
vnitra přijaly opatření proti nábožensky motivovanému násilí a že soudy i policie již v případech útoku
proti příslušníkům Svědků Jehovových zasahují, i když postavení Svědků Jehovových není v Gruzii ještě stále
optimální“. V takovém případě měl však krajský soud v souhlasu s §77 odst. 1 s. ř. s. nařídit jednání. Na této
skutečnosti nic nemění ani fakt, že v dané věci účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení
jednání; podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může se souhlasem účastníků řízení rozhodnout bez nařízení jednání; toto
ustanovení tedy dává soudu možnost – nikoliv však povinnost – rozhodnout bez nařízení jednání za splnění
podmínky souhlasu účastníků řízení s takovým postupem. Nelze tak však podle názoru Nejvyššího správního
soudu postupovat tehdy, pokud nastoupí skutečnost, za níž je soud povinen jednání nařídit; tou byla situace,
kdy soud prováděl dokazování. V takovém případě zákon neponechává na úvaze soudu, zda jednání nařídí
či nikoliv, nýbrž kogentně v §77 odst. 1 s. ř. s. stanoví povinnost jednání nařídit. Tak však krajský soud
v souzené věci neučinil, čímž se podle názoru Nejvyššího správního soudu dopustil vady řízení, jež mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí.“ Nejvyšší správní soud tedy již v citované věci dospěl k závěru, že takové
použití důkazu bez jeho řádného provedení při jednání soudu představuje vadu řízení před
krajským soudem dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé a k níž tudíž Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. musí přihlížet
z úřední povinnosti (obdobně viz např. rozsudek ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 – 98).
[35] V citovaném rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 3 Azs 103/2005 – 76, Nejvyšší správní
soud dále konstatoval: „Krajský soud pochybil rovněž v tom, že pořídil neoficiální překlad anglických
písemností přiložených k žalobě a údaje z překladu těchto listin použil v odůvodnění rozhodnutí, kde uvedl
nejvýznamnější skutečnosti z těchto listin, a vyvodil z nich závěr o tom, že i z těchto listin vyplývá, že vláda
i Ministerstvo vnitra v Gruzii přijaly opatření proti nábožensky motivovanému násilí; toto tvrzení poté
stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybnila. Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud měl nejprve
posoudit otázku, zda uvedenými listinami provede důkaz, a v kladném případě měl nechat vyhotovit oficiální
překlad těchto listin; soud si však nemůže sám přeložit listinu, byť by sám znal jazyk, v němž je vyhotovena.“
Tento judikatorní závěr však byl do určité míry překonán usnesením rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2015, č. j. 9 As 12/2014 - 60, publ. pod č. 3239/2015
Sb. NSS, na něž navázal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016,
č. j. 5 Azs 160/2016 - 26: „Nejvyšší správní soud připomíná, že otázkou provádění důkazů cizojazyčnými
listinami se v nedávné době zabýval i rozšířený senát zdejšího soudu, a to v usnesení ze dne 14. 4. 2015,
č. j. 9 As 12/2014 - 60, publ. pod č. 3239/2015. Byť se jednalo o provádění důkazů před správním orgánem,
nikoliv před správním soudem, lze závěry rozšířeného senátu obecně vztáhnout také na řízení vedené v režimu
soudního řádu správního. Podle uvedeného usnesení není nutné, aby byl vždy pořízen překlad cizojazyčné listiny,
pokud správní orgán (v této věci soud ve správním soudnictví) a účastníci řízení jejímu obsahu rozumí a není
o něm sporu. Rozšířený senát se podrobně zabýval specifiky správního řízení dle obecných i speciálních právních
předpisů, přičemž upozornil, že v českém právním prostředí není bezvýjimečně požadováno, aby všechny cizojazyčné
listiny předkládané k důkazu (či zakládané při registraci či evidenci) byly současně opatřeny úředně ověřeným
překladem do českého jazyka. Naopak správním orgánům je umožněno, aby upustily od požadavku předložit
překlad cizojazyčné písemnosti. Mohou tak učinit i mlčky tím, že s předloženou cizojazyčnou listinou v řízení
nakládají, aniž by k doložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny účastníka v konkrétním případě
vyzvaly, či dokonce i pro neurčitý počet řízení do budoucna vůči všem adresátům, resp. účastníkům (vydáním
prohlášení na úřední desce, že u určitých cizojazyčných listin se úředně ověřený překlad nevyžaduje). Rozšířený
senát také uvedl, že nevyžádal-li správní orgán předložení úředně ověřeného překladu cizojazyčné listiny navržené
k provedení důkazu po účastníkovi, který listinu předložil, nebo neprovedl-li (ani prostý) překlad cizojazyčné
listiny, kterou opatřil sám, lze předpokládat, že obsahu této listiny rozumí. Toutéž optikou tak mohl rovněž
v nyní posuzované věci stěžovatel předpokládat, že krajský soud obsahu předmětných zpráv rozumí a bude k nim
přihlížet. Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že ani ve správním řízení se zásadně nepředpokládá,
že by správní orgán mohl nepřihlédnout k písemnosti jen z důvodu jejího cizojazyčného znění (rozšířený senát
rovněž vyslovil, že zákon jen výjimečně a výslovně „s nepředložením úředního překladu cizojazyčné
listiny spojuje důsledek neprovedení úkonu či dokonce, že se k takové listině nepřihlíží“). Naopak
současný trend představuje spíše vstřícnost vůči provádění důkazů cizojazyčnými listinami. Přísnější přístup než
ve správním řízení pak nemůže být akceptován v řízení soudním (tím spíše, jde-li o přezkum rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany), v němž má být jednotlivci poskytnuta ochrana před případným nezákonným rozhodnutím
správního orgánu. Jinak by mohlo dojít k porušení již shora zmíněné zásady rovnosti zbraní a v konečném
důsledku tedy i k porušení práva na spravedlivý proces. Nelze-li bez dalšího orgánu veřejné moci vytýkat,
že vycházel z cizojazyčných podkladů, aniž by pořídil či vyžádal jejich překlad, tím spíše nelze klást k tíži
účastníka řízení, pokud orgánu veřejné moci předloží cizojazyčnou listinu, aniž by k ní připojil překlad
do českého jazyka. Vždy je třeba s ohledem na konkrétní okolnosti případu účastníka minimálně vyzvat,
aby překlad ve stanovené lhůtě zajistil.“
[36] Vzhledem k tomu, že městský soud předložené zprávě v anglickém jazyce zjevně
porozuměl, Nejvyšší správní soud by mu nevytýkal, a to i vzhledem ke krátké lhůtě 7 pracovních
dnů ode dne doručení správního spisu soudu, v níž má krajský (městský) soud o žalobě proti
rozhodnutí o zajištění cizince, resp. o prodloužení doby trvání zajištění cizince dle §172 odst. 5
zákona o pobytu cizinců rozhodnout, že nepořídil překlad této zprávy soudním tlumočníkem
do češtiny ani k tomu nevyzval stěžovatele, pokud by k provedení tohoto listinného důkazu
nařídil jednání, na němž by vyšlo najevo, že i účastníci řízení této anglicky psané zprávě rozumí
a že tedy s jejím přímým použitím, po sdělení jejího obsahu v češtině při jednání soudem,
souhlasí. Tak ovšem bohužel městský soud nepostupoval a výjimku z povinnosti soudu řádně
provést při jednání k důkazu listinu, z níž soud následně vychází, nestanoví ani již zmiňované
zvláštní ustanovení §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, které v tomto ohledu pouze uvádí,
že „[s]oud nařídí k projednání věci jednání, navrhne-li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů ode dne podání
žaloby nebo je-li to nezbytné“ (důraz doplněn NSS). Ve světle citované právní úpravy a judikatury
nelze než trvat na tom, že neprovedením zmiňovaného listinného důkazu, z jehož obsahu jinak
vycházel, se městský soud dopustil vady řízení dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., která mohla mít
za následek jeho nezákonné rozhodnutí o věci samé a k níž tudíž Nejvyšší správní soud musí
dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlížet z úřední povinnosti, tedy i přesto, že tuto vadu stěžovatel
v kasační stížnosti výslovně nenamítal.
[37] Za těchto okolností se tedy Nejvyšší správní soud v této fázi řízení nemůže vyjádřit
k samotné stížní námitce, podle níž městský soud tuto zprávu o rumunském azylovém systému
nesprávně hodnotil, neboť pokud by tak Nejvyšší správní soud učinil, jen by opakoval
pochybení, jehož se již dopustil městský soud. Nové zhodnocení uvedené zprávy ve světle
žalobních tvrzení stěžovatele bude úkolem městského soudu po té, co tuto stěžovatelem
předloženou listinu při jednání soudu řádně provede k důkazu. Městský soud přitom neopomene
rozlišit mezi těmi údaji uvedenými ve zprávě, které se týkají podmínek přijímání žadatelů
o mezinárodní ochranu v Rumunsku na straně jedné a postavení osob, které již v Rumunsku
mezinárodní ochrany požívají, tedy osob s přiznaným postavením uprchlíka (azylantů) nebo
beneficiáře doplňkové ochrany, na straně druhé. Je totiž zřejmé, že uvedeným dvěma kategoriím
přiznávají právní předpisy Společného evropského azylového systému, případně, zejména pokud
jde o druhou kategorii, Úmluva o právním postavení uprchlíků, odlišné postavení a odlišné jsou
tedy i závazky členských států vůči oběma kategoriím osob. Jakkoli patrně nelze a priori vyloučit,
že určitá země dublinského systému bude vykazovat natolik zásadní deficity při zacházení
s osobami, které již v této zemi požívají mezinárodní ochrany, že by tyto osoby v uvedené zemi
čelily skutečnému nebezpečí ponižujícího nebo nelidského zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny
základních práv EU, a že tuto skutečnost by bylo třeba zohlednit již při rozhodování o tom,
zda má být žadatel o mezinárodní ochranu do takové země přemístěn, resp. za tímto účelem
zajištěn, vyplývá nepochybně ze samotné logiky dublinského systému, který se týká především
osob, jež teprve o mezinárodní ochranu žádají, nikoliv osob již požívajících mezinárodní ochrany,
jakož i ze samotného znění čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, že primárně
je třeba posoudit, zda v této zemi neexistují tzv. systémové nedostatky v podmínkách přijímání
žadatelů o mezinárodní ochranu, resp. vedení azylového řízení s nimi, a až teprve následně může
být případně, v již zmiňovaném omezeném rozsahu, hodnocena otázka obsahu mezinárodní
ochrany, která je úspěšným žadatelům v této zemi přiznávána.
V.
Závěr a náklady řízení
[38] Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že rozsudek městského soudu nemůže obstát,
byť na základě důvodů, jež stěžovatel v kasační stížnosti výslovně neuplatnil a k nimž Nejvyšší
správní soud přihlédl z úřední povinnosti.
[39] Nejvyšší správní soud tedy v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu
ve výrocích I. a II. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude Městský
soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku
(§110 odst. 4 s. ř. s.).
[40] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[41] Zástupcem stěžovatele byl usnesením městského soudu ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 1 A 134/2017 - 20, ustanoven advokát Mgr. Jindřich Lechovský, jehož odměnu a hotové
výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Ustanovenému zástupci stěžovatele Nejvyšší správní
soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti) a dále 300 Kč
jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 3400 Kč. Zástupce doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto je odměna navýšena o částku odpovídající této dani
(tj. 21 %), kterou je zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů
odvést, tedy o částku 714 Kč. Částka v celkové výši 4114 Kč bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu