ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.296.2017:32
sp. zn. 5 Azs 296/2017 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: S. E. C., zastoupen
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova
2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 7. 2017, čj. KRPA-246679-13/ČJ-2017-
000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9.
2017, čj. 4 A 84/2017-34,
takto:
I. V řízení se p o k raču j e.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátu,
se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč,
která bude proplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2017 žalovaná zajistila žalobce podle §129 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, za účelem předání podle Nařízení
Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (Dublin III.). Doba zajištění byla stanovena
na 30 dnů ode dne omezení svobody.
[2] Proti rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu u městského soudu, který ji výše
uvedeným rozsudkem zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodu, který
podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesouhlasí s posouzením žalobní námitky,
že rozhodnutí žalované je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje žádnou úvahu o tom,
zda je dána možnost přemístit stěžovatele do Rumunska, Rakouska, Švýcarska nebo Dánska,
kde požádal o mezinárodní ochranu. Podle stěžovatele je správní orgán povinen vypořádat
se s obecnou možností předání (tedy absencí nedostatků dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III.)
vždy, protože zákonným důvodem zajištění může být pouze předání do státu, v němž neexistují
systémové nedostatky řízení o mezinárodní ochraně. Nelze připustit, aby se správní orgán
byl povinen vypořádat se systémovými nedostatky jen v případě, že je cizinec namítne. Stěžovatel
navrhl, aby NSS zrušil rozsudek městského soudu a také rozhodnutí žalované a věc jí vrátil
k dalšímu řízení.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Usnesením ze dne 3. 1. 2018, čj. 5 Azs 296/2017-23, NSS přerušil řízení o kasační
stížnosti, protože v jiné věci (sp. zn. 10 Azs 252/2017) položil Soudnímu dvoru EU předběžnou
otázku, jejíž posouzení je podstatné také pro rozhodnutí v této věci. Podle §172 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců (ve znění účinném od 15. 8. 2017) [v] případě, že je zajištění cizince ukončeno
před vydáním rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, […] soud řízení o žalobě zastaví.
[…] Věty první a druhá se pro řízení o kasační stížnosti použijí obdobně. NSS se Soudního dvora zeptal,
zda výklad unijních předpisů brání vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje NSS přezkoumat
soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn
(v této věci byl stěžovatel propuštěn ze zajištění dne 12. 9. 2017). V mezidobí však Ústavní soud
nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, rozhodl, že §172 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. dnem 21. 1. 2019,
č. 16/2019 Sb.). Vzhledem k uvedenému odpadl důvod, pro který bylo řízení přerušeno.
Proto NSS rozhodl ve výroku I. tohoto rozsudku, že v řízení se pokračuje (§48 odst. 6 s. ř. s.),
a kasační stížnost projednal.
[7] Ze správního spisu plyne, že stěžovatel žádal o udělení mezinárodní ochrany v roce 2012
v Rumunsku, Rakousku a Švýcarsku, v roce 2014 v Dánsku a v roce 2016 v Itálii. Stěžovatel
byl již v roce 2016 navrácen z ČR do Itálie, ve které s ním bylo vedeno řízení o udělení
mezinárodní ochrany. Odtud se do ČR vrátil zpět za svou přítelkyní, aniž měl jakékoliv oprávnění
k pobytu na území ČR. Dne 4. 7. 2017 byl stěžovatel kontrolován a zajištěn podle zákona
o policii hlídkou Policie ČR na Oddělení azylové a migrační politiky, pracoviště Praha 6, protože
lustrací v Schengenském informačním systému bylo zjištěno, že je veden jako nežádoucí cizinec
se zákazem vstupu do Schengenského prostoru a se záznamem v Itálii z důvodu bezpečnostního
rizika. Téhož dne zahájila žalovaná se stěžovatelem řízení o povinnosti opustit území ČR
dle §50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť bylo prokázáno, že je stále žadatelem
o mezinárodní ochranu v Itálii. Rovněž rozhodla o jeho zajištění za účelem předání do státu
příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu.
[8] NSS při posouzení této věci vycházel z rozsudku rozšířeného senátu NSS
ze dne 17. 4. 2018, čj. 4 Azs 73/2017-29, č. 3773/2018 Sb. NSS (jímž byl překonán rozsudek
NSS ze dne 26. 1. 2017, čj. 2 Azs 6/2017-19, který stěžovatel citoval v kasační stížnosti), z něhož
plyne, že správní orgán není povinen vždy a v každém rozhodnutí o zajištění podle §129 zákona
o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat, zda je předání cizince do určitého státu (států) fakticky
a právně uskutečnitelné a zda v takovém státě (státech) dochází k tzv. systémovým nedostatkům
řízení o mezinárodní ochraně. Pokud cizinec systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal,
správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům
ve státě předání nedochází a nepanují o nich ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy
na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl.
[9] V okamžiku rozhodnutí o zajištění cizince nemusí být ještě postaveno najisto,
do kterého z více států, v nichž cizinec požádal o mezinárodní ochranu, bude předán. Výslovné
a podrobné posouzení možných překážek předání cizince je především záležitostí rozhodnutí
o povinnosti opustit území podle §50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
popř. rozhodnutí, že podle čl. 3 nařízení Dublin III. je státem příslušným k posouzení žádosti
jiný členský stát. Právě v těchto rozhodnutích již musí být konkretizován stát, do kterého
se cizinec navrací.
[10] Pokud je otázka tzv. systémových nedostatků namítnuta poprvé až v žalobě
proti rozhodnutí o zajištění, obecně platí, že krajský soud si nejprve musí učinit úsudek
o důvodnosti této námitky. Dospěje-li k závěru, že o existenci systémových nedostatků panují
ve vztahu ke konkrétnímu případu důvodné pochybnosti, bude namístě rozhodnutí správního
orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Dospěje-li soud k závěru,
že systémové nedostatky jsou v konkrétním případě skutečně dány, rozhodnutí správního orgánu
zruší pro nezákonnost.
[11] V projednávané věci stěžovatel v řízení před žalovanou nenamítal systémové nedostatky
vůči žádnému z výše uvedených států, v nichž v minulosti požádal o mezinárodní ochranu.
Nadto neuvedl ani žádný důvod, proč by neměl být předán do Itálie, ale do některého ze čtyř
dalších států, kde v minulosti žádal o mezinárodní ochranu. Konkrétní systémové nedostatky
stěžovatel neformuloval ani v žalobě a kasační stížnosti, v nichž namítal pouze
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované [jakkoliv svou kasační námitku podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., je zřejmé, že svou p odstatou spadá pod písm. d) citovaného
ustanovení].
[12] Vzhledem ke všemu výše uvedenému NSS neshledal povinnost žalované výslovně
se zabývat uskutečnitelností předání (vč. posouzení tzv. systémových nedostatků) do Rumunska,
Rakouska, Švýcarska či Dánska. Nelze nic vytknout postupu žalované, která se zabývala tím,
do které z pěti zemí, kde stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu, bude s největší
pravděpodobností předán. Podle napadeného rozhodnutí bylo prokázáno, že stěžovatel je stále
žadatelem o mezinárodní ochranu v Itálii, kam již byl jednou (v roce 2016) z ČR navrácen,
a proto žalovaná výslovně posoudila splnění podmínek předání ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení
Dublin III. právě ve vztahu k Itálii.
[13] Pro úplnost NSS poznamenává, že z rozhodovací praxe správních soudů a správních
orgánů ani z dalších dostupných informací nevyplynuly žádné poznatky o tom, že by cizinci
nemohli být předáváni do Rumunska, Rakouska, Švýcarska či Dánska z důvodů ve smyslu čl. 3
odst. 2 nařízení Dublin III. [srov. např. rozsudky NSS ze dne 27. 4. 2017, čj. 2 Azs 81/2017-26
(Rakousko), ze dne 21. 3. 2018, čj. 2 Azs 33/2018-20 (Rumunsko), ze dne 17. 4. 2018,
čj. 4 Azs 73/2018-29 (Švýcarsko, Dánsko)]. S ohledem na konkrétní okolnosti nelze ani dovodit,
že by stěžovateli předáním do těchto států hrozilo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu čl. 4
Listiny základních práv EU; sám stěžovatel při podání vysvětlení uvedl, že mu podle jeho názoru
žádné takové nebezpečí v těchto státech nehrozí.
[14] NSS uzavírá, že žalovaná nebyla v rozhodnutí o zajištění stěžovatele povinna výslovně
zdůvodňovat, zda v Rumunsku, Rakousku, Švýcarsku a Dánsku dochází k systémovým
nedostatkům řízení o mezinárodní ochraně či nikoliv. Posouzení možnosti předání stěžovatele
do Itálie, které bylo v době rozhodnutí o zajištění velmi pravděpodobné, je podle NSS podrobné,
logické a přesvědčivé. Městský soud tedy postupoval správně, pokud žalobu stěžovatele zamítl
jako nedůvodnou.
[15] Závěrem NSS konstatuje, že rozsudek NSS ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 Azs 248/2014-27,
který stěžovatel citoval v kasační stížnosti, není na danou věc přiléhavý, neboť se týká povinností
správního orgánu rozhodujícího o určení členského státu příslušného k posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu (tj. Ministerstva vnitra), nikoliv otázky odůvodnění rozhodnutí Policie ČR
o zajištění cizince.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Ze všech uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl a žalované, která měla ve věci úspěch
a měla by právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady s tímto řízením nad rámec její běžné
úřední činnosti nevznikly.
[18] Zástupcem stěžovatele byl usnesením městského soudu ze dne 4. 8. 2017 ustanoven
Mgr. Jindřich Lechovský, advokát, jehož odměnu a hotové výdaje podle §35 odst. 9 s. ř. s. hradí
stát. Zástupci NSS přiznal odměnu za jeden úkon právní služby (podání kasační stížnosti)
a dále 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů v souladu s §7, §9 odst. 4 písm. d),
§11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 3 400 Kč. Zástupce
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, proto je odměna navýšena o částku odpovídající
této dani (tj. 21 %). Částka v celkové výši 4 114 Kč bude vyplacena z účtu NSS ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu