ECLI:CZ:NSS:2010:5.AZS.55.2009:132
sp. zn. 5 Azs 55/2009 - 132
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové, Ph.D. v právní věci žalobce: T. D., zastoupeného Mgr.
Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem Stodolní 7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2009, č. j. 62 Az 19/2007 - 94,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 2009, č. j. 62 Az 19/2007 - 94,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dne 19. 7. 2007 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany. Ve své žádosti
uvedl, že svou zemi původu opustil proto, aby se vyhnul možnému obvinění policejními orgány
z trestného činu, který nespáchal, a aby se vyhnul fyzickému nátlaku směřujícímu k tomu,
aby se k tomuto trestnému činu přiznal. V pohovoru se žalovaným uvedl žalobce následující
skutečnosti. Při oslavách konce roku 2004 došlo k výměně názorů mezi ním a jeho
spolupracovníky, přičemž konflikt vyvrcholil tím, že ho jeden spolupracovník bodl nožem.
Žalobce na něj podal trestní oznámení, avšak dotyčný naléhal, aby oznámení stáhl, což nakonec
žalobce učinil. Od té doby měl žalobce s dotyčným vztahy pouze na pracovní úrovni. Dne
18. 10. 2006 proběhl další pracovní večírek. Na druhý den se žalobce dozvěděl, že dotyčný muž,
který ho v roce 2004 bodl, zemřel násilnou smrtí. Policisté ho začali vyšetřovat, neboť
se dozvěděli, že měl s uvedeným mužem potíže. Policisté na něj vyvíjeli při výsleších nátlak,
aby se k vraždě přiznal, což žalobce odmítal. Žalobce ovšem nebyl jediným podezřelým v dané
kauze a policisté proti němu neměli přímý důkaz, až do svého odjezdu žalobce nebyl
z uvedeného činu obviněn. Nicméně koncem ledna 2007 ho vyhledali tři neznámí muži, kteří
po něm požadovali, aby se přiznal policejním orgánům k vraždě uvedeného muže. Poté, co jim
sdělil, že tento čin nespáchal, ho tito muži fyzicky napadli. Lékařské vyšetření žalobce nevyhledal,
neboť podle jeho slov se nejednalo o vážná zranění. Žalobce nabyl dojmu, že útočníci mohli být
známí policistů a že se ho tímto způsobem snaží donutit k přiznání k vraždě, kterou nespáchal,
aby měli vyřešený případ. Obdobná událost se odehrála dne 15. 3. 2007, kdy žalobce v blízkosti
místa jeho bydliště očekávali v automobilu neznámí muži, přičemž mezi nimi zahlédl i policistu.
Tito lidé po něm znovu požadovali, aby se přiznal k zabití kolegy, byť tento čin nespáchal,
a posléze jej fyzicky napadli. Žalobce byl tentokrát vážně zraněn a z bezvědomí se probral
až v nemocnici. Incident ohlásil policistům, kteří za ním přišli do nemocnice, nicméně
ti se k tomu nevyjádřili.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 7. 2007, č. j. OAM-1-559/VL-20-08-2007, zamítl
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o azylu“) [§16 odst. 1 písm. f) aktuálního znění
zákona o azylu]. Hlavní argumentem žalovaného byl závěr, že snaha vyhnout se možnému
nespravedlivému obvinění a údajná snaha o legalizaci pobytu v ČR nelze důvodům pro udělení
azylu podřadit a dále, že se žalobce nepokusil vyhledat ochranu u nadřízených mongolských
orgánů. Pokud jde o doplňkovou ochranu podle §14a zákona o azylu, žalovaný konstatoval,
že domněnka žalobce, že v případě návratu do Mongolska by byl zřejmě uvězněn za čin, který
nespáchal, je zcela neopodstatněná, jelikož proti němu oficiálně nebylo vzneseno žádné obvinění,
a dále zopakoval, že se žalobce nepokusil vyhledat ochranu u nadřízených mongolských orgánů.
Žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě, který
ji však posoudil jako nedůvodnou a rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 62 Az 19/2007 - 40,
ji dle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“)
zamítl.
Proti uvedenému rozsudku brojil žalobce svou první kasační stížností, které Nejvyšší
správní soud vyhověl a napadený rozsudek krajského soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j.
62 Az 19/2007 - 40, rozsudkem ze dne 19. 12. 2008, č. j. 5 Azs 83/2008 - 65, zrušil. Nejvyšší
správní soud konstatoval, že přestože žalobce v žalobě namítal, že splňuje alespoň podmínky
pro udělení překážky vycestování podle §91 zákona o azylu, krajský soud se k této námitce
vyjádřil extrémně stroze a uvedl pouze to, že ustanovení §91 zákona o azylu bylo účinné
do 31. 8. 2006. Institut překážek vycestování však byl, jak Nejvyšší správní soud upozornil,
z velké části nahrazen institutem doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud měl tedy za to,
že za daných okolností s přihlédnutím k dalším skutečnostem (zejména k tomu, že žalobce nebyl
v době podání žaloby zastoupen advokátem a ke specifickému účelu řízení o mezinárodní
ochraně) měl krajský soud překvalifikovat žalobní námitku žalobce a přezkoumat rozhodnutí
žalovaného i z hlediska doplňkové ochrany. Opačný postup by vedl k odepření spravedlnosti.
Krajský soud se však, jak Nejvyšší správní soud konstatoval ze soudního spisu, k doplňkové
ochraně ve svém rozsudku vůbec nevyjádřil, a tudíž zatížil své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., přičemž
tato vada již sama o sobě představovala důvod pro zrušení rozsudku krajského soudu a Nejvyšší
správní soud k ní musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
Dalšími stížními námitkami, jež směřovaly k nesprávnému posouzení právní otázky
krajským soudem v předcházejícím řízení a procesním pochybením ze strany žalovaného
ve správním řízení, se tedy Nejvyšší správní soud ve vztahu k možnému udělení doplňkové
ochrany již nezabýval, jelikož tyto námitky měl posoudit krajský soud v novém řízení, přičemž
měl své závěry přezkoumatelným způsobem zdůvodnit.
Nejvyšší správní soud se tedy s těmito stížními námitkami vypořádal pouze ve vztahu
k tvrzeným důvodům pro udělení azylu, přičemž je shledal v tomto rozsahu nedůvodnými.
Přisvědčil zde krajskému soudu, potažmo žalovanému, že fyzické útoky výše zmíněných osob
motivované důvody uváděnými žalobcem ani vyšetřování žalobce ze strany státních orgánů
pro možné podezření z trestného činu pod azylově relevantní důvody podřadit nelze, jelikož
existence pronásledování sama o sobě pro udělení azylu nestačí, neboť toto pronásledování musí
být způsobeno z azylově relevantních důvodů, jež jsou taxativně definovány v §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že uvedené závěry byly z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného i krajského soudu jasně patrny, a tudíž je lze v tomto ohledu posoudit jako
přezkoumatelné. Ve vztahu k udělení azylu tedy podle Nejvyššího správního soudu nebylo ani
třeba podrobněji zjišťovat skutkový stav, neboť tvrzení žalobce žádné azylově relevantní důvody,
jež by bylo třeba objasnit, neobsahovala.
Nejvyšší správní soud nakonec posoudil jako nedůvodné i stížní námitky, podle nichž
se krajský soud nezabýval zákonnou definicí pronásledování uvedenou v §2 odst. 7 zákona
o azylu (§2 odst. 8 aktuálního znění zákona o azylu) a neposoudil, zda-li je Mongolsko
bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel v posuzovaném případě, přestože tvrdil, že byl v zemi
původu pronásledován, neuvedl takové důvody tohoto pronásledování, které by bylo možné
podřadit pod důvody azylově relevantní. V důsledku toho je aplikace §12 zákona o azylu
v posuzovaném případě bez dalšího vyloučena, aniž by bylo dále nutné podrobně analyzovat
zákonnou definici pronásledování. K otázce nutnosti posouzení, zda-li je Mongolsko bezpečnou
zemí původu ve smyslu zmíněných ustanovení, zdejší soud podotkl, že žalobou napadené
rozhodnutí netvrdí, že by Mongolsko bylo bezpečnou zemí původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona
o azylu a že by tudíž připadalo v úvahu zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16
odst. 1 písm. e) zákona o azylu [§16 odst. 1 písm. d) aktuálního znění zákona o azylu]. Krajský
soud tedy neměl důvod se touto otázkou zabývat.
Nejvyšší správní soud proto zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
25. 6. 2008, č. j. 62 Az 19/2007 - 40, z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §109 odst. 3 s. ř. s. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V novém řízení krajský soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, č. j. 62 Az 19/2007 - 94,
žalobu opět zamítl.
Žalobce (stěžovatel) napadl i tento druhý rozsudek Krajského soudu v Ostravě kasační
stížností, která je předmětem řízení v této věci a v níž stěžovatel uvedl důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel uvádí, že krajský soud se s jeho žalobou opět přezkoumatelným způsobem
nevypořádal, přestože mu to Nejvyšší správní soud v předcházejícím zrušujícím rozsudku uložil.
Pouhé obecné konstatování, že stěžovateli v zemi původu nehrozí skutečné nebezpečí vážné
újmy, nestačí. Ani krajský soud, ani správní orgán se řádně nevypořádaly s jeho tvrzeními,
že stěžovatele v zemi původu fyzicky napadali příbuzní zemřelého spolupracovníka, přičemž
jednání těchto osob bylo tolerováno státními orgány stěžovatelovy země původu, a že byl rovněž
pronásledován policií. Ani soud ani správní orgán si v této souvislosti neopatřily zprávy
o současné situaci v zemi původu, aby mohly s jistotou říci, že v případě návratu do Mongolska
nebude stěžovatel vystaven nelidskému zacházení ze strany útočníků nebo nebude nucen vykonat
trest za čin, kterých nespáchal. Jeho situaci po návratu do země původu by negativně ovlivnilo
i to, že v cizí zemi žádal o azyl.
Pokud jde tedy o rozsudek krajského soudu, stěžovatel namítá především jeho
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů jakož i to, že se krajský soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Pokud jde o rozhodnutí žalovaného, stěžovatel
namítá vedle jeho nepřezkoumatelnosti také porušení §50 odst. 4 a §68 odst. 3 správního řádu.
Stěžovatel má zároveň z uvedených důvodů za to, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle
§12 zákona o azylu, resp. minimálně podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu. Použití §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [§16 odst. 1 písm. f) aktuálního znění
zákona o azylu] v posuzovaném případě stěžovatel považuje za zcela nesprávné.
Konečně nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů
stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že krajský soud neposoudil, zda-li je Mongolsko bezpečnou
zemí původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu. Obdobně stěžovatel namítá, že se krajský
soud nevypořádal s definicí pronásledování uvedenou v §2 odst. 7 zákona o azylu (§2 odst. 8
aktuálního znění zákona o azylu), aniž by uvedl důvody, proč tak neučinil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s rozsudkem
krajského soudu, oprávněnost podané kasační stížnosti tudíž popírá a navrhuje její zamítnutí
pro nedůvodnost. Svůj názor opírá o tvrzení, že krajský soud opětovně přezkoumal žalobou
napadené rozhodnutí ve světle žalobních námitek tak, jak mu uložil Nejvyšší správní soud,
přičemž žalobu neshledal oprávněnou. Pro posouzení konkrétních otázek v řízení o kasační
stížnosti pak žalovaný odkazuje na správní spis, především na výpovědi stěžovatele, jím podanou
žádost o udělení mezinárodní ochrany a rozhodnutí o ní. Z těchto podkladů podle tvrzení
žalovaného vyplývá, že stěžovatel není reálně ohrožen skutečnostmi zakládajícími překážky
vycestování, resp. důvody pro udělení doplňkové ochrany. Stížní námitku, že žalovaný
nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když si neopatřil
dostatečné informace o současné situaci v zemi původu stěžovatele, a dále námitku, ve které
stěžovatel vyslovil obavu z návratu do vlasti vzhledem k podání žádosti o mezinárodní ochranu
v České republice, žalovaný považuje za nepřípustnou, neboť obě tyto námitky stěžovatel uplatnil
až v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou (§102
s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Pokud jde o přípustnost kasační stížnosti, podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační
stížnost nepřípustná, směřuje-li proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl znovu po té, kdy
jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. Tuto námitku právě uplatnil stěžovatel, když namítá, že se krajský soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu, neboť opětovně přezkoumatelným způsobem
neodůvodnil, jak posoudil v žalobě uplatněné námitky z hlediska doplňkové ochrany,
ač mu to Nejvyšší správní soud v předcházejícím zrušujícím rozsudku uložil. V tomto rozsahu
je tedy kasační stížnost nepochybně přípustná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 3. 9. 2009, č. j. 6 Ads 56/2008 - 82, dostupný na www.nssoud.cz), stejně jako jsou
přípustné ostatní námitky stěžovatele, které se týkají posouzení věci či postupu v řízení ať již
ze strany žalovaného nebo krajského soudu ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany.
Pokud byl totiž první rozsudek krajského soudu shledán v určitém rozsahu nepřezkoumatelným,
musí být v tomto rozsahu kasační stížnost proti druhému rozsudku krajského soudu přípustná,
neboť teprve v této druhé kasační stížnosti má stěžovatel možnost uplatňovat námitky proti
právnímu posouzení věci krajským soudem, které v prvním rozsudku absentovalo. Nejvyšší
správní soud se však takovými věcnými námitkami může zabývat pouze tehdy, pokud již shledá
nový rozsudek krajského soudu přezkoumatelným (k tomu viz níže).
Nepřípustné podle citovaného ustanovení soudního řádu správního jsou však ty stížní
námitky, které již stěžovatel uváděl v první kasační stížnosti a s nimiž se zároveň Nejvyšší správní
soud již ve svém prvním rozsudku vypořádal a shledal je nedůvodnými. Tak je tomu v daném
případě u všech námitek, jež se vztahují k udělení azylu. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval,
skutková tvrzení stěžovatele nemají žádnou souvislost s azylově relevantními důvody
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu a nemohou tedy odůvodňovat udělení azylu.
Obdobně se již Nejvyšší správní soud vypořádal ve svém prvním rozhodnutí s námitkami
stěžovatele týkajícími se domnělých nedostatků rozsudku krajského soudu ve vztahu k institutu
bezpečné země původu ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu či k definici pronásledování dle §2
odst. 7 zákona o azylu.
Zároveň je třeba přisvědčit žalovanému, že námitku vztahující se k možnému postihu
stěžovatele v zemi původu v souvislosti s tím, že podal žádost o mezinárodní ochranu, stěžovatel
uplatnil až v kasační stížnosti a neuplatnil ji v žalobě, ač tak učinit měl a mohl, tato námitka
je tedy ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná. Totéž však nelze říci o námitce, podle níž
žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tuto
námitku stěžovatel v žalobě uplatnil, byť formou odkazu na příslušná ustanovení správního řádu
č. 71/1967 Sb. Ani odkaz na nesprávný procesní předpis nic nemění na tom, že tato námitka byla
v žalobě uplatněna.
Po konstatování přípustnosti části kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda tato část kasační stížnosti svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost se podle usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaného pod č. 933/2006 Sb.
NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost vznáší ne plně
prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) pokud bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že přípustná část kasační stížnosti je zároveň
i přijatelná, jelikož se krajský soud, jak bude dále vysvětleno, dopustil zásadního pochybení, které
mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele (čtvrtý důvod přijatelnosti).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou.
Vzhledem uplatněné k námitce nepřezkoumatelnosti musel Nejvyšší správní soud nejprve
posoudit, zda v rozsudku napadeném aktuálně posuzovanou kasační stížností krajský soud
odstranil vytýkaná pochybení, tedy zda aktuálně posuzované rozhodnutí splňuje předpoklady
pro jeho přezkoumatelnost. Přezkoumatelné je pak takové rozhodnutí, jehož závěry jsou
formulovány srozumitelně a zároveň jsou i dostatečně odůvodněny.
Podle závazného právního názoru zdejšího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne
19. 12. 2008, č. j. 5 Azs 83/2008 - 65, byl krajský soud v novém řízení povinen především
posoudit, zda skutečnosti stěžovatelem uvedené v průběhu řízení o mezinárodní ochraně lze
kvalifikovat jako důvody relevantní pro udělení mezinárodní ochrany formou doplňkové ochrany
ve smyslu §14a zákona o azylu. Krajský soud v přezkoumávaném rozsudku k této otázce stručně
rekapituloval právní úpravu doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu a dále uvedl pouze
následující: „Důvod, pro který je možno žalobci udělit doplňkovou ochranu, soud neshledal. Žalobce se obává
návratu do vlasti z důvodu hrozby možného obvinění policií z trestného činu, který nespáchal. Žalobce v době
svého odchodu z vlasti nebyl obviněn z žádného trestného činu, a pokud byl vyšetřován policií, byli současně s ním
vyšetřováni i další jeho kolegové.“
Takové odůvodnění k otázce možných důvodů pro udělení doplňkové ochrany pokládá
Nejvyšší správní soud v daném případě za zcela nedostatečné. Je jistě pravdou, že stěžovatel
nebyl až do svého odchodu z vlasti obviněn z trestného činu a že vedle něho byly pro podezření
z vraždy kolegy vyšetřovány i další osoby. Krajský soud však zcela pominul důležité skutkové
okolnosti, které stěžovatel uváděl v průběhu správního řízení a které, byť ve zhuštěné podobě,
zopakoval i v žalobě, především pak skutečnost, že stěžovatel byl dle své výpovědi, kterou
žalovaný prozatím nezpochybnil, k doznání vraždy, kterou dle svého tvrzení nespáchal, nucen
za pomoci fyzického násilí, kdy byl opakovaně napaden a bylo mu způsobeno vážné zranění.
Krajský soud nevzal v úvahu, že původci vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu
nemusí být nutně jen státní či kvazistátní subjekty, ale obdobně jako u pronásledování jimi
mohou v souladu s §2 odst. 7 (nyní §2 odst. 8) zákona o azylu být i soukromé osoby (k tomu
viz. např. rozsudek ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57, dostupný na www.nssoud.cz).
Reálné nebezpečí vážné újmy ze strany těchto osob pak může odůvodňovat udělení doplňkové
ochrany, pokud stát (země původu žadatele o mezinárodní ochranu) není schopen nebo ochoten
zajistit před takovým jednáním odpovídajícím způsobem ochranu. Krajský soud tak nevzal
v potaz, že např. vážná újma podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, tedy mučení nebo
nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu nemusí nutně
hrozit pouze ze strany represivních složek státního aparátu, např. policie nebo vězeňské služby,
ale také ze strany soukromých osob, kdy může mít často právě podobu vážných zásahů
do fyzické integrity žadatele o mezinárodní ochranu. Obdobně jako samotné fyzické násilí vůči
stěžovateli by bylo nutno za vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu
považovat i následek, který byl dle tvrzení stěžovatele tímto fyzickým násilím vynucován, tedy
nucené přiznání a následné odsouzení a potrestání za vraždu, kterou stěžovatel dle svého tvrzení
nespáchal. Bylo tedy třeba posoudit, zda je zde skutečně reálné nebezpečí takové vážné újmy.
Jak již však bylo řečeno, těmito úvahami se krajský soud nezabýval, stejně jako neřešil
následnou otázku, do jaké míry se stěžovatel pokusil před jednáním uvedených osob vyhledat
ochranu u příslušných orgánů země původu, a navíc zda vzhledem ke stěžovatelem tvrzené
souvislosti mezi jednáním těchto osob a vyšetřováním ze strany policie, jakož i vzhledem k tomu,
že stěžovatel dle svého tvrzení zahlédl mezi útočníky jednoho z policistů, je vůbec možné
původce vážné újmy v daném případě hodnotit jako čistě nestátní subjekty.
Nejvyšší správní soud pouze připomíná svoji dosavadní judikaturu k povinnosti
stěžovatele vyčerpat dostupné prostředky ochrany, podle níž povinnost pokusit se vyhledat
ochranu před hrozbou vážné újmy nejprve v zemi původu je nutné posuzovat odlišně
v případech, kdy vážná újma hrozí ze strany státu (resp. osob státem podporovaných),
a v případech, kdy původcem vážné újmy jsou čistě nestátní, tj. soukromé subjekty. V prvém
případě je totiž nutné obzvláště obezřetně zvažovat, zda-li výše instančně postavené orgány či jiní
poskytovatelé ochrany jsou schopni a ochotni poskytnout účinnou ochranu. Pokud tomu tak
není, tak nelze po stěžovateli požadovat, aby se na tyto orgány obracel. To ale neznamená,
že v případě, kdy je původcem vážné újmy čistě nestátní subjekt, se žadatel o mezinárodní
ochranu musí vždy obrátit na poskytovatele ochrany. Pokud je zjevné, že orgány v zemi původu
nejsou schopny (např. proto, že vůbec neexistují) či ochotny (např. proto, že určitou skupinu
ve společnosti systematicky odmítají chránit, ač ji samy neperzekuují) poskytnout účinnou
ochranu před vážnou újmou způsobenou nestátními subjekty, rovněž nelze po žadateli
požadovat, aby se na tyto orgány obracel. Pokud to však zjevné není, žadatel musí v rámci řízení
o mezinárodní ochraně uvést, proč se na poskytovatele ochrany s žádostí neobrátil, resp. proč
byla jeho snaha dosáhnout ochrany v zemi původu neúspěšná (k bližší argumentaci viz. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný
pod č. 1749/2009 Sb. NSS a rozsudek ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62,
www.nssoud.cz).
Není samozřejmě úlohou krajského soudu provádět prvotní posouzení výše naznačených
otázek souvisejících s možnými důvody pro udělení doplňkové ochrany v dané věci. Je však jeho
povinností v mezích příslušných žalobních bodů řádně přezkoumat v těchto ohledech rozhodnutí
žalovaného, tedy v prvé řadě posoudit, zda jsou úvahy a závěry žalovaného k výše uvedeným
otázkám doplňkové ochrany dostatečné a zda byl žalovaný oprávněn k těmto závěrům dospět
v rozhodnutí, jímž byla žádost stěžovatele nejen z hlediska azylu, ale i z hlediska možných
důvodů pro udělení doplňkové ochrany zamítnuta dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu jako
zjevně bezdůvodná, tedy na základě řízení, v němž žalovaný, vedle žádosti o udělení mezinárodní
ochrany a pohovoru se stěžovatelem, nezjišťoval žádné další skutkové okolnosti. Právě v tomto
ohledu krajský soud svým povinnostem nedostál, neboť jakékoli hodnocení rozhodnutí
žalovaného z uvedených hledisek relevantních pro posouzení možných důvodů pro udělení
doplňkové ochrany v rozsudku krajského soudu (nad rámec citované velmi stručné pasáže)
absentuje.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského
soudu z hlediska posouzení možných podmínek pro udělení doplňkové ochrany důvodnou.
Dalšími přípustnými námitkami stěžovatele, které se vztahovaly zejména k tvrzeným pochybením
žalovaného při posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany, se Nejvyšší správní soud
vzhledem k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu nemohl zabývat. Jak již bylo
konstatováno, bude na krajském soudu, aby tyto otázky ve výše naznačeném rámci posoudil.
Nejvyšší správní soud pouze v obecné rovině zdůrazňuje, že doplňková ochrana, ač má ve vztahu
k azylu subsidiární charakter, tedy přichází do úvahy pouze tehdy, nesplňuje-li žadatel podmínky
pro udělení azylu, je nicméně rovnocennou formou mezinárodní ochrany a tedy každé
rozhodnutí žalovaného ve věci mezinárodní ochrany musí být řádně odůvodněno a vycházet
z řádně objasněného skutkového stavu nejen ve vztahu k možným důvodům pro udělení azylu,
ale i ve vztahu k možným důvodům pro udělení doplňkové ochrany.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost ve svém
celku důvodnou a s ohledem na tuto skutečnost napadený rozsudek krajského soudu podle §110
odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. února 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu