ECLI:CZ:NSS:2013:5.AZS.9.2012:64
sp. zn. 5 Azs 9/2012 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: M. L., zastoupená Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí
83, Bělá pod Bezdězem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
16. 4. 2012, č. j. 48 Az 13/2012 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Petra Fouska se u r č u j e
částkou 2400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 2. 2. 2012, č. j. OAM-20/LE-BE02-PA03-2012,
byla žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle
§16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobkyně podala proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud
v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, č. j. 48 Az 13/2012 – 23, zamítl.
Dle názoru krajského soudu žalobkyně žádné azylově významné skutečnosti neuvedla,
o udělení mezinárodní ochrany požádala až po několika letech pobytu na území České republiky
ve snaze legalizovat zde svůj pobyt v době, kdy vědomě pobývala na území České republiky
bez oprávněného důvodu a hrozil jí nucený návrat do vlasti. Bylo prokázáno, že po návratu
jí nebude hrozit ze strany místních úřadů žádné nebezpečí, natož nebezpečí, které by vykazovalo
intenzitu vážné újmy. Nebezpečí nehrozí ani ze strany soukromých osob, před kterými by ji státní
instituce ve vlasti nedokázaly ochránit. Žalovaný proto mohl rozhodnout ve smyslu §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu, jelikož žalobkyně neuvedla žádné azylově relevantní skutečnosti a její
žádost proto mohla být jako zjevně nedůvodná zamítnuta. Pokud žalobkyně namítala, že její
vycestování zasáhne do jejích rodinných vztahů, bylo dle krajského soudu možné této námitce
přisvědčit, avšak intenzita tohoto zásahu není nepřiměřená. Krajský soud uvedl, že žalobkyně
může do budoucna uskutečnit soužití se svými zletilými dětmi i na území České republiky,
za předpokladu, že bude dodržovat zákony této země. Svůj pobyt však bude muset upravit podle
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
nikoliv podle zákona o azylu, protože takový postup při neexistenci důvodů pro udělení azylu,
nemůže být úspěšný.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou
opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka předně namítá, že krajský soud ani žalovaný nehodnotili její žádost o udělení
mezinárodní ochrany z hlediska všech forem mezinárodní ochrany upravených v zákoně o azylu,
pročež nebylo možné dojít k závěru, že její žádost je zjevně nedůvodná ve smyslu §16 zákona
o azylu. V tomto směru stěžovatelka odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, publikovaného pod č. 2289/2011
Sb. NSS; dle něj lze žádost zamítnout dle §16 zákona o azylu jen tehdy, nepřichází-li v úvahu
žádná ze zákonných forem mezinárodní ochrany (ve vztahu ke skutečnostem, které žadatel uvedl,
nebo které vyjdou v řízení najevo). Formami mezinárodní ochrany dle §13, §14 a §14b
se žalovaný ve svém rozhodnutí nezabýval a ani krajský soud nemohl posoudit, zda byly splněny
podmínky pro postup dle §16 zákona o azylu. Jmenovanými formami mezinárodní ochrany
se nezabýval ani krajský soud a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Krajský soud dle stěžovatelky dále adekvátně nereagoval na žalobní námitku, dle níž
stěžovatelka již v řízení před žalovaným uvedla, že důvodem její žádosti je snaha o udržení
rodiny. Rodinu představují dvě zletilé děti stěžovatelky. Žalovaný přitom uvedl, že vycestování
stěžovatelky není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, aniž by uvedl, které
to jsou. V žalobě samotné stěžovatelka upozorňovala na to, že její vycestování je v rozporu s čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dle něhož má každý právo na respektování
svého soukromého a rodinného života. Krajský soud svůj rozsudek zatížil nepřezkoumatelností
pro nedostatek důvodů, jelikož se s namítaným důvodem pro udělení mezinárodní ochrany dle
§14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu odpovídajícím způsobem nevypořádal. Vzhledem k této
nepřezkoumatelnosti nepřipadá v úvahu ani vyloučení věcného přezkumu daného rozhodnutí
Nejvyšším správním soudem, je tedy vyloučeno, aby Nejvyšší správní soud posuzoval přijatelnost
kasační stížnosti.
Závěrem stěžovatelka dodala, že se domnívá, že splňuje podmínky pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť její vycestování by hrubě zasáhlo
do jejího práva na rodinný život. Česká republika by porušila čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, a tedy i své mezinárodní závazky. Proto nebylo možné
její žádost zamítnout dle §16 zákona o azylu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí s tím, že je zřejmé,
že mezinárodní ochrana se uděluje ze zcela jiných důvodů, než které uvádí stěžovatelka.
Jde především o důvody spočívající v pronásledování či hrozbě vážné újmy v zemi původu
žadatele. Tím, že stěžovatelce nebyla udělena doplňková ochrana, nebylo porušeno její právo
na respektování soukromého a rodinného života. Stěžovatelce nic nebrání, aby toto právo
realizovala ve své vlasti. Pokud má stěžovatelka v úmyslu realizovat své právo na rodinný život
na území České republiky, je třeba, aby dodržovala pravidla pro pobyt cizinců na území ČR;
v případě, že nejsou naplněny podmínky pro udělení azylu, poskytuje možnost legalizace pobytu
zákon o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak
nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného
pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení
může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné.
Jak vyplývá z uvedeného, je primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech mezinárodní ochrany nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. Nejvyšší správní soud z těchto hledisek neshledává v kasační stížnosti relevantní
argumenty svědčící pro její přijatelnost.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání rozhodnutí žalovaného může částečně přisvědčit
stěžovatelce, že žalovaný se měl přinejmenším v zájmu přesvědčivosti svého rozhodnutí o zjevné
nedůvodnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany zabývat všemi formami mezinárodní
ochrany dle zákona o azylu a v tomto směru své rozhodnutí také odůvodnit. Na druhou stranu
vyplývá z citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, publikovaného pod č. 2289/2011 Sb. NSS, že „žádost
o poskytnutí mezinárodní ochrany posuzuje správní orgán na základě skutečností, které žadatel uvede či které
ve správním řízení jinak vyjdou najevo, a to z hlediska všech zákonných forem této ochrany, které se k těmto
skutečnostem vztahují. Zamítnout žádost podle §16 zákona o azylu může správní orgán jen tehdy, nepřichází-li
v úvahu žádná z takovýchto forem mezinárodní ochrany; tento závěr musí v rozhodnutí odůvodnit“.
V dané věci však v řízení před žalovaným stěžovatelka zjevně neuvedla žádné skutečnosti
(a ty ani jinak nevyšly najevo), které by se vztahovaly k formám mezinárodní ochrany dle §12,
§13, §14, §14b zákona o azylu a k judikatuře Nejvyššího správního soudu související
s citovanými ustanoveními. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 31. 1. 2012 (stejně tak jako v samotné žádosti ze dne 26. 1. 2012) stěžovatelka uvedla
pouze jedinou potenciálně relevantní skutečnost z hlediska mezinárodní ochrany [ve smyslu §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu], a to, že o mezinárodní ochranu žádá z důvodu, že chce žít a mít
kontakt se svými zletilými dětmi, které pobývají v České republice. Z uvedeného vyplývá,
že žalovaný nijak nezasáhl do hmotněprávního postavení stěžovatelky tím, že ve svém
rozhodnutí (ve vztahu k žádosti stěžovatelky) formálně nezmínil všechny formy mezinárodní
ochrany, tedy ty, k nimž z vyjádření stěžovatelky ani jinak nevyšly najevo žádné relevantní
skutečnosti. Jak však Nejvyšší správní soud naznačil, minimálně z důvodu přesvědčivosti
a formální úplnosti by bylo vhodné, aby žalovaný ve svém rozhodnutí odůvodnil zjevnou
nedůvodnost žádosti z hlediska všech forem mezinárodní ochrany; toto pochybení však
vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nemůže samo o sobě založit přijatelnost kasační
stížnosti, neboť nemělo vliv na hmotněprávní postavení stěžovatelky.
V uvedeném kontextu je třeba hodnotit i napadené rozhodnutí krajského soudu, který
konstatoval, že stěžovatelka neuvedla žádné azylově významné skutečnosti. Přitom výraz
„azylově významné skutečnosti“ je třeba hodnotit spíše jako formulační nepřesnost odůvodnění
rozsudku krajského soudu, a nikoliv jako projev toho, že by se krajský soud v mezích žalobních
bodů nezabýval i eventuálními důvody pro udělení druhé z forem mezinárodní ochrany,
tj. doplňkové ochrany. Závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, stěžovatelka v žalobě přímo
neargumentovala, zmínila nicméně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2006,
č. j. 2 Azs 224/2005 – 59, www.nssoud.cz, který se týkal otázky splnění podmínek
pro rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany (tehdy azylu) v režimu §16 odst. 1
zákona o azylu. Právě v tomto směru také krajský soud žalobu posoudil, když se zabýval
mj. otázkou potenciálních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany z hlediska §14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu, a jeho rozhodnutí tak nelze vytýkat nepřezkoumatelnost.
Nelze také přiznat oprávněnost námitkám stěžovatelky, dle nichž je rozhodnutí krajského
soudu nepřezkoumatelné, neboť není zřejmé, zda názor krajského soudu (že vycestování
nezasáhne nepřiměřeně do jejích rodinných vztahů) odůvodňuje „správnost názoru žalovaného
o neudělení azylu, anebo se týká neudělení doplňkové ochrany podle ust. §14a zákona o azylu“.
Stěžovatelka totiž již v žalobě nesprávně naznačuje, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti
dle §16 zákona o azylu nemá meritorní charakter. V již citovaném usnesení svého rozšířeného
senátu ze dne 25. 1. 2011, č. j. 5 Azs 6/2010 – 107, ovšem Nejvyšší správní soud konstatoval
následující:
„Ve shodě s argumentací vyjádřenou v citovaném rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 -
48, je podle názoru rozšířeného senátu rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle §16
zákona o azylu rozhodnutím hmotněprávním, což je dáno právě tím, že je tímto rozhodnutím žádost z (…) všech
zákonných forem mezinárodní ochrany, posouzena jako zjevně nedůvodná, a že tedy zjevně nejsou splněny
podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany ze žádného ze zákonem vymezených důvodů. (…)
Rozhodnutí podle §16 zákona o azylu tedy nelze chápat jako odmítnutí správního orgánu zabývat se žádostí
meritorně. Tomuto účelu slouží institut zastavení řízení podle §25 zákona o azylu, a to mimo jiné
pro nepřípustnost žádosti upravené nyní v §10a zákona o azylu. Cílem §16 zákona o azylu je pouze urychlení
řízení o žádostech těch žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří nesplňují žádný z důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany. Tuto skutečnost ostatně odráží i důvodová zpráva k návrhu zákona o azylu, která v pasáži
vztahující se k §16 uvádí, že ‚[n]ávrh tím sleduje evropský trend eliminovat náklady spojené s pobytem
např. žadatelů, kteří o udělení azylu žádají toliko z ekonomických důvodů zrychlením azylového řízení‘. Účelem
je tudíž uplatnění principu procesní ekonomie a snížení celkových nákladů souvisejících s řízením o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Jedná se však pouze o procesní odchylku od standardního řízení ve věci
mezinárodní ochrany, která nic nemění na tom, že i toto zrychlené řízení končí meritorním rozhodnutím. Byť
je §16 zákona o azylu poněkud nesystematicky uveden společně s §15 a §15a zákona o azylu v části
nadepsané rubrikou ‚Důvody vylučující udělení mezinárodní ochrany‘, nelze toto ustanovení chápat jako výluku
z mezinárodní ochrany, která brání věcnému posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ustanovení §16
zákona o azylu upravuje pouze podmínky, za nichž může správní orgán rozhodnout o žádosti v tzv. ‚zrychleném‘
řízení, tedy v souladu s §16 odst. 3 zákona o azylu ve lhůtě 30 dnů, přičemž není povinen provádět obsáhlé
dokazování k důvodům uváděným v žádosti o udělení mezinárodní ochrany.“
V rámci takto pojatého meritorního rozhodnutí tudíž žalovaný měl možnost
ve „zrychleném řízení“ posoudit důvodnost názoru stěžovatelky, že jí v důsledku vycestování
hrozila vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, tedy že by její vycestování
bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Stěžovatelka je toho názoru,
že porušení mezinárodního závazku státu by vyplývalo z porušení čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, dle něhož má každý právo na respektování svého
soukromého a rodinného života. Ve správním řízení v tomto směru stěžovatelka, jak již bylo
zmíněno, uvedla bez odkazu na jiné kvalifikované okolnosti jen to, že v České republice by chtěla
zůstat proto, aby mohla žít se svými zletilými dětmi (narozeny v roce 1990 a 1991). Nelze vytýkat
žalovanému, že v takové situaci dospěl bez „provádění obsáhlého dokazování“ k závěru,
že materiálně stěžovatelka neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by jí hrozila vážná újma podle
§14a zákona o azylu, resp. že shledal, že jí taková újma nehrozí; stejně tak nelze v souladu s výše
uvedeným žalovanému vytýkat, že se s důvody pro udělení doplňkové ochrany vypořádal v rámci
svého rozhodování podle §16 zákona o azylu. Podmínky pro rozhodnutí dle §16 odst. 1 písm. f)
zákona o azylu tak byly splněny a právě v tomto směru také krajský soud závěry žalovaného
přezkoumal.
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
www.nssoud.cz, uvedl: „Čl. 8 Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob
ohledně země jejich společného pobytu, resp. napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi. Při stanovení rozsahu
povinností státu je v tomto směru nutno zvážit okolnosti konkrétního případu (viz rozsudek Evropského soudu
pro lidská práva ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švýcarsku, stížnost č. 23218/94, http://echr.coe.int.)
a v této souvislosti štrasburský soud bere v úvahu mimo jiné i případné extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, tedy
otázku, do jaké míry je cizinci znemožněn jeho rodinný, případně soukromý život v jeho zemi původu a do jaké
míry je přijímající stát právě z tohoto důvodu povinen umožnit mu přenést si svůj rodinný, resp. soukromý život
na jeho území, a případně, zda je mu za tímto účelem povinen také udělit doplňkovou ochranu. Z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva přitom vyplývá, že podmínky pro spuštění extrateritoriálního účinku čl. 8
Úmluvy jsou velmi přísné (srov. rozsudek ze dne 6. 2. 2001 ve věci Bensaid proti Spojenému království, stížnost
č. 44599/98).“ Po vyhodnocení konkrétních okolností dané věci, tedy zejména faktu,
že rodinnými příslušníky stěžovatelky pobývajícími na území ČR jsou její již zletilé děti, ukrajinští
státní příslušníci, Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem žalovaného a krajského soudu,
že v daném případě nelze vycestování stěžovatelky, a to ani za situace, kdy jí bylo uděleno
vyhoštění spojené se zákazem pobytu na území členských států Evropské unie na dobu 4 let,
považovat za nepřiměřený zásah do jejího osobního a rodinného života [k intenzitě takového
zásahu, který by mohl odůvodňovat udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu, srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013,
č. j. 5 Azs 7/2012 - 28, www.nssoud.cz]. Je třeba konstatovat, že rodinou ve smyslu čl. 8
Úmluvy nutno rozumět „v první řadě vztah mezi manželi a mezi rodiči a nezletilými dětmi“
(viz Kratochvíl, J. in Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských
právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 872).
S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti
a krajský soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných
ustanovení podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný
z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Nejvyšší správní
soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., z nichž
vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Ustanovený zástupce Mgr. Petr Fousek vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne
19. 7. 2012. Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za jeden úkon právní
služby (doplnění kasační stížnosti) za 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 3
písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a dále režijní
paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. března 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu